Nějakou tu historku z vízového oddělení ambasády cizího státu má dnes už téměř každý. Pokud je to zážitek negativní, většinou se týká zdlouhavého papírování, nekonečného čekání a třeba i zamítnutí.
Mě se nestalo ani jedno z výše jmenovaného. I přesto jsem si na Indonéské ambasádě v Singapuru vytrpěla svoje…
Upozornění: pokud jsem na vás až doposud dělala jen dobrý dojem, prosím nečtěte dál, mohl by se vám zkazit:-)
Proč jsem vlastně do Singapuru letěla? Roční studijní víza pro pobyt v Indonésii mi vypršela a já potřebovala získat nová. Protože už ale nejsem studentkou indonéské školy, potřebuju jiný druh dlouhodobějších víz. Ten nejpřijatelnější v mé situaci (chci být v Indonésii ještě rok) jsou víza Sosial Budaya, tedy sociálně kulturní víza. Ty vám na ambasádě vydají na 2 měsíce pobytu. Po těchto dvou měsících, pokud stále toužíte setrvat v Indonésii, jdete na imigrační oddělení (respektive několik dní před vypršením víz) a zažádáte si o měsíční prodloužení víz. Takto se dají víza Sosial Budaya prodloužit celkem čtyřikrát, tedy na maximální dobu 6 měsíců. Pokud si chcete po této době zažádat o nová víza Sosbud, celý proces se opakuje, tedy je zase potřeba vycestovat.
Poplatek za dvouměsíční víza, která vám vydají na ambasádě mimo Indonésii se zřejmě trochu liší. Co se týče KBRI (Kedutaan Besar Republik Indonesia – ambasáda indonéské republiky) v ČR, výši poplatku najdete na jejích webových stránkách. V Singapuru poplatek činí 65 SGD. Měsíční prodloužení víz na imigračním oddělení v Indonésii stojí asi 250 000 Rp (zdroje se trochu liší, sama jsem ještě o prodloužení nežádala).
Je možné, že i potřebné dokumenty pro získání víz Sosial Budaya se liší od ambasády. Tím nejdůležitějším, a pro všechny stejným je ale sponzorský dopis z Indonésie. Pozvat vás může vaše indonéská rodina, snoubenka, nějaká spřízněná organizace nebo i jen kamarád. V dopise se za vás zaručuje, a stvrzuje tím také, že se o vás během pobytu materiálně postará. Výpis z účtu nebo něco podobného, co by dokazovalo finanční způsobilost sponzora, se nevyžaduje.
Kromě zvacího dopisu KBRI v Singapuru požaduje originál vašeho pasu, kopii občanského průkazu (KTP) vašeho sponzora, jednu fotografii pasového formátu a vyplněný formulář. Aby se člověk jeho vyplňováním nezdržoval přímo na ambasádě, můžete si ho stáhnout na webových stránkách ambasády a doma vyplnit. Přestože informace na webu KBRI v Singapuru neříkají, že při žádání o víza Sosbud potřebujete zpáteční letenku nebo její rezervaci, pro jistotu jsem si rezervovala zpáteční let do ČR a údaje o letu vyplnila i ve formuláři.
KBRI v Singapuru přidělilo pasovému a vízovému oddělení celkem velký prostor v prvním patře rozlehlé budovy. Pro vyřizování víz jsou vyčleněny přepážky 3-6, i když stejně nejsou všechny využívány. Podle pokynů si po vyplnění formuláře (který už jsem naštěstí měla vyplněný z Indonésie) vezmete papírek s pořadovým číslem a čekáte. Uběhlo to celkem rychle. Připravila jsem si všechno potřebné a šla k přepážce. Tam se mi ovšem během několika vteřin na obličeji vytvořil zděšený výraz. Můj zvací dopis nesplňuje jednu pro ně velmi podstatnou náležitost. Moje a sponzorovy osobní údaje jsou vypsány ručně. A to se nesmí! Celý dopis (samozřejmě až na podpis sponzora) musí být tištěný. Sice neumírám, aby mi před očima proběhlo 26 let mého dosavadního života, ale jakési zmatené obrazy tam vidím. Jakýsi zkrat, totální zoufalost. Na návštěvu Singapuru jsem si vydělila nejkratší nutnou dobu. Pondělí – žádost o víza, středa – vyzvednutí víz, čtvrtek poledne – návrat do Indonésie. Žádosti o víza se podávají od 9 ti 12 hodin dopoledne. Vyzvednutí od 15 do 17 hodin odpoledne. Takže mám už dávno spočítané, že jestli přijde nějaký problém, nemám šanci změnit katastrofický scénář, prostě víza nedostanu a hotovo.
S paní u přepážky se hádám snad pět minut, prosím, vysvětluju. Nic nepomáhá. Ona je to v podstatě osoba nápomocná, jen ji zdržuju. Radí mi, ať bělobou přetřu ručně vypsané části a ty pak přetisknu. Ale jak sakra!!! A kde???
Nezbývá, než se sklíčeně odšourat od přepážky na nějaké klidnější místo.
A tam začíná plán na záchranu celé akce. Proč jsem s sebou tahala těžký laptop? A flashdisc? Potvrzuje se mi, že všechno má své důvody, které předem neznáme.
Na flešce mám vzor zvacího dopisu. Zaměstnankyně v jiném patře se s výrazem ubožáka ptám na možnost tisku. Bohužel to není možné. Jediné, co pro veřejnost ambasáda nabízí je xerox a udělání pasových fotek.
Už v Indonésii jsem si při hledání svého sponzora připadala jako ti chudáci z filmů, kteří žádají o zelenou kartu do USA a jsou pro to ochotni udělat cokoliv, ale teď se scénář podobá ještě víc.
Sedám si na lavičku před budovou, z krosny vytahuju laptop, zasouvám flešku a rychle přepisuju všechny osobní údaje. Na recepci se ptám na nejbližší tiskárnu, xerox. O ničem neví. Okolí ambasády je plné luxusních mnohapatrových hotelů, soukromých vil a bytových resortů. Běžné služby v nedohlednu. Před ambasádou beru taxíka a prosím řidiče, ať mě zaveze na nejbližší místo, kde bych mohla tisknout. Vysazuje mě o pár ulic dál u nějakého shopping mallu. Tiskárna ale nikde. Dvakrát procházím budovu, ptám se. Nic. Prý ale o blok dál, snad. Rychle, jak jen to s těžkou krosnou jde, procházím kolem přízemí bytového komplexu zjevně s většinou obyvatel čínské národnosti. Moc nechápou, kde jsem se tam vzala. Dlouhá řada s obchůdky, zubní klinikou, masáže…a printing! Je už skoro půl dvanácté, když se dostanu na řadu. Vytisknout dopis, dost nepovedeně zf…. sponzorův podpis, a pro jistotu okopírovat (asi si naivně myslím, že černý zf…… podpis bude míň nápadný). Platím pár drobáků a uháním hledat taxi. Naštěstí hned jedno zastaví, i když se mi zdá, že mimo vyznačená místa moc šancí na jejich odchycení není. Ani ne za pět minut jsem zpátky na ambasádě a jdu na řadu. Naštěstí k jiné přepážce. Slečna si vše potřebné beze slova bere, zastaví se jen u mého českého pasu, ale po krátké debatě s kolegyní, pokračuje v kontrole a tak po dvou minutách, co jsem u přepážky, všechno zakončí větou „ve středu si přijďte pro víza“ a dá mi nějaký doklad pro uhrazení poplatku za víza. Na kase platím 65 SGD a je hotovo.
Žádné dlouhé čekání, žádné zádrhely. Vyřízeno ani ne během pěti minut.
Nejdřív jsem si nadávala za lenost jet z letiště metrem a pak se nějak dopravit k ambasádě. Mohla jsem ušetřit 36 SGD! Ale to byla moje cena za víza. Než bych se pomocí metra se dvěma přestupy dostala na stanici nejbližší ambasádě, pak hledala taxi nebo šla nedej bůh pěšky, tak mi nikdy nezbude tolik času na všechno to vyřizování.
Mám všeho plný zuby, jsem utahaná, zpocená a teprve mě čeká cesta k hostelu. Taxíka už si samozřejmě neberu, a vydávám se pěšky hledat nejbližší stanici metra. To abych si to vychutnala až do dna. Je děsné vedro, oblečení a vlasy propocené. Mezi těmi mrakodrapy a naleštěnými auty se v téhle situaci opravdu necítím nejlíp. Na hlavní nákupní třídě, kde jsou všichni jak ze škatulky, je to ještě horší. Stanice metra je neznačená (což mě právě v Singapuru zaráží při všech těch upozornění a značení), takže ji míjím. Naštěstí se mě po mém už aspoň desátém dotazu na MRT ujme sympatický cizinec (nakonec z něj vypadne japonský-vůbec tak nevypadá-manažer sushi restaurace v Tokyu, který se přijel podívat na závody F1), který mě doprovodí ke stanici. Dostávám od něj vizitku, to asi kdyby se mi náhodou někdy zadařilo podívat se do Japonska :-), a loučíme se.
Ve středu kolem druhé odpolední už čekám na recepci ambasády. Mají tu opravdu pevná pravidla. Kdo si jde pro pas nebo víza, dovnitř ho pustí až o půl třetí. Pak si ale stejně počkáte ještě půl hodiny v čekárně, než se otevřou přepážky. Z automatu už žádné pořadové číslo nevydolujete, takže se čeká ve frontě tak, jak kdo přišel. Víza vydává paní, která mě v pondělí nemile překvapila. Obličej už si ale nejspíš nepamatuje a s úsměvem mi podává pas. A uvnitř moje nová blyštící se víza.
Žádné komentáře:
Okomentovat