Po vypuštění na svobodu, do letištní haly,
přišlo první setkání s místními cenami. Kafíčko za 5 babek, malá lahev vody
za 2...no letiště. Ceny kávy se bohužel držely velmi podobně i kdekoliv venku. Na
druhou stranu, po dlouhé době jsem do sebe měla možnost nalít něco jiného než
indonéské kopi susu nebo instatní břečku, jen to jaksi leze do peněz.
Venku ještě tma, ale příjemná teplota a ne
taková vlhkost jako v Indonésii, a to jsem pořád ještě v tropech...nebo
spíš suptropech.
Chci si na chvíli ustlat na zemi v letištní
hale, ale usnout nemůžu. Kafe za nic nemůže, já prostě během cestování nejsem
schopná spát. Nespala jsem v autobuse na Bali, nespala jsem u Šárky,
nespala jsem v letadle a nevyspím se pořádně ani následující noc. Vlastně
se divím, že jsem do Alice dorazila v celkem přijatelném stavu.
Ještě za tmy nasedám do letištního shuttle
busu a s několika dalšími baťůžkáři jedu do centra Darwinu. Pořád ještě
mám asi 3 hodiny času než otevřou Indonéský konzulát.
Jen pár metrů od kanceláře shuttle busu v centru
je obchodní centrum se supermarketem Coles, který má pobočky po celém
kontinentu. Je šest hodin ráno a oni mají otevřeno! A co víc, u kasy mě
obsluhuje kluk, co na mě skoro nadšeně vybafne dobré ráno a jak se máš. No
chlapče, po takovém uvítání se mám opravdu dobře :) Navíc je opravdu nápomocný
a poradí, kde najít adaptér do těch jejich divných zástrček.
Čekání na konzulát je peklo a nejradši bych si
někde lehla a spala, ale v parku na lavičce si připadám jako bezdomovec,
zvlášť když kolem mě místní provozují svůj pravidelný jogging. A do toho tlupy
legračních ptáků, co se kolem mě promenádují a zobají trávu.
Další kýbl moc dobrýho kafe, cigareta v parku
(proč nemůže být aspoň jedna z kaváren kuřácká), očumování motorek
zaparkovaných všude kolem (žádný prdítka jako v Indonésii), očumování
místních kravaťáků a bosých ušmudlaných aboriginců, a nakonec je devět a čas
vnutit se na konzulát.
Indonésan za sklem skoro neumí indonésky, ale
angličtinu ovládá, tak se dovídám, že jsem se asi na tuhle návštěvu nepřipravila
dostatečně a chybí mi nějaký papír (naštěstí stačí vytisknout v knihovně hned
naproti, ale na webu ani po telefonu o tomto žádná zmínka) a jejich vzorová
žádost k vyplnění, kterou mají na webu, už neplatí a musím vyplnit
novou...ale ne, ničemu se nedivím...Indonésie. A to ještě musím zaplatit ten
jejich vyděračsky vysoký poplatek za vízum...ničemu se nedivím..Austrálie.
Nakonec mám běhání sem a tam za sebou, žádost
podaná a na řadu jde další fáze. Musím se z centra dostat na nějaké vhodné
místo ke stopování. Harrison Ford na letišti měl pravdu, když říkal, že
jsem organized (tak nějak obdivně ;))...mapa Darwinu a okolí skouknutá přes net
aspoň tisíckrát, stažená do telefonu, stejně jako jízdní řád autobusu Darwin –
Palmerston. Ještě před cestou jsem našla na netu (docela) dobrý tip na stopa,
prý u Palmerstonu asi 20 km jižně od Darwinu by mohlo být vhodné místečko.
Městký autobus s wifi (!!) mě do tohohle
města doveze ani ne za hodinu, bageta v obchoďáku u zastávky a jde se na
věc. Jenom ty vzdálenosti na mapě a v reálu moc neodpovídají a já se
plahočím k Stuart Highway pěkný kus.
Stuart Highway zní tak trochu vznešeně, ale je
to normální „okreska“, která má víc jak dva pruhy jen ve městech. Co je na
téhle silnici ale zajímavé kromě její délky (táhne se z Darwinu úplně na
severu až na jih do Port Augusty asi 2800 km, na mapě Austrálie je to skoro
přímka), je rychlostní limit. Povoleno je 130 km za hodinu, a ještě pár let
zpátky tu dokonce nebylo žádné omezení! Někdo se tu plazí devadesátkou, jiný i
nepovolenou stočtyřicítkou. No a kromě toho, tahle silnice vede zemí nikoho,
protože osídlení mimo pobřeží je téměř nulové.
 |
| Větruvzdorná fenka Regine |
Je pondělí po poledni a já doufám, že do svého
cíle vzdáleného 1500 km dorazím druhý den. Spacák nemám, stan nemám a jsem
připravená spát nebo nespát kdekoliv po cestě. Mým „snem“ je chytnout auto nebo
nejlíp kamion s řidičem, který má v plánu jet bez přestání. Vtipná
představa, což. Ale...i na takového jsem narazila. No a v hlavě mám
samozřejmě taky svezení v road train (doslova silniční vlak). Kdo nemá
představu, road train je kamion se dvěma a více návesy, který křižuje cesty
hlavně v Austrálii a Jižní a Severní Americe. Některé mohou mít dokonce i
čtyři nebo pět návěsů...to už je opravdu jako vlak.
Právě řidiči kamionů jsou tak trochu moje
cílová skupina během téhle cesty, protože jsou zvyklí jezdit velmi dlouhé
vzdálenosti, někteří i přes noc.
U křižovatky za Palmerstonem hodím bágl do
stínu a čekám, dělám oči a ukazuju zuby, ale moc to nezabírá. Pak zastaví
takovej křáp pickup s fešným řidičem, a taky moc milým (jak jinak, jiní
ani nebyli). Prý mě hodí o kus dál k místu, kde bych měla mít větší šanci
stopnout kamion a v případě dlouhého čekání se zajít občerstvit, na
záchod. Nějak jsem nepobrala, že takovej sympaťák má tak zaneřáděný auto, ale
moc času o tom přemýšlet jsem neměla, za pár minut jsme byli na místě. Ještě
předtím mi ale stačil ukázat klíčenku s fotkou manželky...Indonésanky ze
Surakarty! :)
No tady žádný stín není a po obou stranách ještě
pořád široké silnice hobby velkoobchody, benzínka, kavárna...
První zájemci jsou ožralové, nebrat. A kamioňáci
na mě pořád ještě kašlou. Škoda, takovýho placu na zastavení by tu měli... Po
chvilce (opět ani ne 15 minut...to jsem ještě pořád v civilizaci) staví
další osobák, uvnitř ještě v horším stavu než pickup. Tak trochu zvláštní
týpek (tady se dostáváme k termínu redneck, tedy vidlák) kolem padesátky, vyhublej...a v autě skrývá
svůj poklad, mladou filipínskou manželku :) A taky Regine, která částečně může
za bordel v autě. Regine je hodnej pes, kterej rád kouká z okýnka...v
porovnání se mnou nemá žádný problém ovívat se větrem při rychlosti 140 km/h!
Tenhle chlapík taky usoudil, že má pro mě
lepší místo na stopování, asi 80 km dál v Adelaide River. Tak si nechám
pod sebe narvat velkou osušku, která mě má chránit proti všudypřítomným
Regininým chlupům a jedeme. Super rychlá jízda, ale s otevřenýma oknama už
radši nikdy. Přestože si s těma dvěma nemám moc co povídat, jsou strašně
milí. V Adelaide River mě vyhodí u odpočívadla s benzínkou, kde prý
často staví kamioňáci. Dostávám rady jak se řidičům vnucovat (do toho se mi
vážne nechce, radši se postavím k silnici s palcem nahoru), chlapík
během řeči kouká kolem sebe jakoby měl roupy a pak prý ať jdu za ním. Všimnul
si totiž zaparkovaného kamionu a řidiče postávajícího u benzínky. Z mého zvláštního
řidiče se stal dohazovač, a úspěšný. Stačilo pár slov (já se jen blbě usmívala)
a odvoz byl zajištěn.
 |
| Corymbia Terminalis - Desert Bloodwood |
 |
| termitiště |
Michael, jak se „můj“ kamioňák jmenoval, ze
začátku nebyl moc sdílnej, ale během naší cesty se rozpovídal a nakonec jsem si
jeho společnost opravdu užila. Bohužel Michael mě mohl hodit k jednomu roadhousu
(motorest) „jen“ asi 500 km dál po Stuart Highway. Odtud pak měl na druhý den
ráno namířeno na východ.
Cesta k roudhousu u Daly Waters i při
naší šnečí rychlosti 90 km/h utíkala docela rychle. Takhle „blízko“ Darwinu
(pár stovek km tu nic není) byla krajina ještě aspoň trochu zvlněná a zarostlá
stromy, dokonce jsme projeli pár zatáček...to se vám totiž na vyschlé placce
vnitrozemí moc nepoštěstí. Zatímco jsme kecali a nadskakovali (teda spíš já na
neodruženém sedadle), kolem nás se míhala menší a vetší termitiště, některá
větší než člověk.
 |
| Michaelův road train |
K roadhousu jsme dojeli už za tmy.
Michael se snažil ještě během cesty a pak přímo v roadhousu pozjišťovat u
kolegů, jestli náhodou ještě v noci někdo z nich nejede dál směr
Alice, ale bez úspěchu. Po večeři mi můj řidič ukázal čisté koupelny, kde se
můžu zdarma (hlavně nenápadně) osprchovat a věnoval mi svoji kabinu k přespání.
Jeho nabídka sdílet jedno lože, ve vší počestnosti, nebyla vyslyšena a já se s ohromným
polštářem skroutila na sedadle. Škoda, že to příjemné teplíčko uvnitř po pár
hodinách přešlo do mrazu a já už zas nemohla spát. V šest hodin ráno
roadhouse znovu otevřel, zaskočili jsme na kafe a já se s Michaleovým číslem
v telefonu rozloučila. Prý kdybych po cestě nazpět potřebovala zase odvoz,
ať se ozvu...díky Sooty, byl jsi skvělý společník!
Jen tak na okraj, v téhle zemi nikoho bez
světel lamp mají nádhernou noční oblohu!
Žádné komentáře:
Okomentovat