North-West Sumatera Tour 9

Ráno je celkem pěkně a konečně mám z hotelového balkónu možnost vidět aspoň část města. No žádný zázrak z této strany, ale aspoň vidím poprvé na vlastní oči ty tak známé střechy minangkabauských domů zahnuté na koncích do špičatých rohů, které jsou velmi pěkně vytepané z plechu. Chvilku to trvá, než se všichni sejdeme dole u recepce připravení na odjezd. Mezitím zase zjevení v podobě Deana jdoucího právě na snídani. Prý jiné hotely nestály za nic a tady mu nakonec dali slevu, tak jsme zase pod jednou střechou.
My vyrážíme do přírodní rezervace Harau, podívat se na bývalý královský palác Pagaruyung a pak zpět do města se zastávkou v bývalé holandské pevnosti Fort De Kock. Dean většinou dopředu nic neplánuje, tak se teprv později večer dozvím, kam že se to jel s Betsy (jeho super enduro) podívat on.
Nástup do minibusu nezačíná dobře, Katka mi oznamuje, že asi v hotelu Torsibohi, našem posledním ubytováním před Bukittinggi, nechala svůj mobilní telefon. Volám tedy do hotelu, jestli by se po něm nemohli podívat. Bohužel ale po něm nejsou žádné stopy, další ztráta!
Přírodní rezervace Harau se nachází asi 50 km severovýchodně od Bukittinggi a vyznačuje se skalními stěnami vyrůstajícími z rovinaté krajiny plné rýžových polí. Okolí Bukittinggi je sice kopcovitého až hornatého rázu (dokonce jsou tu dva vulkány – Merapi s 2891m a Singgalang s 2877m), přesto tyhle skalní stěny kolmo se tyčící nad krajinou působí poněkud nevšedně. Zastavili jsme ve vesnici Harau a odtud se šli pěšky projít údolím sevřeným těmito skalami. Nedaleko od vesnice padá z jedné stěny úzký vodopád kolmo dolů a u něj je několik stánků s občerstvením a poněkud netradičně na podobné turisticky navštěvované místo i prodejny rostlin, z nichž některé vypadají jako masožravky, i když mi bylo řečeno, že masožravé nejsou. Od vodopádu vedou strmé schody nahoru na vedlejší nižší skálu, na jejímž vrcholu je vyhlídka. Celkem pěkný pohled na údolí, jen kdyby tu nebylo tolik stromů, které výhled trochu zakrývají. O kus dál za vodopádem je údajně malá ZOO, ale tam už nejdeme a vracíme se zpátky do vesnice, kde nás čeká řidič s minibusem. I samotná vesnička nabízí pár zajímavostí, a to tradiční minangkabauské domky se střechami na obou koncích zahnutými do úzkých špic připomínajících buvolí rohy. Místní nás odkázali na jeden opravdu pěkný dřevěný domek zvenčí krásně vymalovaný s vyřezávanými reliéfy. Právě si u vchodu do domku hrály dvě holčičky, když se tam objevila naše tlupa a začala si obydlí fotit. To pak přilákalo ostatní děti, které si hrály opodál a taky maminku a babičku dvou holčiček. Obě ženy byly evidentně hrdé, že se o jejich dům zajímají cizinci a tak s námi i prohodily pár slov.
Poté míříme do městečka Silinduang Bulan, která se nachází v údolí obklopeném malebnými kopci. Cesta není tak příjemná jako do rezervace Harau, protože každou chvíli stoupáme a klesáme, jedna serpentina za druhou. V městečku Silinduang Bulan se zastavujeme na oběd a výborné čerstvé džusy. Výběr je opravdu velký, dokonce mají Dračí ovoce, které možná znáte jako malé oválné ovoce s růžovofialovou slupkou a bílou dužinou s nespočtem malinkých černých semínek. Zřejmě ale existuje i druh s růžovou dužinou. Jak jinak si totiž vysvětlit, že džus, který Jitce přinesli, měl až nepřirozeně zářivou růžovou barvu. Slupku do něj určitě nemixovali.
Na konci městečka stojí královský palác Pagaruyung, tedy opět typický minankabauský dům ovšem mnohem větších rozměrů než je zvykem a krásně zdobený. Bohužel v roce 2007 tento palác zachvátil požár a musel být postaven znovu. Do dneška je obehnaný vysokým plotem z plechu, a tak se nemůžeme podívat dovnitř, opravdu škoda. Po cestě nazpět se zastavujeme ve městě a fotíme několik budov, taktéž vystavěných ve stejném stylu a krásně zdobených. Taky projíždíme kolem Istano Silinduang Bulan, což má být královnin palác (úžasná představa, že měli oba z královského páru vlastní dům). Bohužel i tento palác podlehl požáru, a to jen před 4 měsíci a v současné době se opravuje, respektive staví od základů znovu.
Po cestě zpět do Bukittinggi projíždíme jak jinak opět nádhernou krajinou protkanou malebnými vesničkami, které jsou plné těchto tradičních obydlí.
Malá vsuvka, která je ovšem důležitá: téměř bych zapomněla zmínit, že etnikum Minangkabau (nebo taky jen Minang) uznává matriarchální společnost, což je na indonéském souostroví opravdu výjimečné. To tedy znamená, že hlavou rodiny je žena, a ta také spravuje a dědí nemovitosti a pozemky. Žena se stará o praktickou stránku zabezpečení rodiny, přičemž muž má údajně na starosti duchovní rozvoj dětí a jejich vzdělání. Většina členů etnika Minangkabau jsou muslimové, což je vidět opravdu na každém kroku. Tak často viděné kostely (někdy i několik v jedné vesnici) v oblasti Bataků tady střídají mešity a modlitebny.
Odpoledne se vracíme do Bukittinggi a řidič nás vysazuje u bývalé holandské pevnosti Benteng de Kock. Ta stála na kopci uprostřed města, dnes tu po ní ale zůstal jen památný kámen a několik děl. Aby tu ale nebylo tak pusto, město tu zřídilo malou zoologickou zahradu. Na tomto kopci jsou k vidění klece s různými druhy ptáků, na druhém kopci, který je od tohoto oddělen silnicí a nad ní spojen pěkným mostem s vyhlídkou na město, jsou zase k vidění savci. Nás zvířátka moc nezajímají a navíc potřebuji konečně vytisknout formulář Emirates pro Milana, proto prohlídku nijak zvlášť neprotahujeme a přecházíme přes most na druhý kopec a odtud po schodech dolů k hlavní silnici. Mezitím jsme si dali s ostatními rozchod na procházku a nákupy ve městě. Já spolu s Milanem a jeho budoucím tchánem Zdeňkem hledáme nejbližší internetovou kavárnu s tiskárnou. Procházíme jich několik, ale všude mají tiskárnu buď mimo provoz, nebo ji nemají vůbec a totéž platí i pro scanner, který bysme potřebovali taky. Vracíme se tedy do hotelu a vymýšlím plán B, tedy zkusit konečně nechat poslat formulář z Jakarty faxem. To se nakonec daří a my obdržíme hned tři stránky na vyplnění. Milan se musí rozpomínat, co že v té krosně vlastně všechno měl, jakou to mělo cenu při nákupu a jakou cenu by to mělo dnes…kdo má proboha počítat s tím, že jednou ztratí zavazadlo a bude si muset schovávat všechny účtenky od věcí, které v zavazadle jsou! Nechávám tedy Milana všechno si pořádně rozmyslet a další kroky podnikneme v Jogje na druhý den.
Tím ale vše nekončí a jdu ještě s Milanem a Zdeňkem zpět do centra najít obchod s počítači, kde by měli náhradu za ztracený kabel k Milanovu laptopu. Obchod sice nacházíme, ale bohužel už zavřený, takže i toto se odkládá na pobyt v Jogje.
Já pak oba chlapy opouštím a jdu na místní tržiště hledat oleh-oleh (suvenýr, nejčastěji je tímto myšlena nějaká místní pochutina) pro kamarády v Jogje. Každý indonésan ví, že Bukittinggi a jeho okolí je známé pro své lupínky ze sladkých brambor, které jsou namáčené v průhledné lepkavé sladkopálivé omáčce z chilli papriček, a právě tyhle lupínky já hledám. Mám štěstí, kupuju dva balíky a chystám se vyfotit největší chloubu města, hodinovou věž, která stojí jen kousek od trhu. Jenže můj foťák naprosto odmítá vyhovět už tak dost nízkým požadavkům a žádné focení se nekoná. Kdo mi pak uvěří, že jsem v Bukittinggi vůbec byla, když ani nemám fotku těchto hodin? Vždyť to je jako navštívit Prahu a nemít fotku Karlova mostu nebo Hradčan! Po cestě zpátky do hotelu si dávám nudle s kuřecím v jednom stánku u silnice a klábosím s místními, kteří si ve stánku dávají večeři taky. Příjemné zakončení dne.