Ranau, pod nejvyšší horou Malajsie

 

Do Kota Kinabalu jsme jeli po stejné silnici, a přece byla cesta v něčem jiná...po levé straně se totiž konečně objevila hora Kinabalu, která byla pár dní předtím schovaná v mracích. Tato hora má nejvyšší vrchol v Malajsii, konkrétně v nadmořské výšce 4 095 m. Zvláštní, že při pohledu z nížiny na čtyřtisícovku ani nevypadá.

My jsme se nakonec ještě ten samý den dostali do její blízkosti, do městečka Ranau, ale o tom  za chvilku.

Nejdřív jsme se museli vrátit do KK pro nový telefon. Tak tak jsme to stihli před zavíračkou a pak si hned o pár metrů dál dali v klidu...hamburger...tedy jen Juan...ten jeho hraný nezájem o housky s karbanátkem už jsem prokoukla :-D Sice už bylo odpoledne, ale znovu jsme vyrazili na cestu, do asi 100 km vzdáleného Ranau. Už kousek za KK jsme se ocitli v horách, sem tam nějaké auto, jinak nic, jen lesy...a chladno. Já vím, 20 stupňů není žádná zima, ale po letech v třicítkách se vám prostě musí ježit chlupy na kůži.

Poslední kilometry před Ranau se ukázala Kinabalu...jsme ve výšce něco málo přes tisíc metrů nad mořem, hora je co by kamenem dohodil a pořád se mi nezdá nějak ohromná.

Je pošmourno, šedivo a přijíždíme do šedivého Ranau. Jestliže jsem o Kudatu psala jako o „díře“ (omlouvám se všem obyvatelům Kudatu), pak tohle městečko je díra ještě větší. Aspoň, že je Ranau posazené pěkně mezi horami a sem tam je z něj i pěkný výhled na Kinabalu. Turistů tu moc nepotkáte. Sice jich jen kousek odsud jezdí zástupy, s cílem vylézt na vrchol hory, ale tady se skoro nikdo nezastaví. A nebo to tak aspoň působí mimo sezónu, kdy jsme tu byli my. Jedno je ale jisté, v Ranau prostě není vůbec nic zajímavého. Ošklivé špinavé město s nudnými bloky nízkých budov, jídelnami a obchody se vším možným a trhem se zeleninou, která se pěstuje v širokém okolí (mimochodem, tento okrsek prý produkuje nejvíce zeleniny ve státě Sabah).

Mají tu ale fajn lidi, kteří si s vámi rádi pokecají a případně poradí, když je třeba. A tak jsme zastavili hned na okraji „centra“ u rohové jídelny s hostelem v prvním patře. Zase jsem to já, kdo jde hledat pokoj...i když v tuhle chvíli je to pochopitelné už z toho důvodu, že Juan s nateklou nohou prostě moc nenachodí. Kromě tohoto hostelu jsem obešla ještě několik (a bylo jich kupodivu docela hodně) a nakonec se zase vrátila. Všechno stejné, ošklivé, docela drahé, tak zůstaneme na místě. Od milého personálu jsme dostali povolení zaparkovat motorku vzadu za jídelnou a už se stěhovali do pokoje. A zase jsem vybrala špatně! Koupelnu venku (vzhledem k ceně) Juan schválil už předem, ale z okna, které nejde otevřít a větráku, který neochladí skoro vůbec, jsme opravdu dvakrát nadšení nebyli. Tip pro příště: při prohlídce pokoje zkouška okna a větráku! :-)

Plán na večer: nemocnice. Absces už působil tak nesnesitelnou bolest, že bylo potřeba jednat.

Cestu do nemocnice na okraji města Juan na motorce přímo protrpěl. Venkovská nemocnice vypadala opuštěně, ale zřízenec nám ukázal správný vchod a už jsme byli v zářící chodbě s recepcí na jejím konci, kde seděli sestřičky a pan doktor. Ten si vzal Juana na ošetřovatelnu a za chvilku byli oba zase venku. Ta samá písnička, ještě „to“ neuzrálo. Znovu prášky a recept, který musí Juan ukázat na druhý den v lékárně ve městě, aby dostal další dávky.

Tak jsme se vrátili s nepořízenou (asi by byl v tu chvíli Juan radši i za useknutou nohu než další prášky) do hostelu a konečně si dali večeři v jídelně v přízemí. Zajímali jsme snad celý personál, všichni byli milí, někdy až moc zvědaví, ale moc fajn. A fajn bylo i zjištení, že jeden kluk z obsluhy je původem z Jávy. Javánci jsou prostě všude.

Výběr jídel ohromný a my zase skončili u smažených nudlí. Toto je pro mě, která v Indonésii nedá bez rýže ani ránu, zvláštní jev. V Malajsii totiž obecně dělají skvělé smažené nudle (mie/mee goreng), do kterých přidávají víc sladké sojovky než jak je zvykem v Indonésii. A my se na nich stali doslova závislí. Další verze tzv. mie goreng mamak je naopak pálivá ale stejně tak skvělá!

Večer má Juan teplotu, není mu dobře a ráno to není o moc lepší, ale musí do lékárny. Vlastně už nevím, proč jsem s receptem nešla já, ale určitě by se nestalo následující...Součástí jediné lékárny ve městě (mimo té v nemocnici, která je ale dál) je i ordinace nějakého „chytrého“ doktora, který si Juana pozval k sobě. A rozhodl se absces zlikvidovat. Tenhle trouba udělal do stehna díru (jediná správná věc, i když zřejmě provedená předčasně), ze které pak dostal hnis. Bohužel ne všechen. Ale to jsme ještě několik následujících dní nevěděli. Díru zalepil, strčil Juanovi další léky a nařídil, aby Juan odpočíval a každý den chodil na čištění a obvaz rány.

Celodenní válení se v posteli v té naší kobce se ale Juanovi nezdálo jako dobrý nápad, a tak jsme ještě ten den vyjeli na malý výlet do okolí. Ten byl ale předčasně ukončen kvůli dešti.

Další den ráno už jsme radši jeli do nemocnice. Tentokrát tu bylo plno. Naštestí jsme ale nemuseli čekat a po chvilce už byl Juan zase na ošetřovatelně, kde mu tentokrát dvě mladé uhihňané sestřičky vyčistily a zalepily ránu. Zase další léky a materiál na obvaz rány do zásoby. Tak se ze mě stala domácí ošetřovatelka.

Tentokrát je jasno, svítí slunce, tak by mohla být šance na projíždku větší.

Hned z nemocnice jsme vyrazili ke Kinabalu. Čím jsme byli hoře blíž, bylo vidět víc a víc zahrad se zeleninou. S výškou se bohužel měnilo i počasí a hora se schovávala v mlze. Doufali jsme, že se na motorce dostaneme co nejblíž, ale nepovedlo se. U brány do národního parku se platí vstupné. Ne nijak vysoké, ale platit jsme ho za pár minut v parku nechtěli. Víc bychom s juanovou nohou v tomto stavu stejně nemohli.

Ještě v Kota Kinabalu jsem si četla v průvodci a na internetu informace o výstupu na horu a usoudila, že to pro nás nemá cenu. O své kondičce tu radši pomlčím. To Juan je na tom podle mě, tedy alespoň poté, co zdolal Merapi u Jogjakarty, určitě líp. Jenže, noha v háji, tak by nahoru stejně nemohl...i kdyby byl ochotný platit ty šílené poplatky. Ono totiž zdaleka nejde jen o vstupné do parku, musíte zaplatit i za povolení k výstupu (100 MYR/asi 630 Kč), průvodce (údajně od 70MYR výš/cca 440 Kč podle počtu lidí ve skupině a trasy), pojištění a ubytování. Přestože se někde píše, že je možné zdolat výstup a sestup za jeden, dost často ale taky narazíte na informaci, že to prostě „nejde“, že vás budou nutit rozdělit výstup na dny dva, a tím pádem si i zajistit ubytování (samozřejmě vše předem), tedy další výdaj. Jak je to v praxi, nevím. Ale už jen ten fakt, že, ač v NP, tu s nadsázkou nemůžete dělat nic bez dovolení a sami, se mi prostě nelíbí.

Velmi oceňuju, že například ve srovnání s Indonésií, máte v Malajsii opravdu dostatek informací k pohybu v národních parcích, často nechybí ani plánek stezek, označení jejich náročnosti a vzdáleností a najdou se i ochotní zaměstnanci parku, kteří poradí, když je třeba a podobně. Na druhou stranu někdy je to dovedeno do extrému, jako v případě NP Mount Kinabalu, kde se bez zbytečně vysokých poplatků, bez rezervace a dalších úkonů nikam nehnete.

Takže jsme se zase otočili, udělali pár fotek s mlhou a zase jeli do Ranau a pak zase jiným směrem k bývalému dolu na měď. Tak trochu další zklamání, protože místo dolu na místě najdete už jen holou pláň, která těžbu už vůbec ničím nepřipomíná.

Na následující den jsme se rozhodli opustit Ranau a odjet na severovýchod k moři do města Sandakan. Pěkné počasí, sbaleno a naloženo celkem rychle, tak můžeme vyrazit. Jen jsme dorazili na konec města, už je tu problém. Doprava odkloněná, silné deště během posledních dnů někde po cestě způsobily sesuv půdy. Oklika, na kterou nás silničáři odkázali, má být prý kratší, ale asi i v horším stavu...

Po pár kilometrech odbočka ze silnice kamsi do lesa, kde nás čeká rozblácená cesta bez kousku asfaltu. Že zrovna dneska pálí slunce nám není k ničemu platné, cesta je nasáklá z předchozích dní, rozježděná a plná děr a výmolů a hlavně oranžového bláta. Jiná možnost není, musíme jet tudy, i když to není žádná sranda. Do kopce a z kopce, občas musím pěšky, jinak bychom přinejlepším skončili oba na zemi. Zatím míjíme jen pár aut jedoucích stejným směrem. Některá mají s povrchem cesty větší problém než my, kola jim zapadají do bahna a nemůžou z místa. Na konci utrpení čeká největší zkouška, dlouhý sešup dolů. Ještě před „skluzavkou“ se před námi objeví bagr a pod kopcem pak řada aut směřujících proti nám. Nebýt bagru, který pomocí lana táhne jedno po druhém, tahle auta by nahoru nejspíš nevyjela.

Musím z motorky a sejít kus dolů. Pár minut a Juan už je u mě, bez jediného pádu.

Z tohoto bodu už je to kousek na krásnou silnici a můžeme zase rychle frčet dál. Cesta ale začíná být monotónní. Zalesněné kopce vystřídají plantáže olejových palem a na ty už jsem docela alergická. A mezi plantážemi další problém, zadní blatník ze silného plastu se uvolnil a po kontaktu s kolem totálně zničil.

Jak se ale blížíme Sandakanu,  palem ubývá, silnice se plní auty a smradlavými náklaďáky a podél cesty přibývá obydlí. Ta pak přerostou v ohromné předměstí Sandakanu, jehož centrum je ale ještě pěkný kus dál přímo u moře.

Tip of Borneo

 Na psaní toho v tomto článku moc není, tak aspoň přidávám pár fotek.

Než jsme se vyhrabali z hostelu v KK a všechno naložili na motorku, už zas bylo dopoledne. Cesta na sever je ale celkem rychlá a za pár hodin už jsme byli v Kudatu, nejseverněji položeném městě. Juana trápilo oteklé stehno, které muselo pekelně bolet...a to byl pořád jen začátek. Ale na místě zůstat nechtěl, a ani se mu nedivím, v KK už jsme se zdrželi opravdu dlouho.

Kudat je takové nanicovaté město na pobřeží. Kdyby jen pár kilometrů od něj nebyl ten známý „Tip of Borneo“, asi by sem ani nikdo nejezdil. A že tu mají trh, kde se prodávají čerstvé mořské ryby...? No takových je přece nejen v Malajsii plno.

Těch několik levnějších hotelů ve městě se koncentruje v novodobé zástavbě hned v centru. Tak typická čtvrť pro malajská města a městečka...bloky nízkých krabicoidních budov v přízemí nejčastěji s obchody a restauracemi a ve vyšších patrech obytné prostory.

V nějakém předchozím článku už jsem určitě psala, jak nemám ráda roli toho, kdo hledá vhodné ubytování. A přesto je to většinou na mě. Asi to zní divně v kontextu mé práce nejen průvodce ale i toho, kdo turistům zajištujě ubytování, dopravu a jiné služby, ale je to tak. Jak dojde na lámání chleba, často jsem v koncích. A taky že (alespoň podle mého vlastního soudu) většinou vyberu špatně...tedy aspoň v případě hledání ubytování pro nás dva.

Už je to tu zas a Juan čeká u motorky a já obíhám hotely. Bezva, všechny vypadají téměř stejně, ani cena se nijak neliší. Tak který, který...? Když tak chodím od jednoho k druhému, Juanovi se kroutí obličej až na mě skoro řve, abych už konečně ukázala nějakým směrem, kam má odnést věci. Ona to byla pro mě v tuhle chvíli hrozně směšná situace, ale vůbec ne pro něj, protože si nutně potřeboval odskočit a nebylo kam...na parkovišti to vážně nešlo. A když už jsem KONEČNĚ vybrala, v pokoji se za námi zaklaply dvěře a Juan otevřel ty od záchodu...mohla jsem se popukat smíchy...v míse plavalo obrovské něco. Jak příznačné. Vždyť říkám, že vybírám špatně. Pro příště tedy seznam následující: s oknem, s wifi, s vhodným parkováním pro motorku, bez štěnic, s vlastní koupelnou a wc, bez exkrementů a tak dále...

Motorka nakonec skončila na chodníku hned vedle domu, na který jsme měli výhled z okna. Super nápad, mohli jsme špehovat lidi, jak na motorku reagují. Žádný omatlávání ani sedání. Kdo šel kolem a motorka ho zaujala, prostě se jen postavil kousek od ní a hodnotil pohledem...jak já mám tu Malajsii najednou ráda!

Na druhý den dopoledne došlo konečně na doktora...asi už to muselo hodně bolet, jinak by na sebe Juan asi sáhnout nenechal. Jen pár metrů od hotelu byla malá ordinace, kde si pacienta pozvali dovnitř a já mezitím musela čekat v čekárně. Ani ne pět minut a Juan byl venku a s nějakými léky. Podle doktora ještě neuzrál ten správný čas (ano a taky to něco v noze) na zákrok a zásobil Juana prášky na „uzrání“ :-D Nebudeme přece dozrávat na zadku v hotelu, a tak jsme od doktora vyrazili k moři na ten veleznámý severní „konec“ ostrova.

Musím říct, že na leteckém snímku, který jsem viděla pár dní předtím, tohle místo přece jen vypadalo impozantněji. Ale co, bylo to fajn, kolem čisté prázdné pláže, sem tam nějaké chatičky pro turisty, jeden stánek s jídlem a malá vesnička...klid. Když jsme viděli ty turistické chaty u pláže, začali jsme si skoro rvát vlasy, že jsme předchozí den skončili v hotelu v takové nezajímavé díře. To nás ale přešlo hned poté, co jsme zjistili ceny...jenom proto, že jsem na severním, jižním nebo jiném cípu nějakého ostrova, opravdu nebudu platit za poloprázdnou boudu tolik, co za velm slušný hotel třeba v Kuala Lumpur.

Na motorce se mezitím zase cosi porouchalo, takže jsme po cestě zpátky do Kudatu hledali servis a nakonec skončili v nějaké svařovně. Výsledek sice nic moc, ale aspoň jsme mohli pokračovat dál...tedy až po pár dnech válení se v Kudatu, kde chcípl pes. Noha totiž bolela čím dál víc, Juanovi se tak moc nechtělo na motorku a jako lazar většinu času proležel v posteli. A navíc, stejně nebylo třeba kam spěchat, protože jsme čekali až se vyřídí reklamace telefonu...

Nakonec jsme se ale přece jen sbalili a vyrazili. Reklamace se vyřídila nečekaně rychle a v KK už čekal nový iPhone, tak jsme pro něj jeli.

Postřehy z Kota Kinabalu, pas v kanále a absces v noze

Po několika dnech se Juan konečně trochu rozmluvil a i nálada se mu trochu zvedla, ale bohužel ne moc...

Protože jsme v podstatě celou dobu neměli představu, jak dlouho ve městě zůstaneme, ani jsme recepční v hostelu nedali jasně najevo, kdy se hodláme odstěhovat. To byla chyba. Po pár dnech jsme museli hledat nové místo. Naštěstí v okolí bylo možností k ubytování docela dost, tak se nám nakonec povedlo najít jiný vhodný a levný hostel. Sice už jsme neměli tolik soukromí, na druhou stranu aspoň motorka nebyla všem na očích. A tady jsme zůstali až do konce.

Kota Kinabalu je v podstatě moderní město, celkem čisté a klidné, ale taky nijak nezaujme. A jak už jsem psala, kromě návštěvy blízkých ostrůvků tu není moc co dělat.

Když jsme do Kota Kinabalu přijeli, bylo jen pár dnů po oslavách Nového čínského roku a Gaya street byla plná červených lampiónků, z čehož jsem naivně usoudila, že toto musí být místní čínská čtvrť. Je pravda, že v ulici najdete plno čínských krámků a jídelen, ale to vlastně i na jiných místech ve městě. Co je ale pro Gaya street typické, je nedělní trh. Probíhá od rána  do poledne a na těch pár hodin se ulice uzavře motoristům. Na trhu najdete v podstatě všechno, od všemožných cetek a oblečení, po nářadí, různé sladké a slané dobroty, rostliny až po domácí zvířata.

Možností stravování je ve městě opravdu nezpočet. Vyberete si jak z malajské, indické, čínské a jiné asijské kuchyně, tak také evropské. Řetězce známých rychlých občerstvení tu taky nechybí. Největší koncentrace stravoven je ale na nábřeží. Tady najdete velkou budovu, která skrývá denní tržiště s potravinami a různými surovinami. Na obou stranách budovy se pak navečer otevírají stánky s jídlem.

Po jedné straně je to známý „Filipino market“, kde najdete ty největší krevety a jiné plody moře, různé mořské ryby včetně už předchystaných staeků z tuňáka a jiné. Stačí jen ugrilovat a u jednoho z mnoha stolů sníst. Kromě toho je tu i plno prodejních stánků s ovocem a zeleninou, smaženými sladkostmi, a opět různými čerstvými rybami a mořskými plody.

Na druhé straně od budovy denního trhu směrem k pěknému nábřeží jsou večer taky stánky, tyto nabízí spíš směs všeho možného, od smažené rýže a nudlí po ryby a mořské plody v nejrůznějších úpravách. A tady jsme většinou na večeři končili my, nejčastěji ve stánku Javánce ze Surabayi, který ovšem vařil po „malajsku“, ale výborně!

A právě i na tomto večerním trhu, kam jsme často chodili, jsme viděli velkou koncentraci genderově neurčitých stvoření. Samozřejmě jsem se nikoho z nich neptala, takže vám neřeknu, jestli jde o transvestity nebo transsexuály. Na venek ovšem bylo jasné, že jsou to všechno mladí kluci, často načinčaní, upravení, namalovaní a oblečení tak trochu „žensky“.

Mě toto samozřejmě vůbec nevyvádí z míry, co mě ale překvapilo, že v této malajské, výrazně muslimské kultuře mají takovou volnost k vyjádření sebe sama.

Další mírné překvapení v KK byl slum! Podle údaje z roku 2010 je stát Sabah sice nejchudší ze všech malajských států, ale přímo slum a ještě k tomu v podstatě v centru města jsem tu nečekala.

Když už jsem z nudy na Juanově iPhonu hrála Angry Birds možná i několik hodin denně a pomalu se nevzlezla do jediných kraťasů, které jsem s sebou měla, rozhodla jsem se jít na procházku...do Sabah Museum. Nebýt rozdílu cen stupného pro místní a cizince (2 MYR vs 15 MYR), jsem naprosto spokojená. Muzeum je zajímavé a řekla bych, že největší část expozice je věnovaná etnografii. Pokud vás toto zajímá, do muzea určitě zajděte. V Sabah žije a hlavně žilo víc různých etnik a každé má v muzeu své místo. Navíc se dozvíte i něco ze života slavných lovců lebek.

Park pod kopcem, na kterém muzeum stojí, je věnovaný ukázkám tradiční místní architektury. Opravdu zajímavé vidět, jak se žilo (a mnohdy ještě žije) pěkně v souladu s přírodou.

Když už jsme v KK byli nějaký ten den, došlo konečně i na vyřízení víz do Indonésie. Původně jsme toto plánovali udělat už v Kuchingu v Sarawaku, ale protože jsme nevěděli, jak dlouho se v Malajsii zdržíme, nechali jsme to radši na KK (skvělý nápad!). Tak jsme se jednoho dne dopoledne vydali na indonéský konzulát. Cestu nám zkřížil malý most nad špinavou stokou vedoucí pravděpodobně do moře (kolem už zmíněného slumu). Právě na mostě jsem pojala podezření, že by mi třeba mohly chybět nějaké důležité dokumenty pro žádost o víza a začala jsem se hrabat v plastové obálce, kde tyhle věci schraňuju. A kromě nich i nějaké ty stovky tisíc indonéských rupií a hlavně můj pas. Nemohlo to dopadnout jinak...obálka s celým obsahem putovala do stoky :-D Jestli se mi do té doby nepodařilo Juana přesvědčit o mé mentální (ne)způsobilosti, v tuhle chvíli už si o ní určitě musel udělat jasnou představu.

Obálka pomalu plavala v hnědé vodě pod mostem na druhou stranu a naštestí se chystala přistát u břehu. Mezitím jsme jak ti největší blázni běhali kolem s vyděšenými výrazy. Juan se ale ukázal jako opravdový zachránce, kdesi našel dlouhý klacek a obálku už s mokrým (s miliardami fekálních bakterií) obsahem vytáhl. Plán dojít na konzulát nevyšel, šlo se domů zbavit věci aspoň jednoho milionu bakterií a nechat je usušit.

Druhý den jsme byli úspěšnější, dokonce velmi úspěšní. Dopoledne jsme dorazili na konzulát, kde šlo všechno jak po másle, navíc bez front a čekání.

Pokud by si někdo z vás chtěl žádat o dvouměsíční indonéská turistická víza s možností prodloužení někde v malajské části Bornea, udělejte do právě v KK.

To, co mě občas dost irituje, tedy naprosto nejednotný a zmatený byrokratický systém na indonéských zastupitelských úřadech v zahraničí ( a to mám zatím zkušenost jen z ČR, Malajsie a Singapuru), mě právě v KK udělalo radost. Oproti konzulátu v Kuchingu (a třeba i Kuala Lumpur) nechtěli vidět důkaz dostatečných financí. S tím, že ani jeden nemáme zpáteční letenku z Indonésie ani její rezervaci, si nikdo moc hlavu nelámal...jsme tu přece na motorce. A navíc celý proces trval jen jeden den! Dopoledne jsme vyplnili forulář, dodali fotky, do banky hned vedle konzulátu šli zaplatit za víza a odpoledne už jsme si šli vyzvednout pasy.

I když běžně žádám o jiný typ víz, tzv. Sosial Budaya/Kunjungan (Social Cultural visa), tentokrát jsem zkusila tyto víza...aspoň nebyl třeba sponzor. Ten u těchto turistických víz není třeba při žádosti o ně, v Indonésii už pak ale při prodlužování pobytu zvací dopis od místního sponzora doložit musíte.

Už nevím, kdy přesně jsme toto začali pozorovat, možná týden před odjezdem z KK...Juanovi se na zadní straně stehna objevil nejdřív malý červený puntík, asi jako štípanec od komára. Postupně se ale začal zvětšovat, místo začalo natíkat a bolet. Nechápali jsme, o co jde. Postupně jsme se ale k řešení dopracovali...absces. Jeho příčinu ale netuším doteď. S tímhle prevítem si chudák Juan „užil“ dost ještě později, takže se k tomu vrátím.

Další nepříjemnost, Juanův iPhone (nevím, proč jsou tak strašně oblíbené) začal zlobit a byla potřeba reklamace. Přímo v KK kdesi na okraji města Juan objevil Apple obchod, na který se mohl obrátit. To už tam mohl zajet i na své motorce s novými pneumatikami. Naštěstí v obchodě byli velmi ochotní a slíbili, že opravený nebo nový telefon pošlou, v rámci Sabah kdekoli budeme. Další čekání v KK už bychom opravdu nezvládli.

Tak jsme mohli konečně asi po třech týdnech dát Kota Kinabalu sbohem a vyrazit na sever na Tip of Borneo.

Kota Kinabalu. Smůla jde po nás.

Nehorázně dlouhá doba bez psaní...co dodat, lenora mě dostala!

Zpětně jsem se musela podívat na data fotek, které jsme dělali v Bruneji, Kota Kinabalu a v severním cípu Bornea (Tip od Borneo), abych si dala dohromady, jak dlouho jsme v tom Kota Kinabalu v Sabah vlastne zůstali...skoro tři týdny!!

To samozřejmě potřebuje vysvětlení, tak tady je...

Když se zpětně zamyslím nad těmi dny v Bruneji a následně celou dobou, kterou jsme strávili ve státě Sabah na severu Bornea, říkám si, že se nám to jaksi začalo kazit a bylo to čím dál tím horší. I když, samozřejmě sem tam nějaká ta fajn chvilka se našla.

Z Bruneje se s námi táhla ta ponorka, či co se to mezi námi stalo (uznávám, z větší části za to můžu já) a v Sabah se k tomu přidaly ještě problémy jiného druhu.

Poslední den v Bruneji a zároveň první den v Sabah...krize propukla na plno. Ještě na hranici Brunej/Sarawak a Sarawak/Sabah to bylo celkem fajn. Hned za tou poslední jsme se stavili na oběd a řešili kam dál. V průvodcích najdete pár možností, kam se podívat ještě před návštěvou hlavního města státu, Kota Kinabalu. Co takhle Maliau Basin? Hmm...v hlavě se mi honily představy totálně rozblácené cesty, která do této známé rezervace musí vést. Ani náhodou! Juanova dobrodružná povaha, která občas přebíjí racionální myšlení (přetížená motorka a nevhodné pneumatiky) by ho tam vzala hned, ale já mu to zatrhla. Škoda, mohla to být i docela zábava (už se vidím obalená bahnem v pangejtu).

Nebo ostrov Labuan, kde vlastně nic moc není? Nebo město Tambunan v horách, odkud je to kousek k největším květinám na světě, Raflésiím? Né, to dáme později. Tak fajn, jedeme přímo do Kota Kinabalu. To jsme ještě netušili, jak dobře jsme udělali!

Cesta do Kota Kinabalu...nuda. Když už se nám trochu začala zvedat nálada při pohledu na předměstí tohoto města na pobřeží, zjevil se před námi Burger King! Tady malá odbočka...Proč proboha píšu o nějakém fast foodu? Juan, ač se rádoby tváří jako nepřítel rychlého občerstvení, si sem tam nějaký ten karbanátek v housce prostě dát musí. Mc Donalds je slabota, Burger King u něj vede. A když se před námi jako zázrakem zjeví hned u kraje silnice, musíme zastavit.

Jenže na jeho oblíbeného dvojitého Whoppera (když to slovo slyšíte každý druhý den, automaticky se vám v paměti musí uložit) nedošlo. Nejenže ho neměli (zlomyslná radost), ono došlo k něčemu mnohem mnohem horšímu. Prasklá pneumatika!

Žádná dírka od hřebíku, prostě úplně sjetá pneu...což se dalo očekávat a to vlastně Juan tak trochu opravdu očekával, ale asi věřil, že to nějakým zázrakem ještě nějaký ten pátek vydrží. Omyl. Navíc Juanovo BMW nemá na kolech pláště, jen pneumatiky.

Že čirou náhodou hned vedle Burger King stála benzínka, nám bohužel nepomohlo, dofouklé kolo dlouho nevydrželo. Tak tak, že jsme dojeli do centra města.

Úplně nadoraz jsme dojeli až na Gaya street v úplném centru města, ulice plné restaurací a hostelů pro baťůžkáře. Nezbylo než zaparkovat motorku přímo na chodníku před jedním z hostelů a nechat ji tam. Juan to nesl hodně těžko. Ani ne tak fakt, že se motorka nemůže schovat někam do dvora a všem je tak na očích (i když nutno podotknout, že Malajci jsou obecně slušně vychovaný národ...bohužel, o nenechavých rukách Indonésanů se to říct nedá), jako spíš představu, co všechno teď ta zpropadená prasklá pneumatika bude znamenat.

Nálada byla na bodu mrazu, ale nezbylo než se někde ubytovat. Naštestí hostel, který měl vchod hned naproti zaparkované motorky, měl volný pokoj. Sice drahý, ale na jednu noc fajn. Další den jsme se stěhovali o dům (vchod) dál.

Na to, že je Kota Kinabalu mezi turisty evidentně hodně oblíbené a nabízí opravdu hodně možností k ubytování, hlavně toho „levnějšího“ pro baťůžkáře, přece jen se nám ceny zdály dost vysoko. Ale co, nejsme v Indonésii.

Bohužel jsem si hned na začátku neuvědomila, jak moc tohle Juana štve (i když pohled na něj to říkal dost jasně), a hned první den ve městě (už po kolikáté během cesty... :-( ) do něj ještě kvůli něčemu ryla, a to byla konečná. Následujích několik dní bylo opravdu perných. Do té doby se mi nestalo, aby se mnou člověk za celý den prohodil tři slova...no možná víc. Ten člověk se naprosto uzavřel do sebe a nekomunikoval. A jak asi víte, ženský mají většinou jiný myšlění než chlapi, tak jsem měla hlavu plnou představ, co se stalo, co jsem udělala nebo neudělala, a jak to můžu změnit. A když jsem to z něj chtěla páčit, automaticky jsem byla bez odezvy. Hrůza. Dneska se nad tím usměju, ale po pár dnech v téhle atmosféře jsem vážně přemýšlela o návratu do Jogji.

Druhý den jsme se tedy stěhovali do hostelu hned vedle, kde nám sice dali trochu lepší cenu ale horší, i když mnohem větší pokoj. Tady jsme zůstali dalších pár dnů a mezitím trochu objevovali město a Juan zjišťoval, jak dostat nové pneumatiky. Prasklá byla sice jen jedna, ale bylo jasné, že ta druhá tak jako tak dlouho nevydrží. Typické průpovídky typu „Kdyby...“ (kdyby sis nechal poslat nové pneu už dávno, tohle by se nestalo) něměly smysl, tedy aspoň v první fázi, kdy se mnou nemluvil, a navíc si to určitě chudák často opakoval sám pro sebe.

Ke všemu byly potřeba ještě nějaké další náhradní díly.

V Kota Kinabalu je autorizovaný dealer BMW...jenže bez pneu, které Juan potřeboval. A v servisech jinde ve městě jsme taky na žádné nenarazili. Juan tedy musel objednat pneu a náhradní díly z Kuala Lumpur na „pevnině“. Naštěstí tamějšího dealera znal, protože u něj před pár měsíci dokonce na chvíli pracoval.

Na skladě žádané pneu nebyly, takže se muselo čekat na novou dodávku a následné odeslání do KK (Kota Kinabalu)...a nakonec celé tohle čekání vyšlo skoro na tři týdny!

A co jsme mezitím dělali? Je to až hanba přiznat, ale v podstatě nic! Ti, kdo tuhle část Malajsie znají, určitě kroutí krkem, jak je to možné. No, taky se občas divím. Jen pár kilometrů od pobřeží je pár ostrůvků, oblíbený cíl turistů, kde se dá cachtat ve vodě, šnorchlovat, dělat pěší výlety. Ani tam jsme nebyli... Že jsme měli opravdu hodně omezený rozpočet, není omluva. Zajet na někam na výlet autobusem? Nesmysl, bez motorky Juan nikam nechce. Tak mi připadne, že jsme v tom KK jen kynuli. Skoro nikam nechodili a jen jedli...a ještě k tomu pořád dokola v těch samých jídelnách a stáncích.

Na druhou stranu, kdybychom ten první den po cestě z Bruneje vyjeli třeba někam do hor a s nepoužitelnou pneu zůstali viset někde na silnici nebo kdesi na ostrově, kde je tak akorát kulový, určitě bychom dopadli hůř. Takže díky bohu za nudu v Kota Kinabalu.