Java – Sulawesi – Bali – Gili 1

Následný plán naší měsíční cesty se velmi podobal mým předchozím zájezdům, čekala nás tedy Jáva, Sulawesi (oblast Tana Toraja), Bali a závěr na ostrůvku Gili Meno. Protože se jedná o místa, která už většinou z mých předchozích článků znáte, vypíchnu spíš jen pár zajímavých zážitků, které nás po cestě potkaly. Tedy nakonec to bude dost obšírný popis, ale tentokrát ani ne tak samotných přírodních a kulturních krás.

Tak tedy, na druhý den v Jogjakartě jsme prošli všechny turistické zajímavosti, které návštěvník města nemůže vynechat, odpoledne jsem s Milanem konečně koupila náhradní kabel k jeho laptopu a večer naskenovala a poslala vyplněné formuláře a další nezbytné dokumenty k vyřízení reklamace ztráty zavazadla. Hurá, mám to za sebou, myslela jsem si. Jenže ani po pár dnech nepřišla žádná odpověď. Tak jsem volala do kanceláře v Jakartě, kde mi bylo řečeno, ať to znovu pošlu ještě jim, předtím jsem totiž všechny dokumenty poslala na mezinárodní emailovou adresu Emirates. No, bohužel ani po dalším odeslání se nic nedělo. Upřímně musím říct, že v tu chvíli už jsem toho měla plné zuby, a rozhodla se tedy, že zbytek práce nechám na Milanovi. Přeci jen už i v Praze je pobočka Emirates, tak si může vše vyřídit osobně tam.
Tak, jednu věc jsem měla z krku, ale druhá (jejda, vlastně jich bylo víc:-) a mnohem horší mě teprve čekala, tentokrát moje osobní záležitost – rutinní prodlužování mých víz. Už přes rok a půl mám totiž stejný typ víz, takzvaná kulturně sociální víza, která se vydávají na dva měsíce a po této době se musí každý měsíc prodlužovat na maximální dobu 6 měsíců. A protože zájezd trval měsíc a bohužel probíhal zrovna v době vyřízení prodloužení víz, musela jsem předem vymyslet plán. Ten jsem měla opravdu do detailu promyšlený, ale…nakonec bylo všechno jinak!

Jak to tedy všechno bylo…S vyplněnou žádostí, pasem, jeho kopií a dalšími dokumenty se musí na místní imigrační úřad vždy nejméně 7 dní před vypršením platnosti víz. Tato doba odpovídala zrovna našemu pobytu v Jogjakartě. Musím zmínit, že v rámci Indonésie se teoreticky můžete pohybovat i bez pasu, pokud ovšem necestujete letadlem. A to my jsme samozřejmě v plánu měli. Cestování po Jávě totiž končilo na letišti v Surabaye, odkud jsme měli letět na Sulawesi (a pak na Bali). Proto bylo opravdu velmi důležité, aby vše proběhlo v pořádku a nijak nenarušilo náš zájezd. A protože toto byla jen moje soukromá záležitost, do které jsem si nemohla dovolit zatahovat moji skupinu, bylo potřeba najít někoho kompetentního, kdo za mě prodloužení víz vyřídí.
Plán tedy vypadal následovně: Do Jogjakarty jsme přijeli v sobotu navečer, což je samozřejmě doba, kdy je úřad zavřený, a tak se muselo čekat do pondělí. Mezitím jsem ale příteli předala všechny potřebné dokumenty a peníze na víza a pro agenta, který je měl mým jménem vyřídit. Přítel měl tedy v pondělí ráno zajet za agentem a předat mu dokumenty, které by pak agent zanesl na imigrační úřad (zdánlivá výhoda byla v tom, že můj agent, takový starý dobrák od kosti, vlastní malý warung hned vedle úřadu, a tak to má jen minutu cesty). My jsme mezitím byli na výletě na Borobuduru a Prambananu. Následující den jsme měli z Jogji odjíždět směr Bromo, kde jsme měli strávit jednu noc a následně do města Bondowosa, které se nachází blízko planiny Ijen, tam jsme měli být dvě noci a pak jet do Surabayi na letiště.
Pan agent měl nařízeno popohnat místní úředníky, abych dostala razítko co nejřív, i když už zase nebudu v Jogjakartě. Domluvila jsem se totiž s přítelem, že jakmile budu mít razítko v pase, zajede do jedné z místních dopravních kanceláří, které zajišťují jak osobní tak nákladní dopravu (tedy do autobusu se přidají i balíčky, které spolu s cestujícími putují do určeného cíle), a ta pak ten samý den večer pošle pas do Bondowosa, kde bude na druhý den (tedy v den, kdy my jsme tam teprv měli přijíždět z Broma). Jednoho takového dopravce jsme si vyhlídli už před zájezdem v centru města, poté co nám všude jinde řekli, že buď do Bondowosa nejezdí nebo jezdí, ale trvá to i pár dní, protože nejde o přímé spojení ale o tranzit v Surabaye, který by ale všechno zdržel. Možná si říkáte, proč jsme nešli rovnou na poštu. To jsme samozřejmě šli a taky do různých kurýrních společností, které se pyšní názvem „express“, ale všude nám řekli, že by poslání trvalo při nejlepším tři dny. Proboha, vždyť to nechci poslat na Měsíc, jen pár set kilometrů na východ, dokonce na stejný ostrov!
A tak tady ten dopravce nám slíbil, že má přímé spojení do Bondowosa a když pas pošleme večer, kdy autobus vyráží, na druhý den kolem poledne bude na místě, dokonce ho řidič zaveze přímo do hotelu, kde budeme spát a nechá ho pro mě na recepci. Ještě se k tomu dostanu později, ale už teď zmíním, že nakonec jsme služby tohoto dopravce nevyužili, ale přesto jsem později zjistila (při dalším prodlužování víz minulý měsíc, kdy mě čekalo podobné kolečko!), že by nám stejně mohli na poslední chvíli říct, že žádné přímé spojení do Bondowosa ten den nemají, prostě proto, že nejsou cestující, kteří se tam chystají! Kdo má sakra vědět, že tou původní informací bylo myšleno „ano, dnes jedeme přímo do Bondowosa, ale jiný den to tak vůbec nemusí být!
Takže zpátky ke dni, kdy jsme vyjížděli z Jogji na Bromo. Ten den mělo být už razítko v pase, proto i ty peníze pro agenta, aby na imigračním úředníky trošku podplatil, jak je zcela běžné. Domluvila jsem se se skupinou, že po cestě zastavíme v Surakartě v muzeu batiky, které je opravdu moc pěkné a stojí za vidění. Bohužel už pár kilometrů za Jogjou přestala fungovat klimatizace a v příšerném vedru a silniční zácpě jsme se dokodrcali do Surakarty, kde jsme se ještě nějakou chvíli motali kolem několika bloků, než jsme muzeum našli.
Řidič Pedro nás vysadil u muzea a zajel hledat servis, kde zatím nechá opravit klimatizaci. Čas utíkal a my jsme čekali na průvodce, který by nás muzeem provedl. To mohlo trvat asi půl hodiny a pak minimálně další půlhodinu prohlídka. Nechtěla jsem svoji skupinku o nic ochudit, ale času jsme moc neměli (při představě, že ještě budeme nejspíš stavět na oběd a než se dostaneme do hotelu u Broma, může být třeba i jedenáct v noci), a tak jsem průvodci nařídila zkrácenou verzi (myslím, že to nijak nezkrátil, jen jsme chodili trochu rychleji a v závěru prohlídky, kdy můžeme vidět kompletní proces výroby batiku, už jsem snad ani nezastavovala).
A právě ve výrobně mi zvoní telefon, neznámé číslo. Zvedám, dostávám výraz naprostého zděšení, který se před ostatními snažím schovávat, a naprosto nesouvisle do telefonu chvílemi až křičím. V tuto chvíli se ještě nejedná o víza, máme jiný problém…s letenkami! Náš let ze Surabayi do Makassaru na Sulawesi byl zrušen! Jen ten jediný let jen ten jeden den, kdy máme zrovna my letět! Takže moje už dávno koupené letenky Batavia Air jsou k ničemu! Co teď?? Operátorka mi po telefonu sdělila, že mi můžou nabídnout následující let druhý den ráno (nanic!) nebo vrátit peníze. Na druhý den letět nemůžeme, protože v tu dobu už máme být na cestě z Makassaru do Tana Toraja. Vrátit peníze je fajn, ale kde mám tak rychle sehnat nové letenky na stejný den, nejlíp taky na odpoledne nebo večer a úplně nejlíp za stejnou cenu?! V každém druhém městě jsou cestovní kanceláře, přes které lze letenky koupit, ale samozřejmě za nějaký poplatek. To se mi nechce, navíc jednání není vždy seriózní. Nejradši bych zašla přímo do kanceláří leteckých společností, které do Makassaru létají, ale v tom případě je nejlepší jet přímo na letiště, kde jsou zastoupeny všechny aerolinky a není třeba pobíhat po celém městě hledat jednu, druhou, třetí…
Mezitím Pedro už na nás čeká, ale potupně se mi svěřuje, že klimatizace asi za chvíli zase nepojede. Zřejmě je prasklý nějaký kabel, odkud chladící kapalina uniká. No další pěkné překvapení. Chudák vydal asi milión rupií za doplnění kapaliny (dohromady snad čtyřikrát) a výsledek žádný. No to se šéfíkovi tentokrát moc nepovedlo, dát nám minibus, ve kterém se budeme škvařit každý den až do Surabayi. Je mi Pedra líto, protože za nic nemůže, šéf mu tenhle papiňák předal, aniž by cokoliv řekl a pomoz si sám. Větrák v autě sice funguje, ale to na indonéské podmínky nestačí. A otevřená okna taky nejsou žádná výhra.
Takže v autě vedro a mě tím spíš větší v tom všem stresu. Ještě, že mám v telefonu internet, tak hledám spoje do Makassaru po síti, taky telefonní čísla na letecké společnosti. Vypadá to, že Lion air letí na Sulawesi zhruba ve stejnou dobu a dokonce skoro za stejnou cenu, jen domluva po telefonu, jak vyřešit rezervaci a následné placení nestojí za nic. V tom mi Pedro navrhuje, abych zkusila poprosit jeho šéfa o pomoc. Přeci jen už se jeho auty vozím druhý rok, máme spolu přátelské obchodní vztahy (ještě to zvážím po té klimatizaci :-)), tak proč nezkusit službu navíc. Pan Joko vůbec neprotestuje a dokonce mi jen na dobré slovo půjčuje peníze, protože bude letenky kupovat za své a já mu je pak musím vrátit. To mám štěstí, uf! Takže Jokovi posílám zprávu se všemi potřebnými údaji a on letenky kupuje. Prý mi pak faxem do Bondowosa pošle jakýsi doklad o zaplacení, který bude fungovat jako elektronická letenka. Peníze pak dám Pedrovi až nás vysadí na letišti. Předtím ale ještě budu muset zaběhnout k přepážce Batavia air, aby mi vrátili peníze. Tak to je plán na poslední den na Jávě, vypadá to slibně, snad všechno klapne!
Pedro má z klimatizace špatný pocit a rozhoduje se zastavit na jednom odpočívadle, kde se běžně s turisty zastavuje na obědy a případné opravy autobusů, aby zkusil problém snad napořád vyřešit. Výsledek je lepší než v Surakartě, ale stejně to není ono, byla totiž zase jen doplněna kapalina, ale příčina opět vyřešena nebyla.
Pokračujeme dál kilometr po kilometru, ještě nás čeká pěkný kus. V tu dobu už jsem věděla, že pas s novým razítkem si přítel vyzvednout nemůže. Volal, že prý snad už jen chybí podpis někoho z imigračního. Typické! Ale svět se nehroutí, mám ještě jeden den čas, nic se nestane, když se pas pošle na druhý den a dorazí tak do Bondowosa v době, kdy budu se skupinou na Kawah Ijen. Tedy aspoň doufám, že tak to dopadne.
Už dávno za tmy odbočujeme z hlavní silnice směr Probolinggo a začínáme konečně stoupat do zhruba 2000 metrů nad mořem. Když konečně přicházejí na řadu serpentiny, všímám si, že silnice vypadá nějak „divně“. Jako by se roztékal asfalt nebo co. Cesta je jaksi prapodivně zvlněná, jsou vidět vyježděné koleje od jiných aut. To ale není asfalt, to je minimálně deseticentimetrový nános prachu z Broma! A je úplně všude. Osvětlení podél cesty je minimální, orientuju se tedy především podle předních světel našeho minibusu. Vypadá to tu až děsivě. Strašně mi to připomíná dobu, kdy jsem jela s jinou skupinou minulý rok na Borobudur a právě vrcholily erupce Merapi. Šedivé závěje jsou všude. Jak to bude vypadat zítra za denního světla?
Konečně přijíždíme k našemu hotýlku Yoschi, který jsem si od minula úplně zamilovala. Navíc tu mají strašně příjemné zaměstnance, kteří se za tu krátkou dobu stali téměř mými přáteli. Když vystupujeme z minibusu, na hlavu nám padá šedý sníh, tedy zase prach. Achjo, to bude zítra teda hodně zajímavé! Ještě, že je teď úplně jasno a jsou vidět hvězdy. To je totiž příslib jasného počasí i na druhý den ráno a tudíž i krásného výhledu na Bromo a okolní sopky…a zřejmě té šedivé katastrofy všude kolem.
Bromo totiž v dobu našeho příjezdu bylo aktivní už dobré čtyři měsíce. Ze začátku se nesmělo do vzdálenosti méně než jeden nebo dva kilometry od kráteru a před pár dny byl povolen výstup na vyhlídku, ovšem na tu nižší, na kterou se nemusí jezdit přes lávové pole. Do něj se totiž oficiálně ještě pořád nesmí. My se tam ale zítra stejně vydáme.
Je už aspoň jedenáct hodin v noci, takže jdeme všichni rovnou spát, protože ráno po třetí máme budíček.

North-West Sumatera Tour 10

Následující den ráno se loučíme s Bukittinggi a Deanem, který se taky chystá opustit město chvíli po nás. On ale míří dál na jih podél západního pobřeží až do přístavu, odkud jezdí trajekty na Jávu, zato my na Jávu letíme.
Z Bukittinggi jedeme na letiště v Padangu, hlavním městě provincie Západní Sumatra. Už se nemůžu dočkat, až tyhle zákruty přestanou, opravdu mi to nedělá moc dobře. Průjezd mezi zalesněnými kopci a kaňony s řekou je sice pěkný, ale bolet hlava mě z toho nepřestane. Dokonce chvíli míjíme železniční kolej vedoucí z Bukittinggi do Padangu v dnešní době už nevyužívanou. Na místě, kde silnici kříží most s kolejemi, je úžasný vodopád chrlící vodu do jezírka pod ním hned u silnice takovou rychlostí a silou, že miniaturní kapičky vody stříkají až několik desítek metrů daleko. Čím víc se blížíme k letišti, tím častěji se nám naskytne pohled na polorozbořené a opuštěné domy podél silnice. To je následek ničivého zemětřesení, které postihlo Padang a jeho široké okolí v roce 2009.
Na letiště, které je vzdálené asi 20 km od města přijíždíme včas, letadlo nám letí před jednou hodinou po poledni. Loučíme se s naším řidičem, dáváme si kávu a čekáme na check in. Než se dostaneme k check in přepážce, musíme projít rutinní kontrolou zavazadel, což někoho stojí sprej proti komárům, který je považován za jedovatou látku, která se do letadla nesmí dostat, a to ani ve velkém zavazadle, které s námi neputuje do kabiny…vážně zvláštní.
Náš let do Jogjakarty na Jávě není přímý, takže nás čeká transit s krátkým čekáním v Jakartě. Bohužel ani tady se to ale neobejde bez problému, tentokrát mnohem většího než sprej na komáry. Než se dostaneme ke gatu s letem do Jogjakarty, opět musíme projít kontrolou. A tady se provalí, že Petr s sebou už z Padangu (že si toho ochranka nevšimla tam?) vozí v příručním zavazadle kapesní kudlu, kterou omylem zapomněl dát do krosny. To se samozřejmě nelíbí ochrance a už už ukazuje na skleněnou vitrínu, ve které už může být dobrá stovka nožíků a nůžek. Na řadu přichází moje vyjednávací taktika, která se zpočátku nezdá být moc užitečná. Za chvilku nám letí letadlo a my se zdržujeme u kontroly. Posílám tedy všechny dopředu do gatu, že si to tu s pánem zatím nějak vyřídím. Bohužel nejde o obyčejnou kudlu, kterou byste za pár korun koupili v každém druhém krámě, ale značkový víceúčelový kapesní nůž za několik tisíc. No abych to zkrátila, nůž jsem nakonec zachránila, a bohužel tak podpořila i stále více bující indonéskou korupci. Zážitek, který jen tak nezapomenu.
Nikoho jsme po cestě letadlem do Jogji nožem neohrožovali a bezpečně přistáli kolem páté odpoledne. Na letišti už čekal náš řidič Pedro, kterého si nemůžu vynachválit už z předchozího zájezdu a následně nás zavezl do hotelu kousek od domu, kde bydlím. Tímto naše cesta po Sumatře končí a následuje neméně zajímavá cesta po Jávě, která už pro mě ovšem začíná být mírně stereotypní, protože máme v plánu navštívit místa, kde už jsem byla a to ne jen jedenkrát.

North-West Sumatera Tour 9

Ráno je celkem pěkně a konečně mám z hotelového balkónu možnost vidět aspoň část města. No žádný zázrak z této strany, ale aspoň vidím poprvé na vlastní oči ty tak známé střechy minangkabauských domů zahnuté na koncích do špičatých rohů, které jsou velmi pěkně vytepané z plechu. Chvilku to trvá, než se všichni sejdeme dole u recepce připravení na odjezd. Mezitím zase zjevení v podobě Deana jdoucího právě na snídani. Prý jiné hotely nestály za nic a tady mu nakonec dali slevu, tak jsme zase pod jednou střechou.
My vyrážíme do přírodní rezervace Harau, podívat se na bývalý královský palác Pagaruyung a pak zpět do města se zastávkou v bývalé holandské pevnosti Fort De Kock. Dean většinou dopředu nic neplánuje, tak se teprv později večer dozvím, kam že se to jel s Betsy (jeho super enduro) podívat on.
Nástup do minibusu nezačíná dobře, Katka mi oznamuje, že asi v hotelu Torsibohi, našem posledním ubytováním před Bukittinggi, nechala svůj mobilní telefon. Volám tedy do hotelu, jestli by se po něm nemohli podívat. Bohužel ale po něm nejsou žádné stopy, další ztráta!
Přírodní rezervace Harau se nachází asi 50 km severovýchodně od Bukittinggi a vyznačuje se skalními stěnami vyrůstajícími z rovinaté krajiny plné rýžových polí. Okolí Bukittinggi je sice kopcovitého až hornatého rázu (dokonce jsou tu dva vulkány – Merapi s 2891m a Singgalang s 2877m), přesto tyhle skalní stěny kolmo se tyčící nad krajinou působí poněkud nevšedně. Zastavili jsme ve vesnici Harau a odtud se šli pěšky projít údolím sevřeným těmito skalami. Nedaleko od vesnice padá z jedné stěny úzký vodopád kolmo dolů a u něj je několik stánků s občerstvením a poněkud netradičně na podobné turisticky navštěvované místo i prodejny rostlin, z nichž některé vypadají jako masožravky, i když mi bylo řečeno, že masožravé nejsou. Od vodopádu vedou strmé schody nahoru na vedlejší nižší skálu, na jejímž vrcholu je vyhlídka. Celkem pěkný pohled na údolí, jen kdyby tu nebylo tolik stromů, které výhled trochu zakrývají. O kus dál za vodopádem je údajně malá ZOO, ale tam už nejdeme a vracíme se zpátky do vesnice, kde nás čeká řidič s minibusem. I samotná vesnička nabízí pár zajímavostí, a to tradiční minangkabauské domky se střechami na obou koncích zahnutými do úzkých špic připomínajících buvolí rohy. Místní nás odkázali na jeden opravdu pěkný dřevěný domek zvenčí krásně vymalovaný s vyřezávanými reliéfy. Právě si u vchodu do domku hrály dvě holčičky, když se tam objevila naše tlupa a začala si obydlí fotit. To pak přilákalo ostatní děti, které si hrály opodál a taky maminku a babičku dvou holčiček. Obě ženy byly evidentně hrdé, že se o jejich dům zajímají cizinci a tak s námi i prohodily pár slov.
Poté míříme do městečka Silinduang Bulan, která se nachází v údolí obklopeném malebnými kopci. Cesta není tak příjemná jako do rezervace Harau, protože každou chvíli stoupáme a klesáme, jedna serpentina za druhou. V městečku Silinduang Bulan se zastavujeme na oběd a výborné čerstvé džusy. Výběr je opravdu velký, dokonce mají Dračí ovoce, které možná znáte jako malé oválné ovoce s růžovofialovou slupkou a bílou dužinou s nespočtem malinkých černých semínek. Zřejmě ale existuje i druh s růžovou dužinou. Jak jinak si totiž vysvětlit, že džus, který Jitce přinesli, měl až nepřirozeně zářivou růžovou barvu. Slupku do něj určitě nemixovali.
Na konci městečka stojí královský palác Pagaruyung, tedy opět typický minankabauský dům ovšem mnohem větších rozměrů než je zvykem a krásně zdobený. Bohužel v roce 2007 tento palác zachvátil požár a musel být postaven znovu. Do dneška je obehnaný vysokým plotem z plechu, a tak se nemůžeme podívat dovnitř, opravdu škoda. Po cestě nazpět se zastavujeme ve městě a fotíme několik budov, taktéž vystavěných ve stejném stylu a krásně zdobených. Taky projíždíme kolem Istano Silinduang Bulan, což má být královnin palác (úžasná představa, že měli oba z královského páru vlastní dům). Bohužel i tento palác podlehl požáru, a to jen před 4 měsíci a v současné době se opravuje, respektive staví od základů znovu.
Po cestě zpět do Bukittinggi projíždíme jak jinak opět nádhernou krajinou protkanou malebnými vesničkami, které jsou plné těchto tradičních obydlí.
Malá vsuvka, která je ovšem důležitá: téměř bych zapomněla zmínit, že etnikum Minangkabau (nebo taky jen Minang) uznává matriarchální společnost, což je na indonéském souostroví opravdu výjimečné. To tedy znamená, že hlavou rodiny je žena, a ta také spravuje a dědí nemovitosti a pozemky. Žena se stará o praktickou stránku zabezpečení rodiny, přičemž muž má údajně na starosti duchovní rozvoj dětí a jejich vzdělání. Většina členů etnika Minangkabau jsou muslimové, což je vidět opravdu na každém kroku. Tak často viděné kostely (někdy i několik v jedné vesnici) v oblasti Bataků tady střídají mešity a modlitebny.
Odpoledne se vracíme do Bukittinggi a řidič nás vysazuje u bývalé holandské pevnosti Benteng de Kock. Ta stála na kopci uprostřed města, dnes tu po ní ale zůstal jen památný kámen a několik děl. Aby tu ale nebylo tak pusto, město tu zřídilo malou zoologickou zahradu. Na tomto kopci jsou k vidění klece s různými druhy ptáků, na druhém kopci, který je od tohoto oddělen silnicí a nad ní spojen pěkným mostem s vyhlídkou na město, jsou zase k vidění savci. Nás zvířátka moc nezajímají a navíc potřebuji konečně vytisknout formulář Emirates pro Milana, proto prohlídku nijak zvlášť neprotahujeme a přecházíme přes most na druhý kopec a odtud po schodech dolů k hlavní silnici. Mezitím jsme si dali s ostatními rozchod na procházku a nákupy ve městě. Já spolu s Milanem a jeho budoucím tchánem Zdeňkem hledáme nejbližší internetovou kavárnu s tiskárnou. Procházíme jich několik, ale všude mají tiskárnu buď mimo provoz, nebo ji nemají vůbec a totéž platí i pro scanner, který bysme potřebovali taky. Vracíme se tedy do hotelu a vymýšlím plán B, tedy zkusit konečně nechat poslat formulář z Jakarty faxem. To se nakonec daří a my obdržíme hned tři stránky na vyplnění. Milan se musí rozpomínat, co že v té krosně vlastně všechno měl, jakou to mělo cenu při nákupu a jakou cenu by to mělo dnes…kdo má proboha počítat s tím, že jednou ztratí zavazadlo a bude si muset schovávat všechny účtenky od věcí, které v zavazadle jsou! Nechávám tedy Milana všechno si pořádně rozmyslet a další kroky podnikneme v Jogje na druhý den.
Tím ale vše nekončí a jdu ještě s Milanem a Zdeňkem zpět do centra najít obchod s počítači, kde by měli náhradu za ztracený kabel k Milanovu laptopu. Obchod sice nacházíme, ale bohužel už zavřený, takže i toto se odkládá na pobyt v Jogje.
Já pak oba chlapy opouštím a jdu na místní tržiště hledat oleh-oleh (suvenýr, nejčastěji je tímto myšlena nějaká místní pochutina) pro kamarády v Jogje. Každý indonésan ví, že Bukittinggi a jeho okolí je známé pro své lupínky ze sladkých brambor, které jsou namáčené v průhledné lepkavé sladkopálivé omáčce z chilli papriček, a právě tyhle lupínky já hledám. Mám štěstí, kupuju dva balíky a chystám se vyfotit největší chloubu města, hodinovou věž, která stojí jen kousek od trhu. Jenže můj foťák naprosto odmítá vyhovět už tak dost nízkým požadavkům a žádné focení se nekoná. Kdo mi pak uvěří, že jsem v Bukittinggi vůbec byla, když ani nemám fotku těchto hodin? Vždyť to je jako navštívit Prahu a nemít fotku Karlova mostu nebo Hradčan! Po cestě zpátky do hotelu si dávám nudle s kuřecím v jednom stánku u silnice a klábosím s místními, kteří si ve stánku dávají večeři taky. Příjemné zakončení dne.

North-West Sumatera Tour 8

Předchozí večer jsem měla opět telefonát z Jakarty. Tentokrát mi zaměstnanec místní pobočky Emirates nabízel, že mi formulář k vyplnění pošle mailem, že to přeci jen bude jednodušší. Já si ho pak v Bukittinggi na Západní Sumatře vytisknu a pošlu zpět. Vše ale zase mělo být jinak.
Brzy ráno vyjíždíme z hotelu, protože nás opět čeká celodenní cesta, na jejímž konci nás čeká město Bukittinggi, centrum etnika Minangkabau v hornaté oblasti Západní Sumatry.
Opět plno kopců a k tomu samá serpentina, zatáčka za zatáčkou. Asi v půlce cesty jsem okolnostmi donucená přijmout žvýkačku proti nevolnosti z cestování, tak toto se mi tu ještě nestalo!
Dopoledne si uděláme krátkou přestávku u vodopádů v pěkném palmovém háji, ke kterému od silnice vede zavěšený most. Kolem hlavního vodopádu je plno stánků, jindy možná s občerstvením teď naprosto prázdné. Místních potkáváme, že bysme je na prstech jedné ruky spočítali. A k tomu jedna opice přivázaná k jednomu ze stánků.
Projíždíme malebnými údolíčky s rýžovými políčky, cestu lemuje řeka. A u řeky taky zastavujeme na oběd. Zase jedna z těch turistických zájezdních hospod, kde je mrtvo a zákazníky mají tak jednou za dva dny. Vypadá to tu zoufale. Nu což, dáváme si oběd, aspoň ten tak strašný není, jen Jitka si není jistá, jestli rybí steak, který si objednala je opravdu z ryby a hlavně, je to vůbec steak? Legrační situace nastává, když si někteří z nás objednávají nudle, což pro zaměstnance restaurace znamená nejdřív pro ně zajet do obchůdku pár set metrů odsud. Doufám, že nezjistí, že jich koupili málo a nepojedou ještě jednou.
Kostelů podél cesty začíná ubývat, protože se blížíme k oblasti, kde žijí Minangkabauci, z nichž je většina islámského vyznání.
Odpoledne přijíždíme do města Bonjol, kterým prochází rovník. Ani nevím, co jsem vlastně čekala, ale rozhodně ne jen ošklivý krytý most nad hlavní silnicí s velkým nápisem „Přejíždíte přes rovník“. Most je navíc uzavřený. Po levé straně u mostu ale stojí muzeum národního hrdiny Tuanku Imam Bonjola, který tu v době kolonialismu bojoval proti Nizozemcům za nezávislost.
Ještě než vjedeme do Bukittinggi, zařazuju do programu „hon“ na Raflesii, rostlinu s největším květem na světě. Tato rostlina sice roste několik měsíců, ale její obrovský květ se otevře jen na pár dní. Navíc její výskyt je opravdu vzácný. Raflesii je možné vidět i jinde v Indonésii, třeba na Jávě, ale oblast kolem Bukkittinggi je jí vyhlášená. A my máme štěstí, protože jsem dostala zprávu, že na nás jedna květina čeká jen pár kilometrů před naším dnešním cílem.
Zastavujeme ve vesničce hned u hlavní silnice, kde potkáváme našeho průvodce, který nás k Raflesii dovede. Cena je šílená, 250.000 rupií na osobu. No, přeci jen je to výjimečná rostlina, ale stejně…snažím se smlouvat, což se povede, ale i tak mi to trhá srdce, taková částka! Je už dost pod mrakem, za chvíli přijde déšť, takže pospícháme směrem do lesa za vesnicí. Na úzké krkolomné pěšince je bláto a pěkně klouže. Ani ne za půl hodiny jsme na místě. Raflesie si našla tedy opravdu příhodné místo, aby se k ní člověk nedostal tak jednoduše, je totiž na strmém svahu, jak jinak pokrytém blátem, všude větve a kořeny. Nechávám ostatní vystoupat ke kytce a sama váhám, jestli se mám na tu skluzavku vůbec pustit. Znám se, takže vím, že by se to z devadesáti procent neobešlo minimálně bez zablácené zadnice. Poté, co mě snad každý ze skupiny snaží přesvědčit, že i já bych se měla nahoru vydrápat a udělat aspoň jednu fotku, jdu do toho. Před Raflesií je hrozně málo místa, dva se tam tak tak vejdou. Jedna fotka, druhá fotka a končím, společné foto není nutné. A jdeme zase rychle zpátky do vesnice, začíná se smrákat. Průvodce nám nabízí místní bio cibetkovou kávu, kterou si můžeme dát u nějaké paní ve vesnici, prý ji sama vyrábí. No moc se nám nechce, ale stejně u jejího domu zastavujeme. Prý že tu jen před malou chvílí pily kávu dvě Češky…hm, svět je vážně malý.
Paní vychází z domu a představuje nám svoji nabídku. Mezitím mi začíná docházet, že ji už možná tak trochu znám…Ptám se jí na jméno. Umul. A je to tu, s touhle paní jsem si tak před rokem psala maily a snažila se domluvit obchod s cibetkovou kávou pro mé dva kamarády v ČR. To sice nakonec nevyšlo, ale pamatuju se na to doteď. Taková náhoda! Jsme unavení a zablácení a radši bysme tuhle cestu měli už za sebou, takže kávu odmítáme a pokračujeme do Bukittinggi, teď už za tmy.
Hotel Asia stojí na rohu křižovatky, dalo by se snad říct, že tady začíná centrum města.
U tohoto hotelu jsem tak šťastnou ruku neměla. Sice má vše, co jsem požadovala, ale atmosféra je taková vyčpělá, je to takový ten hotel bez duše, i když před dvaceti lety mohl být možná nejlepší ve městě.
Jdu už aspoň potřetí na recepci (vyprat prádlo, požádat o opravu WC, problém se zásuvkou), když tam potkávám…koho asi…zase Deana! Tak tohle už nebude náhoda, nebo snad jo? Prý, že tohle je první hotel na cestě do města, který mu GPS nabídl, tak proč se tu nezeptat. Mají ale drahé pokoje, tak zkusí štěstí někde jinde. Evidentně měl taky den plný zážitků, když mi vypráví, že si v předchozím hotelu zapomněl jeden ze svých dvou mobilních telefonů a pak se pro něj 200 km vracel…a přesto to do večera do Bukittinggi stihnul!
Email od Emirates s formulářem mi přišel ještě předchozí večer, a to dokonce dvakrát, jeden z jakartské pobočky a následně druhý z hlavní kanceláře, ale vytisknutí formuláře nechávám na druhý den odpoledne, dnes už je pozdě. Navíc je potřeba naskenovat Milanův boarding pass, letenku, evidenční lístek k zavazadlu a pas, abychom to pak spolu s formulářem poslali letecké společnosti, a na to první večer v Bukittinggi opravdu nemám náladu.

Ráno je celkem pěkně a konečně mám z hotelového balkónu možnost vidět aspoň část města. No žádný zázrak z této strany, ale aspoň vidím poprvé na vlastní oči ty tak známé střechy minangkabauckých domů zahnuté na koncích do špičatých rohů, které jsou velmi pěkně vytepané z plechu. Chvilku to trvá, než se všichni sejdeme dole u recepce připravení na odjezd. Mezitím zase zjevení v podobě Deana jdoucího právě na snídani. Prý jiné hotely nestály za nic a tady mu nakonec dali slevu, tak jsme zase pod jednou střechou.
My vyrážíme do přírodní rezervace Harau, podívat se na bývalý královský palác Pagaruyung a pak zpět do města se zastávkou v bývalé holandské pevnosti Fort De Kock. Dean většinou dopředu nic neplánuje, tak se teprv později večer dozvím, kam že se to jel s Betsy (jeho super enduro) podívat on.

North-West Sumatera Tour 7

To je vážně jako naschvál, konečně krásné počasí a my zase odjíždíme! Po sedmé ráno se klidíme z hotelu, abysme stihli trajekt do Parapatu vyjíždějící v osm. Ještě pár posledních fotek (konečně ne šedivých) a nastupujeme do téměř prázdné lodě. V přístavním městečku Parapat jsme za chvíli a už vyrážíme na naši celodenní cestu směrem na západní Sumatru. Začátek cesty prochází krásnou kopcovitou krajinou s výhledem na stále se vzdalující jezero. Ještě dopoledne zastavujeme ve městečku Balige, kde se chceme podívat na místní trh. Mají tu vše od zeleniny, ovoce, koření, masa a ryb až po kuchyňské potřeby, různé cetky i nelegálně vypálená DVD. Milan si tu kupuje cestovní tašku, které si ovšem všimnu až za dva dny při nakládání zavazadel do našeho minibusu. Kousek od trhu mají i kavárnu s místní kávou, tak si dáváme krátkou přestávku před další únavnou částí cesty. Krajina už není tak kopcovitá a pod silným slunečním žárem se mi zdá tak nějak vyprahlá. Kolem poledne řidič zastavuje ve vesnici, kde jen dobrých 50 či 100 metrů za obytnými domy vidíme něco, co by tu člověk asi jen tak nečekal, velmi horký sirný pramen vyvěrající ještě o kus dál směrem k lesíku, který tu už bůhví jak dlouho tvoří prapodivné kopcovité struktury především bílé barvy. Pramen se tu rozděluje na několik menších, které se tu kroutí jako hadi a vše v blízkém okolí změní na kámen. Je to opravdu zvláštní podívaná, tím spíš, že se tahle termální oblast nachází v podstatě hned za domy místních obyvatel.
Odsud už je to kousek do městečka Tarutung, kde si dáváme oběd v čínském warungu. Komu už chybělo vepřové, ten si ho právě tady mohl vychutnat, i když přeci jen s nudlemi nebo s rýží a ještě k tomu jen poskrovnu, jak se na indonéské porce patří. Tarutung je jen jedno z mnoha městeček na cestě do provincie Západní Sumatra a nijak nevyniká z průměru. Přesto tu mají docela pěkný okresní úřad, který se skládá z několika na místní poměry opravdu velkých domů v batackém stylu, které ze silnice opravdu nelze přehlédnout.
Zbytek cesty mám poněkud v mlze, monotónní a přesto krásná kopcovitá krajina plná lesů a příšerná silnice, které se v angličtině říká honosně Trans Sumatra Highway. Tahle silnice je opravdu zážitek, bohužel v tom špatném slova smyslu. Na to, že tudy musí projíždět auta a zřejmě i autobusy (ty jsme téměř neviděli, a nedivila bych se proč) z provincie do provincie, silnice je velmi úzká a její stav je žalostný, řekla bych až velmi kritický. Kdyby silnici opravili, byla by opravdu radost jezdit po ní, protože doprava na Sumatře je velmi řídká, a tak nehrozí zácpy jako třeba na Jávě.
Slunce pomalu začíná zapadat a my přijíždíme do města Sipirok, stále ještě v provincii Severní Sumatra, kde dokupujeme drobné zásoby vody a potravin, a odtud je to už jen pár kilometrů k hotelu Torsibohi, jehož komplex stojí v podstatě hned u hlavní silnice za městem. Hotel působí jako zjevení v této nehostinné krajině bez jakýchkoliv turistických vymožeností. Sice už působí poněkud zašle, přesto se všem hrozně líbí. Chatky v tradičním batackém stylu stojí v řadách za sebou kopírující svah kopce, příjemná restaurace a parkoviště pod nimi. Člověku je až líto, že tu stráví jen jednu noc, protože je to tu opravdu kouzelné a personál hotelu velmi ochotný. Nikdo dlouho neponocuje, jdeme brzo spát a ráno opět vyrážíme na cestu.

North-West Sumatera Tour 6

Počasí se přes noc moc neumoudřilo, sice nebylo tak zataženo a nepršelo, ale člověk by si právě na tomhle místě přece jen přál něco lepšího.
Než jsme vyrazili z hotelu, domluvila jsem se s holkama na recepci, aby hlídaly, jestli mi nepřijde fax. Ještě jsme pro jistotu zkontrolovaly, jestli funguje. Pak už jsme se vydali na cestu do první vesnice nedaleko od poloostrova Tuk Tuk. Ambarita je jedna z nejlépe zachovaných tradičních vesnic na ostrově Samosir a její zvláštností jsou takzvané kamenné židle. Na malém nádvoří před několika tradičními batackými domy stojícími v jedné řadě vedle sebe se totiž nachází plácek obdélníkového tvaru, na němž stojí vedle sebe v kruhu několik židlí s kruhovým stolkem uprostřed a soškou ztvárňující údajně šamana. Vše je vytesané z kamene. Na tomto místě probíhala v dřívějších dobách soudní jednání, při kterých král s královnou a dalšími důležitými osobami z vesnice rozhodovali o osudu zajatce, většinou narušitele z nějakého z okolních království. Zajatec byl do soudu vězněn v dřevěné cele, která tvoří vnější část domu stojícího hned naproti kamenným židlím. Pokud bylo rozhodnuto o trestu smrti, pak byl odsouzený odveden několik metrů dál k dalšímu místu, kde se taktéž nachází kamenné židle a spolu s nimi i nízký obdélníkový kámen ve střední části otesaný, tak aby na něm dobře spočívala hlava, která měla být následně setnuta, a mírně nakloněný kamenný „stůl“ na nějž se pak položilo tělo popraveného. Do kůže pak kat dělal malé zářezy, aby tak jimi odešla krev, kterou pak účastníci soudu vypili a nakonec i pojedli maso z popraveného. Účel těchto praktik je velice jednoduchý, věřilo se totiž, že spolu s masem a krví odsouzeného protivníka do nich vstoupí jeho síla. Samozřejmě tyto praktiky se už dlouho neprovádí, protože Batakové přijali křesťanství, které toto nedovoluje. Novou víru také potvrzuje královská hrobka na kopečku nad popravištěm, kterou jak jinak zdobí křesťanský kříž.
Z Ambarity jsme přejeli do vesnice Simanindo, kde se nachází skanzen a dopoledne se tu konají tradiční taneční představení pro turisty.
Ze Simaninda jsme se pak jeli zpět směrem k přístavu, kde je další velmi turisty navštěvovaná vesnice Tomok, jejíž zvláštností jsou kamenné hrobky místních králů a jejich bojovníků. Kamenné rakve jsou velmi dobře zachovalé a jejich poklopy tvarem připomínají střechy batackých domů. Největší rakev patřící králi Sidabutarovi zdobí v čelní části jeho obrovská busta a pod ní soška sedícího muže, zadní část zase soška královy ženy. Na tomto pohřebišti stojí i několik novějších hrobek moderního rázu opět se symbolem křesťanského kříže.
Je škoda, že nám počasí na ostrově moc nepřálo a taky nebylo víc času na jeho objevování. My jsme stačili objet jen malou část severozápadního pobřeží ostrova. Ostrov musí mít opravdu úctyhodné rozměry, což se dá odhadnout už podle pásu pohoří, které se táhne z jednoho konce na druhý, který jsme stejně ani neviděli.
Na zbytek dne jsme si naplánovali nakupování suvenýrů (konečně i já jsem se rozhoupala koupit nějaké pěkné dřevěné sošky, typické pro tuto oblast) a koupání v jezeře. Během našeho výletu mi několikrát volali z kanceláře Emirates v Jakartě, že se snažili poslat reklamační formulář, ale nezdařilo se. Po návratu do hotelu jsem zjistila, že ty ochotné holky z recepce zapomněly zapnout funkci na přijímání faxů. Když jsem pak volala já, že teď už to určitě půjde, v hotelu vypadla elektřina. Osud nám prostě nepřeje, a ještě nějakou dobu nebude.

North-West Sumatera Tour 5

Krásné slunečné ráno a my vyrážíme směr jezero Toba, největší jezero světa vulkanického původu. Uprostřed tohoto jezera je ostrov Samosir, kde se chystáme poznávat kulturu místní skupiny kmene Bataků.
Jakmile vyjedeme z města, je konečně vidět další vulkán v okolí, Sinabung, který před čtyřmi měsíci zažil erupci, a byl nějakou dobu nepřístupný. Projíždíme jen mírně osídlenou krajinou, sem a tam doplněnou kostely a batackými rodinnými hrobkami, tedy nadzemními vykachlíčkovanými hroby občas krytými stříškou připomínající typické batacké střechy a nesmí samozřejmě chybět symbol křesťanského kříže, protože většina Bataků v této severní části provincie je křesťanského vyznání.
Ani ne v půlce cesty zastavujeme ve vesnici Dokan, která je známá stále zachovalými tradičními dřevěnými domky stojícími nízké dřevěné konstrukci a s vysokými střechami zvláštního tvaru zřejmě majícího připomínat buvolí rohy. Domečky jsou opravdu velmi unikátní, kdo ví, jak dlouho tu stojí, kolikrát ani sami jejich obyvatelé to neví. V jednom takovém domku pospolu bydlí i osm rodinných jednotek (rodiče s dětmi), které pojí příbuzenský vztah. Byli jsme pozvaní do jednoho z domků a to byl opravdu nevšední zážitek! Doma byly pouze dvě ženy s malými dětmi, zbytek osazenstva byl venku za prací nebo na nějaké rodinné oslavě. Přestože je domek uvnitř malý (daly by se z něj udělat dva tři pokoje celkem vyhovující velikosti), evidentně všem skýtá dostatečný prostor. Po obou delších stranách jsou v řadě za sebou 4 malé ložnice (dohromady tedy osm), respektive jen látkou zastíněné postele, které jsou od sebe oddělené dřevěnou stěnou. To je ovšem jediné rozdělení vnitřního prostoru. Před ložnicemi na zemi běžně spí děti či tu probíhají jiné každodenní aktivity. Tento malý prostor bez nábytku, který je věnovaný jedné rodinné jednotce je od dalšího jakoby oddělen vysokou dřevěnou konstrukcí – „kuchyní“, která se táhne do výšky až zhruba do úrovně hlavy, kde se pak horizontálně pojí s dalšími prkny a kůly a nad hlavami tak tvoří odkladiště pro všechno možné. Vaří se na zemi pod těmito dřevěnými konstrukcemi jen s pomocí dřeva, a přesto se zřejmě ještě nestalo, že by tu vznikl požár. Dým pak stoupá ke krovu a zřejmě nějakými otvory, které jsem neobjevila, odchází ven. Kouř z vaření nikomu nevadí, protože hřeje. Že je všude (respektive na těch konstrukcích z dřevěných kůlů) prach a špína obyvatelům zřejmě nevadí, hlavně že je tu útulno a zřejmě i dost živo, pokud tu opravdu žije tolik lidí. V domku je poměrně tma, protože okna a dveře jsou jen malá a navíc je stíní střecha.
Pak jsme se trošku porozhlédli po vesničce, všude nepořádek, ženy posedávající nebo pracující na dvorku, mezi nimi pobíhající děti, muži sedící v místním a nejspíš jediném warungu. A v tomhle warungu jsem zahlédla něco, co jsem v Indonésii ještě neviděla, a zrovna tady bych to rozhodně nečekala. Prapodivně vypadající nejspíš už velmi letitý výherní automat! Nevěřícně jsem na tu věc zírala. Kde se tu ta věc vzala? Nejsou snad hazardní hry v Indonésii zakázané? Tohle ovšem nebyla moc chytrá otázka, neboť v Indonésii je zakázaných spousta věcí, což ještě zdaleka neznamená, že by to lidé brali na vědomí. Jak jsem tak pozorovala ten kontrast pracujících ženských a jejich povalujících se manželů, došlo mi to, co pak bylo potvrzeno i řidičem, že u Bataků jsou to obecně ženy, kdo pracuje a muži se oddávají zábavě, třeba hudbě. Batakové jsou totiž údajně muzikálně založení a na kytaru zřejmě umí hrát každý druhý.
Z Dokanu jsme pokračovali dál, před námi se začaly rýsovat další kopce a bohužel i mraky. Za tímto kopcem už je jezero Toba, říká mi náš řidič. Říká se mu Sipiso-piso a stejný název nese i vodopád, který se u tohoto kopce kuželovitého tvaru nachází. Jsem neskutečně zvědavá, co že se to za tím kopcem objeví! A opravdu, přijíždíme na parkoviště se stánky s jídlem a turistickými suvenýry, ale hlavně s výhledem na docela pěkný vodopád padající do údolí pod námi. Kousek od parkoviště je vyhlídka na jezero. Bohužel už je trochu pod mrakem a v dálce je šedivo, a tak se ten úžasný dojem z pohledu na Tobu trochu kazí. Navíc vidíme jen jeho západní část a nedá se vůbec odhadnout, jak je vlastně rozlehlé a co z těch strmých břehů, které se v dálce rýsují, je pevnina nebo ostrov Samosir. Aby těch zážitků nebylo málo, máme obrovské štěstí, že na vyhlídce nejsme sami. Je tu skupina možná deseti místních lidí s repráky, hudebními nástroji a kamerami, chystají se totiž natáčet videoklip místní tradiční hudby. Chlápek se zvláštním účesem spíš připomínajícím paruku možná v těchto končinách moderním před dvaceti lety je zpěvák a doplňují ho dvě zpěvačky, které si zrovna balí betel. Konečně vidíme někoho připravovat tuhle zvláštní specialitu, které ovšem holdují spíš starší, a o to víc mě překvapuje, že ji tu žvýkají tyhle možná třiceti či čtyřicetileté ženské.
Ptám se těch dvou zpěvaček, jestli by mi taky nemohly ubalit, že bych to moc ráda zkusila. Jo jo, není problém, jen ti to uděláme slabší, když jsi betel ještě nikdy nezkoušela. Betelový list, na něj natřít trochu tekutého vápna, posypat práškem z jakéhosi oranžového dřeva pro tu správnou barvu, zabalit a je hotovo. Někdy se do toho přidává ještě tabák (ten si přidávaly právě tyhle dvě dámy) nebo piniový oříšek, ale myslím, že pro začátek stačilo, co jsem dostala. Hm, trpká nanicovatá chuť, žvýkám a žvýkám a přitom se to snažím nerozžvýkat na padrť, abych to neměla po celé puse. Protože si do pusy nevidím, žádám o fotku. Aha, je to vážně červené, ale nechutná mi to, takže po chvíli vyplivuju. To samé zkouší ještě Mojmír a Jitka, ta červená barva nám jde opravdu dobře k pleti!
A k čemu, že je žvýkání betelu dobré? Tak především jde podle mě zřejmě o zvyk, třeba jako kouření, ale prý se tím udržují zuby silné a zdravé (hm, ale červené). Inu, jiný kraj jiný mrav.
Pokračujeme dál, naše cesta lemuje jezero, které ale stejně nevidíme, objíždíme ho z větší vzdálenosti. Po pár kilometrech zastavujeme ve skanzenu skládajícím se z jednoho hlavního obydlí a několika menších roztroušených kolem něj. Jde o vesničku, ve které dřív žily generace místních králů (batačtí králové vládli i na tak malém území, snad každá vesnice měla svého krále). Hlavní dům, kterému se říká dlouhý, zvenčí i zevnitř vypadá podobně jako ten, který jsme navštívili ve vesnici Dokan, jen je větší a přeci jen má jinou historii. Králové, kteří zde žili, měli většinou několik žen, jeden dokonce údajně 14, pokud se nepletu. A tyto ženy bydlely pospolu v hlavní místnosti dlouhého domu. Neměly žádné oddělené ložnice, pěkně dohromady v jedné místnosti, kde i vařily. Král ovšem svou ložnici měl, tedy spíš takovou miniaturní komůrku, zvlášť oddělenou dřevěnými stěnami. Údajně (to je myslím velmi výstižné, protože je opravdu těžké věřit tomu, co místní průvodci vykládají, zvlášť, když každý vypráví jiný příběh) pod královou postelí spával jeho sluha, který se staral o to, aby byl jeho pán náležitě uspokojen, a proto, když se král z ložnice podíval malým otvorem do hlavní místnosti, kde spaly jeho ženy, a jednu si na noc vybral, stačilo jen říct sluhovi pod ním, ať pro onu ženu zaskočí a přivede ji k němu. Bohužel nemám fotky z vnitřní části domu, protože můj fotoaparát odmítá patřičně fungovat v přítmí. Tak se aspoň můžete podívat, jak dlouhý dům a další domečky, sloužící údajně královým dětem, vypadají zvenčí.
Kromě uzavřených obydlí tu stojí i velká krytá konstrukce obdélníkového půdorysu, stejně jako ostatní stavby postavená nad zemí, která sloužila jako místo, kde se mlátila rýže. Jsou tu dlouhé vydlabané kůly, u kterých prý dřív stávala místní mládež a za zpěvu tradičních písní mlátila rýži. Podobné konstrukce jsou k vidění i na ostrově Samosir, jen tvar a zdobení se liší.
Teď už začíná pršet, přímo lít jak z konve, tak radši utíkáme k autu, a pokračujeme rychle dál, abysme stihli trajekt ve dvě hodiny, který vyráží z města Parapat k ostrovu Samosir. Slejvák je strašný, chvílemi není ani pořádně vidět na silnici, ale co je horší, není vidět ani na jezero, které možná dobrou hodinku objíždíme po cestě táhnoucí se po strmém břehu. Konečně jsme u toho obrovského jezera, pro mě nepředstavitelných rozměrů, a nevidíme z něj téměř nic.
Když přijíždíme do Parapatu, déšť se uklidňuje, přesto, je pořád šedo a fouká silný vítr. Trajekt už stojí připraven k vyplutí, tak nastupujeme a po chvíli vyrážíme kamsi do mlhy. Na palubě jsou s námi kromě dvou starších turistů jen samí místní, starší ženské v zelených uniformách usazené v první řadě u oken. Až u nich si uvědomuju, že lidi tu vypadají nějak jinak než na Jávě. Co bylo ovšem evidentní už od prvního dne na Sumatře, byl rozdílný přízvuk a rytmus v jazyce, vůbec ne tak jemný a zpěvný jako na Jávě, naopak mi velmi připomínal způsob, jak mluví lidi na Sulawesi, tedy v oblastech, kam jsem zatím měla šanci zavítat. Snad abychom v tom šedivém a upršeném počasí neusnuli, odkudsi se zjevilo několik malých kluků a začali zpívat tradiční písničky v batackém jazyce, kterému jsem samozřejmě neměla šanci rozumět, za to ženské u okna rozuměly velmi dobře a taky se náramně bavily, protože se od jejich sedaček neustále ozýval hlasitý smích.
Z přístavu jsme pak vyrazili rovnou na malý poloostrov Tuk Tuk, na kterém se nachází nejvíc hotelů a bungalovů na ostrově. Opět jsem měla štěstí a vybrala příjemné ubytování. Samosir Cottages skýtá několik bungalovů v různých úrovních na břehu jezera, pěkné čisté pokoje, vlastní restauraci a dokonce i možnost internetu. Bohužel bylo pořád zataženo, pršelo a dokonce zima a já byla zřejmě už z Berastagi trochu nachlazená, takže mi nebylo zrovna nejlíp. Po dlouhé cestě k Tobě jsme si dali na zbytek dne volno, které každý využil po svém, já odpočinkem v bungalovu.
Po cestě z Berastagi mě kontaktoval někdo z Emirates airlines v Jakartě, prý jestli by Milan nemohl vyplnit reklamační formulář, který by nám poslali faxem. V Samosir Cottages fax byl, takže jsem doufala, že bude tahle záležitost rychle vyřízená. Nakonec jsem musela čekat do druhého dne, než se v Jakartě rozhoupali a byli ochotní fax poslat.
Když jsem se celá unavená k večeru ploužila do restaurace objednat si nějakou večeři, koho nevidím. Dean! Jaká je šance, že se ubytuje na stejném místě, vždyť je tu jeden hotel vedle druhého a navíc tohle není to nejlevnější, což on podle mých domněnek hledal. Tak jsme si opět řekli ahoj, já zjistila, že ten samý den ráno vylezl na Sibayak u Berastagi a ještě stihl poslední trajekt na Samosir, ten kluk je vážně rychlej!