Abych nebyla pozadu oproti svým českým kolegům, kteří už měli tu možnost účastnit se tradiční svatby na různých místech Indonésie, měla jsem o tomto víkendu i já šanci být součástí tohoto důležitého životního okamžiku.
Kamarád Purnama, kterého jsem poznala na hodinách konverzace nizozemštiny, mě i dalšího kamaráda Yanua pozval na víkend na svatbu své sestřenice z Bandungu.
V tomto článku se tedy zaměřím na sobotu, kdy probíhal v domě nevěsty „rituál loučení dcery s rodiči“. A jak to mám ve zvyku, začnu pěkně od začátku.
Na sobotní dvanáctou hodinu jsem si domluvila sraz s Yanuem před internetovou kavárnou blízko mého kostu. Poté jsme se měli na motorce vydat na určené místo.
Bohužel, jak už tomu možná tak poslední tři týdny je, přišel pravidelný déšť. Nestačilo, že jsem měla na sobě sukni (kvůli výjimečnosti události jsem si vzala v Solu koupenou batikovanou sukni), takže jsem musela na motorce sedět na bok, což nebylo zrovna příjemné. Navíc jsem si musela natáhnout ne právě slušivý pršiplášť, který s sebou Yanu vozí spolu s nepromokavými kalhotami stejné barvy. Sice mi byly nabízeny i ony kalhoty, ale opravdu nevím, jak bych je pod nebo snad na sukni měla navléknout. Výsledek tedy byla asi po půlce cesty, kdy jsme museli zastavit a schovat se před stále silnějším deštěm, téměř suchá horní polovina těla, ale promočená sukně, z které kapala voda. Po tom, co jsem se doma snažila vydat ze sebe vše, abych udělala dobrý dojem, jsem za pět minut vypadala jako zmoklá slepice. A to jsme ještě nebyli u konce. Asi po deseti minutách se ale téměř vyjasnilo a mohli jsme pokračovat dál. Některé ulice byly za tu krátkou dobu, co pršelo úplně zatopené, takže auta a skútry skoro plavaly.
Za krátkou dobu jsme dorazili do oné ulice, respektive uličky. Hlavní podívaná se pravděpodobně měla konat v uličce mezi domky. Nad ní totiž visela bílá plachta s ozdobnými lemy. Úzká ulička byla u domu nevěsty přehrazena dřevěným altánkem, ve kterém se měla později usednout právě budoucí nevěsta. Před altánem byly přichystány v několika řadách židle, na kterých sedělo asi jen šest hostů. To ale nevypovídalo nic o skutečném počtu hostů. Zbytek, možná 20 až 30 lidí, se totiž nacházel uvnitř domu. Dobrých 90 procent tvořily ženy a dívky usazené na podlaze pokryté koberci.
Já s Yanuem jsem zůstala sedět venku v naivní představě, že za nedlouho se osazenstvo domu přemístí za námi. To se ale ještě dlouho nedělo, a my měli možnost poslouchat nějaký mužský hlas zesílený mikrofonem, jenž radil dívce, jak se správně chovat v manželství. Po neurčité době (vím jen, že už mi začínalo kručet v břiše) se kolem vchodových dveří zvýšil pohyb osob. To ovšem ještě vůbec neznamenalo, že by se měl vydat průvod ven. Naopak jsem byla „zatažena“ já dovnitř, to když mi Purnama nabídl, ať si tam sednu, protože se začne cosi dít.
V jedné z předních místností domu jsem se posadila k dalším ženám na zem. Uprostřed místnosti zůstalo prázdné místo se dvěma dřevěnými židlemi. Blízko židlí jsem mohla konečně zahlédnout člověka, který celou dobu promlouval do mikrofonu. Vlastně do něj mluvil téměř neustále, a tím komentoval dění kolem sebe
Uvedl i tedy i ze zadní části domu přicházející rodiče v doprovodu dcery. Tyto tři osoby spolu byly spojeny batikovaným pruhem látky, který jsem si po svém vyložila jako rodičovské pouto, které má být zanedlouho zpřetrháno. A tak se vlastně i stalo, když rodiče usedli na židle a dcera poklekla na zem před nimi. Ženy okolo, ale i samotní rodiče a dcera začínali být hodně dojatí, a posmrkával kde kdo. Hlavní aktéři několik minut naslouchali slovům „vedoucího“ ceremoniálu, který nabádal dívku ke správnému muslimskému životu. Muž s mikrofonem poté předal budoucí nevěstě papírek s natištěným poděkováním rodičům, které měla přečíst. To šlo ovšem velice pomalu, protože v této chvíli už brečela i samotná nevěsta, takže mezi větami vznikaly dlouhé pauzy.
Po poděkování se ujali slova i rodiče, kteří přes slezy taky mohli jen stěží mluvit.
Po této části přišlo na řadu trochu „hygieny“, tedy symbolické mytí nohou otce a matky, které prováděla jejich dcera. Poté proběhlo objímání a líbání, nejdřív dcery s rodiči, poté se sestrou a zbylými členy rodiny.
Po tomto zdlouhavém rituálu se konečně začaly hýbat věci dopředu, a lidé se začali přesouvat ven.
Nevěsta usedla na malou stoličku v altánku. Pak se u ní vystřídali rodiče a jiní rodinní příslušníci, kteří ji polévali voňavou teplou vodou s květy. K tomu byla v rohu altánku připravená obrovská měděná mísa s naběračkou. Toto polévání má symbolický význam, smývá z budoucí nevěsty vše špatné, jako jsou např. hříchy, kterých se kdy dopustila.
Pán s mikrofonem už měl ale asi roupy a nevěděl, co by, tak jsem s jeho velkým přispěním dostala k polévání nevěsty taky. Nevěsta mi před aktem ještě s úsměvem poděkovala, a já ji pak vylila na úplně promočené vlasy obsah naběračky. Za tento čin jsem byla obdarována mini koupelovým dárkovým balením (pro všechny polévače), a pak už začalo opět pršet. Tolik, že i přes nepropustnou plachtu se nějakým způsobem dostala voda úplně všude, takže se lidé schovali buď do domu nevěsty, nebo, ti chytřejší, k sousedům, kde už bylo přichystáno pohoštění.
Během jídla jsem byla nechtěně zatažena do hovoru o „kebaye“, tradiční sváteční ženské blůze, lze-li tuto vrchní část oblečení tak nazvat. Jak už totiž před pár dny avizoval Purnama, byla možnost zapůjčit si v rodině nevěsty toto oblečení na nedělní obřad a tím jí tak způsobit obrovskou radost. Tušila jsem, do čeho bych se musela navlíknout, takže jsem nabídkám dlouho odolávala. Pak jsem ale svolila ke zkoušce. Šlo o zlatavou transparentní blůzu s bohatým zdobením a zapínáním uprostřed na knoflíčky. Vzhledem k tomu, že je „kebaya“ většinou průhledná, musí se pod ní nosit korzet, a i ten měli. I když se při zkoušce ze všech stran ozývalo „cantik“ (pěkná), nic mě nenechalo na pochybách, že toto si vzít na sebe druhý den nemůžu. Nejen střih a barvu, ale hlavně materiál bych jen těžko přijala. Vůbec bych se v tom necítila dobře, a ještě k tomu bych z neustálého škrábání látky asi brzo dostala vyrážku. Nechápu, jak to tu ženy můžou tak často nosit. Tak jsem se s díky omluvila, že si nabízený kousek nevezmu, a pak už jsme se pomalu loučili s rodinou nevěsty.
Purnama zůstal v domě, Yanu a já jsme ještě zajeli k nějakému nemocnému kamarádovi, který bydlí na jihu města, tedy opravdu hódně daleko od mého domova. To ovšem Yanuovi asi moc nevadilo, a i když i on bydlí kdesi neznámo kde (ani na jihu, ani na severu, ale na západě), prý asi 35 minut ode mě, tak mě ještě nazpátek hodil domů. Za což jsem mu velice vděčná, protože po dalším dešti, který nás po cestě přepadl, jsem opět vypadala velice nevábně, takže zdlouhavá cesta městskou dopravou by pro mě byla noční můrou.
Žádné komentáře:
Okomentovat