Ještě první večer se v hotelu setkáváme s Martinem, místním průvodcem, bez něhož by se naše velká skupina po okolí nemohla jen tak pohybovat. Navíc on sám ví nejlíp, kam stojí za to se podívat tak, aby nám všechno časově vyšlo, kde se můžeme účastnit pohřební slavnosti, domluví dopravu a tak dále. Martin se na nás pečlivě připravil a donesl nám turistické mapky Tana Toraja, kde si kroužkujeme, kam se v příštích třech dnech podíváme.
Druhý den ráno už nás čekají tři auta s šikovnými a milými řidiči (ten můj mi říká boss :-). První zastávka je ve vesnici Lemo s několika obchůdky se suvenýry. My sem jedeme ale hlavně kvůli skalním hrobům se soškami Tau Tau, které jsou pěkně v řadách vedle sebe v několika patrech umístěné v balkónech vytesaných ve skále. Tady v Lemo jsou pohřbení členové velké rozvětvené rodiny (jinak tomu v Indonésii ani nemůže být).
Z Lemo jedeme do vesnice Bebo. Předtím ale stavíme v obchůdku koupit několik kartonů cigaret. Jedeme totiž na pohřební slavnost, kde je zvykem věnovat rodině zesnulého nějaký dar. Navíc jsme přece jen bílí vetřelci, tak se opravdu sluší něco za to očumování nabídnout. Je ale důležité dodat, že přestože my si na slavnosti připadáme divně, už jen proto, že nemáme s rodinou nic společného, Torajové už jsou na davy turistů zvyklé a jejich návštěva může být brána taky jako investice do celé oblasti. Přece jen jsou to turisti, kteří sem přinášejí nejvíc peněz.
Auta necháváme asi kilometr od samotného místa akce a cestou přes vyschlá rýžová pole jdeme pěšky. Mezi stromy je ukryto několik domů a bambusových konstrukcí postavených právě pro tuto příležitost. Na volném prostranství stojí nově postavená sýpka na rýži, pod níž sedí muži. Všude je plno lidí, většinou oblečení ve smuteční černé barvě. Na terase hlavního domu už je několik cizinců, které sem doprovodil jejich průvodce. Pár místních mě zve do prvního patra domu, kde je vystavená rakev se zesnulou. Uvnitř je přítmí, u rakve sedí několik babiček. Paní domu prý zemřela před šesti měsíci. Proti fotografování nic nenamítají. Před domem je provizorní stánek s technikou. Komentátor celé akce pomocí mikrofonu informuje o příchozích návštěvnících a jejich darech. Hned kousek od stánku se pod plachtou porcuje maso z buvolů. Možná jsme přišli pozdě, buvoli se už dneska obětovat nebudou. A možná je to dobře, kdo ví, jak bychom snesli tu krvavou podívanou.
Naše skupina si sedá do jednoho provizorního bambusového domku. Kromě nás je tam zase pár cizinců, ale většinu osazenstva tvoří místní, kteří nás podrobně sledují. Martin se chopí slova a vysvětluje průběh takové pohřební slavnosti. Na chvíli si k němu přisedává i sestra zesnulé, která ještě přidá pár informací. Přece jen jsme hosté, takže se nás hned ujímá někdo z rodiny a přináší kávu a čaj a taky místní sladké pečivo z rýžové mouky a hnědého cukru.
Dáváme si na chvíli rozchod a já se dávám do řeči s místními kluky. Sestra zesnulé chce zřejmě ocenit moje znalosti indonéštiny a nabízí mi cigaretu, kterou mi dokonce připaluje. Až je mi stydno, že mě ta stará paní, která vlastně až tak staře nevypadá, obsluhuje. Čas tlačí, takže se rozloučím, i když bych tam s nimi klidně seděla až do večera, a udělám si jedno kolečko kolem toho mumraje a fotím.
Vracíme se k autům a jedeme na oběd, do restaurace mezi rýžovými políčky. Po obědě nás čeká krátký výlet do vesnice Kembira. V Kembiře stojí starý, pěkně rostlý strom, který v dřívějších dobách sloužil jako hrob nemluvňat. Někomu se to může zdát odporné, ale podle mě je to krásné spojení s přírodou. Navíc tělíčka miminek byla do stromu ukládána v embryonální poloze jako v děloze matky. Návrat ke kořenům. Je pro nás nepředstavitelné, že bylo postupem času do kmenu uloženo skoro dvě stě tělíček, zvlášť když vidíme, jak velká jsou dvířka do každého hrobečku. Ale náš průvodce Martin ukazuje několik úzkých otvorů, které dřív taky sloužily jako hroby, jen časem zase zarostli. Takových tedy bylo zřejmě spousta, ale dnes už po nějakém zásahu zvenčí není ani památka.
Z Kembiry se vracíme do Rantepaa. Domluvili jsme se s Martinem, že nám na večeři v jedné místní restauraci objedná tradiční torajské jídlo, Pa’piong. Toto slovo samo o sobě pravděpodobně značí způsob přípravy pokrmu. Jde o tepelné zpracování tradiční torajské zeleniny spolu s masem v trubce z bambusu na otevřeném ohni. Je několik druhů Pa’piong, my si objednáváme dva - s vepřovým a kuřecím masem, přičemž s vepřovým se v bambusu tlačí nerozpoznatelná hnědá zelenina s příchutí bambusu, s kuřecím zase zelenina zelená s chilli papričkami, nejspíš strouhaným kokosem a oproti vepřové variantě navíc s kokosovým mlékem. K tomu si dáváme černou rýži, respektive rýži připravenou v „černém koření“. Pa’piong se musí objednat dvě až tři hodiny předem, protože jeho příprava trvá delší dobu.
Dobře jsem udělala, když jsem si objednala kuřecí, maso se zeleninovou směsí je vynikající. Jen ta porce je obrovská. Vepřová směs není k zahození, ale ta bambusová příchuť by mi dlouho nechutnala.
Žádné komentáře:
Okomentovat