Výlet do Jogjakarty 6 (Prambanan, pláž Parangtritis)

Páteční den byl určen pro Prambanan, který jsem nestihla ve středu, a pro pláž Parangtritis necelých třicet kilometrů jižně od Jogji.
Ráno kolem osmé jsem vyrazila autobusem TransYogya na Prambanan. Asi za hodinu jsem byla na terminálu Prambanan a odtud vyrazila pěšky ke vstupní bráně. Tentokrát jsem si potvrzení ze školy vzala, a doufala, že zabere. Opět se mi naskytl pohled na několik přepážek a zvláštní vstup pro cizince. Poučena (nebo spíš nepoučena!) z předchozí zkušenosti z Borobuduru jsem šla rovnou ke vstupu pro cizince, a tam předložila své potvrzení ze školy. Pán na to chvíli kouká, a pak mě vede z čisté prosklené místnosti ven k přepážce pro domorodce. Dostala jsem indonéskou cenu, protože studuju na indonéské univerzitě! Cena oproti Borobuduru jen 10 000 Rp (cca 18 Kč).
V areálu moc lidí není, kupodivu se ale poměr cizinců a domorodců obrátil, takže indonésana jsem skoro nepotkala, za to cizinců tu bylo dost a opravdu různorodých. Nejzajímavější byly obrovské blonďaté Rusky s vysokými podpatky a krátkými sukýnkami a německý pár (viz foto, slečna či paní se opravdu moc pěkně vystrojila).
Z Prambananu byl krásný výhled na sopku Merapi, která pro mě zůstávala předchozí dny neviditelná.
Tato sopka je stále činná, a naposledy chrlila lávu v roce 1998, a přede dvěma lety způsobila ničivé zemětřesení, které poškodilo i Jogju.
Bohužel na jednom chrámu právě probíhala rekonstrukce, takže nebyl přístupný a celý jej obklopovalo lešení.
Z Prambananu jsem zajela na oběd a na chvíli k Soně, a kolem druhé jsem pak nasedla do autobusu na pláž Parangtritis.
Parangtritis má svůj mystický význam, který jsem si ale musela přečíst až na internetu. Každý rok sem přijíždí sultán, aby se poklonil vládkyni moře a předal jí dary. Ta má prý ráda zelenou barvu, a tak není dobré pohybovat se v blízkosti moře v zeleném oblečení. Tak o tom asi Agung mluvil, když jsem mu říkala, že pojedu na Parangtritis, a on na to, že nesmím mít nic zeleného na sobě.
V moři se bohužel nedá koupat, protože jsou na místě silné spodní proudy.
Teď v pátek odpoledne tu moc lidí nebylo, někdo jen tak posedával na šedé písčité pláži, někdo se šel svlažit do vln. Na pláži sedělo i několik prodejců s občerstvením. Nakonec jsem neodolala a u jedné upovídané ženské jsem si dala svůj první „kepala muda“ neboli nezralý kokos. Babka mačetou vysekala díru a dovnitř strčila brčko. Uvnitř byl snad litr kokosového mléka (resp. kokosové vody) a tenká měkká dužina. Pití je to celkem osvěžující, ale moc mě to nezaujalo, stejně jako dužina.
Ani jsem všechno nedopila a šla jsem zase dál. Po nějaké době bylo jasné, že už jsem u konce vesnice, takže jsem vyrazila směrem k silnici. Pohled na osamělou a „ztracenou“ cizinku evidentně zaujal jakéhosi zarostlého vesničana, který stál stále na jednom místě poblíž malé osamělé chatrče, a jen se otáčel podle směru mého pohybu.
Nazpátek se mi podařilo po několika minutách stopnout autobus do Jogji.
Část večera jsme se Soňou strávily na návštěvě u Lenky doma. Tam pár minut po našem příchodu přijel na motorce taky darmasiswák Mark z Anglie spolu se dvěma malými Číňankami. Společnost to byla alespoň pro mě velice zvláštní, takže jsme se Soňou po krátké době Lenčiny návštěvníky zase opustily a šly spát.

Výlet do Jogjakarty 5 (Surakarta)

Ve čtvrtek už vstávám dřív, protože chci jet o půl deváté do města Surakarta, zkráceně Solo. Tam na mě má čekat Agung, který přijel asi na dva týdny navštívit své rodiče. Program nechávám v podstatě na něm, ve městě se vyzná. Jediné moje dvě podmínky jsou návštěva musea batiku Danar Hadi, které mi doporučila Soňa, a obchůdek s místními tradičními koláčky „srabi“, které jsem měla možnost ochutnat už v Bandungu
O muzeu Danar Hadi se nebudu dlouze rozepisovat, protože už tak udělala pár dní před mým příjezdem právě Soňa, takže pokud byste měli zájem, podívejte se na její blog, který mám v odkazech.
O půl deváté tedy vyjíždí vlak Prameks, který jezdí mezi městy Jogjakarta a Surakarta. Jsem příjemně překvapená, je tu čisto a celkem málo lidí. Cesta trvá s několika zastávkami asi hodinu, a během této doby vagony projíždí vozík s občerstvením.
Na nádraží v Solo už na mě čeká Agung s autem. Nejdřív jedeme k němu domů seznámit se s rodiči. Přivítal mě milý pár něco málo přes šedesát. Tatínek skoro stejně vysoký jako Agung, maminka miniaturní. Po několika zdvořilostních frázích, povinném focení rodičů s cizinkou (obstaral Agung, takže já fotky nemám) a ochutnání nabízených sladkostí vyrážíme všichni společně do jejich oblíbeného warungu. Je něco kolem desáté a já mám další snídani či předčasný oběd. Po jídle následuje další focení, tentokrát s majitelkou warungu. Pak vezeme rodiče domů, a já s Agungem vyrážím do města. Město trochu připomíná Jogju, jen je trochu menší. Parkujeme na obrovském bulváru u muzea batiku Danar Hadi. Tento název nese i velmi populární značka vyráběného batikovaného oblečení.
Muzeum je opravdu krásné! Asi právě proto, že jde o soukromou galerii s malou továrnou v zadní části domu. Na prohlídku jsme jen čtyři, ale i přes tak nízký počet se nás ujme anglicky mluvící průvodkyně.
Během prohlídky máme možnost vidět opravdu velké množství vystavených kusů, od světlejších pestrobarevných motivů navrhnutých Nizozemci a Číňany až po tradiční tlumené tmavší motivy typické pro Indonésii. Zajímavé je, že barva typická pro indonéskou aristokracii je hnědá stejně jako tmavé barvy vůbec, poddaní zase nosili oblečení světlejší. Na konci galerie je ještě možné vidět komponenty tvořící vosk určený pro batik, a pak už následuje vstup do továrny, kde je kvůli vosku obrovské horko. V první místnosti se vyrábí batik pomocí ručního vyplňování motivů voskem, v druhé místnosti se tvoří batik pomocí tisku. Poté následují barvírna, prádelna a sušárna hotových látek.
Na konci celé prohlídky nesmí chybět obchod s batikovaným oblečením.

Z muzea jedeme k sultánově paláci Kratonu. V Solo jsou dva konkurenční, tedy se dvěma sultány. Asi je to barbarské, ale už si nepamatuju, jak se jmenoval právě ten, ve kterém jsme byli.
V Kratonu je mimo jiné taky muzeum, které ale stejně jako ta předchozí, co jsem navštívila (s výjimkou Danar Hadi), za moc nestojí. Na prohlídku se nás sešlo jen šest, já s Agungem a mladá čtyřčlenná rodina. Průvodce mluvil většinou indonésky, ale kvůli mně z něj občas vypadla i nějaká informace v angličtině. Kromě pár zajímavých exponátů jsem zase mohla vidět jen staletý prach a ulámané (jestli vůbec nějaké) popisky k vystaveným kusům. Součástí prohlídky byl i park a otevřená část paláce skládající se z indonéské architektury doplněné sochami řeckých bohyň a křesťanských andělů. Kýč je opravdu všude.
Po skončení prohlídky jsme s Agungem chvíli objížděli okolí Kratonu, velký „park“ nebo spíš neudržované fotbalové hřiště, v jehož blízkosti se za dřevěnou ohradou váleli bílí buvoli.
Po této vyjížďce jsme se vydali hledat podle Agungových slov nejznámější obchod s koláčky srabi v Surakartě. Obchod se jmenoval naprosto stejně jako ten v Bandungu, Srabi Notosuman. Jde tedy o stejného majitele. Sedíme v obchůdku a cpeme se výbornými koláčky, když se ve dveřích najednou objeví majitel obchodu s manželkou, totiž ten samý pán, co nám připravoval koláčky v Bandungu (viz fotogalerie). To bylo překvapení! Zajeli si na prázdniny do rodné Surakarty. Trochu jsme si s nimi popovídali a zase vyrazili dál.
Agung se nabídl, že mě zaveze zpět do Jogji, a při té příležitosti se tam staví v jednom obchodě s „oleh oleh“ pro koláčky „bakpia“, které si vyžádala jeho maminka.
„Bakpia“ jsou malé koláčky z tenkého těsta s různými náplněmi. Tradiční jsou asi dvě, a to černá (kacang hitam; náplň pravděpodobně z fazolí) a světlezelená náplň (kacang hijau, ze zeleného hrášku), chutnají mírně nasládle. Nejvíc mi ale zachutnala náplň z mírně sušeného ananasu. V nabídce byla ještě náplň čokoládová či třeba sýrová. Koláčky s ananasovou náplní jsem si zamilovala, takže jsem se rozhodla koupit si jedno balení ještě před odjezdem do Bandungu. Mimo jiné jsem si tu zamilovala i další dobrotu, a tou je „ampyang“. Ve většině případů jde o arašídové či kešu ořechy smíchané se zkaramelizovaným hnědým cukrem do tvaru placky či menší hromádky. Jednoduché, ale vynikající!
Nakonec mě Agung doprovodil až k domu. Tam už na mě čekala Soňa s nabídkou tradičního indonéského kulturního večera, tedy divadlem „wayang“. Jde o loutkové divadlo, které má mnoho variant. Tradičně vyprávěným příběhem je Rámájana. Nešlo ale o žádné vystoupení pro cizince. Na jihu města se velkém otevřeném divadle konalo představení, které režíroval a odehrál jeden malý chlapík s mikrofonem.
Abych se ale vrátila k této nabídce. Původně se Soňa na to samé chtěla zeptat ještě Lenky. Ta s nabídkou souhlasila, ale nebyla jediná. Informace o wayangu se rozšířila velice rychle, takže ve výsledku se nás na představení sešlo obrovské množství studentů darmasiswa. Tři Češky, několik Slováků z Jogji a Jakarty, Němec a bůhví kdo ještě!
Javánštině, ve které byl příběh vyprávěn, nikdo z nás nerozumněl. To ovšem až tak moc nevadilo, protože téměř všichni tohoto setkání využili ke konverzaci a vyměňování zkušeností z různých univerzit.

Výlet do Jogjakarty 4 (Borobudur)

Spát jsem šla až o půlnoci, a ještě pořád jsem byla trochu unavená z cesty do Jogji, takže jsem si na druhý den trochu přispala, a na svůj další výlet vyrazila až dopoledne. Mým cílem se měl stát největší buddhistický chrám světa, Borobudur a hinduistický chrám Prambanan. Borobudur leží asi 40 km severozápadně od Jogjakarty, dojet tam se dá z města různými autobusy. Prambanan leží na opačné straně, v podstatě na konci města, a je dostupný hromadnou městskou dopravou TransYogya.
Nejdřív jsem se tedy vydala na vzdálenější Borobudur. Z ulice Parangtritis jsem se svezla za 3 tisíce Rp autobusem na severní autobusové nádraží Jombor, kde už čekal téměř plný přímý autobus na Borobudur. Protože jde o místní dopravu, probíhá nástup a výstup tradičním způsobem, tedy kde se vám zachce. O lístku nemůže být řeč, platí se chlapíkovi v autobuse. Za cestu až na Borobudur jsem zaplatila 15 000 Rp (cca 27 Kč). Místa v autobuse nebo spíš minibuse je pomálu, takže sedím s pokrčenými nohami opřenými o opěradlo přede mnou (takové jsou v Jogje všechny autobusy kromě autobusů TransYogyi, v Bandungu jsou zase běžné angkoty, kde jsou sedačky podél stěn, takže je víc pohodlí).
Asi za hodinu přijíždíme do vesnice Borobudur se stejnojmenným chrámem. Hned na nádraží by se mě nejradši ujalo hned několik „průvodců“, k Borobuduru ale snad dorazím i bez jejich pomoci (od autobusového nádraží je vstup na památku snad 500 metrů) a informace si seženu radši sama.
Vstupuju do oploceného prostoru s parkovištěm a obrovským tržištěm se suvenýry a warungy. Někde tady za tím zmatkem by se měla nacházet vstupní brána ke chrámu. Když se konečně propletu mezi stánky, objeví se přede mnou několik přepážek vedle sebe, u kterých stojí fronty lidí čekající na svůj lístek. Postupně se smiřuju s tím, že tu bude hodně živo. Chci se zařadit do jedné z front, ale zaměstnanci za přepážkami mi ukazují, abych šla někam doprava. Posunu se tedy k jiné přepážce, a následuje to samé. Nakonec obejdu celou budovu s přepážkami a za rohem na mě čeká speciální vchod pro bule! Tady se tedy oficiálně uznávají dvojí ceny!
Už v Jogje mi Soňa říkala, že pokud mám studentskou kartu (ne mezinárodní, ale indonéskou), mohla bych dostat slevu. Já jsem ale žádnou kartu nedostala. Pro jistotu jsem si s sebou do Jogji ale vzala jakési potvrzení ze školy, které jsem si ovšem na dnešní výlet zapomněla vzít.
Za přepážkou na mě koukají dvě paní, a zezadu se ke mně řine další zaměstnanec a anglicky mi vysvětluje, že dostanu slevu, pokud mám nějaký studentský doklad. Vysvětlování v indonéštině nezabralo a tak jsem se začala hrabat v peněžence, snad v naději, že se tam nějaký důkaz mého statutu studenta nějakým zázrakem zjeví. Postupně z kapsiček popotahuju různé vizitky, až narazím na svoji kartu cestovního pojištění. Dámy za přepážkou karta evidentně zaujala a přímo mi ji rvou z ruky. Další nekonečnou dobu zkoumají český a anglický popis, a nakonec usoudí, že je to asi přece jen věrohodný důkaz pro získání slevy, a tak platím „jen“ 6 dolarů (omlouvám se, už si nepamatuju, kolik to bylo v rupiích) a postupuju do dalšího kola.
Vstupuju do areálu chrámu, který je tvořen obrovskou zahradou, v jejímž středu se nachází samotný chrám. K němu proudí davy indonéských turistů, někteří s pestrobarevnými deštníky. Cizinců je tu pomálu. Na nějakou mystickou atmosféru můžu zapomenout, jen vylezu nahoru, vyfotím a zase slezu dolů. S ostatními turisty se drápu po vysokých schodech až nahoru. Ve všech patrech je plno lidí, někteří vyrazili na rodinný výlet, jiní na rande.
Z chrámu je krásný výhled na okolí a děti visící, kde se jen dá. Alespoň dva kluci si nemůžou odpustit otázku, jestli bych se s nimi nechtěla vyfotit. Jako opička v zoo, tak to děkuju, radši ne.
Procházím všemi patry, fotím a zase scházím dolů. Na zpáteční cestě se zase proplétám všemi stánky a rychle mizím z areálu ven. Ve vesnici si ještě dávám oběd a mířím na nádraží. Zpátky jedu zase přímým autobusem až do Jogji. Výběrčí v autobuse sice říká, že se staví na autobusovém nádraží Jombor, ale řidič má asi jiné plány, takže nádraží mine a jede dál. Staví až na křižovatce za nádražím, tam vystoupí pár lidí. Měla jsem to udělat i já, protože autobus pak vůbec nejel do města, ale vydal se na okružní jízdu kolem Jogji směrem na západ, kde už mi to velice připomínalo můj příjezd před dvěma dny. Zděsila jsem se a říkám výběrčímu, že chci do Jogji, on něco brblá a já nerozumím. Když už jsme opravdu za Jogjou, vynutím si výstup kdesi uprostřed silnice. Naštěstí v opačném směru jede spousta dalších autobusů zpět do města. A tak do jednoho nastupuju, a nechám se svézt až k Malioboru. Pak jdu ještě pěkný kus pěšky na zastávku autobusu TransYogya směřujícího k Prambananu. Asi v půlce cesty autobusem začne silně pršet. Je jasné, že další prohlídka už dnes nebude. Navíc mi někdo v autobuse sděluje, že Prambanan je v období prázdnin stejně otevřený jen dopoledne, a teď už jsou aspoň čtyři hodiny odpoledne. Svezu se tedy až na zastávku Prambanan a pak zase zpět do města. Mezitím už se setmělo a přestává pršet.
K Soně mezitím přijela na návštěvu Tereza, která studuje v Malangu na východní Jávě, i se svým indonéským přítelem. Všechno mají mokré, protože z Malangu vyrazili na motorce a po cestě je zastihl déšť. Tuto noc u Soni přespí a pak jedou zase dál. A nebyla to jediná návštěva, večer se stavila ještě Lenka, která v Jogje studuje indonéštinu, a bydlí v pronajatém domku kousek od Soni.
Fotografie z cest najdete ve fotogalerii.

Výlet do Jogjakarty 3 (Kraton, Batik Center)

Moc jsem se nevyspala, ale vstávám. Je skoro dvanáct. Je strašné vedro. Od tohoto dne až do mého odjezdu z Jogji ze mě lije hodně nebo ještě víc. Na Sonino doporučení jdu do nedalekého warungu na ulici Parangtritis. Není to obyčejný warung z dřevěné konstrukce a plachet. Jmenuje se Warung Merdeka (Warung Svoboda) a nachází se v otevřeném přízemí domu, interiér je tvořen částečně starožitnostmi. Jídlo je moc dobré a hlavně oproti Bandungu levné. Při placení se mě sympatická paní ptá, jestli jsem Sonina sestra. Vše uvádím na pravou míru a jsem překvapená, jak tu Soňu všichni znají.
Po obědě balím v Bandungu zakoupenou mapu Jogji a vyrážím do terénu. Chci se podívat na Taman Sari (Vodní palác) a Kraton (Sultánův palác) v centru města. V Kratonu dodnes bydlí sultán, ten současný se jmenuje Hamengkubuwono. Nejedná se ale jen o figurku vystupující při zvláštních příležitostech. Má také funkci správce či starosty města.
Zdá se, že jdu správným směrem, občas se ale zeptám na cestu. Na konci jedné uličky se objeví velká dřevěná brána. Že by Taman Sari? Za branou se mi naskytne pohled na několik budov s otevřenými prostory. Tak to asi vodní palác nebude. A opravdu, hlídač, který polehává ve stínu, mi říká, že jsem v Kratonu. Na místě jsme jen my dva. Vypadá to, že jsem dovnitř vešla zadním vchodem. Sekuriťák vůči mému „vloupání“ vůbec neprotestuje a ochotně mi vše ukazuje. Jsou sice asi dvě hodiny odpoledne, ale návštěvní doba už asi skončila, a to i v Taman Sari. Sekuriťák mě ale vesele provází dál, dokonce si povídáme anglicky. Pravděpodobně jsem neviděla všechno, co je během návštěvních hodin možné shlédnout, ale ani mi to nevadí. Neplatila jsem ani korunu.
Člověk si při zmínce o sultánově paláci představí něco honosného. Na zdejší poměry tak tomu možná je, já jen viděla pěkně zdobené vzdušné prostory bez pompéznosti.
Během prohlídky došla řeč i na batik, který je nejen pro Jogjakartu typický. Hlídač mi dokonce navrhnul, jestli nemám zájem podívat se do jednoho centra batiku kousek od hlavní městské třídy Malioboro, kde se můžu zdarma podívat na proces výroby batiku. Dokonce mě doprovodil za brány Kratonu na místo, kde právě parkoval becak. Hlídač řidiči becaku řekl, kam mě má zavést, a já už se vezla. Původně jsem moc nechtěla, protože si v tom vozítku připadáte jakoby všem na očích, zvlášť když nejste místní. Nakonec jsem ale svolila, navíc bych cestu k onomu centru sama hledala asi dlouho.
Je to zvláštní pocit nechat se vozit vyhublým starcem, který ztěžka šlape do pedálů. Jakmile vjede jen do mírného kopce, slézá z kola, a becak před sebou tlačí. Přece jen je to ale jeho práce, a nějak rodinu uživit musí, takže zatvrzele odmítat tento druh dopravy z různých etických důvodů asi není na místě. Tím ovšem nechci říct, že bych si takové cestování chtěla v nejbližší době zopakovat.
Na jakési ulici blízko Maliobora odbočujeme doprava, do malé uličky, kde je sotva místo pro becak, a zastavujeme před nějakým obytným domem. Ptám se, jestli jsme tu správně, prý ano. Jen co řidiči předám 3 000 Rp, objeví se přede mnou chlápek, který mě slušnou angličtinou zve dovnitř onoho domu. Přede mnou se otevře hala s mnoha pověšenými i na zemi postavenými obrazy. Říkám si, jestli jsem tu opravdu správně. Nevidím totiž nic, co by mě utvrdilo v tom, že tu batik taky vzniká. Než se ale rozhodnu odejít, pokračuju dál do domu a vidím na stěnách i na zemi další obrazy v rámech. V jedné z místností se přede mnou najednou objeví dívka sedící na stoličce, která voskem ručně „maluje“ na látku. Tak jsem tu asi přece jen správně. Jen nejde o běžný batik, tedy pro výrobu tradičního oblečení, ale o batikované obrazy. Chlapík, co mě do domu přivedl, mi dělá v angličtině přednášku o výrobě těchto obrazů. Nějaká díla si fotím. Nemohou mě ale přece jen tak nechat odejít, takže mi chlápek vrazí do ruky ceník vystavených obrazů. Ceny se liší nikoliv podle velikosti ale údajně podle zručnosti výrobce, kterými jsou učitelé a jejich žáci. Nakonec se nechám omámit dvěma menšími plátny a beru si je s sebou.
Z batik centra jdu směrem na hlavní třídu Malioboro. Je tu dost hustý provoz a plno obchodů, většinou s tradičním batikovaným oblečením. Tady už taky narážím na zahraniční turisty. V Jogje je jich opravdu hodně, není možné je přehlédnout. A není ani divu, město je výchozím bodem pro výlety za památkami v okolí. Čtvrť, ve které Soňa bydlí je plná hotýlků a restaurací, kde se právě turisté zdržují.

Výlet do Jogjakarty 2 (Cesta tam)

Už mě nebavilo čekat, až se Agung s Iimem konečně rozhoupou k nějaké akci, a tak jsem se rozhodla pro výlet dle vlastních představ, tedy sama. Asi tři dny před odjezdem, v pondělí 6.10., jsem si na autobusovém nádraží Cicaheum rezervovala lístek na své jméno. Zjistila jsem, že autobus do Jogji jede jen večer v sedm hodin a mám na výběr ze dvou typů, s klimatizací a bez ní. Představa, že bych se mohla celou noc (8 hodin) potit na nepohodlném sedadle mě moc nelákala, takže jsem přijala celkem finančně příjemnou (120 000 Rp, cca 220 Kč) možnost autobusu s klimatizací.
V pondělí asi o půl šesté jsem se dostavila na nádraží. Kdybych věděla, že cesta přímým angkotem až k nádraží bude trvat asi jen dvacet minut, vyrazím z domova samozřejmě později. Čekání na autobus ale celkem rychle uteklo. Nedjřív jsem si šla vyzvednout svůj lístek na autobus Bandung Express do Jogji. Na lístku bylo vypsáno ručně kromě jiného i moje jméno a v pravém horním rohu čtyřmístné číslo. Pán, který lístek vypisoval, mě upozornil, že je to číslo autobusu a je důležité.
Pak už jsem si jen sedla na lavičku s výhledem na prostor určený přijíždějícím autobusům. I když jsem při odjezdu autobusu zjistila, že na nádraží jsou nějaká nástupiště, resp. cedulky s čísly, žádný autobus u nich nestál, na jejich místě jen všudypřítomné warungy. A tak jsem pozorovala organizovaný chaos spočívající v nekoordinovaném hromadění autobusů na obrovském parkovišti, kde tyto autobusy buď právě vyplivli či nabrali pasažéry. V přestávkách mezitím se řidiči bavili a kouřili v hloučcích mezi svými vozy. Po více jak hodinu a půl trvajícím čekání jsem učinila závěr, že nejběžnějším typem zavazadla v těchto končinách je krabice v lepším případě převázaná šňůrou či obrovský černý plastikový pytel (míněný ten tenký do odpadkového koše). Tedy nejen moje barva kůže ale i moje krosna mě velice výrazně odlišovala od ostatních lidí na nádraží
Asi o půl sedmé se na parkovišti objevili dva autobusy Bandung Express. O chvíli později jsem vyrazila k jednomu z nich. Uvnitř bylo několik lidí, autobus zavřený, řidič venku. Na předním skle chyběla cedulka s cílovou stanicí, a tak se ptám řidiče, jestli jede do Jogji. Podle jeho slov vyrozumívám (špatně), že vyjíždí až za dvacet minut, a mám počkat venku. Přišlo mi to divné, když jsem viděla pár lidí uvnitř…proč by mě tam tedy taky nemohl pustit. Vracím se tedy na chvíli na lavičku a zase čekám. Po deseti minutách se vracím k řidiči, jeho kumpáni mi už jasněji sdělují, že toto není žádný autobus do Jogji, a že ten můj je teprve někde na cestě, a proto jsem tedy měla čekat.
Pro změnu si sedám zase na jiné místo, k manželskému páru. Jako vždy přijdou na řadu obligátní dotazy na jméno, místo bydliště atd. Říkám jim, že čekám na autobus do Jogji, pán na to, že ten ještě nepřijel, a že oni taky čekají na Bandung Express do Semarangu. Taky chtějí vědět číslo, které je uvedené na mém lístku. Mezitím přijíždějí na parkoviště další a další autobusy Bandung Express, ale podle slov mých společníků není ani jeden můj. Prý nemají ono číslo. Ptám se tedy, kde nějaké číslo vidí, protože ať se koukám, jak chci, žádné nevidím. Po nějaké době je záhada čísla vyřešena, a to když konečně přijede můj autobus. Ono číslo je SPZ! Jak by mě mohlo tohle napadnout!
Loučím se se svými společníky a odcházím ke svému autobusu. Řidič mi dává krosnu do zavazadlového prostoru a já jdu dovnitř, kde sedí už několik lidí. Hledám své sedadlo, a ejhle, na něm sedí nebo spíš leží asi osmdesátiletý dědeček. Je mi líto ho vyhazovat, a tak si sedám vedle něj. Protože je v autobuse ale ještě dost místa, a kromě mě nastoupili jen další dva lidé, sedám si nakonec na prázdné místo pro dva.
Vyrážíme o půl osmé. Na to jak vypadá autobus z venku (ve tmě) dobře, uvnitř už to taková sláva není. Přesto je tu ale i pro Evropana hodně místa na sezení i na nohy, a opěradlo je sklápěcí. Klimatizace funguje. Aspoň půl hodiny projíždíme večerním Bandungem a pár kilometrů za ním narážíme na problém v podobě ohromné zácpy, asi hodinu se nehneme z místa. Něco jako dálnice mají možná jen u Jakarty, takže zbytek cesty jedeme po rozbitých „okreskách“, z toho snad polovinu cesty jedeme po serpentinách z kopce. Autobus všemožně vrže, a já při každém sebemenším otřesu nadskakuju. Přece jen ale nacházím celkem příjemnou polohu a snažím se spát. Asi po dvou či třech hodinách přijíždíme k „motorestu“, můžu se tedy protáhnout a zajít na záchod. Na místě nechybí jídelna a obchůdek s „oleh oleh“, tedy dobrotami (většinou různé lupínky, slané i sladké, sušené ovoce, sušenky apod.) typické pro určité město či oblast. Jde tedy o „suvenýry“, které si Indonézani vozí z cest.
Opět vyrážíme na cestu. Usínám a budím se až u dalšího „motorestu“ ve čtyři ráno. To je doba, když už jsem měla být v Jogje. Za chvíli zase zvedáme kotvy a pomalu začíná svítat. Cesta už je rovná a krajina placatá. Projíždíme různými vesničkami s domky rozsypanými v palmovém porostu.
Kolem sedmé! se už řítíme do Jogjakarty. Míjíme první odbočku směrem do centra. Začínám být nervózní. Netuším, jak je Jogja velká, takže ani nevím, kolik dalších odboček z hlavní silnice může následovat. Když míjíme druhou odbočku, ptám se spolucestujícího, jestli jedeme dobře. Prý ano. Nutno poznamenat, že autobus měl jet až do Surakarty, v Jogje měl tedy jen stavět. Jdu se ptát i řidičových pomocníků. Ti mě uklidňují, že jedeme dobře. Míjíme ale další a další odbočky a zdá se, že už jsme mimo město. To už se ozval i pár, který se mnou nastupoval v Bandungu, taky chtěli do Jogji. Následuje vyjednávání s pomocníkem. Po krátké diskuzi řidič zastavuje kdesi na „dálnici“, a jeho pomocník nám vyhazuje naše zavazadla. Žádné autobusové nádraží, žádná zastávka, prostě uprostřed silnice. Naštěstí jsme ale stále v Jogjakartě, protože kousek od nás stojí zastávka místní autobusové hromadné dopravy TransYogya.
Za tři tísíce si kupujeme lístek, procházíme turniketem a čekáme na autobus. Přijíždí pěkný čistý autobus s klimatizací, jako zjevení z jiného světa nebo z Evropy.
TransYogya má dané trasy a na nich své zastávky. Stačí zaplatit zmíněných 3 000 Rp a vezete se třeba celý den, pokud se ovšem při přestupu na jiný autobus nevzdálíte ze zastávky. Vystupuju kousek od ulice Parangtritis, odkud už je to kousek od Sonina domu. Stejně jako já bydlí i Soňa v zapadlé uličce. Znám číslo domu, ale když přicházím na místo, nejsem si už tolik jistá. Za mnou se ozve ženský hlas, a nějaká paní se mně ptá, jestli jdu k Soně. Pak mi ukazuje dům. Za dva roky už asi není divu, že ji tu tak dobře znají, navíc Indonézani jsou velice zvídaví, a co jim o sobě neřeknete sami, to si zjistí od jiných.
U branky žádný zvonek není, takže volám, a nejdřív vychází Lenka (Češka studující v Jogje indonéštinu, bydlí kousek od Soni). Právě vyráží do školy. Pak už mě vítá hostitelka Soňa. Jsem strašně unavená, ale chvíli si ještě povídáme, a po nějaké době odchází do školy i Soňa. Mám svůj pokoj a vlastní klíče, nádhera. Teď už je kolem deváté, a já si jdu lehnout. Autobus měl tedy asi tři hodiny zpoždění!

Výlet do Jogjakarty 1

Tak se vám po krátké odmlce opět hlásím ze svého přechodného bydliště v Bandungu!
Důvod mé téměř týdenní absence je velice jednoduchý. Po asi dvou prázdninových týdnech v Bandungu jsem potřebovala změnu, takže jsem vyrazila na delší výlet. Mým cílem bylo město Jogjakarta (také Jogja, nebo podle starého pravopisu Yogyakarta či Yogya) na střední Jávě, odkud jsem měla v plánu realizovat několik nenáročných výletů do okolí.
Město Jogjakarta má podle údajů posbíraných od různých lidí asi 700 tisíc obyvatel, je střediskem tradiční javánské kultury, například batiku. V okolí města je určitě spousta zajímavých míst k shlédnutí, já jich ale navštívila jen pár: buddhistický chrám Borobudur, který má své místo na seznamu kulturních památek UNESCO, hinduistický chrám Prambanan, město Surakarta neboli Solo a pláž Parangtritis nedaleko Jogji.
O ubytování a skvělou společnost se postarala česká kolegyně „darmasiswačka“ Soňa Čermáková, která má v Jogje už druhým rokem pronajatý domek.

Gastronomický zážitek

Poslední dobou zažil můj žaludek trochu útlum, co se týče poznávání nových chutí. S Julienem, ale i s Agungem a Iimem často zajdu na rýži (jak jinak) s tempe, tahu, zeleninou a podobnými pochoutkami. Moc svůj jídelníček moc neobměňuji, protože mi to prostě chutná. Navíc různě upravovaná masa mě tu až tak moc nelákají. Radši si vzít pěkně v teplíčku uleželé tempe než stejně uleželé hovězí naložené v chilli.
Včera v podvečer jsem se vracela z Dago Plaza a z angkotu jsem vystoupila na Pasar Simpang, abych si prohlédla nabídku tamějších warungů. Dost často teď totiž chodíme s Julienem do různých rumah makan (jídelna), kde mají větší výběr, ale zase studené přílohy.
Zahlédla jsem maličký warung s nápisem „Sate ayam“ a „Sate kambing“. Kambing znamená koza, ayam kuře, a ve spojení se slovem „sate“ jde o kousky masa rožněné na špízu. Jde o miniaturní kousky masa, které „kuchař“ prudce opeče nad žhavými uhlíky, přičemž se stále snaží rozdmýchávat oheň máváním něčeho, co je právě po ruce, třeba banánovým listem. Několik takto připravených špízů pak položí do hlubšího talíře s tmavě hnědou arašídovou omáčkou. Jako přílohu si můžete dát rýži .
Julien miluje sate kambing, tak jsem si říkala, že mu udělám radost a půjdeme na večeři do tohoto warungu. Tak jsme taky udělali. Koza už ale došla, tak jsme si dali sate ayam. Olizovala jsem se až za ušima, s nasládlou arašídovou omáčkou to chutnalo jako kuře v čokoládě. Pro jednoho cena 8 000 Rp (cca 15 kč podle nového kurzu 1,78 kč za 1 000 Rp) Porce ale nebyla asi dost velká, zvlášť pro Juliena, tak jsme se poté vydali do blízké jídelny, kde jsme byli ten den na obědě. Všimla jsem si, že tam mají „batagor“, prapodivnou smaženou šišku s tahu. Už dlouho jsem to chtěla ochutnat, tak jsem si objednala dva kousky. Donesli mi je rozkrájené na kousky v nějaké hnědočervené omáčce. Zdálo se mi, že vidím zrníčka chilli papriček, ale omáčka moc pálivá nebyla, šlo totiž o směs arašídů a chilli papriček.
Z čeho se tedy skládá batagor? Agung se mi snažil vysvětlit, že by mělo jít o tahu (tofu) snad s kuřecím masem a mořskými plody smažené v těstíčku. Já ale cítila jen tahu obalené v nějakém těstíčku s příchutí mořských plodů. Po kuřecím mase žádná stopa. Cena za dva kousky s omáčkou 3 000 Rp (necelých 6 Kč)
Na oběd jsme dnes s Julienem zavítali do stejné rumah makan, protože naše oblíbená místa byla zavřená. Já si objednala stejné japonské jídlo jako Julien předchozí den. Julien chvíli pátral po jídelním lístku a nakonec ukázal prstem na „Mie komplit“. V závorce pod tímto názvem se sice nacházel seznam asi čtyř přísad, ale ani jeden z nás neměl po ruce slovník, aby se nám obsah tohoto pokrmu vyjasnil. Jasné bylo jen to, že půjde o nějaké nudle (mie = nudle).
Nudle to opravdu byly, a to různých šířek. Víc nás ale zaujaly tři kuří nožky a prapodivné hnědozelené cosi vypadající na něco mezi řasami a vnitřnostmi. To vše spolu se zeleninou, smaženou šalotkou a masovými kuličkami „baso“ plavalo ve vývaru. Julien galantně počkal, až donesou jídlo i mě, a velice neochotně se pustil do své pochoutky. Nožky a hnědozelenou potvoru nechal být. O zájemce ale asi nebude nouze, koček je v okolí plno.
Tak aspoň víme, že ne vždy je „komplit“ výhrou. Je toho na talíři možná víc, ale za jakou cenu.