Torajové

Torajové jsou etnikum žijící v oblasti zvané Tana Toraja (Zěmě Torajů). Jde o hornatou oblast zeměpisně ve středním Sulawesi (jak je to podle správního dělení zatím tápu:-). Samozřejmě někteří Torajové žijí mimo oblast, na jiných ostrovech, ve velkých městech, například v hlavním městě Indonésie, Jakartě. Torajové mají svoji výjimečnou bohatou kulturu projevující se v různých oblastech lidského konání. Většina Torajů jsou praktikující křesťané – protestanti, katolíci nebo třeba také adventisté sedmého dne. Křesťanská víra byla v oblasti ve velkém aplikována Nizozemci zhruba před 200 lety. Do té doby mělo etnikum svou animistickou víru, která ale dodnes, spíše v podobě tradice, ovlivňuje některé aktivity.


Tradiční obydlí

Tradiční torajský dům se jmenuje tongkonan. Jde o vysoké dřevěné obydlí postavené na kůlech. Oproti samotnému obytnému prostoru je střecha mohutná, na koncích zahnutá směrem nahoru. Tvar střechy tak připomíná buvolí rohy. Možná, že je tato asociace automatická vzhledem k tomu, že všude kolem sebe vidíte právě buvoly, kteří také hrají významnou roli při pohřbu. Údajně však má toto prohnutí připomínat tvar lodí, na kterých kdysi předci Torajů připluli z Číny. Okna i vstupní dveře tongkonanu jsou malá. Uvnitř domu je prostoru poskrovnu. Přízemí domu tvořené mnoha dřevěnými pilíři dříve sloužilo pro ustájení dobytka. Dnes už tak tomu ale v mnoha případech není, nebo se dokonce přízemí přizpůsobí pro obývání. Kromě tongkonanů mají velice podobný tvar i rýžové sýpky, kterých na hodně místech můžete vidět mnohem větší počet než samotných tongkonanů. Sýpky jsou menší a stojí na čtyřech válcovitých kůlech. Tongkonany připomínají i pohřební máry, které se používají pro přesun rakve zesnulého na pohřebiště. Všechny tyto konstrukce mají krásná zdobení nejčastěji v hnědé, černé, červené a bílé barvě.

Pohřeb

Zřejmě nejdůležitější rituál v životě Torajů souvisí se smrtí. Pohřební slavnost Torajů je na naše poměry pompézní záležitostí. Nejde však o to, že by se Torajové hlavně chtěli před svým okolím předvést v tom nejlepším světle, celá záležitost má svou důležitou duchovní stránku. Torajové věří, že duše zemřelého se dostane do nebe prostřednictvím vodních buvolů, kteří proto musejí být obětováni. Buvoli jsou ale velmi drazí a zdaleka ne každý si je může dovolit. Obecně se dá říct, že zesnulý se pohřbí teprve, jsou-li k dispozici dostatečné finance na řádnou oslavu a s ní spojený nákup buvolů. Čím více obětovaných buvolů, tím větší prestiž a také větší šance zesnulého dospět nebeského pokoje. Tradiční slavnost trvá obvykle čtyři dny, během nichž se schází celá široká rodina, známí, přátelé, sousedi. Kolem domu se staví bambusové konstrukce pro návštěvníky, kteří pak přinášejí dary. Obětují se buvoli, porážejí prasata, neustále se vaří. Než jsou buvoli obětováni, může být také organizován buvolí zápas. Během těchto několika dní je v domě rodiny zemřelého vystavena rakev s jeho ostatky. V době od úmrtí do pohřební slavnosti je zesnulý považován za nemocného, nikoliv mrtvého. Aby tělo mrtvého během této doby nevydávalo nepříjemný zápach, je napuštěno formalínem.
Poslední den slavnosti se rakev se zesnulým odnese k rodinné hrobce. Přestože pohřební rituály nesou výrazné prvky animismu, samotný akt pohřbívání se naopak řídí křesťanskou tradicí, takže pohřbu se například běžně účastní kněz.

Pohřebiště

Torajové obecně nepohřbívají své mrtvé do země. Důvod je jednoduchý. Do rakve s tělem se dávají předměty, které ho během života provázely. Může jít o oblečení, boty ale taky šperky. A právě kvůli cennostem bývaly v dřívějších dobách hrobky vykrádány. Torajové proto začali své mrtvé pohřbívat do hrobek vytesaných ve skalách. Možností k tomu opravdu hodně, protože oblast je přímo prošpikovaná skalami či obrovskými valouny. Ve skále se vytesá obrovský prostor, kde se údajně vejde i dvacet rakví. Otvor do hrobky je ovšem malý s dřevěnými dvířky. Do takového hrobky se ukládají rakve s těly příslušníků jedné rodiny. Ve skále ale většinou bývá hrobek víc. Jde tedy o rodinnou hrobku, kde se „sejde“ celá široká rodina s mnoha pokoleními. Součástí některých hrobek, jako je tomu např. ve vesnici Lemo a Londa jsou i dřevěné sošky Tau Tau, které znázorňují zemřelého. Tyto sošky jsou vystavené na „balkoncích“ v blízkosti vstupu do hrobky. Výroba sošky Tau Tau je nákladná záležitost, takže si ji mohou dovolit jen ti bohatší. Navíc nejlepší dřevo na výrobu těchto sošek je ze stromu Chlebovník (anglicky Jackfruit), které je taky velmi drahé, ale taky velmi kvalitní. S vývojem nástrojů na výrobu dřevěných sošek se vyvíjí i jejich výraz. Dnešní sošky už jsou velmi realistické a tvář zesnulého zachycují celkem věrohodně.
Ve vesnici Londa nejsou typické skalní hroby. Rakve se před stovkami let zavěšovali na skalní stěnu. Postupem času ale rakve jen tak leží na kamenech, ve skalních otvorech nebo uvnitř skály, v jeskyni.
Například ve vesnici Kembira je k vidění naprosto jiný způsob pohřbívání, do kmene stromu.
Strom dříve sloužil jako pohřebiště nemluvňat. Jejich tělíčka byla dostatečně malá, aby se vešla do kmene stromu. Vytesaný otvor se potom uzavřel „dvířky“. Strom v Kembiře už údajně pojmul 175 dětí. Dnes je k vidění už jen pár dvířek, nejstarší otvory se pomalu samy uzavřely.
Ve vesnici Bori jsou zase pohřební menhiry. Kromě nich je na místě i několik skalních hrobů. Bori je místo, kde se už po generace pohřbívají členové jedné rodiny z vyšší vrstvy. Každý menhir značí jednoho zesnulého. Výška menhiru je dána počtem obětovaných buvolů a věkem zesnulého.