 |
| Darwin |
Asi bylo jen otázkou času, kdy tenhle tak trochu šílený plán uskutečním...a nakonec se stalo.
V červnu jsem sbalila batoh a na necelé
tři týdny odjela k protinožcům. Teda já už vlastně u protinožců žiju,
vzhledem k tomu, že jsem na opačné straně světa pod rovníkem, ale k těm
„pravým“ jsem musela ještě pár tisíc kilometrů na jihovýchod.
Šílený nápad to byl hned z několika důvodů...na
první příčce jak jinak: je to tam sakra drahý! Druhý důvod: no běžně lidi do
Austrálie asi nejezdí na chvilku jen proto, aby se podívali do jednoho města a
zase šupem zpátky, že. A pak třeba vyřízení víz nazpět do Indonésie...to se
původně taky jevilo jako oříšek. Jo a...pro některé z vás asi bude šílený
už jen ten fakt, že jsem jela 3000 km stopem. Z toho se nakonec vyklubala
super zkušenost.
Těm, co četli už předchozí články, asi bude
jasné, proč jsem tohle všechno dělala...no kvůli klokanům to nebylo. I když, i
ty jsem samozřejmě chtěla vidět.
Tak tedy, plán byl následující. Vzhledem k tomu,
že jsem byla nucená vydat co nejmíň financí (což se stejně jaksi nepovedlo...i
když mohla jsem platit i mnohem víc), musela jsem šetřit na dopravě. Letadlům
jsem se ale vyhnout nemohla, tudíž aspoň z Bali do Darwinu v Severním
teritoriu (Northern Territory, dál už jen NT) jsem letěla, a zpátky přes Singapur
a Jakartu do Jogjakarty taky. Bylo potřeba stavit se na Českém velvyslanectví v Jakartě
s žádostí o nový pas, tak jsem to vzala po cestě.
Po
příletu do Darwinu jsem potřebovala zažádat
o nová víza do Indonésie na místním konzulátu a pak se vydat naprostému
neznámu
na vlastní pěst, stopem. Namířeno jsem měla do středu kontinentu
(kterému se díky oranžovo červené barvě prašné půdy říká Red Centre), do
Alice
Springs. Letadla tam létají, autobusy
a dokonce vlaky taky. Stovky dolarů na tuhle legraci jsem ale neměla.
Tak
nezbylo než oprášit svoje vzpomínky ze stopování po ČR z dob dávno
minulých.
Jenže stopovat 50 kilometrů v rodné zemi
a tisíce kilometrů skoro v poušti, u Australanů, kterým přes různé
přízvuky není občas ani rozumět, to je velký rozdíl. Tak se mi to aspoň zdálo
před samotnou cestou.
Následně jsem si měla užívat španělskou
společnost uprostřed skalnaté polopouště přes dva týdny a pak zase stopem do
Darwinu, vyzvednout pas s vízy na Indonéském konzulátu a letadlem zpátky
do Indonésie. A ono to všechno vyšlo!
Popravdě, nejdřív se mi do stopování moc
nechtělo, takže jsem přemýšlela nad jinou variantou, spolujízdou. Jenže zrovna
jako na potvoru se nikdo v onu dobu ani z Darwinu, ani nazpět z Alice
nechystal. Navíc, spolujízdu v Austrálii nabízejí a poptávají spíš
baťůžkaři, kteří tímto způsobem křižují kontinent třeba pronajatou dodávkou. No
a ti samozřejmě nemají běžně v plánu jet tak velkou vzdálenost na jeden
zátah, zvlášť, když jsou po cestě nějaká zajímavá místa, kde by mohli třeba na
pár dnů kempovat.
 |
| Darwin |
Kdyby měl někdo během následujícího čtení
pocit, že jsem snad objevila Ameriku nebo dokonce spadla s Marsu, moc se
plést nebude...dlouhodobý pobyt v takové zemi jako je Indonésie vás musí
zákonitě nějak poznamenat :) Takže moje objevné informace prosím berte s nadhledem.
V sobotu 2. června jsem nasedla na
autobus směr Denpasar na Bali a moje dlouhá cesta tak začala. V neděli kolem
poledne jsem dorazila na místo a na pár hodin si odpočinula u kamarádky Šárky,
která v Denpasaru bydlí. Večer odjezd na letiště, které se od minulého
roku neustále přestavuje a mění. Jsem moc zvědavá na výsledek, už teď to vypadá na zajímavý
projekt. Bezproblémové odbavení a imigrační kontrola a kolem půnoci hurá do
letadla společnosti Jetstar. Po dlouhé době jsem zase sdílela letadlo se samými
bule, tedy bílými cizinci...navíc v naprosté většině Australany...trochu
zvláštní pocit. Kolem půl čtvrté ráno už se zase valíme z letadla, tentokrát
už na australské půdě...trochu nervozity, a to ještě netuším, co přijde
později. Respektive tušení mám, jen celou cestu doufám, že právě mě to
nepotká...omyl!
Během asi posledního roku jsem si vyslechla
pár historek o kontrolách na letišti v Darwinu, takže jsem se automaticky
začala děsit. Drogy nepřevážím, ilegální pracovník taky nejsem. To ale
neznamená, že si na mě úředníci nemusí smlsnout...
Zatímco se tak polovička spolucestujících cpe
do duty free shopu nakoupit alkohol, jdu mírně podělaná na imigrační kontrolu. Paní
se usmívá, jak má asi v popisu práce, bere si můj pas, že ho oskenuje a
ouha...scan prý nějak nefunguje. Tak přichází jiná paní...že by opravit ten
scan? No samozřejmě jen proto, aby mohla moje doklady oskenovat pěkně podrobně
svýma očima v soukromí za tajemnými dvěřmi. Chvíli sedím na lavičce, čekám
nějakou podpásovku a ono nic...paní vyjde ze dveří, dá mi pár otázek na
Indonésii a pas mi vrací.
Tak jsem pojala podezření, že se jim nezdály pasové
stránky plné razítek z Indonésie a slovo Indonesia v kolonce mého
pobytu na příletové kartě. No nebudu psát Česká republika, když jsem tam přes
dva roky nebyla...
Druhé kolo (uf, naštěstí poslední) začíná ve
frontě na celní odbavení. Mladé úřednici dávám příletovou kartu, ta na ni mrkne
a už mě zve bokem. To se mi snad zdá!
Pak se ale zjeví, no skoro bych ho nazvala andělem
strážným, starší prošedivělý úředník, co vypadá jako Harrison Ford (má u mě
první plus). Ten mě má na pár následujících minut na starosti. Opět začíná
kontrola pasu, tentokrát podrobnější a s mojí spoluprací. Pak jde na řadu
můj batoh a taška a skoro všechny věci ven. No rozhodně jsem nebyla první ani
poslední, kdo tohle musel podstoupit, ale radost mi to samo sebou nedělalo.
Tenhle chlapík z toho ale nakonec udělal docela fajn záležitost a příjemně
jsme pokecali. Kéž by tam byli všichni takhle opravdově milí.
I když tohle druhé kolo dopadlo ve výsledku
dobře a pán na mě udělal dojem, stejně jsem ven vypadla s opravdu hlubokým
výdechem a pitomým úsměvem na tváři, že jsem oficiálně volná.
 |
| Prapodivné darwinské ptactvo |
Žádné komentáře:
Okomentovat