Red centre – 3000 km stopem. 2. část

Po vypuštění na svobodu, do letištní haly, přišlo první setkání s místními cenami. Kafíčko za 5 babek, malá lahev vody za 2...no letiště. Ceny kávy se bohužel držely velmi podobně i kdekoliv venku. Na druhou stranu, po dlouhé době jsem do sebe měla možnost nalít něco jiného než indonéské kopi susu nebo instatní břečku, jen to jaksi leze do peněz.

Venku ještě tma, ale příjemná teplota a ne taková vlhkost jako v Indonésii, a to jsem pořád ještě v tropech...nebo spíš suptropech.

Chci si na chvíli ustlat na zemi v letištní hale, ale usnout nemůžu. Kafe za nic nemůže, já prostě během cestování nejsem schopná spát. Nespala jsem v autobuse na Bali, nespala jsem u Šárky, nespala jsem v letadle a nevyspím se pořádně ani následující noc. Vlastně se divím, že jsem do Alice dorazila v celkem přijatelném stavu.

Ještě za tmy nasedám do letištního shuttle busu a s několika dalšími baťůžkáři jedu do centra Darwinu. Pořád ještě mám asi 3 hodiny času než otevřou Indonéský konzulát.

Jen pár metrů od kanceláře shuttle busu v centru je obchodní centrum se supermarketem Coles, který má pobočky po celém kontinentu. Je šest hodin ráno a oni mají otevřeno! A co víc, u kasy mě obsluhuje kluk, co na mě skoro nadšeně vybafne dobré ráno a jak se máš. No chlapče, po takovém uvítání se mám opravdu dobře :) Navíc je opravdu nápomocný a poradí, kde najít adaptér do těch jejich divných zástrček.

Čekání na konzulát je peklo a nejradši bych si někde lehla a spala, ale v parku na lavičce si připadám jako bezdomovec, zvlášť když kolem mě místní provozují svůj pravidelný jogging. A do toho tlupy legračních ptáků, co se kolem mě promenádují a zobají trávu.

Další kýbl moc dobrýho kafe, cigareta v parku (proč nemůže být aspoň jedna z kaváren kuřácká), očumování motorek zaparkovaných všude kolem (žádný prdítka jako v Indonésii), očumování místních kravaťáků a bosých ušmudlaných aboriginců, a nakonec je devět a čas vnutit se na konzulát.

Indonésan za sklem skoro neumí indonésky, ale angličtinu ovládá, tak se dovídám, že jsem se asi na tuhle návštěvu nepřipravila dostatečně a chybí mi nějaký papír (naštěstí stačí vytisknout v knihovně hned naproti, ale na webu ani po telefonu o tomto žádná zmínka) a jejich vzorová žádost k vyplnění, kterou mají na webu, už neplatí a musím vyplnit novou...ale ne, ničemu se nedivím...Indonésie. A to ještě musím zaplatit ten jejich vyděračsky vysoký poplatek za vízum...ničemu se nedivím..Austrálie.

Nakonec mám běhání sem a tam za sebou, žádost podaná a na řadu jde další fáze. Musím se z centra dostat na nějaké vhodné místo ke stopování. Harrison Ford na letišti měl pravdu, když říkal, že jsem organized (tak nějak obdivně ;))...mapa Darwinu a okolí skouknutá přes net aspoň tisíckrát, stažená do telefonu, stejně jako jízdní řád autobusu Darwin – Palmerston. Ještě před cestou jsem našla na netu (docela) dobrý tip na stopa, prý u Palmerstonu asi 20 km jižně od Darwinu by mohlo být vhodné místečko.

Městký autobus s wifi (!!) mě do tohohle města doveze ani ne za hodinu, bageta v obchoďáku u zastávky a jde se na věc. Jenom ty vzdálenosti na mapě a v reálu moc neodpovídají a já se plahočím k Stuart Highway pěkný kus.

Stuart Highway zní tak trochu vznešeně, ale je to normální „okreska“, která má víc jak dva pruhy jen ve městech. Co je na téhle silnici ale zajímavé kromě její délky (táhne se z Darwinu úplně na severu až na jih do Port Augusty asi 2800 km, na mapě Austrálie je to skoro přímka), je rychlostní limit. Povoleno je 130 km za hodinu, a ještě pár let zpátky tu dokonce nebylo žádné omezení! Někdo se tu plazí devadesátkou, jiný i nepovolenou stočtyřicítkou. No a kromě toho, tahle silnice vede zemí nikoho, protože osídlení mimo pobřeží je téměř nulové.

Větruvzdorná fenka Regine

Je pondělí po poledni a já doufám, že do svého cíle vzdáleného 1500 km dorazím druhý den. Spacák nemám, stan nemám a jsem připravená spát nebo nespát kdekoliv po cestě. Mým „snem“ je chytnout auto nebo nejlíp kamion s řidičem, který má v plánu jet bez přestání. Vtipná představa, což. Ale...i na takového jsem narazila. No a v hlavě mám samozřejmě taky svezení v road train (doslova silniční vlak). Kdo nemá představu, road train je kamion se dvěma a více návesy, který křižuje cesty hlavně v Austrálii a Jižní a Severní Americe. Některé mohou mít dokonce i čtyři nebo pět návěsů...to už je opravdu jako vlak.

Právě řidiči kamionů jsou tak trochu moje cílová skupina během téhle cesty, protože jsou zvyklí jezdit velmi dlouhé vzdálenosti, někteří i přes noc. 

U křižovatky za Palmerstonem hodím bágl do stínu a čekám, dělám oči a ukazuju zuby, ale moc to nezabírá. Pak zastaví takovej křáp pickup s fešným řidičem, a taky moc milým (jak jinak, jiní ani nebyli). Prý mě hodí o kus dál k místu, kde bych měla mít větší šanci stopnout kamion a v případě dlouhého čekání se zajít občerstvit, na záchod. Nějak jsem nepobrala, že takovej sympaťák má tak zaneřáděný auto, ale moc času o tom přemýšlet jsem neměla, za pár minut jsme byli na místě. Ještě předtím mi ale stačil ukázat klíčenku s fotkou manželky...Indonésanky ze Surakarty! :)

No tady žádný stín není a po obou stranách ještě pořád široké silnice hobby velkoobchody, benzínka, kavárna...

První zájemci jsou ožralové, nebrat. A kamioňáci na mě pořád ještě kašlou. Škoda, takovýho placu na zastavení by tu měli... Po chvilce (opět ani ne 15 minut...to jsem ještě pořád v civilizaci) staví další osobák, uvnitř ještě v horším stavu než pickup. Tak trochu zvláštní týpek (tady se dostáváme k termínu redneck, tedy vidlák)  kolem padesátky, vyhublej...a v autě skrývá svůj poklad, mladou filipínskou manželku :) A taky Regine, která částečně může za bordel v autě. Regine je hodnej pes, kterej rád kouká z okýnka...v porovnání se mnou nemá žádný problém ovívat se větrem při rychlosti 140 km/h!

Tenhle chlapík taky usoudil, že má pro mě lepší místo na stopování, asi 80 km dál v Adelaide River. Tak si nechám pod sebe narvat velkou osušku, která mě má chránit proti všudypřítomným Regininým chlupům a jedeme. Super rychlá jízda, ale s otevřenýma oknama už radši nikdy. Přestože si s těma dvěma nemám moc co povídat, jsou strašně milí. V Adelaide River mě vyhodí u odpočívadla s benzínkou, kde prý často staví kamioňáci. Dostávám rady jak se řidičům vnucovat (do toho se mi vážne nechce, radši se postavím k silnici s palcem nahoru), chlapík během řeči kouká kolem sebe jakoby měl roupy a pak prý ať jdu za ním. Všimnul si totiž zaparkovaného kamionu a řidiče postávajícího u benzínky. Z mého zvláštního řidiče se stal dohazovač, a úspěšný. Stačilo pár slov (já se jen blbě usmívala) a odvoz byl zajištěn. 

Corymbia Terminalis - Desert Bloodwood

termitiště

Michael, jak se „můj“ kamioňák jmenoval, ze začátku nebyl moc sdílnej, ale během naší cesty se rozpovídal a nakonec jsem si jeho společnost opravdu užila. Bohužel Michael mě mohl hodit k jednomu roadhousu (motorest) „jen“ asi 500 km dál po Stuart Highway. Odtud pak měl na druhý den ráno namířeno na východ.

Cesta k roudhousu u Daly Waters i při naší šnečí rychlosti 90 km/h utíkala docela rychle. Takhle „blízko“ Darwinu (pár stovek km tu nic není) byla krajina ještě aspoň trochu zvlněná a zarostlá stromy, dokonce jsme projeli pár zatáček...to se vám totiž na vyschlé placce vnitrozemí moc nepoštěstí. Zatímco jsme kecali a nadskakovali (teda spíš já na neodruženém sedadle), kolem nás se míhala menší a vetší termitiště, některá větší než člověk. 

Michaelův road train

K roadhousu jsme dojeli už za tmy. Michael se snažil ještě během cesty a pak přímo v roadhousu pozjišťovat u kolegů, jestli náhodou ještě v noci někdo z nich nejede dál směr Alice, ale bez úspěchu. Po večeři mi můj řidič ukázal čisté koupelny, kde se můžu zdarma (hlavně nenápadně) osprchovat a věnoval mi svoji kabinu k přespání. Jeho nabídka sdílet jedno lože, ve vší počestnosti, nebyla vyslyšena a já se s ohromným polštářem skroutila na sedadle. Škoda, že to příjemné teplíčko uvnitř po pár hodinách přešlo do mrazu a já už zas nemohla spát. V šest hodin ráno roadhouse znovu otevřel, zaskočili jsme na kafe a já se s Michaleovým číslem v telefonu rozloučila. Prý kdybych po cestě nazpět potřebovala zase odvoz, ať se ozvu...díky Sooty, byl jsi skvělý společník!

Jen tak na okraj, v téhle zemi nikoho bez světel lamp mají nádhernou noční oblohu!

Red Centre - 3000 km stopem. 1. část

Darwin

Asi bylo jen otázkou času, kdy tenhle tak trochu šílený plán uskutečním...a nakonec se stalo.

V červnu jsem sbalila batoh a na necelé tři týdny odjela k protinožcům. Teda já už vlastně u protinožců žiju, vzhledem k tomu, že jsem na opačné straně světa pod rovníkem, ale k těm „pravým“ jsem musela ještě pár tisíc kilometrů na jihovýchod.

Šílený nápad to byl hned z několika důvodů...na první příčce jak jinak: je to tam sakra drahý! Druhý důvod: no běžně lidi do Austrálie asi nejezdí na chvilku jen proto, aby se podívali do jednoho města a zase šupem zpátky, že. A pak třeba vyřízení víz nazpět do Indonésie...to se původně taky jevilo jako oříšek. Jo a...pro některé z vás asi bude šílený už jen ten fakt, že jsem jela 3000 km stopem. Z toho se nakonec vyklubala super zkušenost.

Těm, co četli už předchozí články, asi bude jasné, proč jsem tohle všechno dělala...no kvůli klokanům to nebylo. I když, i ty jsem samozřejmě chtěla vidět.

Tak tedy, plán byl následující. Vzhledem k tomu, že jsem byla nucená vydat co nejmíň financí (což se stejně jaksi nepovedlo...i když mohla jsem platit i mnohem víc), musela jsem šetřit na dopravě. Letadlům jsem se ale vyhnout nemohla, tudíž aspoň z Bali do Darwinu v Severním teritoriu (Northern Territory, dál už jen NT) jsem letěla, a zpátky přes Singapur a Jakartu do Jogjakarty taky. Bylo potřeba stavit se na Českém velvyslanectví v Jakartě s žádostí o nový pas, tak jsem to vzala po cestě.

Po příletu do Darwinu jsem potřebovala zažádat o nová víza do Indonésie na místním konzulátu a pak se vydat naprostému neznámu na vlastní pěst, stopem. Namířeno jsem měla do středu kontinentu (kterému se díky oranžovo červené barvě prašné půdy říká Red Centre), do Alice Springs. Letadla tam létají, autobusy a dokonce vlaky taky. Stovky dolarů na tuhle legraci jsem ale neměla. Tak nezbylo než oprášit svoje vzpomínky ze stopování po ČR z dob dávno minulých.

Jenže stopovat 50 kilometrů v rodné zemi a tisíce kilometrů skoro v poušti, u Australanů, kterým přes různé přízvuky není občas ani rozumět, to je velký rozdíl. Tak se mi to aspoň zdálo před samotnou cestou.

Následně jsem si měla užívat španělskou společnost uprostřed skalnaté polopouště přes dva týdny a pak zase stopem do Darwinu, vyzvednout pas s vízy na Indonéském konzulátu a letadlem zpátky do Indonésie. A ono to všechno vyšlo!

Popravdě, nejdřív se mi do stopování moc nechtělo, takže jsem přemýšlela nad jinou variantou, spolujízdou. Jenže zrovna jako na potvoru se nikdo v onu dobu ani z Darwinu, ani nazpět z Alice nechystal. Navíc, spolujízdu v Austrálii nabízejí a poptávají spíš baťůžkaři, kteří tímto způsobem křižují kontinent třeba pronajatou dodávkou. No a ti samozřejmě nemají běžně v plánu jet tak velkou vzdálenost na jeden zátah, zvlášť, když jsou po cestě nějaká zajímavá místa, kde by mohli třeba na pár dnů kempovat.

Darwin

Kdyby měl někdo během následujícího čtení pocit, že jsem snad objevila Ameriku nebo dokonce spadla s Marsu, moc se plést nebude...dlouhodobý pobyt v takové zemi jako je Indonésie vás musí zákonitě nějak poznamenat :) Takže moje objevné informace prosím berte s nadhledem.

V sobotu 2. června jsem nasedla na autobus směr Denpasar na Bali a moje dlouhá cesta tak začala. V neděli kolem poledne jsem dorazila na místo a na pár hodin si odpočinula u kamarádky Šárky, která v Denpasaru bydlí. Večer odjezd na letiště, které se od minulého roku neustále přestavuje a mění. Jsem moc zvědavá  na výsledek, už teď to vypadá na zajímavý projekt. Bezproblémové odbavení a imigrační kontrola a kolem půnoci hurá do letadla společnosti Jetstar. Po dlouhé době jsem zase sdílela letadlo se samými bule, tedy bílými cizinci...navíc v naprosté většině Australany...trochu zvláštní pocit. Kolem půl čtvrté ráno už se zase valíme z letadla, tentokrát už na australské půdě...trochu nervozity, a to ještě netuším, co přijde později. Respektive tušení mám, jen celou cestu doufám, že právě mě to nepotká...omyl!

Během asi posledního roku jsem si vyslechla pár historek o kontrolách na letišti v Darwinu, takže jsem se automaticky začala děsit. Drogy nepřevážím, ilegální pracovník taky nejsem. To ale neznamená, že si na mě úředníci nemusí smlsnout...

Zatímco se tak polovička spolucestujících cpe do duty free shopu nakoupit alkohol, jdu mírně podělaná na imigrační kontrolu. Paní se usmívá, jak má asi v popisu práce, bere si můj pas, že ho oskenuje a ouha...scan prý nějak nefunguje. Tak přichází jiná paní...že by opravit ten scan? No samozřejmě jen proto, aby mohla moje doklady oskenovat pěkně podrobně svýma očima v soukromí za tajemnými dvěřmi. Chvíli sedím na lavičce, čekám nějakou podpásovku a ono nic...paní vyjde ze dveří, dá mi pár otázek na Indonésii a pas mi vrací.

Tak jsem pojala podezření, že se jim nezdály pasové stránky plné razítek z Indonésie a slovo Indonesia v kolonce mého pobytu na příletové kartě. No nebudu psát Česká republika, když jsem tam přes dva roky nebyla...

Druhé kolo (uf, naštěstí poslední) začíná ve frontě na celní odbavení. Mladé úřednici dávám příletovou kartu, ta na ni mrkne a už mě zve bokem. To se mi snad zdá!

Pak se ale zjeví, no skoro bych ho nazvala andělem strážným, starší prošedivělý úředník, co vypadá jako Harrison Ford (má u mě první plus). Ten mě má na pár následujících minut na starosti. Opět začíná kontrola pasu, tentokrát podrobnější a s mojí spoluprací. Pak jde na řadu můj batoh a taška a skoro všechny věci ven. No rozhodně jsem nebyla první ani poslední, kdo tohle musel podstoupit, ale radost mi to samo sebou nedělalo. Tenhle chlapík z toho ale nakonec udělal docela fajn záležitost a příjemně jsme pokecali. Kéž by tam byli všichni takhle opravdově milí.

I když tohle druhé kolo dopadlo ve výsledku dobře a pán na mě udělal dojem, stejně jsem ven vypadla s opravdu hlubokým výdechem a pitomým úsměvem na tváři, že jsem oficiálně volná.

Prapodivné darwinské ptactvo

Nový blog s praktickými informacemi!

Na indocesty.wordpress.com najdete můj nový blog, který se věnuje Indonésii po praktické stránce. Tedy oproti tomuto blogu, kde najdete spíš moje vlastní zážitky ze života a cestování (nejen) v Indonésii, Indocesty nabízí ryze praktické informace. Kromě základních informací o zemi zjistíte například, na co je dobré před cestou myslet a co je třeba vyřídit, jak funguje proces získání (a prodloužení) víza, jak je to v Indonésii s dopravou, stravováním či ubytováním. Indocesty mají také sekci Služby věnovanou především těm, kteří při plánování cesty potřebují pomoc někoho zkušeného.
Blog je stále ve vývinu a některé plánované rubriky zatím chybí. I tak doufám, že se vám Indocesty budou líbit. Pokud máte jakékoliv komentáře, poznámky, tipy a jiné, sdělte mi to prosím na blogu.

Cesta domů a co bylo potom...

Je to už rok, podle razítka v pasu 2. března, co jsem se po dvou měsících zase vrátila do Indonésie. Návrat do indonéské reality mě vůbec nepotěšil, ale přikládám to hlavně Tarakanu, který na první pohled působil dost hrozně. Na druhý pohled jsem ale neměla náladu ani čas.

Po víc jak 4 hodinách jsme dorazili do přístavu v hlavním městě Tarakan. Ještě na moři jsem se seznámila s jedním milým Indonésanem, který mi nabízel odvoz do města, kdybych náhodou potřebovala... V přístavu čekala celní kontrola, další razítko do pasu a jsem volná. Zase se potkávám s tímhle milým chlapíkem a nakonec souhlasím, aby mě odvezl. Tedy vlastně ne on, ale jeho známý, řidič dodávky. Jsou tak hodní, že mě nejdřív zavezou k nejbližší cestovce, kde si koupím letenku, a pak i najít nějaký levný hotel na jedno přespání. Dva hotely plné, třetí je volný. Je to strašná díra, a to myslím naprosto vážně. V ničem horším jsem ještě nespala. Ceny jsou po „kalimantansku“ vysoké, a to i za obyčejný brloh. Už na recepci ale tuším, že ten nejlevnější pokoj by znamenal můj konec, tak chci radši vidět „VIP“. No páni, za asi 150.000 IDR, které bych jinde dala za slušný čistý pokojík, se mi dostává něčeho nepopsatelného. Vysvětlila bych to asi podobně jako v případě hotelu v Bandar Seri Begawan v Bruneji, jen tak dvacetkrát horší. Klimatizace je, televize je, ručník je, vlastní koupelna je, skříň, židle a stolek je...ale tohle všechno v totálně hnusném smradlavém špinavém a hlavně plesnivém pokoji. Ještě nikdy jsem se nebála, že by mě třeba plíseň mohla sežrat. Ale přežila jsem a ráno na sobě neobjevila ani vyrážku ani štípance od předpokládaných blech, štěnic a komárů.

Chlapík z lodi byl tak hodný, že mi slíbil i ranní odvoz z hotelu na letiště! A opravdu, řidič na mě ještě za tmy čeká před hotelem, pak jedeme vyzvednout mého známého do jeho (mnohem lepšího) hotelu a společně pak jedeme na letiště, kde mě ještě pozve na kafe. Asi bych ten první dojem měla přehodnotit, díky pane (jméno jsem samozřejmě zapomněla)!

Začíná den a venku začíná pršet, další důvod k blbé náladě. Letadlo ale vyráží načas a nakonec je z okna i celkem dost vidět než přistaneme v Balikpapanu, kde mě čeká nečekaně velké a pěkné letiště. Odsud pak za chvíli letím dál do Jogji.

A zatímco já byla zpátky doma, Juan dál „trpěl“ v Tawau. Po mém odjezdu se věnoval víc Rulymu a jeho kamarádům, občas někam zajeli...dokonce do Maliau Basin, kam měl nutkání jet už mnohem dřív, ale posera Katka nechtěla riskovat, že se každých sto metrů svezem po bahně k zemi. Rána ale pořád nic, žádná změna. To už bylo hodně divné. Jeden z Rulyho kamarádů, doktor, se rozhodl, že zjistí příčinu. Tu sice našel, ale výsledek zjištění nezněl vůbec optimisticky...vysoké množství cukru v krvi. Dieta a léky udělali svoje a noha se nakonec přece jen zahojila. Tentokrát ale přibyl jiný problém. Když už byl tedy Juan odhodlaný k odjezdu z Tawau, nešlo to z technických důvodů.

Kolikrát už byl nachystaný, motorka naložená, čekání v přístavu a nakonec zase skončil v hotelovém pokoji. Bohužel ani Ruly, který se o Juana skvěle staral a snažil se mu už od začátku najít loď, moc nezmohl. K tomu bylo ještě třeba nějaké papírování, jakési potvrzení z imigračního v Tawau, a to se taky neobešlo bez komplikací. Další problém způsobilo pozastavení dopravní lodní dopravy mezi Tawau a Indonésií. Jestli se nepletu, po odhalení nelegálního zboží dopravovaného z malajské strany Indonésie na několik dní naprosto zakázala jakýkoliv dovoz. Lodě stály v přístavu, zboží se hromadilo, další lodě zůstaly kdesi na moři. A nebyl nikdo, kdo by řekl, kdy tohle skončí.

Když už se konečně našel kapitán lodi, který byl ochotný motorku dovézt do Indonésie, tentokrát na ostrov Nunukan blízko Tarakanu, a dokonce byla i možnost využít jeřáb k naložení na loď, zase všechno skončilo zklamáním. V Nunukanu nemají vhodnou rampu ani jeřáb, není tedy šance dostat motorku na břeh. Motorka už naložená na loď musela zase zpátky.

Konečně po téměř měsíci od doby, kdy jsem opustila Tawau já, mohl Juan vyrazit dál! Motorka byla poslaná po moři, Juan nakonec letěl. Stejně jako já skončil v Tarakanu, kde na něj motorka čekala v přístavu.

Juan v Tarakanu strávil delší dobu než já, aby zjistil, že to zas taková hrůza není, a navíc kahau nosatí se tam prý promenádují v městském parku!

Pak už to šlo rychle. Nejdřív na pevninu a džunglí a kolem obrovských uhelných dolů až do Samarindy, odkud se dostal trajektem na Sulawesi a dál podle plánu postupně až na Timor. Zdlouhavá byrokracie na indonéské straně ostrova a pak konečně do Timoru Leste, východní části ostrova, která je už léta nezávislá. Následovala detailní očista motorky před jejím naložením do kontejneru, ve kterém se po moři dostane do Darwinu na severu Austrálie.

Protože loď měla odplout až za několik dní a na moři měla strávit taky dalších pár, rozhodl se Juan mezitím odletět na Bali a odsud pak do Darwinu. Kupodivu to i vyšlo levněji než z Dilí na Timoru, který je přitom mnohem blíž..

Tak jsme se asi po dvou měsících viděli zas. A od té doby ještě dvakrát, v Indonésii.

Juan je do dneška v Austrálii a vydělává na další dobrodružství.

Tawau

Myslím, že to bylo až po cestě ze Sukau, kdy jsme se rozhodli dojet tento den až do Tawau, posledního malajského města před hranicemi s indonéským Kalimantanem. Sice se tak nějak automaticky nabízí zajet nejdřív do města Semporna, odkud se vyjíždí k blízkým ostrovům za potápěním. Podle fotek vypadají ostrovy kouzelně a věřím, že potápění tu musí být super, ale to jde bohužel zase mimo nás. Já si teď další výdaje za ponory dovolit nemůžu a Juan má zas jiný problém. Nejen nezhojenou nohu ale i prasklý bubínek jako následek svého prvního a zatím posledního potápění v Thajsku. Tak než abysme bez cíle bloumali Sempornou, radši budeme dělat to samé v Tawau. Při pohledu zpátky teď těžko říct, co by vyšlo líp...

Palmy, palmy, palmy...co jiného...to jsou naše společnice po cestě do Tawau. Dlouho jedeme po relativně úzké ale slušné silnici, až před Tawau, už kousek od moře, se mění na čtyřproudovou, palmy pomalu mizí a přibývá obydlí.

Po nudné cestě ze Sukau, kdy se postupně zatáhlo a chvilku pršelo, se před městem zase vyjasnilo a při příjezdu do centra už bylo hrozné vedro. V tomhle vedru a výparech z šíleného množství aut ucpávajících ulice jsme se vydali na lov hotelu. Opět ty bylo na dlouho, ale nakonec jsme narazili na fajn hotel přímo na jedné z nejrušnějších ulic a s výhledem na přístav. S parkováním je to tu špatné, musíme přímo na ulici, kde je jak pěst na oko, a to i v tom obrovském množství jiných motorek (je vidět, že jsme u hranic s Indonésií). Je to ale zatím nejlepší hotel, kde nám dali i dobrou cenu za delší pobyt. Prý máme zaparkovat přímo na chodníku před vchodem. To se nám ale nějak nezdá, tak Juan parkuje na druhé straně a máme tak na ni výhled přímo z našeho okna.

Tawau je celkem velké město, rozlezlé do všech stran, ale není tu vlastně nic zajímavého. Je tu velký nákladní přístav, odkud už při pohledu z nábřeží na záliv plný lodí musí proudit ohromné množství nákladu nejen do indonéské části Bornea a naopak.

Podle informací z internetu by mělo ve městě žít dokonce víc přistěhovalců (z nich nejvíc z Indonésie) než místních. No na ulici se to dá i celkem poznat. Nejen, že je tu obecně větší chaos a nepořádek než v jiných městech, která jsme zatím viděli, i k Juanově motorce se tu chovají trochu jinak. Po dlouhé době klidu už se zase našlo pár chytráků, kteří musí na všechno sáhnout. K tomu je tu, stejně jako v jiných městech na Borneu ležících u moře nebo na řece, na okraji takova chudá osada postavená částečně nad mořskou hladinou (kampung laut). Akorát že tato je prý podle místních docela nebezpečná a cizinec by se tam radši neměl ani ukazovat. To mi na Malajsii taky moc nesedí...

Tady v Tawau mi začíná spousta věcí tak trochu splývat, zvlášť, když jsme se tu (tedy hlavně Juan) zdrželi dost dlouho. Myslím, že to bylo už první den po večeři, kdy na nás po návratu do hotelu na recepci čekala vizitka od kohosi z místních. Ten člověk věděl, že jsme ve městě a přitom my ho vůbec neviděli. Všechno mi pak trochu vysvětlil Juan...

Ruly (onen chlapík, co nám nechal svoji vizitku na recepci) je jedním z místncích motorkářů, kteří mají svůj klub. Dozvěděl se o nás od Johna, Angličana, který stejně jako Juan jezdí po světě na motorce. Ti dva se potkali už několik měsíců zpátky při svých cestách v JV Asii a od té doby byli v kontaktu. John byl v Tawau jen týden dva před námi a evidentně si s Rulym a jeho kamarády padli do noty, takže tu John zůstal taky docela dlouho.

Stejně tak jsme hned první večer zašli do malé soukromé kliniky kousek od hotelu, aby se někdo podíval na Juanovu nohu, která se nechtěla zahojit. Doktor usoudil, že původcem problémů bude nejspíš hnis, který uvnitř zůstal. Dostali jsme doporučení do nemocnice a rovnou jsme tam taky zašli. Byl sice večer, ale v čekárně bylo plno.

Mají tu na příjmu takový sympatický systém, který by se podle mě hodilo zkusit i jinde. Po příchodu do čekárny musí člověk nejdřív na zběžnou prohlídku do malé kanceláře hned u vchodu. Ta je v podstatě neustále otevřená, ale to evidentně nikomu nevadí. Jde spíš o rychlé zjištění problému a instruování, co se bude dít dál. Po krátké prohlídce dá ošetřovatel pacientovi čekací číslo. Čísla se liší podle toho, jak moc je případ akutní. Na zdi v čekárně si tak člověk může přečíst, že tu rozdělují tři druhy závažnosti, a podle toho se tu taky s pacientem jedná. Pokud je to velmi akutní, pak čeká velmi krátkou dobu, méně závažné případy pak déle a taky jsou pak přijaty v jiné ordinaci.

My čekáme docela dlouho než se dostaneme do ordinace mladé lékařky, která opět zjišťuje stav a posílá nás, tedy Juana, na operační sál. Opět čekáme, už mě to nebaví, tak jdu na chvíli ven a když se vrátím, Juan nikde. Po dlouhé době vychází Juan ze sálu ven. Vypadá to, že tentokrát doktor odvedl svoji práci pořádně. Musíme ještě do lékárny pro léky a další materiál na krytí rány. Od tohoto dne pak musí Juan každý den dopoledne do nemocnice na čištění. Doufáme, že to bude trvat třeba jen týden a noha se rychle zahojí. To se ale bohužel nestalo.

Juan rozhodně není nadšený a je to na něm vidět, navíc stehno pořád bolí. A v takové náladě jsme pak další den večer potkali na ulici Rulyho. Jdeme z večeře zpátky do hotelu, z kanálů pod chodníkem vylézají švábi, sem tam nějaká krysa...a najednou u nás zastaví takové autíčko, otevřou se dveře a tam Ruly. I když je to do hotelu jen pár metrů, skoro nás nutí, ať si sedneme. Pak stojíme ještě bůhví jak dlouho před hotelem a Ruly mluví a mluví...on se zdá být na první pohled fajn, ale prostě strašně ukecaný. Domlouváme se tedy, že nějaký jiný den si s ním a jeho kamarády dáme sraz, i když se na to ani jeden z nás moc necítí.

Následující dny jsou dost fádní, líně se táhnou, není co dělat. Juan by vlastně ani nic dělat neměl, ale kdo by chtěl 24 hodin denně trávit v posteli....

Postupně řešíme co dál. Juan chce z Tawau pokračovat na indonéskou stranu Bornea zpátky do Samarindy, kde už jsme spolu jednou byli, trajektem na Sulawesi a z Biry na jihu ostrova pak dalším trajektem na Flores, z Floresu na Timor a pak do Austrálie. Já to mám jednodušší, potřebuju zpátky domů do Jogjakarty. I když bych bez váhání jela s Juanem dál, kdyby to šlo. Zatím jediný problém je nezhojená noha. Juan nechce pokračovat dál, dokud se rána aspoň trochu nezacelí. Čeká ho pak totiž dlouhá cesta na motorce do Samarindy a vůbec netušíme, jestli bude sjízdná a jestli ho třeba někde nepřepadnou tropické lijáky. To by pro nohu nebylo nejlepší, a navíc se Juan tak trochu obává indonéského zdravotnictví...

Tak zatím čekáme, každým dnem pozorujeme, jestli rána třeba nevypadá líp než předchozí den a nemáme co na práci. Juan pak jeden večer konečně kývne na setkání s Rulyho partou, mě se moc nechce a navíc se obávám, že na téma motorky bych stejně neměla čím přispět.

Občas se trochu koukneme po okolí, jedeme na pláž za městem nebo do Tawau Hills Park, asi 20 km za městem. Tento park není ve srovnání s jinými rezervacemi v Sabah nijak výrazně zajímavý. Jeden unikát tu ale mají, nejvyšší tropický strom na světě vysoký 88,32 m. Jak už je tu zvykem, park je obklopený olejovými palmami, které nás provázejí celou cestu z Tawau. 

Svinule stočená do klubíčka, Tawau Hills Park

Bohužel jsme přijeli v nevhodnou dobu, začíná pršet. To ale skupinám místních, kteří sem vyrazili na výlet, vůbec nevadí. Kousek od vstupní brány s restaurací teče řeka, kde se mladí i starší koupou a na břehu si vaří jídlo na „piknik“. To je tu obecně taková zvláštnost. Místo toho, aby se navařilo doma nebo prostě nakoupily nějaké polotovary k občerstevní, místní si vezmou všechno na přípravu s sebou, krabice a plné tašky v rukou, a na místě se rozdělá oheň.

Malé kolečko v dešti kolem řeky, vodopád, jeden makak ve větvích nad hlavou a mizíme v restauraci než přestane pršet. Po dešti pak vyrážíme na krátký trek k nejvyššímu stromu. Ani bych neřekla, že bude takové vedro a hlavně vlhko. Oblečení se na mě lepí, tečou ze mě snad litry potu a my se pomalu škrábeme v blátě do kopce. Strom nakonec najdeme, uděláme pár rozmazaných fotek a jdeme zpátky. Zjišťujeme, že je tu s námi plno dalších tvorů, bohužel těch, co bych tu chtěla potkat nějmíň. Mrňavé pijavice se po nás plazí jedna radost.  Na další vycházku po tomto setkání už nemáme náladu a jedeme pryč.

Čas letí a já se musím vrátit do Jogji. Čeká mě práce a taky bych měla využít víza, která byla vydaná už před měsícem (zbývají tedy další dva). I když bych s Juanem moc ráda zůstala dál, nemůžu. Navíc tahle situace, kdy už zase jen čekáme a čekáme, pro mě začíná být neúnosná. Tak trochu si přeju změnu, ale je mi jasné, že jakmile dorazím do Jogji, budu litovat.

Noha se nehojí, už je to asi 14 dní, a téměř žádnou změnu nepozorujeme. Dohodneme se tedy, že já pojedu domů a chudák Juan tu zůstane, dokud se noha neumoudří.

Zbývá tedy jen koupit lístek na trajekt a zjistit letenky do Jogjakarty. Z Tawau v podstatě neexistuje cesta po zemi na indonéskou stranu. Musíte buď letadlem, což by mě vyšlo dráž, nebo po moři. Cílovým místem je v obou případech ostrov Tarakan s hlavním městem stejného názvu na severovýchodě Kalimantanu.

Toto bude poprvé, co překročím hranice Indonésie po moři. Zatím všechny cesty byly letadlem a jeden přejezd ze západního Kalimantanu do Sarawaku byl po zemi. Lístek na trajekt si kupuju den předem a zároveň dostávám na vyplnění příjezdovou kartičku, mě už dobře známou z letadla. Trajekty jezdí jen jednou denně, takže žádný výběr není, odjíždí se kolem poledne. Na druhý den mě Juan doprovází do přístavu, kde musím nejdřív projít celnicí, pak počkat na mole. Juana naštěstí pouští se mnou, i když se do Indonésie zatím nechystá. Trajekt vypadá poněkud jinak než jsem zvyklá. Malá loď s menší kajutou vepředu a dlouhou vzadu, plnou prázdných sedaček (kromě mě, několika dalších turistů a pár místních nikdo), horní paluba zase plná zboží. Teď už si opravdu připadám jako v Indonésii. Mladí dělníci na mole si myslí, že jim nerozumí a indonésky na mě mají plno hloupých narážek...tak to už jsem skoro doma. Nikam se mi nechce.