Počasí se přes noc moc neumoudřilo, sice nebylo tak zataženo a nepršelo, ale člověk by si právě na tomhle místě přece jen přál něco lepšího.
Než jsme vyrazili z hotelu, domluvila jsem se s holkama na recepci, aby hlídaly, jestli mi nepřijde fax. Ještě jsme pro jistotu zkontrolovaly, jestli funguje. Pak už jsme se vydali na cestu do první vesnice nedaleko od poloostrova Tuk Tuk. Ambarita je jedna z nejlépe zachovaných tradičních vesnic na ostrově Samosir a její zvláštností jsou takzvané kamenné židle. Na malém nádvoří před několika tradičními batackými domy stojícími v jedné řadě vedle sebe se totiž nachází plácek obdélníkového tvaru, na němž stojí vedle sebe v kruhu několik židlí s kruhovým stolkem uprostřed a soškou ztvárňující údajně šamana. Vše je vytesané z kamene. Na tomto místě probíhala v dřívějších dobách soudní jednání, při kterých král s královnou a dalšími důležitými osobami z vesnice rozhodovali o osudu zajatce, většinou narušitele z nějakého z okolních království. Zajatec byl do soudu vězněn v dřevěné cele, která tvoří vnější část domu stojícího hned naproti kamenným židlím. Pokud bylo rozhodnuto o trestu smrti, pak byl odsouzený odveden několik metrů dál k dalšímu místu, kde se taktéž nachází kamenné židle a spolu s nimi i nízký obdélníkový kámen ve střední části otesaný, tak aby na něm dobře spočívala hlava, která měla být následně setnuta, a mírně nakloněný kamenný „stůl“ na nějž se pak položilo tělo popraveného. Do kůže pak kat dělal malé zářezy, aby tak jimi odešla krev, kterou pak účastníci soudu vypili a nakonec i pojedli maso z popraveného. Účel těchto praktik je velice jednoduchý, věřilo se totiž, že spolu s masem a krví odsouzeného protivníka do nich vstoupí jeho síla. Samozřejmě tyto praktiky se už dlouho neprovádí, protože Batakové přijali křesťanství, které toto nedovoluje. Novou víru také potvrzuje královská hrobka na kopečku nad popravištěm, kterou jak jinak zdobí křesťanský kříž.
Z Ambarity jsme přejeli do vesnice Simanindo, kde se nachází skanzen a dopoledne se tu konají tradiční taneční představení pro turisty.
Ze Simaninda jsme se pak jeli zpět směrem k přístavu, kde je další velmi turisty navštěvovaná vesnice Tomok, jejíž zvláštností jsou kamenné hrobky místních králů a jejich bojovníků. Kamenné rakve jsou velmi dobře zachovalé a jejich poklopy tvarem připomínají střechy batackých domů. Největší rakev patřící králi Sidabutarovi zdobí v čelní části jeho obrovská busta a pod ní soška sedícího muže, zadní část zase soška královy ženy. Na tomto pohřebišti stojí i několik novějších hrobek moderního rázu opět se symbolem křesťanského kříže.
Je škoda, že nám počasí na ostrově moc nepřálo a taky nebylo víc času na jeho objevování. My jsme stačili objet jen malou část severozápadního pobřeží ostrova. Ostrov musí mít opravdu úctyhodné rozměry, což se dá odhadnout už podle pásu pohoří, které se táhne z jednoho konce na druhý, který jsme stejně ani neviděli.
Na zbytek dne jsme si naplánovali nakupování suvenýrů (konečně i já jsem se rozhoupala koupit nějaké pěkné dřevěné sošky, typické pro tuto oblast) a koupání v jezeře. Během našeho výletu mi několikrát volali z kanceláře Emirates v Jakartě, že se snažili poslat reklamační formulář, ale nezdařilo se. Po návratu do hotelu jsem zjistila, že ty ochotné holky z recepce zapomněly zapnout funkci na přijímání faxů. Když jsem pak volala já, že teď už to určitě půjde, v hotelu vypadla elektřina. Osud nám prostě nepřeje, a ještě nějakou dobu nebude.
Žádné komentáře:
Okomentovat