Z Kuchingu do Miri

Když se ani po týdnu počasí neumoudřilo, rozhodli jsme se konečně k odjezdu. Směrem na severovýchod k hranicím s Brunejí. Nikam jsme nepospíchali (i když jsem měla původně naivní představu, že to všechno i se státem Sabah dáme za měsíc), takže nám to samozřejmě ještě nějakou dobu trvalo, než jsme překročili hranice onoho bohatého sultanátu. Naší první zastávkou bylo město Sibu nedaleko hlavního tahu vedoucího z jihu na sever státu. I když je to z Kuchingu do Sibu asi 200 km, což se dá na malajské silnici se silným strojem zvládnout opravdu za chvilku, protáhlo se nám to až do odpoledne. Déšť, zastávka na cigaretu, oběd, déšť, cigareta…Tak jsem aspoň skoro pořád hleděla kolem sebe a zkoumala kostely a chrámy a dlouhé domy, až už toho bylo nějak moc. Město Sibu leží na místě, kde se řeka Rajang (nejdelší v Malajsii) dělí na dvě ramena. Samotné město není nijak zajímavé a jediným místem hodným návštěvy turisty je čínský buddhistický chrám s pagodou, ze které je pěkný výhled. Wikipedie uvádí, že většina obyvatel města je čínského původu a na první pohled to tak opravdu vypadá. Z města se dají podnikat výlety lodí směrem do vnitrozemí za kmeny Iban a Orang Ulu, které staví už zmiňované dlouhé domy. My jsme v Sibu zůstali jen pár dní a projeli se několik desítek kilometrů podél řeky, kde jsou malé osady s dřevěnými domy na kůlech. Z města jsme pak pokračovali po hlavní silnici dál na sever, ale udělali jsme drobnou zajížďku k moři do města Mukah, které jako jedno z mála nevypadá „čínsky“ a naopak hlavní dominantou je nová velká mešita. Hned u města leží vesnička s kanály a tradičními dřevěnými domky na kůlech. Trošku to tu připomínalo říční čtvrtě v Pontianaku, kde se procházíte po dřevěných lávkách spojujících domy, ovšem s venkovskou atmosférou. V Mukah jsme zůstali jednu noc a vyrazili do Bintulu, dalšího velkého města státu Sarawak, které leží na pobřeží. I když jsme vyjeli ráno a po hlavní silnici bychom do cíle dorazili za pár hodin, opět se nám to protáhlo. Juan se totiž rozhodl pro alternativní cestu… Na GPS objevil trasu vedoucí podél pobřeží, která by nám už tak krátkou vzdálenost ještě zmenšila…teoreticky. Že GPS ukazovala jen část cesty a pak do Bintulu dlouho nic, Juana nijak nerozhodilo. Na křižovatce několik kilometrů za Mukah, kde ještě byla šance vyrazit směrem k hlavní silnici táhnoucí se z Kuchingu na sever, jsem se pro jistotu zeptala místního chlapíka s autem, jestli náhodou neví, jak ona cesta podél pobřeží vypadá a jestli se po ní dá dojet až do Bintulu. Autem by tam prý nejel, ale na motorce asi ano. Na cestě jsou kameny, asi i bláto a do Bintulu prý dojedeme. Juanovi se samozřejmě vidina nějaké dobrodružnější cesty líbila, mně už ovšem tolik ne a slibovala jsem mu, jak ho budu nenávidět, jestli budu mít rozsekaný zadek a nakonec to budeme muset otočit. Je třeba říct, že bez offroad pneumatik, s možná až moc naloženou motorkou a dvěma lidmi tohle moc dobrý nápad není. Co platné, vyjeli jsme vstříc neznámému. Část cesty do jakéhosi městečka ještě vedla po asfaltu. Za městem to ovšem skončilo, následovaly možná dva kilometry po drobném štěrku nasypaném jako základ pro novou silnici a pak už jen „polňačka“ rozdělující plantáže olejových palem. Sem tam se kolem nás prohnala nějaká motorka nebo auto a široko daleko nebylo nic, jen ty palmy, občas nějaká chatrč a slunce, co zatraceně pálilo. Tak jsme se dvacítkou natřásali možná hodinu, a čím dál od silnice jsme byli, tím častěji se objevovaly rozblácené úseky. Motorka se nám začala nějak přehřívat, tak jsme zastavili. Po pár minutách se před námi objevilo auto. Ještěže! Prý je dál cesta ještě horší a některé úseky bychom na motorce ani nezvládli, nedávno byly lokální záplavy a bláto je hluboké. Ale hlavně, cesta je slepá, do Bintulu nevede. Řeč, co už jsem si dlouho chystala, jsem si radši nechala pro sebe a jelo se nazpátek. Nakonec jsme se ale stejně porafali a až do Bintulu skoro nemluvili. A že Juan na téhle zajížďce oslavil malé „výročí“, 88 888 najetých kilometrů, mě už taky moc nenadchlo. Do města jsme přijeli pozdě odpoledne a ubytovali se v hostelu v nové čtvrti na kopci. Zbytek města jsme za ty dva plné dny ani neviděli, tedy kromě pláže s parčíkem za městem, odkud jsou dobře vidět ropné věže. Předpokládám ale, že jsme o nic nepřišli. Zdá se totiž, že většina měst v obou malajských státech na Borneu se skládá převážně z bloků nižších domů připomínajících krabice, v nichž přízemí zaplňují obchody, restaurace a jiné služby a horní patra jsou obytná. Výjimkami jsou snad jen Kuching ve státě Sarawak a Kota Kinabalu v Sabah, které si ještě jakž takž drží koloniální ráz, a to samozřejmě jen v centru. Na druhý den jsme vyrazili do NP Similajau, který se nachází asi 30 km severně od města za již zmíněnými ropnými věžemi. V malajské části Bornea je hned několik národních parků, které jsou určitě zajímavější a mnohem větší, ale pro nás bohužel i finančně náročnější, a když už jsme byli v Bintulu, tak proč si neudělat malý výlet. Nějakým záhadným způsobem jsem se stačila nachladit, ale než abych se válela v pokoji, jela jsem s Juanem. Národní park se táhne několik kilometrů podél pobřeží a nabízí ubytování, krásné čisté, řekla bych až panenské pláže se zlatavým pískem (zrníčka písku připomínají třtinový cukr a na slunci krásně září, opravdu nádhera), hustý les s tropickou faunou a flórou (například makaci dlouhoocasí, giboni, želvy) a malými říčkami. Velkým lákadlem pro turisty jsou i krokodýli, kterých jsou tu údajně dva druhy, slanovodní a sladkovodní. Bohužel největší šance je vidět je navečer, a v tu dobu už jsme zase byli pryč. V parku je taky několik značných stezek, ke kterým návštěvníci dostanou plánek v informačním centru. V podstatě jde ale o jednu hlavní stezku táhnoucí se kilometry podél pobřeží se zastávkami na plážích, a tak je jen na samotných návštěvnících, jak daleko chtějí zajít. No, výsledek tedy bohužel nic moc. Občas se ve větvích nad námi něco ozvalo, přičemž Juan snad i nějakou opici viděl. Já ale byla jak slepá a za celou dobu jsem kromě hmyzu a tisíců krabů poustevníků neviděla nic. Ale nebudu si stěžovat, tihle roztomilí krabi si pozornost zaslouží taky a my jsme si je naprosto zamilovali. Cesta do naší poslední destinace před hranicí s Brunejí byla většinou lemovaná plantážemi s olejovými palmami. Neskutečná nuda. Do Miri jsme přijeli brzo odpoledne a našli celkem pěkný hotýlek v centru města. Miri je opět jedním z těch měst, kde není co dělat. Je sice na pobřeží, ale pláže nijak zvlášť pěkné nejsou a ve městě samotném jakoby chcípl pes. Jedinou „zajímavostí“, ovšen ne pro nás, je golfové hřiště a luxusní vily s majiteli jezdícími v těch nejdražších vozech. Proč zrovna tu je mi záhadou. Možná to má nějakou souvislost se sousedním bohatým sultanátem. Poslední z několika nocí strávených ve městě se slavil Čínský Nový rok, a tak se už předchozí dny město připravovalo na tu slávu a čínští obyvatelé nakupovali své typické dobroty. Před pár lety jsem se na Čínský Nový rok účastnila ceremonie v čínském chrámu v Jogjakartě, ale to by se určitě nedalo srovnat s oslavami v místě s mnohem větší čínskou komunitou. Přesto jsem tu noc ani nevystrčila nos, nachlazení postoupilo tak daleko, že jsem těch pár dní v Miri v podstatě strávila v posteli. Nějak mě v té náladě ani nenapadlo upozornit Juana, že mezi Bintulu a Miri je další národní park, krasová oblast Niah Caves. Nakonec na jeskyně ale stejně došlo. Bohužel beze mě. Jela bych hned, ale asi bych odpadla už po cestě tam. Tak si Juan sám udělal jednodenní výlet, zajel asi 100 km zpátky na jih a viděl obrovské nadzemní jeskyně, které mu jen můžu závidět při pohledu na fotky. Jeskyně, které jsou u Kuchingu, jsou ve srovnání s Niah Caves drobci! Ovšem kdo by chtěl ještě zajímavější přírodní zážitky, může si udělat několikadenní výlet do NP Gunung Mulu v rozsáhlé vápencové krasové oblasti východně od Miri. Je to zřejmě nejzajímavější národní park v malajské části Bornea typický jeskyněmi a vápencovými útvary, tzv. pinnacles stoupajícími ze země nad úroveň korun stromů. Právě Miri je výchozím bodem, odkud se dostanete letadlem nebo lodí do NP. http://www.mulupark.com/