Zajímalo by mě, na kolikátém místě v žebříčku nejčastějších civilizačních onemocnění v Indonésii je cukrovka. Kdo přijede do Indonésie a pozná místní stravu, dojde mu, že tu na jedné straně sice existuje mnoho možností, jak jíst zdravě (a levně!), ale taky dost nezdravě. Kromě velmi oblíbeného smažení je tu taky neustálé slazení čehokoliv. Sladký chleba, sladké zákusky, sice čerstvě připravené ale doslazené džusy a jiné studené nápoje, sladký čaj, sladká káva (jednorázové pytlíčky kávy typu Nescafe se tu snad neprodávají jinak než 3 v 1), apod. A pak tu ještě máme kombinaci „sladké a tučné“. Takovým zástupcem by mohlo být například místní susu (v překladu mléko, ale v praxi nejčastěji chápáno jako kondenzované mléko), které se lije do různých studených nápojů a stává se součástí různých sladkých moučníků třeba ještě spolu se sýrem (který je tu taky nasládlý).
Cukr tu má různé podoby, tvary a barvy. Třeba taková bezbarvá či nahnědlá krystalická hrudka nebo spíš hrouda, v indonéštině gula batu. Tahle hrudka, jedna či dvě, je součástí teh poci. Oproti běžnému černému sáčkovému čaji, který se používá ve většině warungů pro výrobu teplého i ledového čaje, se pro teh poci používá čaj sypaný. Ten se může louhovat v konvici či přímo v šálku. V druhém šálku či skleničce už čeká ona hrudka gula batu, která se přelije hotovým horkým čajem. S takovým množstvím cukru tedy vznikne velmi sladký čaj. Když šálek dopijete, můžete dolít další várkou čaje. S dalším dolíváním sladkost čaje slábne, protože hrudka cukru se i sama bez míchání rozpouští celkem rychle. Pro někoho by mohl být první šálek nepřekonatelně sladký, já si ho ovšem vychutnávám. Navíc gula batu má specifickou chuť.
Žádné komentáře:
Okomentovat