Tuhle jeden můj bývalý spolužák z gymnázia, kterého jsem neviděla roky, zodpověděl na sociální síti Facebook otázku „Myslíš, že je Katka Kulhánková líná?“ Odpověď zněla „Ne“. To se světě podiv. A já (a určitě spousta jiných) vždycky myslela, že ano. Asi udělalo dobrý dojem to, že lenoším tak daleko od rodné vlasti, v Indonésii. Už to, zdá se, je heroický výkon. Ale dobře, děkuju ti Vašku za kompliment.
Tak tedy lenoch (nebo lenoška?) zase trochu ukrojila z toho, co ještě v Indonésii neviděla (a že toho ještě sakra hodně zbývá) a vydala se se skupinou 16 vesměs milých lidiček (to abych některým nekřivdila) na 20denní poznávací zájezd vytvořený mystifikátorem Honzou Pospíšilem z China Tours. Já, lenoch, jsem dělala křoví a občas ve stresu narychlo sjednávala nějaký ten autobus či odšvábený hotel, který ještě nestačil nadobro zplesnivět.
A kde jsme se to teda vyskytovali? Tak trochu na Jávě, tak trochu na Sulawesi, tak trochu na Bali, asi nejvíc na pidi ostrově Gili Meno a nejmíň na Lomboku (asi dvě hodiny). A kromě toho ještě kdesi v oblacích a houpavých mořských vlnách.
Pro přesun z místa na místo bylo občas použito vlastních sil, ale většinou jsme si hověli a masírovali své zadky v autobusech, minibusech, letadlech, dřevěných loďkách, trajektu a někdo využil i becak (indonéská rikša).
Lenoch se občas potil jako nikdy (ať už následkem vysokých teplot ovzduší či několika stresových situací, které si v podstatě přivodil sám), po dlouhé době mu ztmavla kůže a někde už i sloupla, viděl, slyšel a zažil to, co nikdy předtím a pěkně si to celé užil. Ale jak se říká, všude dobře doma nejlíp.
Něco málo z toho mála, co lenoch viděl, slyšel a zažil, se vám pokusím v několika dalších příspěvcích přiblížit.
Žádné komentáře:
Okomentovat