Je to už rok a pár dní, co se v podstatě dovolenkuju v Indonésii. Posledních pár dní mě před spaním napadají myšlenky na vzdálený domov na druhé straně světa. Asi i kvůli tomu, že uběhla ta symbolická doba a člověk rekapituluje, co se během ní všechno stalo a přemýšlí nad tím, co se asi tak stane během toho roku následujícího, který bych tu ráda strávila, a jaké to bude, až se vrátím do Čech.
29. srpna mi uletělo (samozřejmě úmyslně) letadlo do Vídně a já od té doby čím dál tím víc řeším záležitosti spojené s prodlouženým pobytem. Koncem září odletět na pár dní do Singapuru, kde si vyřídím nová víza. Předtím ještě asi na týden do Bandungu, kde si musím na imigračním oddělení vyzvednout svůj pas s povolením bezplatně opustit zemi, otevřít si účet v jedné z indonéských bank (nemůžu provést v Jogje, protože můj průkaz o pobytu KITAS, který jakožto cizinka pro otevření účtu potřebuju, byl vydán právě v Bandungu), a dát si sraz s kamarády, které jsem víc jak měsíc neviděla. Mezitím vyřešit záležitost s bydlením, protože brzo skončí roční pronájem domu, kde právě bydlím. A vyřídit si nové zdravotní pojištění u indonéské Allianz. Do toho se možná konečně dostanu k soukromé výuce holandštiny. No a téměř každý den nějakým způsobem řeším přípravu zájezdu české cestovní kanceláře, který má proběhnout během listopadu. Na jednu stranu je to příjemný pocit, že se v indonéštině domluvím natolik, že ji použiju při rezervaci hotelu osobně, mailem i telefonicky. Na stranu druhou, ani jazyk někdy nepomůže v případě některých jednání, někdy prostě komunikace vázne z důvodů jiných. Že by za to mohla špatná technika?
Po třech měsících, co jsem v Jogjakartě a skoro z nebe nespadla kapka, nám posledních pár večerů začalo malinko krápat. To bohužel taky znamená větší vedro v noci a propocené prostěradlo. Večery, kdy jsem po dvou či třech hodinách klábosení v oblíbeném angkringanu téměř mrzla, jsou asi zase na dlouhou dobu pryč.
Jakoby symbolicky jsem svoje první dvě zemětřesení zažila právě po roce. No myslím, že dvakrát úplně stačilo. Ale to je bohužel jenom přání, s realitou nic nenadělám.
Na konci září letí domů Soňa, moje jediná česká spřízněná duše v Jogje, která bydlí jen pár metrů ode mě. Doposud pro mě byla součástí tohoto města, součástí skupiny společných kamarádů a známých. Budu si muset zvyknout. V srpnu do Jogji přijela díky programu Darmasiswa další Češka, ale do dnešního dne jsme se nepotkaly. Tak se to třeba změní, máme na to rok, co tu bude studovat.
Rýže jsem se ještě nepřejedla a dokonce mám dny, kdy si říkám, že bez rýže bych přece nemohla jít s klidným svědomím spát.
Turecký sed na podlaze už je pro mě tak běžná záležitost (i když ještě pořád po delší době ve stejné poloze nepříjemná), že nejspíš i po návratu do Čech budu mít nutkání sednout si na zem. Jenže tam nejspíš narazím na nedostatek místa, protože se obklopujeme zbytečně velkým množstvím nábytku.
Mluvit česky jsem nezapomněla, za což nejspíš vděčím nejen několika dalším Čechům studujících v Indonésii, které jsem tu často vídala, ale taky častým českým návštěvám posledních pár měsíců v Jogjakartě.
Pro místní jsem pořád cizinka, bule, londo. Pro někoho podivný cizák, exotické zpestření všedního dne, pro jiné kamarád.
A pro mě se Indonésie stala druhým domovem, místem, kde se cítím dobře, bezpečně, kde jsou fajn lidi a krásná příroda.
Jaké to bude, až se jednou vrátím do Čech? O čem si budu povídat s lidma? Budu vidět všechno kolem sebe jinýma očima? Co když nebude všechno tak samozřejmé jako dřív a já se budu muset přizpůsobit? A bude se mi vlastně chtít? Trochu se bojím kulturního šoku, který by mohl přijít, jak dosedne letadlo na evropskou půdu. Asi budu pro spoustu lidí exot, ale oni pro mě možná taky.
Tohle plánovat nejde, to se prostě stane. Ale než to přijde, chci ještě nějakou dobu kořenit tady.
Žádné komentáře:
Okomentovat