Čtyři dny, které jsem strávila v jihoasijském Singapuru, na poznání města určitě nestačí. A zvlášť pokud máte, nevím jak to nazvat, cestovní horečku či co, takže jste pořád unavení a všechno vás bolí, takže ta správná nálada na poznávání se nedostaví. Asi by bylo snadnější říct chřipka. Ale ne, nic takového si nemůžu připustit. Asi mi jen nedělá dobře časté střídání prostředí a teplot. Jogjakarta-Bandung-Singapur-Jogjakarta a to všechno během asi deseti dní. Autobus z Jogjakarty do Bandungu s teplotou uvnitř jako v mrazáku, venku samozřejmě vedro. V Bandungu pak zase spíš zima a jeden večer zmoknu…proč já ani po roce nevlastním deštník, který by se během několika dní nerozbil. Letadlo z Bandungu opět s teplotami blížícími se nule a v Singapuru zase přes 30. A v hostelu zase klimatizace řádně nadupaná. Vlastně můžu být ráda, že ještě žiju.
V Singapuru je opravdu horko. A vlhko. Někdo takový stav připodobňuje prádelně, nebo že prý celý den nosíte vlhké oblečení. To bych neřekla. Teda s výjimkou vlhkých míst, která na oblečení vzniknou působením potu. A že z vás leje!
Když si někdo rychle zvykne na levné poměry v Indonésii, Singapur mu udělá pořádnou čáru přes rozpočet. Ale není nutné žít právě v okolních, levnějších státech sousedících se Singapurem, abyste si všimli rozdílu v životní úrovni. Singapur je krásné moderní čisté město, kde je zřejmě ještě pořád nedostatek mrakodrapů a tak se staví další a další o sto šest. Ale nechybí ani zeleň, posekané trávníky, příjemné parky, palmy na terasách penthousů.
První dojem z multikulturního velkoměsta vyzní asi drobet politicky nekorektně. Řidič taxi, které mě veze z letiště na ambasádu je Číňan s legrační angličtinou, po cestě míjíme lesknoucí se bouráky s Číňany nebo bělochy (snad chápete, že všechny národnosti světa podle obličeje nepoznám). Na korbách náklaďáků sedí Indičtí dělníci. Ovšem druhý dojem už tak černobílý není. I mezi Indy vidíte boháče a mezi Číňany třeba kuchaře v jídelně. No a bílé, případně červeně spálené tváře patří do skupiny byznysmenů, managerů, jejich manželek, jejich dětí, bohatých turistů a baťůžkářů. A abych nezapomněla na Malajce, ty se tak nějak motají mezi tím vším.
Co by se dalo centru města vytknout? Až na to, že je to jedna velká snobárna, asi nic. Na pohled z vnějšku je to dokonalost sama. Nebo že bych tak tvrdě odsuzovala jen proto, že jsem si v Singapuru právem připadala jako sociální případ, zatímco v Indonésii už jen fakt, že máte bílou kůži, vám zaručuje zvýšenou pozornost místních a potýkání se s předsudky o bohatých zápaďácích? Ať už je to jakkoliv, se svými zelenými kapsáči jsem rozhodně „in“ nebyla. Asi bych si měla pro příští návštěvu pořídit džínovou minisukni a bílé tílko, tím aspoň nevybočím z řady…řady baťůžkářek.
Žádné komentáře:
Okomentovat