Nebudu to dlouho protahovat…přišla jsem o cca. 30 tisíc rupií, českou sim kartu, studentskou kartu z univerzity UNPAD, kartičku cestovního pojištění, vizitky a nějaké ušmudlané papírky, co jsem v té peněžence z Hudy Sportu tahala už bůhví jak dlouho.
A jak k tomu došlo? Jak tomu v takových případech bývá a člověk si nechce přiznat vlastní blbost, napadne ho jediné: záhada!
Od sobotní noci do pondělního večera jsem se těšila z návštěvy Gabi, která studuje jako darmasiswa v Solu. Předtím, než jsem s ní v pondělí odpoledne zajela na vlakové nádraží, zašly jsme ještě na chvíli do mé oblíbené kavárny. Milému klukovi z personálu jsme udělaly radost, když nám dokázal udělat relativně dobrou fotku a za chvilku jsme se zase chystaly od odchodu, s peněženkou v tašce. Ušly jsme pár metrů k místu, kde se dá chytit angkot na vlakové nádraží a po chvilce jsme do jednoho takového nasedly. V druhé půlce cesty hledám peněženku, abych si připravila drobné pro řidiče, jenže jsem v tom velkém zeleném pytli žádnou nenašla. Ani na podlaze angkotu nebyla. Tak jsme se s Gabi shodly na tom, že snad bude v kavárně, kde ji mezitím našli číšníci, jak se válí na zemi. Na nádraží jsem od svého odjíždějícího hosta potupně převzala drobné na angkot, a vyrazila směr kavárna. Nutno dodat, že jsem si nemohla vzpomenout, jestli jsem měla v peněžence i kreditní kartu, kterou ale běžně schovávám na tajném místě v pokoji. Jestli teda peněženka v kavárně není a je v ní kreditka, tak mám jistě na pěkných pár dní o zábavu postaráno! Vystupuju na stejném místě, kde jsme předtím nastoupily směr nádraží a jdu stejnou trasou zpět ke kavárně v naději, že ji třeba ještě někde najdu na zemi maskovanou vrstvou bláta. Nic! V kavárně mě už z dálky (to vypadá slibně!) vítá kluk, co nás fotil, jenže nic nenese. Hledáme spolu pod stolem, kde jsme předtím seděly, ale nic. Pak se ještě k té naší dvojce přidává milý šéf kavárny. Ptají se mě na detaily. Jak řeknu slovo angkot, je jim vše jasné. Tam mě musel někdo okrást! Jako bych to neslyšela už tolikrát od kamarádů, jak mám být opatrná…podle nich (a teď i podle personálu kavárny) bych asi nejradši neměla jezdit žádným hromadným veřejným prostředkem. Oba mi následně nezapomenou připomenout, jaké praktiky mají místní zlodějíčci. Mezi ně patří i běžně používaná hypnóza v různých podobách. Vedle mě sice seděla nějaká ženská, ale koho by napadlo, že by se (jestli to teda byla ona) dostala do tašky, i když jsem ji měla celou cestu před sebou na kolenou. No a na závěr mi říkají, že bych měla jít na policii. Tak jim moc děkuju a jdu se ještě jednou projít stejnou trasou zpět k angkotu s představou nějakého zázraku. Zázrak se nekonal. Trochu mě ale potěšil kluk z kavárny, který mě po pár metrech doběhl, jestli prý nepotřebuju peníze na cestu domů. Byl zlatíčko, ale nějaký drobný od Gabi mi ještě zbyly.
Po cestě domů jsem jak jinak vymýšlela hororové scénáře se ztracenou kreditkou. Ta mě ale naštěstí čekala v pokoji.
Na policajty nejdu, ještě bych určitě platila za nějaké jejich fiktivní formuláře! Studentská karta se dá vyrobit znovu a kartičku pojištění jsem si před cestou naštěstí „pojistila“, tak, že mám její kopii na notebooku. Jen ta sim karta a pěkná khaki peněženka, jejíž náhradu tu nemůžu sehnat, mě mrzí.
Aby ale nebylo všemu veselému za ten den konec, povedlo se mi při ručním praní v kýblu a následném vylévání vody do záchodu spláchnout i moje ponožky. Na to, že se nám záchod ucpává i po menších věcech, zmizely velice rychle!
K historce o zlodějích přidám ještě malý dodatek. Do této doby se mi na kostu ztratily (nějaká potvora je ukradla) tyto věci: pasta na zuby, popelník, žiletka na holení, z ledničky jedna ze dvou buchet s banánem, které jsme s Gabi koupily na snídani (asi nějaká předzvěst) a kalhotky značky Etam (drahé). Mezi tyto ztráty ještě počítám zjištění po návratu domů bez Tatanky (peněženka), že můj hustý sprchový gel značky Dove bez označení whitening (pozn.red. bělící) doznal jisté změny. Nějakým „záhadným“ způsobem dostal během pár hodin v koupelně znatelně tekutější podobu!
Jinak se mi tu ale líbí a jsem moc spokojená!:-) Jestli mi teda někdo chcete mermomocí poslat nějaký dáreček, tak prosím látkovou skládací peněženku se zapínáním na suchý zip značky Tatanka!
A na úplný konec ještě dva dodatky. Pár fotek z návštěvy Gabi v Bandungu najdete ve fotogalerii. Tam je taky k shlédnutí několik pro mírnější povahy nevhodných fotek z indonéské „zabíjačky“, tedy svátku Idul Adha. Ten byl v pondělí. V reálu se tento svátek projevuje hromadnou porážkou domácího dobytka. Tak se prý děje většinou u mešit, což se nám s Gabi potvrdilo, když jsme dopoledne kolem jedné menší kousek od kostu procházely. Část masa se pak dává chudším. A jak je to dál si najděte na internetu. Tam jsem informace o tomto svátku našla i já, ale už jsem všechno zapomněla.
Žádné komentáře:
Okomentovat