Místní televizní stanice zřejmě šetří. Jak si jinak vysvětlit dva jevy týkající se vysílání filmů zahraniční (vesměs americké) produkce. Bez kabelové televize a satelitu je v základní nabídce počet televizních stanic kolem desítky. Z tohoto počtu vysílají pravidelně každý den večer zahraniční filmy asi dvě stanice. Zbytek se věnuje různým estrádám a telenovelám. Jenže ani koukat na ty zahraniční filmy není kolikrát výhra. Buď jde totiž o akční film nebo horor z 80. nebo 90. let (často béčkový), anebo už po několikáté shlédnete nějaký novější americký filmový trhák. Druhá varianta se jeví schůdnější, kdyby … Kdyby ten samý film nepouštěli během půl roku už potřetí.
Pokud vám tohle jako filmovému fanouškovi nestačí, nabízí se další varianta, která obnáší jen pár korun a počítač.
U nás nelegální výroba a šíření nejen filmových kopií je v Indonésii přípustná a naprosto běžná. Ironií je ovšem prohlášení předcházející téměř každému takto podvodně zkopírovaného filmu hlásající nelegálnost takovýchto aktivit a jejich následky, tedy že vás FBI nebo CIA pošle do chládku nebo zaplatíte pokutu.
Pouličních stánků a obchůdků s kopiemi filmových a hudebních nahrávek ve formátech CD, MP3, DVD, VCD, Blue Ray a bůhví jakých dalších najdete alespoň v každém velkém městě plno. A cena například jednoho kusu DVD s filmem? Ta se pohybuje kolem 8 000 Rp (směšných 16 Kč). Ale pozor, někdy taky za tuto částku dostanete „odpovídající“ kvalitu! Velká většina filmů nabízí běžné menu s výběrem scén, jazyka (přinejmenším angličtina) a titulků (angličtina, někdy indonéština, španělština atd.). Titulky jsou v různé kvalitě od velmi dobrých po téměř chybějící nebo špatně přeložené. Kvalita obrazu je většinou dobrá. Taky se vám ale může stát, že narazíte na příšerného zmetka. Obraz a zvuk je hrozný, někdy z důvodu natáčení kopie přímo v kině. Moje první taková chuťovka byl Avatar.
Bylo kolem vánoc a já jsem na IDNES četla recenzi od paní Spáčilové. Film šel teprve do kin. Na druhý den jsem vyrazila na drobný nákup filmů do zásoby. U regálu se na mě nalepil nějaký kluk a prý, jestli nechci třeba Avatar. Cože? Tak brzo? Ale jsme přece v Indonésii, ne?
I když jsem tušila zradu, stejně film skončil mezi nákupními položkami. Večer mě čekal zážitek! Tak opěvovaná digitální technologie mě samozřejmě naprosto nenadchla, i když jsem tenhle trhák měla hned z první ruky…šlo totiž o kopii z kina. Přes hrůzu a děs obrazu a zvuku (angličtina se prostřídala s ruštinou…chápete to?!) jsem pořád ještě zvědavá všechno protrpěla až do konce. Kdosi si dal i trochu práce a přidal titulky, které ovšem svůj původní význam naprosto postrádaly. Tuhle zhovadilost jsem přičítala faktu, že šlo o novinku, kterou zatím asi jinak než natáčením v kině získat nejde. Bohužel po Avataru následovaly podobné zkušenosti i s filmy trochu staršího data. No, přece jen jednou to byly taky novinky, takže dopadly stejně. Bohužel tenhle velký nedostatek máte možnost zjistit až doma. Přece jen ale asi začnu s kontrolou už v obchodě. Naposledy jsem si totiž koupila mimo jiné i úplně poškrábané DVD, které tedy přede mnou zřejmě vidělo už pár lidí.
Ale ještě k Avataru. Moje špatná zkušenost vedla k další špatné zkušenosti, tentokrát ne s kvalitou filmu ale kvalitou místních služeb. Podle skouknutého DVD jsem už tak nějak tušila příběh, ale chtěla jsem se konečně, stejně jako paní Spáčilová, přesvědčit o výtvarných kvalitách filmu. Takže hurá do kina. Uznávám, že nebyl nejlepší nápad vyrazit tam právě na Silvestra, ale co už, stalo se. V Jogje jsou dva multiplexy, které jsou kvalitou a vybavením srovnatelné s těmi našimi. Tedy bohužel až na kvalitu služeb pro zákazníky.
U pokladny v prvním kině jsem neuspěla, na pultu hlásila cedulka, že lístky na promítání Avataru jsou na tento den vyprodané. Zkouším druhé kino, situace se ovšem opakuje. Jak tedy získat lístky na jiný den? Pokud chcete vidět promítání odpoledne nebo večer, je jistější koupit lístek už ráno nebo dopoledne. Rezervace lístků předem není možná! Nikoho nezajímá, že bydlím na druhém konci města, a musela bych se tak dopravit na místo jednou dopoledne, abych koupila lístek, a podruhé večer na promítání filmu. Nemyslím, že velmi nízká cena lístku (15 000 Rp tedy asi 30 Kč ve všední den, 25 000 Rp tedy zhruba 50 Kč o víkendu a ve svátky) by mi zlepšila náladu.
Když jsem se pár dní po Novém roce do kina vydala podruhé, nebylo daleko k dalšímu zklamání. Ale nakonec jsem „uspěla“. Naivně jsem věřila, že hlavní nával už konečně opadl, přece jen se promítá už asi dva týdny několikrát denně ve třech sálech, které ony dva multiplexy dohromady vyhradily právě pro Avatar. Bilance: v prvním kině zbylo posledních pár volných míst v první řadě, v druhém měli navíc i nějaká v řadě druhé. Napotřetí už bych tenhle proces asi vzdala, tak jsem radši vzala za vděk druhou řadou, téměř ochrnutým krkem a namoženýma očima. Očekávání z filmu se ale splnila.
Naprosto opačná situace, která se teď po zkušenosti s indonéským kinem jeví jako legrační, se stala před pár lety v Brně. Sestřinu promoci jsme chtěli kromě výborné večeře v pizzerii oslavit i tehdy novou bondovkou Casino Royale. Sestra se jala zařizování, a protože měla být ten den údajně premiéra filmu v brněnském Špalíčku, radši předem telefonicky rezervovala lístky. Ty se musí na pokladně vyzvednout a zaplatit nejpozději půl hodiny před začátkem promítání. Spěchali jsme tedy s plnými břichy, abychom byli na místě včas. To se povedlo a lístky jsme koupili. Když jsme ale vešli do sálu, byl téměř prázdný. Nakonec se nás tam mohlo sejít dobrých třicet! Premiéra už totiž byla…předešlý den. Tak tohle by se v Indonésii asi opravdu nestalo, aby na očekávaný film už druhý den dorazila jen hrstka diváků. Přece jen, Indonésanů je víc jak dvacetkrát víc než Čechů a nízké vstupné těžko někoho odradí.
Žádné komentáře:
Okomentovat