Pátý den zájezdu definitivně měním pohodlí svého pronajatého podkrovního pelechu (jinak řečeno skladiště) a vyrážím s naší skupinou rozdělenou do dvou minibusů na cestu směrem na východ. Na Bromo jedeme celý den. Cesta z Probolingga do nejvýše položené vesnice Cemara Lawang je už za tmy. V Cemara Lawang to žije, slaví se velký hinduistický svátek. Vesnice je totiž v oblasti výjimkou, žije tu velká skupina hinduistů. V hotelu Cafe Lava, kde jsme ubytovaní, si dáváme společnou večeři a jdeme na kutě. Kolem čtvrté hodiny ranní na nás už čekají objednané tři džípy. Před vstupní branou do parku je drobná zácpa. Celkový obrázek o počtu turistů dychtivých vidět východ slunce, si ale uděláme až na vrcholu Gunung Pananjakan s vyhlídkou na písčité pole, zvrásněný kužel sopky Gunung Batok, kouřící Gunung Bromo a nejvyšší sopku Gunung Semeru v pozadí. Přijeli jsme sice jako jedni z posledních, ale každý má šanci procpat se davem tak, aby udělal pěknou fotku. Pro mě je focení taky povinné, poprvé na Gunung Pananjakan v lednu jsem viděla tak akorát mlhu.
Z vyhlídky jedeme stejnou rozbitou cestou zpátky do obrovského kráteru s písčitým dnem. My jedeme dolů, jiní se ještě pořád škrábou nahoru. Indonésan věří své motorce natolik, že ji nutí dělat úkony nadpozemské síly. Že se s motorkou neupravenou pro podobný terén boří v písčitých dunách nebo ne a ne vyjet stoupání, které je i pro silné auto výzvou, nevadí. Dá-li bůh, zvládneme to.
První kolo máme za sebou. Naše tři džípy zaparkovali, stejně jako všechny ostatní, v písku pod Gunung Batok. Čeká nás kolo druhé. Překonání překážky v podobě písku, do nějž se boříme a jež dýcháme z plna plic, protože jej víří všudypřítomní koníci a občas i nějaký blázen na motorce. Cílovou páskou je poslední schod vedoucí na okraj kráteru Broma. Dobrý, pár fotek, pár slov prohozených s několika studenty a jdu dolů. Zase něco málo toho písku mezi zuby a druhé kolo končí.
Co je lepší? Lednové Bromo s mlhou a bez turistů (celkový počet maximálně deset) nebo listopadová krásná vyhlídka, písek v puse a očích (tehdy v tom lednu i docela pršelo, tak nebylo tak sucho) a hlava na hlavě?
Třetí závěrečné kolo je nejpříjemnější - snídaně a káva v hotelové restauraci, odpočinek.
Dopoledne nasedáme do minibusů a frčíme dál na východ. Cíl dne – Arabica homestay na planině Ijen, Východní Jáva.
Oba naši řidiči mají ten den nějaké prapodivné vzdorovité chování, ani vyčůrat by nás nenechali. To nejpodstatnější jim jde ale dobře, což oceňuju v poslední části cesty od vesnice Sukosari do vesnice Sempol nedaleko samotného Kawah Ijen. Příšernou strmou cestu s minimem asfaltu a hromadou kamení řidiči zvládají bez problému.
Opět za tmy přijíždíme do vesničky Sempol, která je obklopena obrovskou kávovou plantáží.
Z plánovaných dvou nocí v Arabica Homestay je jen jedna. Psí oči domestikovaných švábů bohužel celkový dojem z ubytování nevylepšily.
Kolem půl deváté ráno už jsme na parkovišti pod Kawah Ijen (2386m.n.m). Ivica dnešní výstup vzdává. Nedivím se, včerejší Bromo na ni bylo moc. Zbytek skupiny se i s Ivanou, která si pomáhá dvěma trekovými holemi (osobně jsem si myslela, že to Ivana až nahoru nezvládne, ale byla skvělá) postupně šplhá do kopce. Už hodně dlouho nepršelo, cesta je prašná, hlavně na zpáteční cestě dolů to pěkně klouže. Každých pár metrů míjíme nosiče síry, jak se malými krůčky ale rychlým tempem šinou dolů nebo odpočívají podél cesty. Občas padne žádost o sušenky či cigarety. Těmhle chlapíkům bych klidně dala víc, kdyby bylo co. Oproti babkám z Diengu si to opravdu zaslouží.
V kráteru Kawah Ijen jsou velmi silné sirné výpary, které se kondenzují, a tak postupně dávají vzniknout neustále přibývající mase pevné síry. Tu v hrozných bezpečnostních podmínkách dělníci těží na dně kráteru, u tyrkysového jezera. Žádná mechanizace, žádná bezpečnostní opatření. Dělníci si proti sirným výparům pomáhají jen šátkem nebo tričkem přes obličej, případně ho mají navlhčený stisknutý mezi zuby. Na Kawah Ijen údajně (informace samotných dělníků) pracuje 300 – 400 mužů (a často i dost mladých kluků). V podstatě všichni dělníci pocházejí z města Banyuwangi několik desítek kilometrů od Kawah Ijen na východním pobřeží Jávy. V jednu hodinu ranní je sem navozí náklaďáky a jde se nahoru, práce začíná. Samotný proces těžby jsem neviděla, tak můžu popsat jen následné nošení nákladu dolů k parkovišti.
Většina dělníků za den (do brzkých odpoledních hodin) snese dva náklady, přičemž jeden má zhruba od 50 do 80, 90 kilogramů. Někde se dokonce píše i o 100 kilogramech. Sirný náklad nesou ve dvou koších spojených bambusovou tyčí opřenou o rameno. Aby za ten den nemuseli dvakrát celou štreku nahoru k okraji kráteru, sestoupit do něj a zase dvakrát dolů k náklaďákům, snášejí oba náklady postupně. Vždy jeden odnesou o nějakých pár set metrů dál, odloží jej podél cesty a jdou zpátky pro druhý. Takhle postupně poodnášejí oba náklady nejdřív ke stanici kousek pod vrcholem, kde se náklad předběžně zváží a dělníci dostanou doklad o váze. Pak je čeká horší, prudší a delší část cesty směrem dolů.
Výplata za náklad o váze 80 kg je zhruba 40 000Rp (necelých 80 Kč). Na naše poměry je to částka směšná, na indonéské poměry dobře placená práce…ale za jakou cenu. Starší dělníci, se kterými jsem mluvila, na Kawah Ijen pracují dvacet i víc let. Běžně tu nosí síru do věku kolem 50 let.
Mrzí mě, že jsem si nevyfotila mladého nosiče s výrazně žlutými řasami nebo potetovaného nosiče blázna, který chtěl odstranit jedno své nepovedené tetování na rameni rozžhavenou žehličkou.
Je znát, že v Jogje žádný větší pohyb nemám, takže se udýchaná a upocená došourám k vážicí stanici. Zbytek cesty k okraji kráteru je už v podstatě po rovině. Příroda okolo je nádherná, ale co teprve samotný kráter a jezero v něm! Nakonec zjišťuju, že to až taková oběť nebyla vyšplhat se tady k té kráse. Po cestě i tady nahoře potkáváme několik dalších turistů. Dvě holky a později i dva kluky vidíme, jak vystupují z kráteru. Chtěla bych se taky podívat tam dolů, jak se těží síra. Ale vzhledem k tomu, že už jen cesta tam a zpátky může trvat i dvě nebo víc hodin a dole bych nejspíš neměla co dýchat, z výletu sejde.
Sestup dolů k parkovišti je zapeklitý oříšek. Prašná cesta strašně klouže. Na zadku jsem ale neskončila.
Ještě chvíli posedět ve warungu na parkovišti, kde jednoznačně chuťově vede smažený banán a po čichu smradlavý durian, do kterého se pustil Libor. Jeho vlastní dojmy v clanku:
http://novotnyo.blog.idnes.cz/c/112180/Dobre-prase-vsechno-spase-aneb-co-se-vse-da-jist-III.html
Jedeme vyzvednout naše zavazadla do Arabicy, uděláme pár fotek na kávové plantáži a asi po dvou hodinách jízdy dorážíme do Bondowosa, města v nížině západně od Kawah Ijen.
Palm Hotel v Bondowosu je pěkný, s bazénem a strašně milým personálem, který mi dobíjí kredit přímo z vlastního mobilu.
Druhý den v osm ráno vyrážíme směr letiště v Surabaye. Na letišti máme spoustu času, protože se trochu změnil letový řád a navíc má naše letadlo asi hodinové zpoždění. Kolem půl osmé večer konečně odlétáme.
Žádné komentáře:
Okomentovat