Konečně přišel ten slibovaný den, tedy školou organizovaný výlet (spíš exkurze) pro všechny zahraniční studenty na Pusat Bahasa UNPAD. Nešlo ale jen o pouhý výlet, ale o „field study“. Ze zážitků tedy máme do konce příštího týdne zpracovat zprávu.
Plán dne jsme dostali už několik dní dopředu. Mohli jsme si tedy přečíst, že máme sraz v sobotu o půl osmé (no fuj!) před školou, a pak následuje odjezd směr Lembang do jakéhosi „Little Farmer“, kde si údajně můžeme pohrát s králíčkama, a přitom je krmit mrkvičkou. Věřím, že určití jedinci by toto určitě uvítali. Holt asijské studentky na Pusat Bahasa jsou takové víc slepičí…
Pak mělo následovat nějaké tradiční občerstvení, a návrat do Bandungu, kde jsme měli navštívit galerii s výtvory ze dřeva. Poté měl být oběd, a pak několikahodinová zábava v podobě kulturního centra Saung Angklung Udjo (bude vysvětleno později). Kolem šesté večer pak návrat ke škole.
A teď, jak to opravdu bylo. Kolem půl osmé jsem se opravdu s Julienem nějak došourala ke škole, kde už bylo celkem živo. Na každého příchozího čekalo teplé nylonové triko s nápisy speciálně natisknutými k této příležitosti (Indonésani mají strašně rádi reklamy a promo akce). Já si pár dní předtím objednala velikost M s tím, že indonéské S mi asi nebude. Z M se ale vyklubalo nejmíň XL. No, aspoň jsem pod něj mohla schovat moje „těhotné“ břicho, které se neustále zvětšuje. Poslední dobou mám totiž (já už ani bez nějakých problémů být nemůžu, to bych prostě nebyla já) zase nějaké zažívací problémy, které způsobují nafouklé břicho, a během posledních dvou dnů dokonce (světe div se!) zácpu. Dámy teď jistě chápou mé zoufalé pocity, kdy bych nejradši zalezla do skříně, a vůbec v takovém stavu nikam nechodila. Navíc jsem si říkala, že s takovým trikem můžu sníst, co se do mě vejde, a nejlíp všechno dohromady, aby pak nakonec přišla vytoužená „průtrž“. Nepřišla! A moje břicho bylo po celém dni jak na začátku druhého trimestru.
Ale dost bylo rozebírání nezajímavých trávicích problémů.
Do čtvrt na devět už ve škole byli snad všichni zahraniční studenti, učitelé a ostatní personál Pusat Bahasa nastoupení v apartních tričkách, a mohlo se nastupovat do dvou pronajatých minibusů. Hned po nástupu jsme všichni dostali občerstvení v podobě sendvičů s tunou margarinu a čímsi, co se podobalo salámu, a jablka. Já jsem to do sebe nehodlala rvát, tak si dal Julien dvojitou porci (prý hodně zhubl, tak si teď dává ode všeho dvojité porce). Kolem deváté jsme dorazili do Lembangu, kde jsme vystoupili u miniaturní biofarmy „Little Farmer“, která slouží jako naučné centrum pro děti, které nikdy neviděly krávu. Po chvíli čekání na naše dva průvodce, Ahmada a slečnu v šátku a klobouku značky „Little Farmer“, jsme vyrazili na exkurzi. První zastávka byla v chlívu s krávami. Ahmad a jeho kolegyně zaníceně vysvětlovali význam místního dobytka, a pro ty pomalejší vše několikrát opakovali. Zpovzdálí bylo možné sledovat ony dříve zmiňované králíky, k jejich bližšímu ohledání ale nakonec (naštěstí) nedošlo. Pak jsme vyrazili na obhlídku zahrady, kde se pěstuje brokolice, mrkev, salát, zelí a jiná zelenina. Kupodivu se našlo z řad studentů dost nadšenců, kteří si vše museli prohlédnout z blízka, a nejlíp vše vyzkoušet.
Kromě průvodců a jiných zaměstnanců farmy jsme na tomto místě byli jediní dospělí, na různých stanovištích kolem nás se totiž pohybovaly skupinky malých dětí.
V ceně vstupenek, které jsme díky naší univerzitě neplatili, bylo i vlastnoruční natrhání pěti trsů salátu, pěti mrkví a deseti jahod. Na salát jsem se vykašlala, mrkev a jahody (byly fakt dobré) jsem nakonec vzala na milost.
Docela mě štvalo neustálé pobízení učitelů k úkonům hodných malých dětí, jako podrobné prozkoumávání záhonku s malýma mrkvičkama, či okopávání jiného záhonu motykami.
Ještě, že měli průvodci i trochu rozumný nápad ukázat nám aspoň z dálky místní vodopád Curug Cimahi.
Po této pro mě duševně vysilující exkurzi následovalo občerstvení v areálu farmy. Nemohlo chybět mlíčko (s čokoládovou příchutí) od místních kravek. K tomu jsme si dopřávali tradiční dobroty, jako byla „burizonová placka“, banány a „ubi“ (chutná jako sladké brambory) vařené ve slupce, arašídy vařené!!! ve skořápce a jiné.
Potom, co jsme se všichni pěkně natláskali, přišla od učitelů zrada…chtěli si trochu hrát. Hráli se nejen „vědomostní“ soutěže, a kdo vyhrál, dostal balíček Indokafe nebo bonbóny.
Když balíčky s bonbónama došly, rozhodli se učitelé pro přesun do Bandungu.
Vzhledem ke zpoždění v Little Farmer jsme ale nenavštívili onu „dřevěnou galerii“ a jeli rovnou do restaurace Sindang Reret. Břicha ještě nestačila splasknout, a už zase další jídlo.
Původně jsem myslela, že nás vezmou do nějaké obyčejnější jídelny, ale kupodivu se UNPAD nezdráhal zaplatit za všechny oběd v celkem luxusní restauraci. S tím ovšem přišlo i luxusní čekání na jídlo. To ale myslím plným žaludkům vůbec nevadilo.
K obědu jsme dostali tradiční sundánské jídlo, takže kromě zde nabízeného hovězího vlastně to, co jím běžně ve warungu. Na ratanovém talíři s banánovým listem nás čekala obrovská porce. Vařená rýže zabalená v banánovém listě, nějaká ta čerstvá zelenina, tempe, tahu, nějaký smažený „chips“, pomletá slaná rybička i s hlavičkou (údajně) v balíčku jak jinak než z banánového listu a kus hovězího (mňam mňam, s cibulkou, trochu nasládlé a bohužel s větším množstvím oleje). K tomu samozřejmě nemůže chybět chilli omáčka sambal a horký neslazený čaj.
Po tom, co jsme se zase do jednoho nacpali k prasknutí, následoval odchod a přesun do kulturního centra Saung Angklung Udjo.
Jak už je patrné z názvu, hlavní roli v představeních, která se tu odehrávají, má tradiční indonéský hudební nástroj z bambusu „angklung“. Nejjednodušší angklung je tvořen konstrukcí se dvěma bambusovými trubkami vyřezaných do potřebné podoby, tak aby měly dobrý zvuk. Jedna trubka je větší, druhá menší. Trubky nejsou v konstrukci úplně napevno, takže se s nimi dá třást, což vydává specifický zvuk. No, a to je vlastně podstata angklungu. Nebije se do něj, ale třese se s ním. Angklung pro pokročilé může mít trubky i čtyři. K nějaké zajímavé produkci ale jeden angklung nestačí, proto se hraje na několik těchto nástrojů s různými tóny zavěšených vedle sebe na stojanu. To už se pak jen třese hned tím a pak zase jiným. Musí to být dost náročné na ruce. Fotografie jednoduchého angklungu se dvěma trubkami najdete ve fotogalerii.
V Saung Angklung Udjo se odehrávají veřejná představení, je tu škola angklungu i pro ty nejmenší děti, angklung se tu vyrábí, a v místním obchůdku se suvenýry i prodává.
My jsme nejdřív zavítali do prázdného otevřeného divadla (jen kryté dřevěnou střechou), kde nám naše ukecaná průvodkyně, bývalá hrdá studentka UNPAD, v angličtině představila program na následující tři hodiny (neuvěřitelné, jak jsme tam mohli tak dlouho vydržet). Bohužel v tomto momentu se mi vybily i náhradní baterky ve foťáku (zdá se mi divné, že by měly po necelých třech měsících tak krátkou trvanlivost), takže asi to nejzajímavější z celého dne na fotkách neuvidíte. Asi sem budu muset zajít ještě jednou, přetrpět znovu představení pro turisty a všechno vyblesknout.
První na řadě bylo provedení po areálu centra, jehož součástí je už zmíněná škola. Venku na trávníku si právě malí kluci nacvičovali představení, kterého jsme byli později svědky. Poté následovala exkurze do malé výrobny angklungu i s podrobným popisem procesu výroby.
Pak jsme se vrátili zpět do krytého amfiteátru, kde už na každého z nás čekal jeden nedokončený angklung o dvou trubkách. My pak měli za úkol svázat některé části konstrukce tak, aby byl angklung ve výsledku funkční. Co si pak kdo „vyrobil“, to si mohl zdarma odnést do autobusu.
Poslední částí návštěvy nemohlo být nic jiného než vlastní představení. Během krátké chvíle se skoro celý amfiteátr zaplnil především indonéskými turisty, kteří přijeli pronajatými autobusy.
Představení trvalo zhruba dvě hodiny a komentovaly jej dvě dívky v tradičních batikovaných sukních a kebayách.
V úvodu jsme mohli vidět ve velice zkrácené podobě loutkové představení „wayang golek“, které běžně trvá třeba i osm hodin (od večera do rána). Aby nás ale zbytečně neunavovali (a zahraniční turisti by stejně ničemu nerozuměli), bylo představení zkráceno asi na deset minut! Bylo doprovázeno hrou na gamelan, což je systém různých bicích nástrojů, z nichž nejzajímavější je tradiční „zvonkový xylofon“. Poté následovalo show malých dětí, které tancovaly a hrály na angklung. Tohle byla bohužel ale spíš taková větší vánoční besídka, než kvalitní produkce, ale budiž.
Další na řadu přišel tanec tří šikovných dívek (nejstarší bylo 14 let). Bohužel jsem název tance zapomněla. Důležité je ale říct, že jde o výrazový tanec, který vypráví příběh. Během první části tance vidíte dívkám do obličeje, v části druhé mají obličej zakrytý maskami. Velice podobný tanec s maskou jsem už viděla na vernisáži v Brně, kde jej předváděla Pavla Tejrovská, bývalá studentka Bandungské umělecké školy STSI.
Další část představení byla tvořená hrou na „arumbu“, nástroj, který byl vynalezen v 70. letech. Jde o takový bambusový xylofon ve dvou řadách na stojanu. Na arumbu, jiné bicí nástroje a angklung v této části hráli kluci ve věku maximálně 15 let. Šlo jim to skvěle, moc se mi to líbilo, i když mi to mírně připomínalo hudbu z béčkových amerických filmů odehrávajících se někde na Floridě nebo Havaji.
Pak se na jeviště vrátily dětičky s angklungy a hráli nějaké tradiční skladby. Nejmladší účastník byl chlapeček tak ve věku dvou let, který se jen významně vrtěl do rytmu.
Následovala už vážnější hra na angklung v podání starších žáků. Skvělé!
Po tomto všem měli i diváci možnost zahrát si na angklung. Všem byly rozdány nástroje s různými výškami zvuku. Dohromady bylo sedm výšek.
Pak už jsme jen za pomocí ručních gest uvaděčky třásli angklungy jako o život, a dokonce dali dohromady ucházející hudbu.
Podle programu měla následovat pauza, ale místo ní se jelo dál. Nějak se mi vykouřilo z hlavy, co přímo následovalo, ale myslím, že další hra na angklung (co taky jiného).
Bohužel posledním bodem programu měl být společný tanec na jevišti. Mezi diváky se vyřítily dětičky v kostýmech a nutili je předvádět s nimi na jevišti nějaké pohyby za doprovodu hudby. Nakonec jsem tomu neunikla ani já! Ale naštěstí neexistuje žádná fotodokumentace, takže se nemůžete zasmát tomu, jak mě holčička sahající mi asi tak po pás vláčí po jevišti, a nutí k všemožným rádoby tanečkům. Julien tomu záhadným způsobem unikl, a z hlediště se jen škodolibě ušklíbal.
Tímto naštěstí náš výlet skončil, já už byla hrozně unavená a nacpaná vším tím jídlem k prasknutí. Navíc jsme byli všichni po celém tom dni nevábně cítit. No co byste chtěli, teplá trička z nylonu.
Než se všichni nasoukali do autobusu, ještě jsem si popovídala s jednou holčičkou, kterou mělo ten den čekat ještě večerní představení, v autobuse pak za mnou holky z Korei kvíkaly jak o život, když se jim v plastikovém sáčku s jídlem zjevil údajný šváb, a mohli jsme vyrazit.
Ke škole jsme přijeli kolem šesté, a pak se rozprchli domů.
Musím říct, že naši učitelé a další zaměstnanci školy alias průvodci byli velmi pozorní, a opravdu se o nás moc dobře starali, někdy možná až moc, ale téma výletu asi nebylo vybrané úplně nejšťastněji. Přece jen na krávy a nějakou tu zeleninku se můžeme, předpokládám, všichni mrknout i doma. Ještě, že ten angklung nakonec to tak trochu zachránil, ale zase bez fotek.
Žádné komentáře:
Okomentovat