Red centre – 3000 km stopem. 5. část

Hrozně rychle to uteklo a je čas odjezdu. Řádně vykrmená kontinentální domácí stravou a všemožnými pamlsky, ke kterým bych se doma v Jogje jen tak nedostala, odjždím z Alice.

Tentokrát ale ze stopu nejsem tak v klidu, jako po cestě sem. Předtím jsem totiž neměla žádný deadline, kdy musím na místě být.

Dvacátého v podvečer bych měla odlétat z Darwinu do Singapuru a předtím ještě musím vyzvednout pas s novými vízy na indonéském konzulátu. Zřejmě rozumější by bylo vyrazit z Alice ne den ale radši dva před odletem, člověk nikdy neví... Já ale moc rozumných rozhodnutí, zdá se, nedělám, a chtěla jsem využít i posledních pár chvil s Juanem, takže odjezd do Darwinu jsem nechala až na devatenáctého ráno. Předtím jsem ještě napsala Michaelovi, jestli čirou náhodou v tu dobu někdo z jeho kolegů řidičů nejede kolem. Bohužel se nikdo nenašel a ještě mě Michael strašil, jestli to za den a půl vůbec zvládnu. Asi mám ale občas víc štěstí jak rozumu, takže to nakonec dopadlo dobře!

Jako naschvál ten den už od rána poprchávalo, bylo zataženo a zima. A tak jsem svůj odchod protahovala až do osmi hodin, kdy musel Juan stejně do práce. I když Alice Springs není žádné velkoměsto, na jeho okraj to přece jen chvíli trvá. První zastavení není na zrovna moc dobrém místě, tak jdu ještě kousek dál a jen co ukážu palec, zastavuje můj první společník toho dne.

Seve, jak si zkráceně říká, je asi padesátiletý etnický Řek žijící od narození v Austrálii, v Melbourne. Za cestou z Alice na sever byla jeho práce a během následujících několika dní měl zvládnout dvě obchodní jednání nebo spíš školení. To první v Tennant Creeku, který leží od Alice Spring asi 500 km (na Stuart Highway, jen pár kilometrů jižně od roadhousu Three Ways, kde jsem si vystála přes tři hodiny) a druhé v Darwinu. Vzhledem k tomu, že měl tedy Seve obchodní zastávku s přespáním v Tennant Creeku, musela jsem si po něm najít další odvoz.

Seve byl jeden z mála lidí (hned po Shaneovi, taky z Melbourne), komu jsem výjimečně dobře rozuměla. Navíc jsme si sedli náturou a dobře se celou dobu bavili. K tomu se můj společník ukázal jako ohromný gentleman a navrhl plán v případě, kdybych měla v Tennant Creeku smůlu na stopa. Nabídl, že jestli do několika hodin nedostanu odvoz, tak kvůli mě druhý den vstane klidně i ve čtyři ráno, aby mě dostal včas do Darwinu! Naštěstí pro něj jsem téhle nabídky nemusela využít.

Při mé cestě do Alice před víc jak dvěma týdny nebyl čas a dostatek světla k zastavení a vyfocení takzvaných Devils Marbles, které se válí podél Stuart Highway. Jde o granitové balvany stojící samostatně nebo ve skupinách po obou stranách silnice a za světla je na té širokánské rovině nejde přehlédnout. A tak mi Seve udělal laskavost a na pár fotek zastavil, konečně za jasného počasí a bez deště. 

Ještě kousek dál jsme zastavili, tentokrát spíš z praktických důvodů, ve Wycliffe Well. Kromě benzínky, kde jsme potřebovali doplnit benzín, tam mají ovšem ještě něco mnohem zajímavějšího...něco jako zábavní park ve scifi stylu. Kdybyste měli nutkání potkat se s ufony, tak tohle místo je to pravé. Mají tu prý přistávací plochu pro létající talíře :-)

Stylové záchodky nesmí chybět

A ještě jedna věc, než se dostanu do Tennant Creeku...Na Stuart Highway ale i jiných komunikacích můžete dost často vidět dopravní značky „floodway“ říkající, že v onom bodě při silných deštích dochází k záplavám. Kromě toho sem tam potkáte i patníky připomínající značky s čísly označujícími výšku dešťové vody. Nedalo mi to, a tupě jsem se Seveho zeptala, jestli je opravdu možné, aby tu voda dosahovala i skoro jednoho a půl metru...vždyť jsme na vyprahlé rovině! No asi tušíte, že ty značky tam nemají pro nic za nic, a když leje a leje, tak i tolik vody tu může být. Občas je prý vody tolik, že není možné po silnici jet a pozemní zásobování měst na téhle silnici tak musí na nějakou dobu odloženo. 

Co by vás rozhodilo víc, tankující ufon nebo cena benzínu?

 V TC mě Seve odvezl až na konec města k benzínce, odkud jsem tak ani nemusela nikam chodit. A kromě toho, právě tady měl tenhle moc milý chlapík dělat to svoje školení a s pracovníky benzínky se znal, takže se rovnou poptal známé, jak to vypadá s kamiony jedoucími na sever do Darwinu. Kamiony totiž většinou jezdí v určitých časových periodách, a tak jedním směrem jedou třeba jen v určité dny v týdnu. Odpověď moc povzbudivě nezněla, ale nevadí, určitě někoho venku chytnu.

Tentokrát jsem stála asi deset minut a odvoz je tu. Tak trochu typ dopravy, který bych radši přenechala jiným, ale kdo ví, jak dlouho bych tu mohla čekat na něco jiného. Jde totiž o starou dodávku se třemi nikam nespěchajícími baťůžkáři. No, respektive jen dvěma, když odečtu místňáka Clauda, který je zároveň majitelem dodávky. Tihle tři (Claude, slečna ze Skotska a kluk z Nizozemí) projíždí Austrálii v pohodovém tempu a dnešní noc mají v plánu spát v Daly Waters (naivně jsem si myslela, že budou kempovat u roadhousu, kde jsem už spala). Druhý den se chystají do Katherine a pak do NP Kakadu. Takže i tenhle odvoz budu nucená někde vyměnit, jen ještě nevím, kde. Následující hodiny šnečí devadesátkou přemýšlím, kde a jak bude nejlepší tuhle skupinu opustit.

Všichni jsou moc fajn a Claude navíc po cestě udělá na cetovním vařiči kafe pro svého nového hosta, jak milé :-) 

Pustina, krávy, mouchy a čas na odpolední kafíčko

Pak začíná pomalu klesat slunce za obzor a mě se z toho tepla zavírají oči. A když je znovu otevřu, vidím obrovského orla mířícího rovnou proti přednímu sklu dodávky. Takhle blízké setkání s podobným dravcem jsem ještě nezažila. Kdyby orel na poslední chvíli neuhnul pár centimetrů do leva a dodávka do prava, určitě by to dopadlo špatně.

Ještě za světla pak Claude zajíždí kamsi mimo hlavní silnici...na skládku?? Ostatní mi pak pobaveně vysvětlí, že skládky s vraky aut jsou Claudovým koníčkem, a že se tam přece vždycky dá najít něco užitečného...tak jo, nikam vám stejně nemůžu utýct. A zase ty mouchy sedající na obličej, achjo. A jediný wallaby, kterého jsem doteď měla šanci vidět, kamsi zmizel.

Za tmy pak míjíme už zmiňovaný roadhouse v Daly Waters a já začínám mít neblahé tušení... Říkala jsem si totiž, že spíš než dělat těmhle třem společnost až do rána (nabídka erárního spacáku od Clauda), radši zkusím ještě večer někoho chytnout právě tady. Jenže my jedeme do městečka Daly Waters, které je pár kilometrů od hlavní silnice, a já o něm neměla tušení...uf.

Za tmy je z Daly Waters vidět jen obrovská venkovská hospoda s kempem, který je teď snad úplně plný a všichni turisti okupují právě hospodu. No taky zajímavá zkušenost. Jen se mi v takové atmosféře vážně nechce obcházet stoly a ptát se, jestli někdo (prosím prosím) nejede třeba zítra brzo ráno do Darwinu. Nakonec to nejsem ani tak já, kdo se ptá, ale spíš mí společníci. No připadám si kvůli nim trochu blbě, ale já na tohle vážně nemám náturu, navíc většina lidí zrovna jí a kouká na nějakýho místního šoumena na podiu. 

Nakonec poprosím Clauda, jestli by mě za drobnou úplatu nehodil k roadhousu, který jsme přejeli, viděla jsem tam pár kamionů... I když mu se svými problémy asi pomalu začínám lézt na nervy, souhlasí a veze mě na místo. V hospodě u benzínky je na tuhle hodinu nějak živo a já už docela dost nervózní obcházím bar a ptám se. Nic, nic, nic...a ještě k tomu se přiblble zeptám i číšníka, který sedí spolu s hosty a mě nedochází, že už jsem ho tu jednou viděla...trapas. Poslední nápad, zeptat se řidiče, co sedí ve svém kamionu vedle hospody. Od pohledu trochu nevrlej děda jede do Darwinu, a ještě dneska v noci, vlastně už za pět minut! To mám někdy kliku! Zatímco si ještě myju na záchodech umaštěnej obličej a načepuju v hospodě kafe, Claude se s chlapíkem vybavuje...asi mu na mě dává nějaké skvělé reference.

Je kolem desáté večer a my vyrážíme do tmy...vstříc sebevražedným klokanům. Dva se během následující hodiny dvou opravdu na silnici objevili, ale o srážku evidentně nestáli.

S dědou se moc kecat nedá, a zase mám problém rozumět, ale hlavně, že mě veze. Po pár hodinách stavíme na nějakém odpočívadle pro kamiony a jdem na pár hodin spát. Ráno pak ještě jedna zastávka na kafe a další jen pár kilometrů před Darwinem, kde musí řidič nechat něco z návěsů, a ve městě jsem kolem deváté! Teda ještě musím z okraje města autobusem do centra, ale všechno jde super hladce, až se tomu nechce věřit. Teď bych si zas naopak spíš stěžovala, že mám před odletem až moc času, ale s tím holt nic nenadělám. Na konzulátu jde všechno dobře, víza mám a po pár hodinách bloumání a posedávání v centru mířím shuttle busem s roztomilou řidičkou v letech na letiště.

A tady zase začíná „zábava“...nejdřív test na výbušniny, pak skenování celého těla (ještě, že jsem si ten koks nakonec do zadku nenarvala a nechala ho v koši venku) a nakonec jak jinak detailní zkoumání mého pasu (sedněte si tady na lavičku...). V Singapuru jsem po deváté a zbývá mi spousta hodin do ranního odletu do Jakarty. Spaní na lavičkách i na zemi opět bez úspěchu a v roztopené Jakartě, kde i podle mapy z internetu nemůžu najít českou ambasádu, už skoro padám na pusu. Do Jogji přiletím pozdě odpoledne, po třech dnech na cestách, a mám toho na delší dobu dost.

I přes časovou a fyzickou náročnost (nevyspání a náběh na křečové žíly) jsem za tenhle výlet stejně ráda. Pokud se někdo z vás chystá nejen do Austrálie, má aspoň trochu dobrodružnou povahu, chce trochu ušetřit a hlavně poznat místní obyvatele, tak stop jen doporučuju. Osobně bych do toho šla příště zas.

Red centre – 3000 km stopem. 4. část

Tady přichází krize v psaní, protože dynamické vypravování z cestování skončilo, a začínají víc jak dva týdny klidného života ve městě uprostřed ničeho.

I když je Alice taková „díra“ v poušti, stejně mi chybí. Ale je mi jasný, že delší čas strávený na tomhle místě by mohl zapůsobit spíš opačně.

Přesto, Alice Springs a jeho okolí přece jenom působí tak trochu magicky. Tady už to až taková placka není, kolem města jsou skaliska a dokonce horské hřebeny (i když zrovna u Alice o moc velkou výšku nejde). Oběma směry na východ i západ od města se táhnou přes 600 km tzv. McDonnell Ranges, které se svými mnoha průrvami a roklemi tvoří jeden z turistických cílů v Red Centre. Na chvíli na koukání je to pěkné a pro lidi, co rádi lezou po skalách (a pro místní čiperné důchodce v karavanech) zajímavý zážitek,  ale mě to připomíná tak trochu Bali...na pár chrámů se ráda podívám, ale abych musela vidět všechny na ostrově, to ne ;-)

Železniční stanice v Alice Springs

Co je ovšem tahákem číslo 1 v tomhle kraji, je světoznámý pískovcový monolit Uluru (anglicky Ayers Rock), který je od Alice po silnici vzdálený asi 450 km. Jen pár kilometrů od Uluru je pak další skalnatá formace, Kata Tjuta neboli The Olgas.

Já si samozřejmě na obě skaliska dělala tak trochu zálusk, i když to rozhodně nebyl záměr mé cesty. Vypadá to ale, že si je budu muset nechat na někdy jindy, jestli vůbec...

Juan měl jen volné víkendy, a první z nich dával motorku do pořádku. Druhý víkend bylo docela chladno a stejně, představa, že jeden den přijedeme na místo a druhý den pojedeme zase zpátky, mě moc nenadchla. Určitě je lepší strávit tam víc času.

A k tomu chladnu...jak asi víte, na některých místech planety, třeba právě uprostřed některých pouští a polopouští může být přes den nádherné slunečné počasí s teplotami kolem 20-30 stupňů, ale v noci mrzne až praští. A to je případ právě vnitrozemí Austrálie. Jakmile zapadlo slunce, už jsem se klepala zimou a v noci skoro mrzla...a to jsem nemusela spát ve stanu nebo pod širákem. Tak to ale vypadá v pro Evropany letních měsících, naopak v těch zimních je vedro pořád.

Taky jsem doufala, že se dostanu víc do přírody (i když v Alice doleze příroda občas až k vám domů) a uvidím klokany a wallabies (menší klokanovitá zvířata) a hady a ještěry...No moc štěstí jsem neměla a za plazy jsem musela do místního Reptile Centra za nehorázných 16 dolarů. Mají tam ale docela pěknou sbírku všemožných ještěrů a hadů a dokonce slanovodního krokodýla. A asi dvakrát denně pro návštěvníky připravují krátkou demonstraci, během níž je vám celkem vtipně vysvětleno (pokud ovšem rozumíte), s jakými jedovatými bestiemi můžete mít tu čest právě v Red Centre, co dělat při kousnutí (bohužel nic moc, že...zvlášť stovky kilometrů od nemocnice, kam se za vámi slavní australští okřídlení doktoři dostanou bůhví kdy) a dokonce si můžete pár místních miláčků pochovat nebo se jimi nechat obtočit podle libosti :-)

Na opeřence mě nikdy moc neužilo, ale už ti podivní nohatí ptáci v Darwinu mě pobavili. V Alice se to zase hemží hejny papoušků. Já viděla jen růžovobílé. Určitě zajímavější vidět na elektrickém vedení třeba papoušky než holuby, co? :-) I když, to bych těm holubům docela křivdila...jeden místní druh s punkovým sestřihem vypadá docela legračně (http://en.wikipedia.org/wiki/Crested_Pigeon).

Dravci jako například orli jsou v Alice taky, ale ty už tak blízko neuvidíte.

Tyhle ptáčky jsem bohužel mimo klec nikde neviděla

Co nebo spíš koho ale potkáte snad všude a pěkně zblízka, jsou aboriginci. Podle zdrojů z internetu jich žije nejvíc právě v Severním Teritoriu a opravdu je můžete vidět v osadách podél cest nebo právě ve velkém v Alice Springs. Když jsem chtěla udělat aspoň jednu (pěkně nenápadně z dálky) fotku, jejich naštvaná reakce mě naprosto odradila udělat to ještě někdy znovu.

Ne že by následující zvířátka měla něco společného s výš zmíněnými domorodci, ale taky jsou všude...a pěkně vlezlá. Místní mouchy jsou oproti těm českým, které tak akorát sednou na jídlo nebo naruší vaši soukromou zónu přelétáváním z nohy na nohu, pěkně drzé a jsou schopné vám klidně hodiny kroužit před obličejem a sednout na nos, na pusu...no kamkoliv. Ještě nikdy jsem si nepřipadala jako dobytek právě díky mouchám :-).

Co mě pobavilo a štvalo zároveň, je jakási vládní snaha o poučování místních, co je a není pro ně dobré. To se samozřejmě vůbec netýká jen Alice, tam sem jen měla dostatek času si to uvědomit.

Cedule co se smí a nesmí jsou skoro všude, kouření samozřejmě nevyjímaje. Před každým televizním pořadem či filmem varování, že následující program může být nevhodný z toho a toho důvodu...moc bych se nepletla, kdyby to takhle schytaly i pohádky o medvídkovi Pú. Alkohol prodávaný jen v bottle/liquor shopech a za velké peníze mě samozřejmě nepřekvapil a nakonec jsem i musela uznat, že to možná bude jeden z těch méně stupidních nápadů jak vychovávat společnost, jinak by se totiž asi všude váleli ožralí Australani.

Co mi ale zůstává v hlavě doteď,  je velmi přísná protikuřácká politika. Krabička cigaret i za 25, 30 dolarů, navíc s mnoha varováními a s typickými hnusnými obrázky plic, nohou a pod. je začátek. Za celou dobu jsem cigarety kupovala jen jednou, ty nejlevnější samozřejmě. Ani tak mě nezajímalo, jak silné jsou tyhle a tyhle, a spíš jsem si vybírala podle obrázku...chci ten nejhnusnější. Nekuřáci asi nepochopí, ale mě to přišlo absurdní (a to i přesto, že jsem na podobné obrázky zvyklá i z jiných zemí).

Další záležitostí u kuřiva je otázka, kde ho vlastně koupit? Trafika není, v supermarketu bloumáte a koukáte, kde ty cigarety nebo tabák sakra mají... Aby totiž nekuřák nedostal rakovinu už od pohledu na ty hnusné obrázky, jsou cigarety schované. Například v supermarketech mají u pokladen zvláštní stánek/pokladnu s pultem a skříňkami, kde ten poklad schovávají. Vy se pak jak nějaký loudil musíte ptát na značku a cenu a podobně...ale aspoň na vás obsluha nekouká jak na nemocného leprou.

O cenách se asi nemá cenu bavit...ty jsou samozřejmě vyšší než v ČR. Doteď mi v peněžence straší účtenky s chlebem za 4 a víc dolarů nebo kilem rajčat za tu samou částku.

Na druhou stranu, je třeba uznat, že například Alice Springs je opravdu konec světa, kam se musí všechno dovážet a je to tak ještě dražší než třeba ve velkých městech na pobřeží.

Přesto, ještě mám v hlavě diskuzi z hedvabnastezka.cz, kde se někdo ptal na dovoz potravin do Austrálie. Jakékoliv potraviny nebo třeba výrobky ze dřeva, slámy a pod. sem totiž nedostanete. Všechno je tak třeba nakoupit dražší až v Austrálii. No a někdo v komentářích naprosto nechápavě psal, že přece tak draho v Austrálii není, tak proč tahat instantní nudle s sebou... Souhlasit s tímhle člověkem nemůžu. Je mi jasné, že tahle země vyžaduje určité finanční zásoby, abyste se po ní mohli v pohodě pohybovat. Ale naprosto chápu třeba baťůžkáře, kteří dlouho šetří na šíleně drahou letenku, a chtějí tak aspoň trochu ušetřit na jídle. A to nemá nic společného s paštikařením v Chorvatsku, to se ná srovnávat.

Komentáře k mým mimozemským poznatkům a názorům jsou vítány! :-)

To není nějaká trapná napodobenina Burger Kingu, ale jeho oficiální australská verze

Red centre – 3000 km stopem. 3. část

Jsem druhý den na cestě, tedy už čtvrtý spolu s Indonésií, je krásné i když hodně chladné ráno. Stoupající slunce ještě víc zintenzivňuje oranžovo červenou barvu půdy, která je velmi prašná. Prach se chytá na všechno, je to takový suvenýr, kterého se zbavím až doma v Jogje...kdybych nevypadala jak šmudla, tak si ho ale na těch riflích a batohu vlastně i ráda nechám.

Nabalená ve třech vrstvách a přesto úplně vymrzlá chytám sluneční paprsky, zatímco se místní turisti, kteří v noci spali v chatkách za motorestem, jen tak v kraťasech a žabkách plíží na snídani.

Tentokrát to bez větší aktivity nepůjde. Tady projede jedno auto za (při nejlepším) deset minut. Někdo ani nezastaví, jiný natankuje a míří na svou farmu v okolí...moc pozitivně to nevypadá. Pak se od severu přiřítí dvě auta, z nichž jeden pickup s naloženou motorkou. Že by konečně nějaká šance? Tihle chlapíci vypadají, že míří až do Alice. Za pár dní se má totiž kus za městem konat největší off road závod motorek v Austrálii, Finke desert race. Oba se ale na můj dotaz na svezení tváří všelijak jen ne nadšeně. 

S tímhle fešákem pojedu

Už to mám "za pár"

Roadhouse v Daly Waters

 Čas utíká, už je kolem osmé. A v tu chvíli se objeví kamion a parkuje před benzínkou. Nezbývá než se začít opravdu vnucovat. Starší urostlý řidič je naštěstí celkem fajn a nemá problém, abych mu dělala společnost. Zase mě ale může svézt jen část cesty, asi 400 km dál k roadhousu Three ways, za nímž je další významná odbočka směrem na východ, kde pak bude řidič pokračovat dál. 

Černý humor? 666 ďáblovo číslo

 Tentokrát v kabině kamionu taková zábava není, navíc má pan řidič pocházející právě z východního pobřeží těžko rozkódovatelný přízvuk. Ale hlavně, že se vezu. Celou cestu je krásné jasné počasí a ze silnice je kolikrát vidět i desítky, možná stovky kilometrů všemi směry. Tady už je vegetace opravdu málo a krajina kolem rovná. Kdybysme občas neprohodili pár slov, možná bych se unudila k smrti, nebo spíš usnula...prostě není na co koukat. I přesto, že tu kamioňáci mají určitě velmi slušný plat, nedokážu si představit, že tuhle trasu jezdí každý týden, rok co rok.

Zastávka na záchod v motorestu uprostřed pouště, kde chovají pávy...to si musím vyfotit. Řidič na mě kouká jak na blázna, možná jsem ještě nikdy neviděla pávy..? Nakonec stačí vysvětlení, že pocházím ze země, kde jsou pávi spíš živou dekorací v zámeckých zahradách a ne na benzínkách.

Kolem jedné pak dorazíme k motorestu Three Ways, kde mají vzadu opět chatky pro ubytování. Sluníčko paří, ale užívám si to, není takové vedro a už vůbec ne dusno jako v Indonésii. Tohle by se mi líbilo, kdyby naopak v noci nebylo pár stupňů nad nulou.

Kafe z restaurace je moc dobrý, jak jinak, jen slečna za barem je nějaká nevrlá (jedinej člověk za celou dobu, na kterýho nebudu vzpomínat v dobrým). Navíc po dotazu na heslo k wifi mě skoro pošle do háje. Tak pro další kafe už nepůjdu, ani kdybych tu měla nocovat!

Je to tu podobnej zapadákov jako Daly Waters, jen je na té placce líp vidět do dálky, že se někdo blíží. Tentokrát se mi nechce ptát, ale u jedné sympatické paní s osobákem udělám výjimku. Škoda, nejede na jih.

A tak stojím u kraje silnice a čekám na zázrak. Jeden takový zázrak by mohl být mladý kamioňák, co už minimálně hodinu jezdí kolem motorestu pořád dokola. Pokaždé, když se zase objeví, jeden z návěsů je pryč. A pak se konečně rozhoupe k odjezdu...vypadá to slibně, přibržďuje, otevírá okno a....on má v plánu jet na východ. Sakra :( Od téhle chvíle mám smůlu, a hodně dlouho. Všichni na mě kašlou. Už jsou skoro 4 hodiny odpoledne a já zoufalá posílám zprávu do Alice, že dneska už to možná nedám. Je mi skoro do breku, vážně jsem tam chtěla být co nejdřív, tak se těším.

Kamioňácká síně slávy?

 A ve chvíli největšího zoufalství se ten zázrak opravdu objevil! Od motorestu ke mě pomalu jede pěkný nový osobák, otevírá se okýnko a...tam mladý sympatický kluk, prý kam jedu. Alice? Když mi řekne, že on taky, nejradši bych mu dala ohromnou pusu. Na anděly nevěřím, ale jinak bych Shanea asi popsat v tu chvíli nemohla. Jenom nasednu, už na mě spustí, ať jsem jako doma, jestli chci spát, ať klidně spím, jestli chci cigáro, tadyhle je krabička, jestli chci napít...takový luxus jsem si ani nemohla přát :) Asi to zní pitomě, ale tenhle kluk mě vážně zachránil. A co víc, on je naprosto úžasný, pořád se máme o čem bavit, dokonce mu i všechno rozumím a do toho on jede super rychle stočtyřicítkou, takže večer po osmé jsme v mém cíli!

Shanea ale nemůžu jen tak odbýt vzhledem k tomu, že to byl takový miláček. Je mu teprv 26 let a když mě nabral, byl zrovna na cestě z Darwinu, kde sloužil v armádě, zpátky domů do Melbourne. Podle mě je tak trochu šílenec, protože z Darwinu vyrazil ten samý den ráno, někdy kolem osmé. To tedy znamená, že tuhle 1500 km dlouhou trasu ujel za asi 12 hodin!! A to měl ještě hodně velký kus před sebou!

Musím ale říct, že jsem byla trochu nervózní, když začal mluvit o klokanech, co po setmění rádi lezou do silnice a dokážou tak způsobit pořádnou srážku. To jsem věděla už dávno, žádná novinka. Já se spíš bála, že bude chtít před setměním zastavit v nějakém motorestu a přespat tam. Naštěstí měl ale stejně pitomý nápad jako já, ještě ten večer dorazit do Alice a vyspat se až tam.

 Jen mě mrzí, že zrovna na něj žádný kontakt nemám, klidně bych poděkovala ještě stokrát.

Tak tedy po čtyřech dnech na cestě jsem skončila v cíli, v nočním mrazivém Alice Springs, kde už na mě čekala moje milá společnost s večeří, horkou sprchou a měkoučkou postelí, kde jsem pak spala snad 12 hodin v kuse.