Nejen k 1. Máji

Už ani nevím, jak je to dlouho, pár měsíců nebo právě rok, co jsem příteli vysvětlovala symboliku 1. Máje. Tedy spíš tak, jak ji chápu já, navíc v kontextu čtyř ročních období, kterými Indonésie není obdarována.
Indonésie má, stejně jako jiné podobné tropické oblasti, dvě roční období – období sucha (musim panas, v překladu přesněji období tepla, horka) a období dešťů (musim hujan). Středoevropan si jako hlavní rozdíl mezi těmito obdobími všimne množství dešťových srážek a následně buď vyprahlé vegetace nebo bující zeleně. Žádné výrazné střídání teplot, opadané suché pestrobarevné listí, žádný sníh.
Obyvatel Indonésie si často jen těžko dokáže představit, jak taková čtyři roční období vypadají a co s sebou přinášejí. A tak jsem jednoho dne z nějakého důvodu, který už si nepamatuju, nostalgicky zavzpomínala na jaro způsobem krátké domácí výuky. Proč je máj časem lásky, proč je na prvního důležité políbit dívku pod větvemi třešně a tak dál. Jak na nás působí studená temná zima, a že jaro se tak stává obdobím doplňování nové energie a přináší nový život rostlinám, zvířatům a lidem, že přináší rozličné barvy a vůně a působí tak na smysly a city.
Poslední dobou takových nostalgických chvilek přibývá, kolikrát mě přepadnou jen tak bezdůvodně kdykoli je napadne. Buď jsou to vzpomínky na přátele a rodinu, různá místa a situace a nebo se mi vybavují (ale spíš se o to musím většinou snažit) vůně a barvy spojené právě třeba s jarem ale klidně i zimou, kterou naopak nemám ráda. Miluju vůni lesa a dřeva, půdy, posekané trávy, květin, obilného pole, letního deště ale i chladného vzduchu na podzim, kdy opadává listí, příjemné první hřejivé teplo po zimě, sytou žlutou barvu hořčičného pole, červené třešně, zlaté obilí, pestrobarevné listy na podzim, hnědé lesklé kaštany v zelené slupce, zpěv prvních ptáků na jaře…
Někdy mi to chybí, zvlášť když příroda tady není tak proměnlivá. Barevných kytek všude habaděj, všechno se zelená, a když neprší, tak barva jen ztratí na sytosti, opadané listí stromů má univerzální hnědou nebo okrovou barvu a horko nedovolí vnímat jemné závany vůní rostlin. Ale i přesto se občas zadaří a do nozder se dostane i něco jiného než černý prach z výfuků aut a motorek nebo všelijaké vůně ze stánků s občerstvením. Vůně slaného přímořského vzduchu, přicházejícího deště, trávy a hřebíčkových cigaret, krvavé, růžové, oranžové a modré červánky, obrovské oranžové slunce nad obzorem, zelené sazenice rýže, ranní opar za rozbřesku, siluety palem, noční obloha s novými souhvězdími, cvrlikání ptáků, kokrhání kohoutů, roztomilý cvrkot domácích ještěrek cicak, vzdálené kakofonické zvuky orchestru gamelan šířící se nočními ulicemi, Allahu Akbar pětkrát denně z reproduktorů mešit a modliteben a včera ráno indonéská rytmická taneční hudba dangdut s indickými a arabskými prvky linoucí se z reproduktorů městského autobusu a řidič vyťukávající její rytmus do volantu. Takhle si dobíjím energii na javánský způsob.

Žádné bombové útoky, žádné ničivé zemětřesení. Místní televize se sice už několik týdnů ne-li měsíců zabývá velkými korupčními kauzami a servíruje divákům čerstvé záběry přímo ze soudní síně, ale to je pro mě podívaná nezáživná, cožpak teprv pro vás.
Tak vám místo toho naservíruju pár naprosto nezajímavých postřehů ze svého téměř venkovského života v jednom městě, na které dohlížejí dvě okouzlující sopky, Merapi a Merbabu (během posledních několika dní je na ně kvůli minimální nízké oblačnosti opravdu krásný pohled).
Za prvé si zas a znovu uvědomuju, jak levně se tu žije. No dostali byste v české hospodě i té nehorší kategorie teplé jídlo za 7Kč? Topinka s česnekem se nepočítá.Tedy za 7 korun v případě, že nejste masožravec a spokojíte se například s plným talířem rýže (jak jinak že), několika druhů výborné dušené zeleniny, čerstvě připravované chilli omáčky a dvou kousků smaženého “chlebíčku” tempe ze sojových bobů.

Za druhé jsem až po roce a půl došla k závěru, že Indonésani hrozně rádi skáčou druhým do řeči. Zkušenost mám jak s kamarády, tak cizími lidmi. Ať už se mě cíleně na něco ptají nebo sama něco vyprávím, neustále mě přerušují a dokončí si mnou načatou větu pěkně po svém (často s naprosto odlišným sdělením než jsem měla v plánu já). To je někdy korunováno jejich ohromnou radostí z domění, jak jsou chytří a rozumí, co chci říct.
Další podobný rys se k tomuto úzce váže. To že Indonésan velice rád vyzvídá odkud jste, kam jdete, jak se jmenujete a tak pořád dokola, je stará známá věc. Někteří jedinci (a není jich bohužel málo) ale ovládají policejní taktiky, doslova svou oběť (mě!) vyslýchají. Chybí jen ta temná zatuchlá cela a ostré světlo, co se vám propichuje oči.
Je to jako hra na čas, na kolik otázek stihnu za co nejkratší dobu odpovědět. Kde bydlíš, jak dlouho tu jsi, jak se jmenuješ, odkud jsi, studuješ, kde studuješ, kolik je ti let, jsi vdaná,…? Bez nadsázky říkám, že se během tohoto výkonu kolikrát ani nestíhám nadechnout.
Před pár týdny jsem byla na jednom místním úřadě. Většina zaměstnanců oddělení, kam jsem měla namířeno , byli muži, konkrétně tak z poloviny mladí kluci, kteří se nad mojí přítomností náramně bavili. Po půl hodině vyslýchání a neustálého přerušování nastalo příjemné ticho. To ale narušil další klučina, který se mě hned po svém příchodu do místnosti začal vyptávat přesně na to samé, co jeho kolegové předtím. Ti z toho samozřejmě měli ohromnou srandu.
Hlídač parkoviště pošty jen hodinu poté zase přeskočil ty úvodní “nepodstatné” dotazy a rovnou ze mě tahal můj věk. Po mém dotazu, jestli hledá přítelkyni, se sice trochu zarazil, ale nenechal se odradit a začal mi skládat komplimenty týkající se mé údajné krásy. Už mě ale nebaví každýmu vysvětlovat, že kdyby přijel do Čech nebo kamkoliv jinam, kde žijou bule holky, hned bych byla za tu ošklivou. Na druhou stranu, kterou holku by taková lichotka nepotěšila. Jeden z mála komentářů, které mě ještě baví poslouchat.
A na závěr setkání s místním „gigolem“, hnusným vobšourníkem na motorce, který mě jednou večer pronásledoval na cestě do warungu mého kamaráda. Podobných typů, co se chtějí připojit a pokecat, když jedu někam na kole, je víc, ale většinou je s nima celkem rozumná domluva a někdy je to i fajn. Tohle byl ale hnusák od pohledu, a i když nejdřív začal neutrálním pozdravem, za pár vteřin na to už mi nabízel sex. To bylo zatím poprvé a naposledy, co jsem si s někým něco otevřeně pěkně od plic vyříkávala přímo na ulici.

Vízová turistika

Protože už jsem dlouho nic nenapsala, možná jste usoudili, že už jsem se nejspíš vrátila do Čech. Pravda je někde jinde, v tom mým podkrovním kamrlíku už mohly vzniknout tři nové články, ale pokaždé jejich osud dopadl stejně – tlačítkem Delete chráním lesy.
Když mě tady prostě tak strašně chutná, tak proč se teď vracet. Až nebudu schopná pozřít ani zrnko rýže, třeba tuhle možnost konečně zvážím. Přesto jsem se ale asi před měsícem na pár dní vydala směr severovýchod, do Singapuru. Druhé kolo vízového kolotoče. Stejně jako v každé jiné zemi, ani v Indonésii to nemá imigrant jednoduché, protože si svůj pobyt musí neustále obhajovat. Po šesti měsících jsem tedy zase musela vyjet ze země, abych si pak přivezla novou vstupenku.
Někdo jezdí do Singapuru na dovolenou, pro někoho je jen přestupní stanicí na cestách po Jihovýchodní Asii. Pro mě je tenhle bohatý městský stát obklopený Malajsií destinací vízové turistiky. A nejsem sama. Na Indonéské ambasádě nebo třeba v místních velice oblíbených hostelech se tu a tam potkáte s lidmi, kteří mají stejný cíl. Stejně jako starší Japonec, který se mnou tentokrát sdílel dormitory v hostelu v Little India. Stejně jako ostatní nocležníky jsem ho brala jen jako nutnou součást klimatizovaného pokoje s palandami a až předposlední den mého pobytu, když jsem si šla na ambasádu pro pas s novými vízy, jsem zjistila, že máme něco společného. A tak jsme si nakonec i docela příjemně, i když kvůli jazykové bariéře krátce popovídali, a pak i před odjezdem na letiště s úsměvem rozloučili a popřáli si navzájem hodně úspěchů.
Jezdím do Singapuru nerada. Někdo asi nechápavě kroutí hlavou, ale je to tak. Singapur je opravdu pěkné, čisté a velice moderní město, kde se spolu mísí různé kultury. Potkáte tu Malajce, Indonésany, Čínany, Indy nebo přistěhovalce a turisty ze “západu”. Město nabízí od různých památek především z koloniální éry, muzeí, galerií, náboženských stánků, zábavních atrakcí, luxusních obchodních domů a pěkných pláží až po nepřehlédnutelnou směsici různých národních kuchyní, přičemž ta malajská, indonéská, čínská a indická dominuje.
Jenže pokud je váš rozpočet značně omezený a navíc trpíte cestovní horečkou nebo co to v mém případě bylo, moc si tohle město neužijete. Stejně jako poprvé, i tentokrát jsem se ulicemi a podzemím velkoměsta ploužila spíš jak svůj vlastní stín, slabá, bez energie.
Mám na to dvě teorie. Buď jde o kombinaci neustálého střídání teplot - klimatizace vs horko a vlhko, což zdravotní stav právě nezlepší, spíš naopak. A nebo za to může mnou samotnou dlouhodobě utvrzovaná nechuť odjet jen na pár dní ze své závislosti na Indonésii a za 5 dní utratit peníze, které většině Indonésanů vystačí na měsíc. A to se pak projevilo i na fyzickém stavu.
Ale přežila jsem a s velkou radostí se tak mohla vrátit, i když jsme si zpáteční let prodloužili o pět koleček nad příšerně nudnou krajinou několik desítek kilometrů západně od Yogyakarty.
I mentálně se na mě tento výlet nějak výrazně nepodepsal, nejspíš proto, že jsem se snažila vyhýbat zářivým výlohám v luxusních obchodních domech. I přesto jsem si nějaký ten módní výstřelek dovezla – troje kalhotky za 10 singapurských dolarů a k těm jsem pak musela v Marks&Spencer ještě přidat pár oblíbených čokoládových tyčinek.

Cesty do lvího města ale nakonec nelituju. Takových momentů, jako když se mi do rukou dostanou po nekonečném čekání doprovázeným nervovým tikem krásná nová voňavá víza a z mého debilního výrazu se dá ještě několik následujících minut vyčíst neskutečná radost, vážně není mnoho.

Nerudnej asociál

Vyprala jsem černý trička, namočila zelený a šla posbírat suchý modrý prádlo. A po cestě do pokoje potkám ten poďobanej obličej. „Nááá, tak sis právě vyprala?“ Možná kdyby tam nebylo to „nááá“ nebo co to bylo za zvuk, tak i já něco zabručím jako oodpověď, ale při pohledu na její slepičí výraz jsem radši jen beze slova prošla.
Čím je víc lidí v tom našem „pavlačovým“ domku, tím jsem nerudnější. Nebo je to jen během posledních tří dnů, co se vedle v pokoji usadila ta můra? Ona třeba ani můra není, ale znáte to, první dojem dělá svoje. První den zabrousila do všech koutů, snad jen kromě zamknutých obývaných pokojů. Ještěže nemá instinkt počůrat si svoje teritorium. Nepochopila, že v koupelně se člověk myje a není nutno se tam půl hodiny vykecávat po telefonu.
V době, kdy jsem se sem přistěhovala, nás tu bylo dohromady s paní domácí a jejím manželem zhruba šest. Dnes je počet téměř trojnásobný. Taková šance ke konverzacím na různá témata (i když ze začátku bych byla hlavním tématem já)! Jenže mě to prostě nebere.
Že žiju rok a půl v Indonésii, ještě neznamená, že se ze mě stala Indonésanka. Stejně tak to neznamená, že jsem si úplně zvykla na ty nejběžnější konverzační otázky jako: Kam jdeš? Odkud jdeš? Ty ses právě myla? Jdeš do školy? atd.. Asi už jsem paranoidní, ale někdy mi tyhle dotazy vážně lezou na nervy. Zvlášť od některých pipinek z baráku. Pak se člověk nemůže divit, že ani nemám chuť navazovat s nima nějaký kontakty. Předpokládám, že už jsem ve škatulce „sombong“ (nafoukaná). No co, tam jsem možná občas patřila i doma.
Jak to tady ty lidi dělají, že se k sobě hned mají, a i když se vůbec neznají, proberou za deset minut kde co? Nedávno se mi povedlo seznámit svého přítele s kamarádem, který se nečekaně objevil ve městě. Po úvodním, trochu nesmělém představení, se ti dva hned začali bavit jak dva staří známí a pusy jim mlely a mlely a já tam byla jaksi navíc. Tak tohle se mě stává opravdu zřídka.
Teď si možná stěžuju, ale je mi jasný, že jakmile se dostanu do té naší české krajiny, bude mi tohle sakra chybět. Proč se se mnou v tramvaji nikdo nechce bavit, proč na mě děcka na ulici nevolají, proč se na mně lidi neusmívají? To mi připomíná strašně milou situaci z autobusu před pár dny. Po dlouhé době přišel opravdový tropický slejvák. Jenže v nevhodnou dobu-byla jsem zrovna ve městě a chtěla se vrátit domů. Bylo potřeba udělat asi 5 kroků z obchodu na ulici, kde bych hned naskočila do autobusu (ještěže se do nich naskakuje téměř za jízdy a dveře jsou pořád otevřené). Po delším váhání jsem se odhodlala k činu, a když se v zatáčce objevil autobus, rychle jsem vyrazila ven. Jenže na silnici tekla řeka dešťové vody (a bůhví čeho ještě) a vlna mi vzala sandál. Představa, že bych musela z autobusu zase ven, totálně promoknout a třeba sandál nakonec ani nechytnout, mě vyděsila. Třicet kaček za jednu plastovou žabku oželím. Chlapík, který v autobuse vybírá jízdné, se ale rozhodl pro záchranu boty jedné zmoklé slepice. Řidič se rozjel a po pár metrech zase zpomalil, aby chlapík mohl vyběhnout a zachránit žabku před další plavbou neznámo kam. Tomu se říká happy end! Jenže znáte takový nějaký z české MHD, kde se všichni včetně řidiče jenom kaboní, důchodci se rvou jako o život, aby jim někdo nezasedl volné místo, a řidič vás přicvakne ve dveřích nebo vám sprostě ujede?

Filmoví piráti a prznitelé

Místní televizní stanice zřejmě šetří. Jak si jinak vysvětlit dva jevy týkající se vysílání filmů zahraniční (vesměs americké) produkce. Bez kabelové televize a satelitu je v základní nabídce počet televizních stanic kolem desítky. Z tohoto počtu vysílají pravidelně každý den večer zahraniční filmy asi dvě stanice. Zbytek se věnuje různým estrádám a telenovelám. Jenže ani koukat na ty zahraniční filmy není kolikrát výhra. Buď jde totiž o akční film nebo horor z 80. nebo 90. let (často béčkový), anebo už po několikáté shlédnete nějaký novější americký filmový trhák. Druhá varianta se jeví schůdnější, kdyby … Kdyby ten samý film nepouštěli během půl roku už potřetí.
Pokud vám tohle jako filmovému fanouškovi nestačí, nabízí se další varianta, která obnáší jen pár korun a počítač.
U nás nelegální výroba a šíření nejen filmových kopií je v Indonésii přípustná a naprosto běžná. Ironií je ovšem prohlášení předcházející téměř každému takto podvodně zkopírovaného filmu hlásající nelegálnost takovýchto aktivit a jejich následky, tedy že vás FBI nebo CIA pošle do chládku nebo zaplatíte pokutu.
Pouličních stánků a obchůdků s kopiemi filmových a hudebních nahrávek ve formátech CD, MP3, DVD, VCD, Blue Ray a bůhví jakých dalších najdete alespoň v každém velkém městě plno. A cena například jednoho kusu DVD s filmem? Ta se pohybuje kolem 8 000 Rp (směšných 16 Kč). Ale pozor, někdy taky za tuto částku dostanete „odpovídající“ kvalitu! Velká většina filmů nabízí běžné menu s výběrem scén, jazyka (přinejmenším angličtina) a titulků (angličtina, někdy indonéština, španělština atd.). Titulky jsou v různé kvalitě od velmi dobrých po téměř chybějící nebo špatně přeložené. Kvalita obrazu je většinou dobrá. Taky se vám ale může stát, že narazíte na příšerného zmetka. Obraz a zvuk je hrozný, někdy z důvodu natáčení kopie přímo v kině. Moje první taková chuťovka byl Avatar.
Bylo kolem vánoc a já jsem na IDNES četla recenzi od paní Spáčilové. Film šel teprve do kin. Na druhý den jsem vyrazila na drobný nákup filmů do zásoby. U regálu se na mě nalepil nějaký kluk a prý, jestli nechci třeba Avatar. Cože? Tak brzo? Ale jsme přece v Indonésii, ne?
I když jsem tušila zradu, stejně film skončil mezi nákupními položkami. Večer mě čekal zážitek! Tak opěvovaná digitální technologie mě samozřejmě naprosto nenadchla, i když jsem tenhle trhák měla hned z první ruky…šlo totiž o kopii z kina. Přes hrůzu a děs obrazu a zvuku (angličtina se prostřídala s ruštinou…chápete to?!) jsem pořád ještě zvědavá všechno protrpěla až do konce. Kdosi si dal i trochu práce a přidal titulky, které ovšem svůj původní význam naprosto postrádaly. Tuhle zhovadilost jsem přičítala faktu, že šlo o novinku, kterou zatím asi jinak než natáčením v kině získat nejde. Bohužel po Avataru následovaly podobné zkušenosti i s filmy trochu staršího data. No, přece jen jednou to byly taky novinky, takže dopadly stejně. Bohužel tenhle velký nedostatek máte možnost zjistit až doma. Přece jen ale asi začnu s kontrolou už v obchodě. Naposledy jsem si totiž koupila mimo jiné i úplně poškrábané DVD, které tedy přede mnou zřejmě vidělo už pár lidí.
Ale ještě k Avataru. Moje špatná zkušenost vedla k další špatné zkušenosti, tentokrát ne s kvalitou filmu ale kvalitou místních služeb. Podle skouknutého DVD jsem už tak nějak tušila příběh, ale chtěla jsem se konečně, stejně jako paní Spáčilová, přesvědčit o výtvarných kvalitách filmu. Takže hurá do kina. Uznávám, že nebyl nejlepší nápad vyrazit tam právě na Silvestra, ale co už, stalo se. V Jogje jsou dva multiplexy, které jsou kvalitou a vybavením srovnatelné s těmi našimi. Tedy bohužel až na kvalitu služeb pro zákazníky.
U pokladny v prvním kině jsem neuspěla, na pultu hlásila cedulka, že lístky na promítání Avataru jsou na tento den vyprodané. Zkouším druhé kino, situace se ovšem opakuje. Jak tedy získat lístky na jiný den? Pokud chcete vidět promítání odpoledne nebo večer, je jistější koupit lístek už ráno nebo dopoledne. Rezervace lístků předem není možná! Nikoho nezajímá, že bydlím na druhém konci města, a musela bych se tak dopravit na místo jednou dopoledne, abych koupila lístek, a podruhé večer na promítání filmu. Nemyslím, že velmi nízká cena lístku (15 000 Rp tedy asi 30 Kč ve všední den, 25 000 Rp tedy zhruba 50 Kč o víkendu a ve svátky) by mi zlepšila náladu.
Když jsem se pár dní po Novém roce do kina vydala podruhé, nebylo daleko k dalšímu zklamání. Ale nakonec jsem „uspěla“. Naivně jsem věřila, že hlavní nával už konečně opadl, přece jen se promítá už asi dva týdny několikrát denně ve třech sálech, které ony dva multiplexy dohromady vyhradily právě pro Avatar. Bilance: v prvním kině zbylo posledních pár volných míst v první řadě, v druhém měli navíc i nějaká v řadě druhé. Napotřetí už bych tenhle proces asi vzdala, tak jsem radši vzala za vděk druhou řadou, téměř ochrnutým krkem a namoženýma očima. Očekávání z filmu se ale splnila.
Naprosto opačná situace, která se teď po zkušenosti s indonéským kinem jeví jako legrační, se stala před pár lety v Brně. Sestřinu promoci jsme chtěli kromě výborné večeře v pizzerii oslavit i tehdy novou bondovkou Casino Royale. Sestra se jala zařizování, a protože měla být ten den údajně premiéra filmu v brněnském Špalíčku, radši předem telefonicky rezervovala lístky. Ty se musí na pokladně vyzvednout a zaplatit nejpozději půl hodiny před začátkem promítání. Spěchali jsme tedy s plnými břichy, abychom byli na místě včas. To se povedlo a lístky jsme koupili. Když jsme ale vešli do sálu, byl téměř prázdný. Nakonec se nás tam mohlo sejít dobrých třicet! Premiéra už totiž byla…předešlý den. Tak tohle by se v Indonésii asi opravdu nestalo, aby na očekávaný film už druhý den dorazila jen hrstka diváků. Přece jen, Indonésanů je víc jak dvacetkrát víc než Čechů a nízké vstupné těžko někoho odradí.

Nové odkazy

Chci vás upozornit na nové odkazy v „Oblíbené“, které jsem přidala na pravou stranu pod fotogalerii. Kromě linků na blogy mých přátel, kteří píšou o Indonésii (nebo spíš psali, když tu ještě byli), indonéskou ambasádu v Praze a sdružení Tenggara, jsem nově umístila i další zajímavé, které mají souvislost s touto zemí.
Libor Novotný je nadšený cestovatel, který se svou rodinou navštívil spoustu míst světa, a na konci minulého roku přidal do svého seznamu i Indonésii. Na jeho stránkách najdete velmi čtivé cestopisy s fotografiemi a videi.
Harimaubatik je český e-shop s tradičními indonéskými výrobky z batiku od košil, sukní a šatů až po obrazy.
Manumade se zase soustředí na prodej indonéského nábytku a interiérových doplňků, které nesou punc osobitosti. Kromě toho si můžete v e-shopu koupit i výrobky nesoucí značku Fair Trade.
Sangahanem je zase skupina z Jogjakarty na Jávě, která hraje etnickou hudbu. Pokud si ale kluky chcete poslechnout, musíte přijet do Jogji.
Poslední, respektive nejnověji přidaný odkaz v sobě skrývá velmi zajímavé cestopisy především z Evropy. Takže pokud hledáte tip na dovolenou nebo výlet, mrkněte na www.cestopisy.net. Nějaký ten tip na cesty po Indonésii tam najdete taky, samozřejmě ode mě.


A pokud vám nestačí cestopisy, rádi byste se do této krásné země podívali a hledáte víc informací, stačí mně kontaktovat na mailu: kulhankova.k@centrum.cz. Těm, kteří jen hledají informace, ráda poradím. Kromě toho nabízím své průvodcovské služby na ostrovech Jáva, Bali a Sulawesi.

Zboží si vyzvedněte na nejjižnější pokladně

Kdo má i ve svém dospělém věku někdy problém rozeznávat pravou a levou stranu (například já), může si od něj trochu ulevit v Indonésii. Indonésani sice nejsou takoví ignoranti, že by neznali pojem „levá“ a „pravá“ (např.: ukazatel na světelné křižovatce, který zjednodušeně říká, že v případě odbočení vlevo můžete jet i na červenou nebo vyslovení „vlevo“ když chcete, aby vám řidič angkotu zastavil, kde potřebujete), ale snad mnohem častěji pro orientaci v prostoru používají světových stran. Ovšem ne všude ve stejné míře, jak se mi aspoň jeví podle toho, co kolem sebe vidím a slyším. Například v Jogjakartě je ale určitě více než vhodné ovládat tyto zeměpisné znalosti. Když pomineme naprosto běžné používání světových stran pro zeměpisná označení správních celků jako „Západní Jáva“, „Jižní Sulawesi“ a podobně, zbývá ještě hodně, pro nás často nepochopitelných situací, kde tyto výrazy nacházejí své uplatnění. Předpokládám, že se tu ve školách nestává, aby dítě popisovalo body na mapě pomocí „nahoře“ a „dole“, tak jako to máme ve zvyku my (neměla bych generalizovat na základě vlastních zkušeností).
Můžeme začít například tím, že hledáte nějaký konkrétní bod nebo ulici. Kromě možného popisu cesty typu „první ulice vlevo, pak na křižovatce doprava“ si také vyslechnete třeba „od křižovatky na východ, obchod je pak na severní straně ulice“. Za vše mluví i názvy čtvrtí a dvou náměstí v okolí jogjakartského sultánova paláce, které se řídí podle světových stran.
Když ve městě pobýváte delší dobu, rychle však pochopíte, kde je sever a jih. Tedy aspoň na místech, která už jsou vám dobře známá.
Problém začíná při orientaci a popisu určitých míst v měřítku mnohem menším.
Vlaková zastávka u letiště Adi Sucipto v Jogjakartě. Cedule hlásá, že pokud chcete jet směrem na Surakartu, musíte čekat na jižním nástupišti.
Samoobsluha v centru města. Pracovnice obchodu mi oznamuje, že určité zboží musím platit u pokladny, která je nejvíc na jih (pokladen je několik v řadě vedle sebe).Viz. take fotografie.
Bankomat v samoobsluze a u něj cedulka nabádající, aby se čekající na výběr hotovosti řadili od severu.
Ve spoustě budovách narazíte na cedulky na dveřích, že pro vstup do určitého oddělení musíte využít severních, jižních, východních či západních dveří, neboť právě ty, u kterých stojíte, vás do oněch míst opravdu nedovedou nebo jsou zcela prostě jen dočasně nefunkční.
A tak bych mohla pokračovat do nekonečna, jen by se zmiňované situace nejspíš velmi podobaly.
Musím říct, že používání světových stran je velmi nakažlivé. Tedy co se mě týče, já už se tu „nakazila“ vším možným, jen ty místní nemoci se mi naštěstí zatím vyhýbají. Sama světové strany používám nejen pasivně, když mi třeba někdo vysvětluje cestu, ale i aktivně. Jen to někdy přináší drobné nepochopení například z řad nezasvěcených, kteří si přijeli užít Indonésie bez nutnosti těchto znalostí. Kupodivu nejvýraznější reakce jsem se ale dočkala od jednoho známého, který pochází ze Sumatry a už delší dobu žije v Bandungu na Západní Jávě. Ten mi napůl rozhořčeně, napůl pobaveně vysvětloval svoje nepochopení pro „nadměrné“ používání výrazů pro světové strany. A to jen proto, že jsem mu říkala, že bydlím na jihu Jogji.