Jak už jste z mých vyprávění jistě pochopili, chlebem indonéským je rýže. V různých podobách. Rýže vařená či smažená, rýžová kaše, rýže v polévce, rýžové nudle, lupínky a křupky z rýžového těsta. Rýže bílá a červená, běžná sypká či lepkavá (ketan) používaná hlavně pro přípravu tradičním zákusků.
Chléb je tu taky a seženete jej snad opravdu všude. Od toho našeho tradičního českého je ale vzdálený na hony. V podstatě jde o hutnější nasládlý toustový chléb a jeho různé modifikace – hranatý, kulatý, bílý, celozrnný (to asi jen podle názvu), hnědý (čokoládový), zelený!, s rozinkami, s kůrkou, bez kůrky. Za chlebem následuje mnoho druhů pečiva ze sladkého těsta, různých velikostí, tvarů, s náplní či bez.
Přestože jsou v obchodech obrovské objemy pečiva, tedy je musí někdo jíst, osobně například neznám nikoho, kdo by začínal den pečivem (a to přesto, že v regálech nechybí ani marmelády, čokoládové a arašídové pomazánky, apod.). Tuhle mi paní ve vlaku povídá, že stejně tak její děti nesnídá chleba, protože má za chvíli opět hlad. Zato rýže ji nasytí na delší dobu.
Zřejmě tu taky platí, že pokud se váš pokrm neskládá z rýže, jako byste ani nejedli. Naposledy v Jogje jsem měla skoro permanentní zácpu. Poradili mi papáju. Tak si jí dávám na snídani, a aby byl úspěch zaručen, nacpu si břicho rovnou skoro půlkou obrovského plodu. Nějakou dobu po tomto výkonu se mě zeptají náhodně dva různí lidé, jestli už jsem snídala. Říkám, že ano, papáju. Aha, tak to jsi ještě nejedla, musíš se najíst, zní jejich odpověď. Myslí se samozřejmě nějaké pořádné jídlo s rýží.
Nebo jindy. V šest hodin ráno jedeme na krátký výlet na kolech. Doma nesnídáme, jen si dáváme kafe. Na cestě nám vyhládne, takže se zastavujeme ve warungu na snídani. Na stole jsou tácy s gorengany (od slova goreng –smažený; různé suroviny smažené v těstíčku, např. tenký plátek tempe, sojové klíčky a drobné kousky bylinek a zeleniny, tahu, malý banán a jiné). Stejně jako ostatní si jich i já pár dám a celkem mi to stačí. Tak a najíme se, slyším od vedoucího výletu. Pěkně mastný gorengan zřejmě není považovaný za něco, čím by si člověk naplnil žaludek, takže si ještě všichni naložíme rýži s různými přílohami.
Jsou warungy, ve kterých je k rýži velký výběr příloh a vy si tedy můžete vybrat, na co máte právě chuť. A pak jsou warungy, které se specializují na určitý pokrm. Ty warungy s větším výběrem (často jsou to „kamenné“ warungy) bývají většinou otevřené po celý den. Ty co se specializují, zase často jen v určitou denní dobu. To zřejmě závisí na majiteli, jak se mu hodí „otvírací doba“ či na povaze pokrmu, podle toho jestli se považuje za vhodný spíš na snídani nebo na večeři. Takový „specializovaný“ warung je taky často otevřený do „vyprodání“. Navaří se totiž doma, vše potřebné se přiveze na místo a pak se jen ohřívá. Až nic nezbude, krám se zavře a jde se domů. Jsou ale taky warungy, kde jsou suroviny čerstvé a připravují se na místě.
Žádné komentáře:
Okomentovat