V Jogje jsem se ani moc neohřála a místo toho, abych si po vánočních svátcích naposledy prodloužila víza na imigračním úřadě, jsem se předposlední prosincový den sbalila a vrátila se na Kalimantan. Nejen s představou skvělé společnosti španělského seňora a dalšího objevování neznáma, ale taky získání nových víz v Malajsii, kam bych po měsíci tak jako tak musela vyjet.
Zatímco já jsem byla těch pár dní v Jogje, Juan zvládl přes 1200 km dlouhou trasu z Banjarmasinu do Pontianaku v provincii Západní Kalimantan. Zabralo mu to pár dní, ale zvládl to i přes hrůzné zprávy o neprůjezdnosti cest v období dešťů. Naštěstí na úsek asi 200 km nevyasfaltované cesty z celkové trasy se dostal po několika slunečných dnech bez deště, takže žádné bláto, jen pěkně uježděná suchá cesta. Poslední den před Pontianakem zase sice pěkně zmokl a dokonce za tmy skončil v příkopu, ale naštěstí se mu nic nestalo.
Let s přestupem v Jakartě byl sice trochu zdlouhavý, ale posledních desítek kilometrů nad západním pobřežím Kalimantanu mi to vynahradilo. Konečně jsem mohla aspoň z výšky vidět to, co mi téměř každý den na svojí cestě do Pontianaku popisoval Juan…řeky, řeky, řeky…obrovské! A za městem zase takové letištátko v polích, prostě idylka na úvod.
Pontianak je hlavním městem provincie Západní Kalimantan a je docela velký, i když do Samarindy a hlavně Banjarmasinu má hodně daleko. Město leží na řece, která je dostatečně široká pro nákladní dopravu, proto je tu i přístav. Nejdůležitější fakt je ovšem zeměpisná poloha města, leží totiž na rovníku. A protože mají Indonésani rádi monumenty ať už k jakékoliv významné události či osobnosti, nesmí chybět památník ani tady, i když vlastně nestojí přímo na rovníku. Další zajímavostí je velká čínská menšina žijící nejen v Pontianaku ale i jiných městech a vesnicích v širokém okolí. Najdete tu tedy čínské obchůdky, warungy a chrámy a chrámečky. A taky kostelů je tu hodně. Předpokládám, že většina křesťanů je taky čínského původu.
V Pontianaku jsme zůstali pár dní, poznávali trošku okolí a taky chudé čtvrti postavené na břehu řeky. Pro mě byl rozhodně zajímavý fakt, že přestože řeku protíná most, můžete se přes ni přepravit i trajektem. Je to sice pomalejší, na stranu druhou nemusíte objíždět kus města, abyste se dostali k mostu. A taky je docela zábava nalodit se s hromadou dalších motorek a pár auty, abyste za pár minut zase vyjeli ven na druhém břehu. Tam už zase čeká tlupa jiných motorek, které se o pár minut později svezou na opačný břeh a tak pořád dokola.
Návštěva čtvrti na břehu řeky v centru města vydala na hodně fotek. Přeci jen na Jávě se mi jen tak nepoštěstí promenádovat se po chodníku sbitém z prken mezi domky chudších obyvatel města, kteří spíš než vlastní koupelnu používají na osobní hygienu řeku. Děti si hrají u vody, skáčou do ní a blbnou, kousek dál si paní čistí zuby a zase o kus dál dvouletý prcek do té samé vody čůrá. Je to samozřejmě absolutně nehygienické a zdraví nebezpečné, ale co se dá dělat, kanalizaci tu nenajdete. Předpokládám, že jsme byli jedni z mála ne-li první cizinci v této čtvrti, takže jsme taky řádně budili pozornost. Motorku jsme trochu s obavou nechali na pevnině u mostu, ale teoreticky bychom s ní mohli jet i po prkenné lávce sloužící jako chodník. Místní si s tím rozhodně hlavu nelámou, neřeší, jestli se pod nimi lávka propadne nebo ne a běžně po ní jezdí a parkují přímo před svými domky.
Zašli jsme taky na druhou stranu od mostu, kde to vypadalo v podstatě stejně, jen tu měli lepší „veřejné služby“. Po několika desítkách metrů jsme totiž narazili na dva warungy, plovoucí warungy. Z toho ten druhý byl dvoupatrový. Ten nižší, kam jsme si sedli, se skládal z takových polouzavřených kójí, trošku připomínajících místní internetové kavárny, ovšem v mnohem jednodušší podobě. My jsme si sedli do otevřeného prostoru s výhledem na řeku, neměli jsme potřebu nic skrývat, oproti páru, který se evidentně oddával víc než jen odpolednímu ledovému čaji. Tak aspoň někde mají mladí Indonésani trochu soukromí na předmanželské sbližování.
Druhý lednový den jsme se sbalili a jeli do města Singkawang severozápadně od Pontianaku. Město není nijak zajímavé, ale my jsme chtěli ještě před přejezdem hranic s Malajsií vyrazit mimo Pontianak. Cesta vedla převážně podél pobřeží s malými vesničkami, které byly určitě z poloviny obydlené potomky přistěhovalců z Číny. Každý druhý domek s čínskými ozdobami nad dveřmi, čínské obchůdky i warungy, chrámy. Když jsme po cestě zastavili v jednom warungu, opravdu už jsem si nepřipadala jako v Indonésii, dokonce jsem ani nerozuměla. Majitelé, sousedi i osazenstvo lokálu mleli pěkně po svém a já byla ráda, když mi rozuměli aspoň ledový čaj. Když jsme pak dorazili do Singakawangu, byl tenhle dojem ještě silnější. Tady je snad většina obyvatelstva čínského původu. Vlastně to byla taková malá příprava na Malajsii, kde je tato národnost zastoupena opravdu velmi výrazně. Jen jsem netušila, že tomu tak je i v ostrovní části státu.
Zůstali jsme na jednu noc v hotelu s čínským majitelem a jeho manželkou z Jogjakarty a na druhý den ráno se vydali k malajským hranicím. Bylo 3. ledna, poslední den, kdy jsem podle razítka v pasu mohla zůstat v Indonésii.
Věděli jsme, že hlavní hraniční přechod je v městečku Entikong, které je snadněji dosažitelné z Pontianaku než ze Singkawangu, ale taky jsme na GPS viděli, že by tu měl být ještě jeden přechod, blíž. Kolem poledne jsme dorazili do jednoho městečka, kde jsme se chtěli místních zeptat na onen bližší přechod. Policejní stanice stála hned v centru na hlavní silnici, tak jsem se zašla poptat tam. Padlo několik různých informací, ale nikdo z uniformovaných chlapíků si nebyl jistý, jestli na přechodu vůbec dostaneme razítko, navíc Juanova motorka musí projít celní kontrolou. Pánové sice byli celkem vstřícní, ale když nevěděli, co by tak ještě mohli poradit, pokračovali ve videohře. Začalo pršet, tak jsme se na konci městečka zastavili na čaj. Tam nám majitelé podali další, rozhodující informaci. Cesta k hraničnímu přechodu je prý zaplavená a nedá se tam dostat. Takže pokračujeme do Entikongu. Bohužel většinu cesty pak prší, chvílemi jen málo, pak zas hrozný liják. Takže zastavujeme každou chvíli a čekáme, až se počasí umoudří. V jednu chvíli už jsme byli tak promočení, že jsme museli zastavit a dát si snad v jediném warungu v okruhu desítek kilometrů knedlíčkovou polévku a opět čekat. Bylo jasné, že na hranici přijedeme za tmy.
Déšť nakonec ustal a my se snažili jet, co nejrychleji to šlo, do Entikongu jsme ale opravdu přijeli za tmy. To tu ovšem znamená kolem šesté. Když jsme přijeli k hranici, tedy přesněji k bráně, která dovoluje vstup na celnici, čekalo nás velmi nepříjemné překvapení. Brána byla zavřená! Nevěřícně jsem na ni hleděla a představovala si tu hrůzu, která mě bude následující den čekat, protože jsem překročila povolenou dobu pobytu v Indonésii. Ono sice o nic hrozného nejde, ale za každý den navíc v Indonésii musíte zaplatit asi 400 Kč. Navíc jsem prostě nemohla uvěřit, že nám hranici zavřeli před nosem, že není otevřená nonstop, že prostě nemáme žádnou šanci a musíme naprosto zbytečně strávit jednu noc kdesi na konci světa. Hned před branou bylo několik stánků s občerstvením, kde seděli nějací lidé, kterých jsem se celá rozzuřená ptala, kdy bránu celníci zavřeli a kdy ji zase otevřou. Prý ji kolem páté odpoledne zavírají a zase brzo ráno otvírají. Super, to nám ji opravdu zavřeli přímo před nosem. Zpytovat svědomí, že jsme mohli ze Singkawangu vyrazit dřív, a nadávat na počasí samozřejmě nemělo smysl.
Tak jsme to otočili a zašli na večeři do javánského warungu u cesty, kde jsem aspoň dostala poslední pořádnou indonéskou stravu, a pak hledali levný hotel na přespání.
Druhý den ráno jsme se tedy konečně dostali na hranici, já celá nervózní, jak asi bude probíhat jednání s úředníky. Taky jsem doufala, že se mi je podaří nějak obměkčit, abych nemusela jeden den navíc platit. Zatímco Juan hlídal motorku, já se vydala k přepážce. Odtud mě úředník odvedl do kanceláře, kde jsem se snažila celou situaci vysvětlit. Úředník byl chápavý a po delší diskuzi mi navrhl řešení. Prý mi dá do pasu včerejší razítko, ale nemůže zaručit, jak na to budou reagovat úředníci na malajské straně. Měla jsem si vymyslet historku k obměkčení malajských celníků a doufat, že mi to projde.
Pak byl na řadě zase Juan, který musel kromě razítka v pasu vyřídit i bezcelní převoz motorky. A teď na malajskou stranu hranice. Tam se, bohužel pro mě, chovali víc jako profesionálové a nenechali se oblbnout. Včerejší razítko dát nemůžou a dnešní už vůbec ne, pokud budu mít z indonéské celnice to včerejší. Je nám líto, musíte se vrátit. Takže zatímco Juan už měl vše vyřízené a čekal na mě, já musela zpátky a aspoň 15 minut čekat, až se onen úředník rozloučí s přáteli, kteří ho mezitím přijeli navštívit, a udělá si na mě čas.
Nové razítko na staré, 400 korun za potvrzení o zaplacení a záznam v evidenci. Achjo. Aspoň mě pán uklidnil, že s tímhle škraloupem nebudu mít žádný problém při dalším vstupu do Indonésie. Na malajské straně pak už šlo všechno rychle a my mohli konečně vyrazit do Kuchingu, hlavního města malajského státu Sarawak.
Žádné komentáře:
Okomentovat