Čeká nás poslední část zájezdu, ostrůvek Gili Meno. Na Gili už nás jede včetně mně osm lidí, zbytek letí z Bali domů.
Gili Meno je jeden ze tří malých ostrůvků nacházejících se u severozápadního pobřeží ostrova Lombok. Nejblíž Lomboku, co by kamenem dohodil, je ostrůvek Gili Air. Za ním Gili Meno, a nejvzdálenější od Lomboku je Gili Trawangan. Všechny ostrůvky mají nádherné bílé písčité pláže s mírnými vlnami a okolo plno korálů. Prostě kýčovitá romantika a exotika, jak má být. Ale komu by se tam nelíbilo…
Ráno s mojí malou skupinkou vyjíždím z Ubudu k přístavu Padang Bai na jihovýchodním pobřeží Bali. Cesta trvá ani ne hodinu a do přístavu vjíždíme zrovna včas, za chvíli totiž bude odplouvat trajekt směr Lembar, přístav na jihozápadním pobřeží Lomboku. Pár kilometrů od pobřeží už jsou vlny docela velké a s trajektem to pěkně houpe. Začíná mi být nějak divně, tak s radostí přijímám nabízený kinedril. Do Lembaru připlouváme asi po čtyřech hodinách. Ve vnitrozemí je dost zamračeno, vypadá to na déšť. Ten nás taky chytne po cestě k přístavu Bangsal na severozápadě Lomboku. Déšť ale trvá jen chvilku a většinu téměř dvouhodinové cesty autem si vychutnáváme pohled na široké opuštěné pláže a palmové háje. V polovině cesty kolem pobřeží míjíme městečko Senggigi plné hotelových resortů a restaurací.
Do Bangsalu přijíždíme kolem čtvrté hodiny odpoledne. Přístaviště je malé, plné malých dřevěných loděk. V ošklivé prázdné zděné budově mi slečna za pultem vysvětluje, že veřejné loďky (ty nejlevnější), které by údajně měly jezdit k ostrůvkům několikrát denně zhruba do čtyř nebo pěti hodin odpoledne, jezdí jen do 10 hodin dopoledne. Zajímavá informace. Místo toho můžu počkat, až se naplní charterová loďka (už dražší) nebo si vzít za dost vysokou cenu shuttle loďku, která vypluje hned. Aby se v tom čert vyznal (a stejně jsem to možná popletla i teď). Legrační je, že všechny výše jmenované jsou v podstatě stejné dřevěné kocábky, rozdíl v nich žádný není. Pohledy mých dočasných svěřenců jsou ale jasné, všichni jsou už dost unavení na nějaké další čekání. V tom se vedle mě zjevuje chlap s přijatelnou nabídkou, pronajmout si pro naši skupinu loďku za cenu sice vyšší než by nás stála veřejná loď, ale pořád nižší než za jednu z těch lodí, co mi nabízela slečna v kanceláři. Navíc můžeme vyplout hned.
Ani ne za půl hodiny jsme na pláži na Gili Meno. Je teprv před pátou, ale je tu nějak mrtvo.
Od přístaviště to máme kousek k našim bungalovům Gazebo Meno. Několik bungalovů, recepce a restaurace jen pár metrů od pláže. Bungalovy jsou móc pěkné, velké, s krásnou jednoduchou koupelnou a dvěma terasami. Obávám se ale, že jestli sem zase někdy pojedu, tenhle luxus už si nedopřeju.
A co se dá na Gili Meno dělat? Plavat, opalovat se, šnorchlovat, spát, číst, procházet se kolem ostrova (asi dvě hodiny), konverzovat a opíjet se na baru s dalšími turisty (ne můj případ), vychutnávat si jídlo v několika místních restauracích (Minimálně v jedné z nich každý večer nabízeli čerstvě nalovené ryby a mořské plody. Stačilo jen ukázat a už byla dobrota na grilu. Cena samozřejmě vysoká, ale v ní už příprava a příloha. Ryby byly navíc velikostí spíš pro dva strávníky.), sledovat východ (za lombockými horami) západ (nad Gili Trawangan) slunce, udělat si zastávku u solného (a možná i sirného podle smradu) jezírka uprostřed ostrova, podívat se na papoušky v Bird Parku, sledovat nefalšovaný neinscenovaný zápas varana s hadem, dopřát si masáž od slepého staříka, a tak pořád dokola.
Ty necelé čtyři dny, co jsme tam strávili my, podle mě úplně stačí na to, aby si člověk odpočinul, aniž by se začal nějak výrazně nudit. Přece jenom, všeho moc škodí, a tady je to až moc v pohodě, pomalé a uloudané a internet je tu příšerně předražený (30 tisíc Rp/hod!!!) a pořád nefunguje (takže ty šílené peníze ani neutratíte, ale…kdo by tu chtěl chodit na internet).
Takže jsme se 22. listopadu brzo ráno sbalili a vydali se na cestu zpátky na Bali, na letiště. Zpáteční cestu, tedy její delší část jsme měli zajištěno přes společnost Perama, která má zřejmě patent na „proč něco dělat jednoduše, když to jde složitě“. Společnost Perama operuje především na Bali, můžete si u ní koupit poznávací balíčky na Bali, cesty za Komodskými draky, nebo jen cestu z jednoho ostrova na druhý. V cestovních balíčcích z ostrova na ostrov jsou kromě lodí i autobusy, ale záleží jen na vás, jak si cestu naplánujete a podle toho vyberete vhodný balíček. Nám měla Perama zařídit cestu z Gili Meno do přístavu Padang Bai, kde na nás čekalo pronajaté auto (od jiné společnosti).
Z Gili Meno do Bangsalu nás vezla dřevěná loďka, v Bangsalu jsme chvíli čekali na další turisty, kteří pak s námi jeli autobusem Perama do Senggigi. A tady legrace začala. S kufry a batohy jsme se přesunuli od kanceláře společnosti na pláž za jedním hotelem. Na holé pláži jen dvě dřevěné cedulky: „Na Gili“ a „Na Bali“. U cedulky ukazující směr Bali byla ukotvená další malá dřevěná loďka, do které jsme se všichni jakžtakž nasoukali. Loďka nás svezla necelý kilometr na moře, kde čekala větší dřevěná kocábka, která už leccos pamatuje. Hned po nástupu do lodi nás čekala nečekaná snídaně v podobě palačinek, ovoce a kávy a čaje. Pak jsme vyrazili na širé moře. Kdo nechce sedět v kajutě na přídi, může se uvelebit ve druhém patře. Před kapitánskou budkou se dá opalovat, na kryté zádi se dá zase odpočívat na písku s rohožemi. A nebo můžete posedávat na lavičkách lemující oba boky lodě. Samotnou mě překvapilo, že se dá při tom rachotu motoru a hrozném houpání ležet a dokonce snad i spát. Ke konci cesty nás čekala ještě dvě příjemná překvapení v podobě právě uvařeného oběda a hejna delfínů, kteří se na chvíli mihli kousek od lodě. A pak pro nás kluci od Peramy připravili další legrácku. V Padang Bai zakotvili zase několik set metrů od přístavu, aby nás k němu mohla dovézt malá otevřená motorová loď. Na ni jsme se ale zdaleka nevešli všichni a už vůbec ne naše zavazadla. Ten den byly obrovské vlny i na pobřeží, což jsme mohli pocítit u mola, kde loďka přistála. Schody na molo vysoko, do toho neustále se kymácející loď. Nakonec jsme ale na molo dosáhli všichni suchou nohou, stejně tak naše zavazadla.
Pak už jen bezproblémová cesta autem do Denpasaru na letiště, kde jsme se rozloučili. Většina lidí odletěla směr Česká republika, dva si pobyt ještě o čtyři dny prodloužili a já ten samý večer odletěla do Jogjakarty. Zvláštní ale příjemný pocit sedět po třech týdnech zase na motorce.
Žádné komentáře:
Okomentovat