V deset hodin dopoledne středoevropského času, v době, kdy ucucáváte svoje dopolední kafe, jste ještě plní pracovního elánu a děti si lámou hlavu nad školními úkoly, se na druhé straně světa pohnula země, řekla bych, že houpala. Ve tři hodiny odpoledne WIB (Waktu Indonesia Barat-Západoindonéský čas), jen pár minut předtím, než začal muezín opěvovat Alláha, v denní době trochu líné (od 22. srpna indonéští muslimové slaví postní měsíc Ramadán, a kdo může, radši odpočívá) přišlo zemětřesení.
Indonésie ročně zažije hodně zemětřesení, mnohokrát lidským vnímáním nezaznamenatelných, tak proč se o jednom z nich zmiňovat? Už jen proto, že to bylo “moje” první, ne právě zanedbatelné a nebylo lokální.
Před dvěma či třemi týdny Jogja zažila jiné, mnohem menší zemětřesení, asi tak malé, že jsem si vůbec ničeho nevšimla. Snad nějaká moje porucha vnímání? Nejspíš ne, nebo ji má taky polovina lidí, se kterými jsem se o tom bavila. Taky si ničeho nevšimli.
Kdyby tehdy nebylo Emprita, který v polospánku klidně oddychoval a během vteřiny stačil otevřít oči, vstát a jako v amoku vyběhnout před dům, o ničem nevím. Takhle působí zemětřesení na lidi, kteří už zažili horší, třeba to zničující před několika lety v Jogjakartě. Mrazí vás v zádech, když slyšíte ty historky!
Včera, tři hodiny odpoledne. Sedím doma na zemi (kromě malého dřevěného stolku nábytek není), piju kafe a čtu si. Točí se mi hlava? A tak moc?! Všechno se houpe. Netřese ale houpe. Až když se podívám na oblečení, co visí v řadě na tyči na chodbě, mi dochází, že to nebude jen tak. Konsternovaně hledím kolem sebe a houpu se. Trvá to třicet vteřit, možná dýl.
Tak tohle je zemětřesení? A odkud přišlo? Že by od sopky Merapi, která je vzdálená jen několik kilometrů? Nemám televizi ani rádio, ale první zpráva přichází za okamžik pomocí sms. Ve městě Tasikmalaya v provincii Západní Jáva naměřili 7,3 stupně Richterovy škály. Na západě Jávy bylo zemětřesení silnější. Tasikmalaya leží asi 100 km jihovýchodně od Bandungu, prochází jí železniční trať Bandung-Jogjakarta-Surakarta(Solo). Na místím vlakovém nádraží jsem se v třídě ekonomi potila už nejmíň desetkrát. Tasik (jak Tasikmalaye říkají místní) je pro mě bodem, kde hory přechází v nížinu. Vím, že za Tasikem na západ do Bandungu už mi bude propocený tričko jenom schnout a budeme se těch údajných 100 kilometrů courat asi tri hodiny úžasnou kopcovitou krajinou s hlubokými srázy, řekami a rýžovými políčky na svazích, a naopak na východ do Jogji už budu jen utírat čelo a krk a pet hodin hledat ve vlaku místo, kde trochu fouká.
Píšu smsku kamarádovi do Bandungu. Jsi v pořádku? Taky jste tam měli zemětřesení? Odpověď mi toho o stavu ve městě nic neřekne. Kamarád sedí ve vlaku z Jakarty do Bandungu. Nic necítil. Představuju si trať v těch místech. Nad hlubokými údolími železniční mosty bez zábran. Normální v těchto končinách.
Než se dostanu k televizi, jdu na internet. IDNES.CZ už vydalo zprávu. Největší indonéské noviny Kompas už jich mají hned několik. Zěmětřesení se nevyhlo ani Facebooku. Kamarádka z Bandungu píše, že byla právě v obchodním centru, panika, lidi vybíhají ven, na ulicích zácpy (těžko říct, jak moc se liší od těch běžných, co město každý den zažívá). Píšu domů, že jsem v pořádku.
Je po páté odpoledne. V televizi jedna krátká reportáž střídá další.
Epicentrum zemětřesení v moři skoro 142 kilometrů od Tasikmalaye, v hloubce 32 kilometrů. Cítili ho dokonce až na Bali. Možnost tsunami. No páni! Epicentrum tak daleko, a ještě v Jogje jsme se houpali jak na lodi! Nedokážu si vůbec představit, jak může mít něco tak ohromnou sílu. Je mi z toho všeho nějak divně.
Nejvíc postižené okresy: Tasikmalaya, Cianjur, Garut, Bandung, DKI Jakarta, Cilacap.
Oběti: 33 mrtvých, 305 zraněných, 40 nezvěstných
Škoda: poničené a zřícené budovy, výpadky elektřiny, sesuvy půdy.
Tsunami naštěstí nepřišlo.
Žádné komentáře:
Okomentovat