Jak se najíst zadarmo

Jakožto zahraniční studentka v Indonésii už jsem měla několik příležitostí, jak se najíst zdarma. Například na dvou svatbách v Bandungu, na různých akcích pořádaných školou a podobně. Na Bali je takových šancí víc. Upacary (hinduistické náboženské oslavy) se totiž konají každou chvíli a stačí o nějaké vědět a vetřít se na ni. No, vetřít se asi bylo silné slovo, ale tak jsem si tak trochu připadala, když jsme na jednu upacaru kousek od Honzova kostu dorazili. Už nevím, kdo poslal smsku, že se na onom místě nějaká koná…no tak jsme přišli (já se teda ve svém sarongu pohybovala opravdu velice pomalu…asi jsem ještě nepřišla na správný trik) a byli taky náležitě pohoštěni… čajíček, zákusky, večeře (i když to co jsem si dala na talíř, asi nebyla nejlepší volba), tanečky.
Pro vás jsem naštěstí nefotila to jídlo, ale taneční představení, tak na to mrkněte. V noci ale neumím já nebo můj foťák moc dobře fotit, takže fotky nejsou nějak ostré.

Konec roku

Kdo očekává historky z klubu, jak jsem pařila až do rána a bůhví co ještě, ať dál radši nečte. Ale přece jen…strávila jsem Nový rok na Bali!
31. prosince odpoledne se v parku, ale hlavně na rušné silnici kolem něj v centru Denpasaru odehrávala oslava příchozího Nového roku. Zatímco se v parku scházeli stánkaři a obyvatelé města si roztahovali deky na piknik, ze silnice lemující zelenou plochu zmizela auta a motorky. Vystřídali je totiž různé taneční skupiny a hráči gamelanu. U obrovské křižovatky bylo připravené nízké podium pro zástupce města a duchovní všech možných i nemožných náboženství praktikovaných na Bali. Ti pak spolu s obyčejnými smrtelníky mohli shlédnout různá taneční a hudební představení přímo na široké silnici. Vy se na to můžete podívat zprostředkovaně taky. Bohužel jsem ale nevyfotila všechno, protože bylo (už se na to nějak vymlouvám) vedro a vážně jsem se nechtěla kvůli podívané až do konce roztéct přímo na chodníku.
Večer jsem s Honzou a Milanem zajela ani nevím kam do nějaké vesnice k domu rektora ISI. Všichni darmasiswáci totiž byli pozvaní na večeři….no a já jsem přece taky darmasiswák, že jo:-) Pan rektor měl pěknou vilku a za ní jakýsi přístřešek, kde sedělo plno neznámých lidí a pár studentů darmasiswa. Jídlo se podávalo formou „švédského“ stolu (by mě zajímalo, jestli tu ten pojem vlastně znají, když se tu tak jídlo na různých akcí podává dost často…no vlastně všude, i ve warunzích)…takže si zas někteří pěkně nacpali břicha…hádejte, kdo asi…Protože se ale nic zajímavé nedělo a nikdo si nás víceméně nevšímal, za chvíli jsme to zase obrátili zpátky směr Denpasaru. No a zbytek večera jsme už strávili doma kecáním a popíjením místní pálenky „arak“ smíchané se spritem a limetkama (pro mě nejpřijatelnější varianta, samotný arak totiž připomíná slivovici, jen je slabší….a to vážně není nic pro mě).

Plážový den

Jednoho krásného slunečného dne se Honza rozhodl, že mi ukáže pláže na malém poloostrově jižně od Denpasaru. Celý den nám přálo počasí, což ovšem znamenalo neustálou ztrátu tekutin. Nejdřív jsme zajeli na Dreamland pantai (pantai = pláž), krásnou pláž s velkými vlnami lemovanou skalami. Vzhledem k vysokým vlnám se ale v moři nedalo koupat, takže jsme se přesunuli zase o kousek na jih, na Padang Padang pantai. Stejně jako předchozí pláž i tahle je mezi skalami, jen je menší. K pláži se schází nejdřív po schodech, které jsou součástí chrámu, a níž úzkou skulinou mezi skalami. Na pláži je několik obyčejných warungů a půjčovna slunečníků (20 tis. Rp, cca 40 Kč). Vlny už tak velké nebyly, takže jsme se tu na chvíli usídlili. Honza si mezitím stihl nakoupit i pár zaručeně originálních DVD, která si potom ovšem na notebooku nemohl pustit:-) Řádně osolení a upocení jsme vyrazili na poslední pláž nejvíc na jihu. Pláž Uluwatu je v podstatě samá skála. Přijeli jsme v době přílivu, takže písčitá pláž už víceméně zmizela a my jsme mohli obdivovat vodou vymletá skaliska. Když vystoupáte po žebříku na vyhlídku, naskytne se vám nádherný pohled na skalnaté pobřeží.
Kousek od pláže je Pura Uluwatu, hinduistický chrám postavený na skalnatém pobřeží. Oblékli jsme si připravené sarongy, obešli budku pro placení vstupného a mířili k chrámu. Stejně jako my tam v tu dobu vyrazila asi půlka Kuty, takže bylo možné slyšet ruštinu, angličtinu i japonštinu. A kromě toho i občasný řev opic. Opičky jsou to roztomilé, ale občas něco ukradnou. Mě tedy naštěstí nic, a to jsem jim mířila objektivem přímo do obličeje.
Zajímalo by mě, proč se u vstupu do objektu musí uvazovat půjčený nebo vlastní sarong se salenganem, když do vlastního chrámu stejně nemáte přístup. No vydělávat si tam nějak musí…
Na zpáteční cestě (která ale mohla skončit ještě někde u chrámu, protože se Honzovi zasekla brzda a Vespa se pořád cukala, že nechce jet) jsme se už za tmy stavili v té vyhlášené Kutě na večeři. Honza projel asi třikrát ulici Legian plnou obchodů (tak jsem aspoň měla na co koukat) než konečně našel odbočku do uličky, kde se nacházela oblíbená darmasiswácká restaurace. Nakonec jsem v Kutě ani tak nebyla zhnusená z hrozného množství tlustých bílých bělochů, jako z Číňana, kterého jsme museli potkat na Legianu, jak právě „smrká“ na chodník. Techniku měl opravdu čistou!

Ve fotogalerie se můžete podívat na všechny jmenované pláže i chrám Pura Uluwatu. Jen to možná bude trochu trvat, fotek je vážně moc.

Sukawati a Celuk

Hned druhý den po příjezdu mě Honza zavezl do nedalekého městečka Sukawati, kde je velký trh se suvenýry. Tam jsem koupila sarong a salengan (látkový pásek, který se uvazuje v pase v lepším případě přes kebayu, pokud máte) nutný pro vstup do chrámů a na upacary (hinduistické náboženské obřady). Na takovém místě jako je právě trh Sukawati je potřeba smlouvat, protože ho běžně navštěvují i cizinci a první nabízená cena tedy může být dost vysoká. Od té doby už jsem smlouvala snad při každém nákupu na tržišti. Dřív jsem se toho trochu bála nebo spíš nevěděla jak na to, ale tady jsem zjistila, že to může být docela zábava. Prodavači se sice někdy tváří, že při snížení ceny nebudou mít večer co jíst, ale to je jen jedna velká přetvářka a vy jim ten smutný výraz nesmíte zbaštit. Nakupování s Honzou byl taky docela zážitek…přestože už na Bali bydlí takovou dobu, nezvykl si pořád na mírně útočný přístup některých prodavačů. Ti jsou schopni za vámi jít ještě několik metrů a neustále nabízet své zboží, i když jim už po několikáté opakujete, že tyhle brýle už máte nebo že nic nepotřebujete. A tak byl mírně útočný i Honza…(promiň Honzo:-) Někteří, zvlášť ženské jsou ještě drzejší a jsou schopné vás chytit za ruku a táhnout zpátky do svého obchodu, abyste si přece jen vybrali, že cena je přece „nízká“. Teda musím uznat, že i na mě byl tenhle přístup někdy až moc drsný. Z Bandungu tohle neznám, tam si mě prodavači tolik nevšímají. Bali je ale turistická oblast, a tak se prodavači snaží vnutit, jak jen můžou. Bohužel jim nedochází, že takové jednání zákazníka spíš odradí a je tedy spíš kontraproduktivní. Na podobné jednání můžete narazit i na pláži, ale o tom až později.
Po nákupu na trhu jsme se jeli podívat do „mého prvního“ chrámu. Honza už dopředu vybavený sarongem a salenganem zastavil před chrámem v Sukawati. Já si ještě trochu neobratně uvázala ten svůj sarong přes kalhoty (fuj, to je vedro!) a můžeme vyrazit dovnitř. Tam ovšem nebyl nikdo, kdo by náš oděv zkontroloval, takže naše vybavení bylo trochu zbytečné.
Po návštěvě chrámu jsme vyrazili do městečka Celuk severovýchodně od Denpasaru. Městečko je plné stříbrotepeckých dílen a obchodů se stříbrnými šperky a jinými výrobky. Zastavili jsme u jednoho obchodu, kde jsme později i nakoupili. Po smlouvání vyšel můj celkem masivní prstýnek na 75 tisíc rupií (jestli si pamatuju dobře, cca 140 Kč!). A protože byl ještě trochu velký, mohla jsem si ho na místě nechat zmenšit na míru.

Bali

Svůj pobyt na Bali jsem s nadsázkou strávila na Honzově vespě. Chodit pěšky se moc nedá kvůli hroznému vedru a městská a meziměstská doprava moc rozvinutá není, takže nejlepší varianta pro cestování je motorka. Na motorce se můžete spálit (což se mi ovšem stalo až v Jogje) i úplně zmoknout. A speciálně na vespě si ještě užijete zážitků, které vám jiný skútr nedovolí. Jako třeba problémy s vyjížděním prudkých kopců….nakonec jsme to ale všechno zvládli.
I když si určitě uděláte svůj obrázek Bali sami podle fotek, ráda bych jen úvodem zmínila svou subjektivní a povrchní charakteristiku Bali.
Většina obyvatel Bali jsou hinduisté a tomu odpovídá jak způsob života, tak i třeba architektura, která se velmi liší od Javánské. Bali vládnou tři barvy – zelená (tedy příroda, takový dojem ale možná způsobilo to, že jsem na ostrov přijela v období dešťů), oranžová a šedá. Většina obydlí a chrámů jsou v kombinaci právě oranžové a šedé barvy. Obrázek si udělejte sami podle fotografií.
Bali je zaprvé ostrov chrámů. Těch je tu nepočítaně. Chrámy a chrámečky jsou všude! Veřejné ale i domácí. Součástí tradičního balijského obydlí je totiž i malý domácí chrám zasvěcený několika vybraným bohům, kterým pak domácí nosí každý den malé obětiny.
Zadruhé je to ostrov psů. Tam je psů jako psů! Naopak na Jávě je zase koček jako psů. Čím to? Na Jávě je většina obyvatel muslimské vyznání, které právě nepodporuje lásku k těmto tvorům. Tak jak na Jávě uvidíte spoustu bezprizorních koček, tak na Bali zase spoustu pejsků bez domova.
Zatřetí je to ostrov turistů. Těch je tu taky jako psů. Hlavně v turistickém centru Kutě na jihu ostrova nepotkáte téměř jediného domorodce. Místo nich se po ulicích a plážích promenádují zahraniční turisti. Nejčastěji asi z Austrálie. Nejvýraznějším a pro mě nejnepřijatelnějším rysem bule na Bali je odhalená horní část těla u mužů, v případě žen zase titěrné šatičky, které leckdy odhalují i s prominutím obrovské špeky, motorka s konstrukcí pro převoz surfu a někdy i hulvátské chování.
Abych nezapomněla…Bali je taky ostrov prasátek. Hinduisti samozřejmě oproti muslimům nemají problém pozřít vepřové, takže na každém rohu narazíte na „babi guling“, což jsou produkty podobné těm z naší zabijačky. Zato milovníci hovězího tu zase moc nepochodí…no všude se vám zavděčit nemůžou.

Hurá na Bali!

Z Bandungu jsem vyjížděla 28. prosince kolem třetí hodiny odpolední. Na stanovišti autobusů společnosti Kramat Jati se mnou čekal kamarád Purnama. Svěřila jsem mu totiž na celou dobu pobytu mimo Bandung svůj notebook. Může se stát, že bude po cestě pršet a voda nateče do zavazadlového prostoru, naznačil mi Purnama, že možná nebude nejlepší nápad dát si krosnu dolů. Tahat se ale s batohem, který jsem už tak sotva unesla, po schůdkách nahoru se mi ale vážně nechtělo, takže jsem ho pěkně vrazila řidiči do ruky, ať se o něj postará. Jojo, Purnama měl pravdu…při průjezdu nočním Semarangem a Surabayou (města na severním pobřeží Jávy) jsem mohla jen s vyděšeným výrazem sledovat, jak náš autobus téměř plave.
Třicet hodin se zdá hodně…a je to hodně, ale vydržet se to dá, zvlášť když můžete ulevit nohám a rozvalit se na sklopitelné podnožce. Občas jsem dokonce obdivovala řidiče, který nám na dobrou noc pouštěl západní rock. Pak to ale pokazil, a mnohem delší dobu z reproduktorů řval nesnesitelný indopop. V přístavním městě Banyuwangi na Východním cípu Jávy, kde nás čekal trajekt na Bali, jsem se konečně seznámila s rozjařenou skupinkou kluků z Bandungu, co si jeli užít Silvestr do Kuty (místo to známé vysokou návštěvností bule, tedy cizinců). Prokecali jsme plavbu trajektem, takže na zvracení a podobné žaludeční záležitosti nezbyl čas (a to ani při cestě nazpátek…a to jsem si už neměla s kým povídat!:-)
Bali velké není, ale cesta z přístavu Gilimanuk do Denpasaru byla ještě dlouhá a únavná. Na autobusové nádraží Ubung v Denpasaru jsme přijeli asi kolem šesté večer místního času (o jednu hodinu víc než na Jávě). Dlouho jsem na nádraží opuštěná nezůstala, za chvilku pro mě přijel Honza (darmasiswák, co v Denpasaru studuje tradiční tanec) na své vespě. No cesta k němu domů byla celkem legrační. Za prvé už tím, že dva vysocí Evropani vypadají na malé vespě celkem vtipně. Za druhé tím, že musel mít chudák Honza po celou dobu mezi nohama moji obrovskou krosnu (na zpáteční cestě to ovšem bylo ještě horší, protože jsem objem krosny za ty dva týdny stačila zvětšit asi o čtvrtinu).
Honza bydlí spolu s dalšími čtyřmi studenty Darmasiswa v klidné východní části Denpasaru v domku se čtyřmi bytečky a krásnou zahradou. Kromě něj si tu pohodu užívají Slováci Milan a Bára, další Čech Marcel a Angličanka Liz. Do školy (ISI, umělecká vysoká škola) to mají opravdu blízko, jak Honza říká „za plotem“.

Rodino, jsem zpátky! Zdravá a živá!

Je to už víc než měsíc, co jsem zmizela z těchto stránek, a tak je už asi na čase zase vás informovat o svém počínání v Indonésii. Bylo toho opravdu hodně a bylo to vážně skvělé!
28. prosince jsem se vypravila na asi třicetihodinovou cestu autobusem skoro přes celou Jávu až do hlavního města Bali, Denpasaru. Na Bali jsem přes dva týdny střídavě polehávala (hrozné horko!) a cestovala s kamarádem Honzou na jeho Vespě (je to zlatíčko…oba:-). Ze začátku jsem plánovala i několikadenní pobyt na vedlejším ostrově Lombok. Nakonec se ale nenašla dobrá duše, která by tam se mnou chtěla zajet, takže panenskou přírodu Lomboku si nechám na jindy…
Krásy Bali jsem pak vystřídala za krásy Jávy. Dva dny jsem strávila v mlze v okolí sopky Bromo na Východní Jávě. Pak jsem na necelé tři dny navštívila město Malang, pořád ještě na Východní Jávě. Z Malangu ale žádné fotky nejsou, takže jako bych tam ani nebyla:-) (tedy pro vás, snad ne pro své hostitele) No a z Malangu už jsem pospíchala navštívit darmasisvácké kamarádky do Jogji…to už vám snad něco říká…už jsem tam jednou byla. Původní plán zůstat tři dny se ovšem poněkud změnil a já zůstala dva týdny. Byly to ale dva týdny, které stály za to! Trochu smutná z návratu jsem přijela zpátky do Bandungu v neděli 1. února.
Fotografií je opravdu hodně a na picase se budou objevovat průběžně, stejně jako články. Tentokrát ale nečekejte žádné detaily, hodně jsem toho za tu dobu zapomněla….stejně vás to určitě nebavilo číst.