Java – Sulawesi – Bali – Gili 3

Poslední a zároveň nejnapínavější den na Jávě!
Ráno vyrážíme z hotelu v Bondowosu směr Surabaya, odkud nám pozdě odpoledne letí letadlo do sulaweského Makassaru. Je krásně ale taky vedro a klimatizace opět nefunguje. Teplota v minibuse stoupá a ne jen díky nefunkčnímu chlazení. Moje skupina už nějakou dobu zažívá drobnou ponorku, ale dneska dosáhne vrcholu. Jedním z mnoha důvodů je právě klimatizace, tedy spíš to, že někdo odmítá otevřít okna, u kterých sedí…jestli žádosti o otevření opravdu nejsou mezi těmi třemi řadami sedaček slyšet, si netroufám hodnotit. Pedro staví někde u Probolingga v servisu, kde by nám zase na chvíli trochu ochladili vzduch. Mezitím si dáváme ve vedlejším warungu džus. Hotovo, můžeme nastupovat. A v tu chvíli přichází obrovská hádka, kterou sleduju jen s nechápavým výrazem. Pustili se do sebe snad všichni, jen já a Pedro mlčky sledujeme, co se za námi děje. Po chvíli se všichni uklidňují a vzduch je zase na chvíli čistý. Od téhle chvíle je už ale rozpad skupiny definitivní a každý si radši hledí svého.
Na velké křižovatce ještě kus před Surabayou odbočujeme mimo běžnou trasu a jedeme hledat alternativní cestu. Před námi totiž byla obrovská zácpa, která by nás mohla připravit i o několik hodin času a nejspíš i několik litrů tělních tekutin, které bychom v zácpě vypotili. Tahle oblast u města Sidoarjo je totiž dlouhodobě problémová z důvodu velmi zajímavého ale bohužel taky velmi nepříjemného přírodního jevu. V nížinné oblasti blízko moře, kde se Sidoarjo nachází, totiž už několik let dochází k samovolnému úniku zemního plynu a bahna z podzemí. Množství bahna je tak obrovské, že ohrožuje právě především Sidoarjo, kde kvůli tomu museli postavit vysoké náspy, které mají zabránit zaplavení města. Tento zvláštní jev se prý poprvé objevil v roce 2006 poté, kdy Jogjakartu (na jižní straně ostrova, Sidoarjo je na severní straně) zasáhlo krátce po sobě ničivé zemětřesení a erupce Merapi. Zřejmě tak došlo k posunu litosférických desek (odborníci by určitě řekli něco rozumnějšího), který měl za následek prasklinu, ze které se teď neustále dostává na povrch plyn a už zmiňované bahno.
Ale zpátky k cestě. V blízké vesnici si Pedro vyhlídnul chlápka na motorce, který nám za drobný poplatek ukázal, jak projet vesničkami kolem Sidoarja tak, abychom se vyhnuli zácpě a přitom se v krátkém čase dostali zpátky na hlavní silnici do Surabayi v místě, kde už žádné zdržení nehrozilo.
Na letiště jsme dorazili brzo, už kolem jedné hodiny po poledni. Sice jsme měli do odletu ještě dost času, ale já si potřebovala být jistá, že všechno klapne. Vyzvednout zásilku, vrátit letenky Batavia Air, dostat zpět peníze a dát je Pedrovi pro jeho šéfa za nové letenky od Lion Air.
Dala jsem skupině rozchod na oběd, za dvě hodiny jsme se měli sejít u vstupu do odletového terminálu. Další krok: přepážka Batavia Air a vrácení peněz. Tady to dlouho trvá, mají v kanceláři chaos. Než s tím něco udělají a spočítají peníze, jdu do úschovny zavazadel pro zásilku. Sedí tam zaměstnankyně a několik zákazníků. Ptám se po zásilce. Žádná nepřišla!!! Jak je to možné, vždyť nanejvýš ve 12 hodin tu měla být, teď už je po jedné. Volám do místní pobočky kurýrní společnosti a dávám jim číslo zásilky. Paní, zásilkové auto ještě nepřijelo do Surabayi, říká mi klidný dívčí hlas na druhé straně. Prosím?!! A už mám zase skoro tik v oku! Já tu zásilku nutně potřebuju, už tu měla dávno být, jak to, že auto je ještě někde na cestě??? Nezbývá než během necelých zbývajících dvou hodin, co jsem dala na rozchod, doufat v zázrak a zajet osobně do kanceláře zásilkové služby, která je naštěstí necelých 15 minut jízdy od letiště.
Sháním Pedra a vedu ho do úschovny zavazadel, kde mu zaměstnankyně vysvětluje cestu, kudy musíme jet k té zatracené kanceláři. Nakonec ještě vybírám peníze od Batavia, hledám a nacházím aspoň část mé skupiny, které sděluju, že na chvíli zmizím, ale určitě určitě se za nimi vrátím a nenechám je ve štychu. V nehorším poletí sami…ne, to se nesmí stát! Už jsem propocená na kost, nasedáme do auta a frčíme mimo areál letiště. A co se najednou nestane, klimatizace sama od sebe naskočí a funguje celý následující čas, dokonce i po cestě zpátky do Jogji, kam se Pedro musí vrátit. Hm, že by negativní emoce mojí skupiny podráždily klimatizaci? Jak si to jinak vysvětlit :-D
Kancelář TIKI, jak se zásilková služba jmenuje (nejznámější a neoblíbenější v Indonésii…proč proboha?), nacházíme rychle, jdu hned dovnitř, diktuju číslo zásilky a odpověď? Auto přijelo asi před hodinou, právě se vybalují pytle se zásilkami. Cožeee??? Neříkala jste mi před necelou půl hodinou, že auto tu ještě není??? Nevinný úsměv a zopakování předchozího. No nic, aspoň, že tu to auto už je, nebudu se rozčilovat. Čekám aspoň čtvrt hodiny než obálku vydolují z jednoho z mnoha pytlů. Ještě podpis a mám to! Mám to!
Tak honem zpátky na letiště, rozloučení s Pedrem, krátká zastávka u přepážky Lionu, kde mi jen potvrzují, že s papírem, který pan Joko poslal faxem do Bondowosa, můžu rovnou k check-inu, a ještě si stíhám dát ledový džus. Ještě teď se nervózně klepu z toho hrozného chaosu.
Při kontrole před check-inem nám berou předposlední sprej proti komárům…ještě jeden zbývá, kde nám asi vezmou ten? :-D U přepážky pak jde všechno dobře, fotokopie pasu opravdu stačí a jdeme čekat na let. Přichází ale hrozný slejvák a letadlo má zpoždění. Ne jednu, ani dvě ale snad tři hodiny, během nichž si v předraženým Starbucksu dávám dva ohromný hrnky latte a čokolády, uf to už ani nemusím jíst! Jenže jen čekat a pít kafe se taky nedá, takže procházíme obchody a postupně skupujeme, co nám přichází pod ruku, někdo bikiny někdo třeba zase úžasnou džínovou bundu a la křivák (my precious!).
Do toho mi volá Dean, že za vše moc děkuje…já mu ještě během cesty po Jávě stihla nabídnout ubytování u kamarádky Lindy, která taky bydlí v Jogje. Bylo mi ho líto, střídat jeden anonymní hotel za druhým, tak jsem navrhla, že u ní během pobytu v Jogje může zadarmo přespat a aspoň taky vést trochu jiné hovory než jen na téma odkud jsi, kam jedeš a tak podobně.
Nakonec naše letadlo přilétá, nastupujeme a hurá do Makassaru. Tam jsme už pozdě večer. Přesto, že jsem snad stokrát volala do hotelu, že máme zpoždění, ať na nás řidiči nečekají, jak bylo domluveno, zřejmě to těm chudákům zapomněl někdo oznámit, a tak na letišti v Makassaru tvrdli několik hodin než naše letadlo ráčilo dorazit.