North-West Sumatera Tour 1

Kdyby mi někdo dopředu řekl, co mě během toho měsíčního cestování po Indonésii (z toho 9 dní na Sumatře) všechno čeká, nejspíš bych okamžitě zrušila svou účast a hrála mrtvýho brouka. Díky bohu, že jsem dopředu nic nevěděla a nic nezrušila. Občas mě to stálo nervy, ale stálo to za to! Zatím můj nejlepší zájezd!
Říká se, že co se podělat má, to se podělá…a je to stoprocentní pravda! Kdyby se nepodělalo tolik věcí a následně mi to nevynahradily jiné, skvělé zážitky, na co bych pak vzpomínala?

Tak tedy, jízda začíná a rovnou pěkně naplno! Ve čtvrtek 17. března jsem měla na jakartském letišti sraz se svojí devítičlenou skupinkou. Většinu jsem znala ze setkání v Praze, zbytek byl pro mě překvapením. Měla jsem z Jogji přiletět o něco dřív než letadlo Emirates Airlines, ale nakonec jsem měla jak já, tak Emirates spoždění, takže jsme na jakartské letiště dorazili zhruba stejně. Přestože jsem měla lokální let, národní letecká společnost Garuda parkuje svoje letadla na mezinárodním terminálu. Takže přesun shuttle busem na domestic terminál a čekání na skupinu. A tady všechno začíná. Z poklidného čekání se vyklubala totálně stresová situace. Přestože měla moje skupinka asi dvě hodiny na vyřízení všeho nutného a přesun autobusem, ani 45 minut před odletem nikde nikdo! To už po telefonu probíhala zmatená komunikace, co se vlastně děje. Milanovi nepřišlo zavazadlo, vypisuje se nějaký formulář a se zaměstnancem Emirates řešíme případné následné události, co až zavazadlo přijde. Letíme totiž okamžitě na Severní Sumatru, do jejího hlavního města Medanu, kde se zdržíme jen jednu noc. Check in přepážky u lokálních letů se zavírají 45 minut před odletem, což já sice stíhám naprosto v pohodě, ale co těch dalších devět lidí?! Takhle jsem se dlouho nezapotila! Běhám sem a tam, ptám se ochranky u vchodu, přímo v kanceláři Lion Air, se kterými letíme do Medanu, žadoním ať na nás počkají. Protože pouhé čekání (tedy chození pět metrů sem a zase zpátky, sem a tam) je psychicky dlouhodobě nezvladatelné, jdu na check in v předstihu a zase běžím z budovy ven na zastávku shuttle busu. Nikde nikdo, a to ani po příjezdu a odjezdu asi desátého autobusu. Velmi milá slečna, zaměstnankyně letiště jde za mě vyřídit check in mojí skupiny, kupodivu i bez pasů to jde. Asi půl hodiny před plánovaným odletem se konečně zjeví autobus plný povědomých tváří, rychlé potřásání rukou, ještě rychlejší vstup do terminálu a nutná kontrola a už jsme všichni na check inu, kde už jen necháváme zavazadla a já vyjednávám poslání ztraceného zavazadla na Sumatru…pokud se tedy kdy zavazadlo ráčí objevit…
Drobné zmatky s označením gatu (jak typické pro Indonésii), nástup do letadla a konečně klid! Na chvíli klid, kdy má stresem, vedrem a vlhkem promočené oblečení šanci konečně uschnout.
Pilot se nám zřejmě snaží po drobném spoždění na jakartském letišti zpestřit aspoň přílet, tak to s námi při dosedání trochu víc háže, a už jsme tu, vítejte v Medanu!
Na letišti už čeká šéf cestovky, od které mám na celou sumaterskou část zájezdu pronajatý minibus, a náš sympatický řidič. Za dvacet minut už jsme v hotelu, dáváme si věci do pokoje a vyrážíme na naši první společnou pozdní večeři, jak jinak než do typické sumaterské jídelny Masakan Padang, kde si člověk pochutná na tradiční kuchyni původně ze Západní Sumatry.
Masakan Padang najdete opravdu snad po celé Indonésii, pokrmy jsou si velice podobné, jen způsob podávání a cena se může lišit. Tady na Sumatře číšník naloží všechen sortiment jídelny na malé talířky, které pak před vás postaví na stůl a vy si můžete brát co hrdlo ráčí. A v tom je taky zakopaný pes. Do čeho jen dloubnete lžící už je na účtence. A že česká nátura a neustále prázdný žaludek musí zkusit opravdu všechno. Přesto byla večeře super a konečně jsme všichni měli šanci trochu víc se seznámit.

A jak to bylo s Merapi dál

Napadlo vás někdy, jak by to vypadalo, kdyby padaly trakaře nebo žáby? A co třeba jen bláto? Já si to moc dlouho představovat nemusela, zažila jsem si to. Moje vzpomínky na „bláto“ padající z nebe ale přeci jen nejsou ničím oproti nočním můrám, které budou ještě dlouho děsit tisíce obyvatel provincií Střední Jáva a Zvláštní oblast Yogyakarta.
Moje přání ze soboty 30. října, aby se Merapi konečně uklidnila, se bohužel nesplnilo a sopka demonstrovala svou sílu ještě více jak dva následující týdny. Od oné soboty jsem si každý den říkala, že teď už to přeci musí skončit, není možné, aby přišlo ještě něco horšího. Jak jsem se mýlila!
Říjnové a listopadové erupce nejaktivnějšího vulkánu v Indonésii s výškou 2 968 metrů (před zmíněnými erupcemi) jsou podle vulkanologů největší od roku 1872. Ke dni 24. listopadu bylo nahlášeno 324 mrtvých a přes 300 tisíc evakuovaných. V pondělí 25. října byl vyhlášen nejvyšší stupeň nebezpečí, který měl svou platnost ještě 18. listopadu, tedy o více jak tři týdny později. Od vyhlášení nejvyššího stupně nebezpečí byla každý den registrována nejméně jedna erupce a od 4. listopadu údajně trvala erupce nepřetržitě několik dní. Přestože počáteční počet ohlášených obětí nedosáhl čísla 20 a životu nebezpečná oblast byla vymezena do vzdálenosti 5 km od vrcholu sopky, následné stále silnější erupce měly za následek stovky mrtvých (postupem času nalezená těla, nové a silnější erupce, rozsáhlé popáleniny a jiná poranění a zdravotní komplikace spojené s aktivitou sopky) a rozšíření nebezpečné oblasti na 20 km od sopky.
Merapi během své několikatýdenní aktivity chrlila v dosti značném množství popel, mnohdy do výšky několika kilometrů, mračna popela se táhla desítky a v menší míře i stovky kilometrů od vulkánu, nejvíce na západ, což mělo za následek několikadenní uzavření mezinárodního letiště v hlavním městě Jakartě. Přestože Yogyakartě se mračna prachu povětšinou vyhýbala, místní letiště bylo ze začátku uzavřeno několikrát na pár hodin a později nepřetržitě až do 24. listopadu. Také letiště v blízké Surakartě bylo na čas uzavřeno. Kromě popela Merapi chrlila i lávu, ale především smrtelné pyroklastické proudy velmi horkého vzduchu valícího se po svazích sopky v podobě hustého šedého mračna, v javánštině nazývaného „wedhus gembel“. Tyto proudy horkého vzduchu způsobily naprostou zkázu v oblasti několika kilometrů od vrcholu téměř na všechny světové strany, spálily veškerou vegetaci, domy, zvířata, ale hlavně místní obyvatelstvo, které se buď odmítalo evakuovat ze svých bydlišť nebo k nim přišla pomoc se spožděním. Dalším už nikoliv nebezpečným jevem, ovšem přesto působícím děsivě, bylo občasné velmi hlasité dunění vycházející ze sopky. Dokonce v centru Yogyakarty vzdáleném asi 30 km od Merapi, bylo toto dunění připomínající nepřestávající hřmění, velmi dobře slyšitelné. Téměř každodenní deště způsobily rozvodnění říček pramenících na svazích sopky a jejich naplnění studeným vulkanickým materiálem, především všudypřítomným šedým popelem. Rozvodnění těchto toků, z nichž některé protékají i Yogyakartou, způsobilo zvýšení ostražitosti obyvatel žijících v jejich okolí, stavění hrází a občasné pozastavování dopravy na mostech. Téměř každý den padal déšť popela, kapky „bláta“. Naštěstí pro Yogyakartu se mračna a déšť popela městu na vyjímky vyhnula. V oblastech do několika málo kilometrů od sopky se hovoří o desítkách centimetrů nánosu popela. Ve vzdálenosti zhruba 15 kilometrů směrem na západ, kde jsem měla tu možnost dvakrát projíždět v nejhorším období, byla vrstva popela do 5 centimetrů.
Statisíce uprchlíků byly evakuovány na bezpečnější místa často zřizovaná jen pro tento účel. Televize přinášela záběry stovek a stovek lidí jen s příruční taškou posedávajících jeden vedle druhého na rohožích rozprostřených ve velkých halách stadionů či stanech, zaprášených a vystrašených tváří nově evakuovaných, popálených těl přivážených do nemocnic, masových hrobů, ale také dobrovolníků, kteří se všemožně snaží pomoci, ať už odvážením obyvatel z nebezpečných lokalit, nákupem základních potravin a hygienických potřeb či zabavením uprchlíků divadelními představeními či různými aktivitami pro děti. Nejen vláda se rozhodla jednat, také televizní stanice či různorodé skupiny obyvatel se rozhodly pomoci. Vzniklo například několik veřejných účtů, na které mohou ještě teď lidé posílat peníze. A národní televize TvOne každý den přinášela krátké vstupy ze setkání jejího moderátora s žáky středních škol, zástupců obcí či jen jejich částí, soukromých i státních firem a institucí, kteří přišli odevzdat nadité obálky s finanční pomocí.

Merapi se sice uklidnila, ale situace v jejím okolí je stále vážná. Mnoho uprchlíků se ještě nemůže vrátit do svých domovů, mnohdy ani nemají kam. Jejich domy byly zničeny, zemědělská půda je stále pod nánosy popela, dobytek zahynul.

Nepřetržité televizní zprávy a články v novinách jsou jedna věc, vlastní zkušenost věc jiná. V době, kdy už měla Merapi týden svých erupcí za sebou, jsem v Yogyakartě musela přivítat skupinu českých turistů, kterým jsem měla během tří týdnů ukázat krásy Indonésie. Když se status Merapi zvýšil na nejvyšší stupeň nebezpečí, byla jsem stále relativně v klidu. Tedy kvůli mně samotné. Přeci jen můj každodenní život sopečná aktivita nijak výrazně neomezovala. Ovšem s přibývajícími dny přibývalo i vrásek na čele. Bude letiště otevřené? Co když turisti nebudou moci přiletět? Ohrozí Merapi nějakým způsobem naše výlety v Yogyakartě a jejím okolí? Bude největší buddhistická památka Borobudur zavřená z důvodu nánosu popela a čištění stavby?
Letadlo přiletělo a někteří účastníci zájezdu ani netušili, že se tu něco děje. To jsem ovšem hned napravila a všem situaci vysvětlila. Všichni se zdáli být v klidu, až na mě.
První a druhý den v Yogye dopadl relativně dobře, po aktivitě Merapi nebylo ve městě ani památky. Třetí den byl úplně jiný. Ráno jsme jeli na výlet na planinu Dieng s prastarými hinduistickými svatyněmi a zajímavými lokalitami vulkanického charakteru, asi 4 hodiny cesty severozápadně od Yogyakarty. Na hlavní silnici spojující Yogyu s městem Magelang, přes které jsme měli na planinu jet, nás čekal první zážitek. Městečka, jimiž silnice prochází, působila velmi depresivně. Všude, kam se člověk podíval, byl popel. Nánosy šedého popela na silnicích, na střechách domů, na stromech, polích. Obchody lemující silnici byly zavřené, jen občas jsme minuly nějakou motorku či auto. Ve vzduchu vířil prach. Přestože v tu dobu bylo kolem desáté hodiny ranní, bylo téměř šero. V Magelangu jsme konečně uviděli modré nebe. Odtud až na náhorní planinu opět všechno v normálu. Při odpolední zpáteční cestě do Yogyakarty nás ale popel přepadl mnohem dřív. Ve městě Wonosobo, které bylo ještě dopoledne absolutně bez známek aktivity vzdáleného vulkánu, teď už za tmy začal padat déšť smíchaný s popelem. Začalo padat bláto, které nás provázelo bez přestání téměř až do Yogyakarty! Na předním skle našeho minibusu se objevovaly malé kapičky střídající rozpláclé cákance s miniaturními částečkami vulkanického prachu. Stěrače byly bez přestání zapnuté, což mělo za následek častý nedostatek vody, která by sklo omývala. A tak jsme několikrát stavěli na benzínové pumpě pro doplnění vody. A když voda už poněkolikáté došla a pumpa byla v nedohlednu, pitná balená voda, kterou jsme před výletem dostali darem od dopravce, našla své další uplatnění, když náš duchapřítomný řidič jednou rukou řídil a druhou otvíral okno a zašpiněné přední sklo kropil vodou z lahve. Tak v Indonésii potřebná a stále nedostupná pitná voda byla vyplýtvána na náš bezpečný návrat do města.

Bohužel ani následující den se neobešel bez potíží. V plánu byl brzký ranní odjezd z hotelu směrem na Borobudur, který jsme měli navštívit při východu slunce. Ovšem už předchozí den bylo jasné, že východ slunce se konat nebude, a bude-li areál památky otevřený, pak se stejně nebudeme moci dostat na samotnou stavbu, nebo možná jen na její dvě nejnižší terasy. Rozhodla jsem se tedy pro odjezd až v osm hodin. Řidič měl od známého z Borobuduru aktuální zprávu, že areál je stále otevřený.
Ráno bylo v Yogye jasno, téměř bez mráčku a dokonce Merapi, kterou nebylo možné už několik dní spatřit, byla velmi dobře vidět. I s obrovským nahnědlým mračnem valícím se z jejího kráteru. Už při pohledu na podlahu terasy domu, kde bydlím, ale bylo jasné, že takto jasno zřejmě nebylo předchozí noci. Všude, kam jsem se podívala, bylo několik milimetrů popela, vzduch byl ale čistý. Ale jen na chvíli. Ještě než jsem se vypravila z domu, začal z nebe opět padat popílek, tedy z mého pohledu spíš prach. Vlasy jsem zakryla šátkem a nos a pusu hygienickou rouškou, kterou jsem včera po cestě na planinu koupila nejen sobě, ale i celé skupině. Bohužel ty potápěčské brýle mi opět chyběly, takže než jsem na kole dojela do hotelu, už jsem skoro neviděla na krok.
Ještě než jsme přijeli na křižovatku protínající severní obchvat města, mlha se dala téměř krájet a každým kilometrem blíž Merapi to bylo horší. V Muntilanu, městě, které je nutné projet po cestě na Borobudur (a předcházející den i na planinu) už prach ve vduchu téměř nebyl, zřejmě předtím pršelo. O to víc ale byla viditelná zkáza, kterou nánosy šedého materiálu způsobily. Přes noc popela ještě přibylo, na silnici byly vyjeté koleje, plachty přikrývající pouliční stánky a plechové střechy popadané, jindy krásně zelené listy palem pod tíhou nánosu klesly až téměř ke kmeni, takže připomínaly vánoční stromečky, keře slehnuté až k zemi, popadané větve stromů, řeky plné šedého bahna. Naprostá šeď! Zastavili jsme u jednoho mostu, abych udělala pár fotek dokumentujících tuhle šedou kalamitu. Kdybych řekla, že jsem vystoupila z kosmické lodi na povrch Měsíce, nebyla bych daleko od pravdy.
Stejně to vypadalo i v městečku Borobudur, kde se ona velice populární kulturní památka nachází. Na parkovišti v areálu jsme byli téměř sami, desítky stánků jindy plných suvenýrů a občerstvení teď zely prázdnotou, na zemi se válely popadané větve. To už mě ani nepřekvapilo, když nám pracovníci ostrahy areálu sdělili, že byl Borobudur jen před pár minutami uzavřen. Poslední skupinka turistů právě vycházela ven. Sice velmi zklamaní ale s pochopením jsme obcházeli plot lemující vnitřní areál s parkem. Znovu začalo padat bláto. Udělat výklad k památce, kterou nikdo nevidí, pod širým nebem s blátem padajícím na naše hlavy nebo se schovat pod střechu, která možná spadne? Ze zoufalství jsme se rozhodli aspoň vyjet na nějaké vyvýšené místo, ze kterého by aspoň z dálky byla buddhistická stavba vidět. Ani to se nepovedlo. Tak nakonec aspoň pár fotek z hlavní silnice, odkud byly viditelné alespoň nejvyšší terasy stavby se stúpami. Na malou jen pár kilometrů vzdálenou svatyni Pawon jsme už raději nejeli. Malý chrám Mendut se třemi obrovskými sochami uvnitř jsme si ale přece jen i přes neustávající šedý déšť nenechali ujít. Konečně nás čekal návrat do Yogyakarty. Ten se ovšem zase poněkud protáhl, protože déšť sílil, šedé bahno na silnici bylo kluzké, a tak se jelo téměř krokem. Před vjezdem do města už jsme ale zase byli jako v jiném světě, po dešti ani památky a slunce i přes vířící prach svítilo. Ještě nás ale čekala návšteva hinduistického Prambananu, který jsme před dvěma dny museli z důvodu tropického slejváku předčasně opustit. Teď nám počasí přálo víc, ovšem zdálky k nám přicházelo hrůzu nahánějící hlasité dunění.
Následující den jsme konečně opustili Yogyu, a konečně měli možnost vidět i jinou než šedou krajinu. Bohužel zprávy o nepřestávající velmi vysoké aktivitě sopky přicházeli i nadále, ať už po telefonu od přátel nebo z televizních zpráv.
Do Yogyi jsem měla naplánovaný let z Bali 22. listopadu. I když Merapi v tu dobu už byla v relativním klidu, místní letiště bylo stále zavřené, a tak se můj návrat o několik hodin protáhl díky změně letu do Semarangu na severním pobřeží Jávy a následnému přejezdu autobusem. Po několika týdnech jsem zase viděla Merapi, trochu menší a vypouštějící už zase jen malé bílé obláčky.
Na fotografie se můžete podívat ve fotoalbu na picase.

Když má Merapi záchvat kašle

Vstávám, ještě rozespalá se malátně potácím na dvorek umýt těch pár špinavých hrnků ze včerejška…po čem to šlapu a proč je všechno pokryté prapodivným krémovým práškem? A sakriš, Merapi se zase rozkašlala, zatímco jsme spali! V jednu v noci měla opět záchvat a kolem třetí prý začal padat vulkanický prach. I na tom nejjižnějším konci Jogjakarty to vypadá jako po výbuchu cementárny. Lidi na motorkách s obličeji zakrytými hygienickými rouškami, šátky, prostě čímkoliv, co jim přišlo pod ruku. Stejně vybavená se vracím domů, několik kilometrů směrem na sever. Víc než roušku bych ale potřebovala potápěčské brýle, protože mi tu a tam, hlavně když kolem projede auto, skončí škrábavý prach v očích.
Ten prokletý déšť, který je během posledních týdnů běžnou součástí téměř každého dne, by se dnes ale opravdu hodil.
Úterní erupce spálily všechno živé do vzdálenosti asi 10 kilometrů od sopky. Tři desítky mrtvých. Mračna prachu se naštěstí pro obyvatele přilehlé Jogjakarty vydala západním směrem a město úplně minula. Prach údajně doputoval až k několik stovek kilometrů vzdálenému přístavnímu městu Cilacap a po cestě zasypal i známou buddhistickou památku Borobudur.
V pátek opět několik erupcí, tentokrát šla mračna prachu údajně na jinou světovou stranu. V Jogje po aktivitě Merapi opět ani památky. O život už nikdo nepřišel, všichni obyvatelé nejbližšího okolí sopky jsou v bezpečí provizorních stanových městeček.
Do noci sleduju dokument o indonéských vulkánech a televizní zprávy. Vulkán Anak Krakatau u západního pobřeží Jávy: druhý stupeň nebezpečí. Vulkán Papandayan na Západní Jávě: 2.stupeň nebezpečí. Někdo tu pod námi zatápí v kotli.
Sobotní ráno “zasněžené”
Zprávy nezní moc optimisticky, posvátná Merapi se má údajně ozvat znovu. Možná dnes, možná zítra…nikdo neví.

Stále ještě jiný svět?

Vzhledem k tomu, že titulek je takový nic neříkající nebo možná nějakým způsobem zavádějící, vynechám omáčku a přejdu hned k věci.
Takhle nějak by se totiž dal přeložit název jednoho indonéského velice sledovaného televizního pořadu vysílaného každý čtvrtek půl hodiny před půlnocí. Jen ten otazník na konci v originálním znění střídá závorka, do níž by patřila první část věty. Pořad bych popsala zhruba jako duchařská reality show. Koho nudí horory a a hledá nový zdroj vzrušení, je tenhle, u nás neznámý formát pořadu, možná to pravé. Kašlete na Big Brothera nebo Vyvolené a setkejte se spolu se zvědavými dobrovolníky tváří v tvář s paranormálními jevy, a to na místech, která opravdu existují, a která maji svou historii...
Není divu, že si pořad stále drží svou popularitu. Indonésani se totiž na duchařskou reality nedívají jen z čisté potřeby zábavy ve spojení s napětím, povrzují si tím vlastně to, čemu už od mala věří.
Nezáleží na vyznání, politické orientaci, věku, pohlaví ani vzdělání. Spiritualita, nadpřirozeno, duchové, šamani, věštění či pověrčivost jsou odedávna pevnou součástí indonéské kultury a jsou jí i v 21. století. A tato kultura se samozřejmě nemůže vyhnout ani masové zábavě-nespočet hororů indonéské produkce, televizní pořady podobného ražení jako onen výše zmíněný, kýčovité televizní grotesky s postavami strašidel, které jsou spíš k popukání než děsuplné.

Co takhle nějaká duševní porucha se zdánlivě neznámou příčinou? Zkuste pilulku od psychiatra nebo vyhledejte pomoc šamana, a nebo nejlíp obojí. Někdo vám ukradl třeba peněženku a vy tápete, kdo to mohl být? Policie vám nepomůže, raději se zeptejte šamana. Přemýšlíte, zda dotyčná slečna, se kterou jste se právě seznámil, je opravdu ta pravá? Stačí poslat smsku uhlazenému fešákovi, který vám v televizní reklamě slibuje své věštecké umění. Bojíte se i v dospělém věku strašidel? Není nic jednoduššího, než se přestěhovat do Indonésie. Tady nad vaší zálibou v plýtvání elektrické energie z důvodu nočního svícení v pokoji nikdo kroutit hlavou nebude.

Kde jsou všechni ti čerti, víly, rarášci, klekánice, bílé paní, bezhlaví rytíři, vodníci a jiná stvoření, která známe z českého prostředí? Že by už na ně nikdo nevěřil a oni nadobro zmizeli? To v indonéském prostředí se různým nadpřirozeným jevům a stvořením daří velice dobře a podle vyprávění domorodců se zdá, že jejich tu tolik, že o ně až zakopávají. A tak se z těch vyprávění taky zdá, že místním tohle soužití s nimi nijak výrazně nevadí. No nevím, jestli by mě nechalo kladnou setkání například s nějakou smrtelně bílou vlasatou ženskou se zády děravými jak cedník.
Seznam druhů indonéských strašidel je dlouhý, od těch celostátně známých až po místní speciality. A kromě nich se to tu zřejmě hemží ještě spoustou “bezejmených” zjevení, která nemají nějakou konkrétní specifikaci.
Zřejmě byste se jako dobrému vtipu zasmáli sdělení, že se váš kamarád do toho pronajatého domu ještě nemůže nastěhovat, protože čeká, až z něj odejdou duchové. Prostě strach mu nedovolí. Nebo že kamarád kamaráda, má za manželku jakési podivné stvoření, jakousi vílu či co, která se ovšem ve zlosti dokáže změnit na stvůru s upířími tesáky, a že jedno z jejich společných dětí je zřejmě po mamince. A co třeba duch mrtvého studenta, kterého můžete i za bílého dne potkat v kampusu univerzity. A tak bych mohla pokračovat dál. Zasmát se sice můžete, ale nikdo si z vás neutahuje. Místní tomu totiž upřímně věří. A ona duchařská “reality show” jim, zdá se, dává za pravdu.

Zájezd bez cestovky ale s českým průvodcem. Vyražte s přáteli do Indonésie!

Ve spolupráci s českým cestopisným webem Cestopisy.net jsem připravila 15denní zájezd po ostrovech Jáva, Bali a Gili Meno. Zájezd se uskuteční v termínu 10.-24.10.2010. Pokud přemýšlíte nad zajímavou aktivní dovolenou v tropech, toužíte zjistit, jak to vypadá na opačné straně zeměkoule, nabrat nové a zaručeně nezapomenutelné zážitky, trochu se zapotit při výstupu na sopky či prohánět se s pestrobarevnými rybkami mezi korály, klikněte na http://www.cestopisy.net/index.php?clanek=32a přihlašte se! Zájezd je koncipován pro ty, kteří si netroufnou vyrazit na vlastní pěst a přitom nechtějí trávit svůj dovolenkový čas s desítkami dalších spolucestujících. Požadovaný počet osob je 6-8. Stačí tedy, když se domluvíte s přáteli či rodinou. Provádět nebude samozřejmě nikdo jiný než já :-) Těším se na Vaši společnost!

Celebrity Porno a jiné výbušniny

Pokud vás už začínají nudit domácí zprávy o sestavování nové vlády či nadměrně vysokých teplotách (tak nějak to máme tady v tropech, akorát si tolik nestěžujeme), nabízím pár „lahůdek“ z indonéských luhů a hájů. O okurkové sezóně opravdu nemůže být řeč…

Zprávou č. 1 je už nějaký ten pátek kauza dvou domácích porno videí, která se přes internet dostala na veřejnost. A hlavní protagonisté? Zpěvák a dívčí idol Ariel z oblíbené indonéské popové kapely Peter Pan, televizní moderátorka a herečka Cut Tari a její o pár let mladší kolegyně ze showbiznisu Luna Maya.
To co by si u nás zajistilo místo na titulních stranách bulvárních časopisů a případné následné soudní spory hlavních protagonistů jakožto žalobců s pomlouvači nebo šiřiteli videa na lavici obžalovaných, v Indonésii vyvolalo naprosté šílenství snad ve všech veřejných sférách a u soudu si to velice pravděpodobně odskáčou právě i zmiňované celebrity.
Přestože obě videa byla natočena údajně už před několika lety, na internetu se podle ohlasů objevila až před několika týdny. Playboy Ariel (28) v současnosti chodí s Lunou Mayou (26). V době natáčení domácího porna s Cut Tari (32) byl ovšem ještě ženatý a stejně tak i Cut Tari byla v manželském svazku, ve kterém setrvává i přes medializaci kauzy a manžel ji i přes její skandalizované zahýbání podporuje.

Indonésie má přísný pornografický zákon, jehož znění mi ale není známo, a tak i dodnes pořád ještě tápu, za co že ten chudák Ariel vlastně sedí ve vazbě.
Ano, Ariel se stal zřejmě prvním obviněným a hrozí mu údajně 6 měsíců až 12 let vězení! Teď se k němu přidávají další, pravděpodobně osoby podezřelé za šíření videí. A předevčírem byly po různých vyšetřeních zadrženy dokonce i obě známé ženy.
Je jasné, že ony zadržené osoby jsou podezřelé za porušení pornografického zákona, za jaké konkrétní činy mi ale není tak úplně jasné (Ariel prý údajně za natočení videa bez souhlasu ženy vystupující na videu). Je ale téměř jisté, že všichni tři protagonisté neměli v úmyslu zveřejnit tak citlivou a soukromou záležitost. To vyplývá i z šetření, podle něhož měl být údajně mobilní telefon, na nějž byla videa nahrána, zpěvákovi ukraden a na šíření videí se tak podílely jiné osoby.
Celá záležitost má ovšem ještě jinou rovinu, a to náboženskou. Podle většinového náboženství Indonésie, tedy islámu, je totiž nevěra (tedy v případě Ariela a Cut Tari) nezákonná. Otázka ovšem je, jestli i tento aspekt bude hrát nějakou roli při soudním řízení. Přeci jen islámské právo šaría není oficiální právní normou státu.
Zmíněná kauza opravdu nezůstala bez povšimnutí. To dokazují jak demonstrace za uvěznění především Ariela stejně jako za jeho propuštění. Televizní debaty s odborníky i zástupci lidu, každodenní přetřásání v bulvárních pořadech a dokonce zcela vážně míněná zpráva v hlavním zpravodajství, podle níž po zveřejnění videí přibylo v zemi znásilnění.
K náboženství vedení Indonésané žádají příkladné tresty z důvodu ohrožení morálky dětí a mladistvých, jinak řečeno budoucnosti indonéského národa.
Ať už budou v budoucnu zmíněné tři osobnosti odsouzeny, je jisté, že svoje tresty si odpykávají už teď – kritika společnosti, obrovská hanba a v případě obou žen i ztráta výdělku, protože byly staženy z televizního vysílání.
Na závěr je zajímavé uvést výsledek jistého průzkumu, podle nějž je Indonésie v žebříčku asijských zemí na 3. místě v počtu konzumentů porna na internetu a na místě 4. v celosvětovém měřítku!

Bombou bohužel i doslovnou je ale zpráva druhá. V poslední době vybouchne téměř každý den v indonéské domácnosti plynová bomba, která se používá při vaření. Mohlo by se zdát, že vzhledem k více než dvou set milionové indonéské populaci taková bilance není ničím výjimečným (zvlášť pokud na plyn vaří většina společnosti a technický stav vybavení je mizerné). Vždyť i u nás sem tam bouchne plyn, a to je nás jen 10 milionů. Tyto tragické události, jež jsou ale téměř na denním pořádku, nenechávají klidnou ani mě a už vůbec ne samotné Indonésany. A tak zatímco se vláda spolu s generálním distributorem plynu snaží přijít problému na kloub a zajistit nápravu, já jsem si musela k dané problematice najít víc informací. Překvapilo mě totiž, že pokud se plynové bomby v indonéských domácnostech používají už delší dobu, jak je možné, že zvýšený počet výbuchů se objevil až v posledních týdnech a stejně tak vláda reaguje se zpožděním.

Podle zjištěných informací se do roku 2007 v indonéských domácnostech běžně používal na vaření petrolej. V tomto roce ovšem započal celonárodní program převodu petroleje na zemní plyn. V rámci toho programu bylo od onoho roku 2007 rozdáno zdarma přes 44 milionů sad obsahujících LPG bombu 3kg, hadici s regulátorem a jednomístný plynový vařič. Tento „záslužný krok“ s sebou ovšem přinesl i problém nestandardizovaných plynových bomb. Zemní plyn, jehož distributorem je státní rafinérská společnost Pertamina se totiž má prodávat v bombách s logem národního standardu. Teď ovšem vyplývá na povrch, že zdaleka ne všechny bomby v oběhu toto označení mají a mnoho z nich stejně jako prodávané příslušenství národní standard vůbec nesplňují. Za vše mluví zpráva z 13. července, podle níž bylo jen ve městě Surabaya na východě Jávy objeveno 631 tisíc plynových bomb, které nesplňují standard (děravé, poškozené) a hrozí výbuchem. Kromě bomb jsou to ovšem také regulátory s hadicí, které nedávají kontrolorům spát. Na trhu je totiž k dostání příslušenství čínské výroby, které označení standardu taktéž nemá.
Kromě podobných razií v obchodech a následných opatření týkajících se technického stavu plynových bomb a jejich příslušenství v současnosti probíhají v mnoha městech akce „preventivního“ charakteru, které občany seznamují se správným zacházením s LPG bombami. Zdá se, že s křížkem po funuse…

A nakonec několik dalších zpráv za uplynulý měsíc a la černá kronika:

Nedaleko města Madiun na východě Jávy vykolejil osobní vlak ekonomické třídy. Tři poslední vagóny se převrátily a spadly až několik metrů z vyvýšeného náspu. Nehoda měla za následek 8 mrtvých a desítky zraněných.

Ve městě Klaten nedaleko Yogyakarty (mám to hned za humny) bylo odhaleno teroristické doupě. Jeden muž podezřelý z plánování teroristické akce byl zabit, druhý utekl. V domě byly nalezeny palné zbraně i výbušniny.

V horách na západě ostrova Jáva nedaleko města Bandung se ztratil malý letoun se dvěma osobami. Do dnešních dní nebyl zřícený letoun s pilotem a pasažérem nalezen zřejmě kvůli členitosti terénu a špatné dostupnosti.

V jisté vesnici (omlouvám se, bohužel si nepamatuju konkrétní místo, ale věřte, že toto se může stát kdekoliv a zdaleka to není jediný případ) byla nalezena mladá žena v podstatě uvězněna v okovech v domě svých rodičů. Ti ji takto sami naordinovali domácí vězení, protože žena už několik let trpí duševní chorobou a svým chováním (například odhalování se na veřejnosti) prý narušuje poklidný život sousedů.

Před kamerou

Je sedm ráno, sedím s Gabi na velké rohoži rozprostřené před vchodovými dveřmi jednoho z domků u Vodního paláce. „Už jste si četly scénář?“ ptá se nás jen pár minut před prvním záběrem režisér. Koukneme na sebe s kamarádkou trochu vyjukaně, co že si to ten chlápek v černým tričku a brýlích asi tak představuje pod pojmem scénář, a co nás teda za chvíli vlastně čeká.
To na mě jen pár dní předtím při návratu domů nečekaně vybafla paní domácí, že někdo od sousedů, kteří jsou údajně zároveň jejími příbuznými, přišel s dotazem, jestli bych prý nechtěla dělat „modelku“. Bohužel si stará paní už nezapamatovala, pro jakou příležitost by to mělo být a kdy by se tak mělo stát. Za pár hodin už na mě přes zavřené dveře do pokoje volá, že jsou dole nějací lidé ze šperkařské firmy v městečku Kota Gede, kde se to dílnami a obchody se stříbrnými šperky jen hemží. Ovšem za jakým účelem si mě ti lidé chtějí prohlédnout, jsem se opět nedozvěděla. Stačí ale pár vteřin a je jasné, že tohle setkání a jemu předcházející prosba o hraní si na modelku, mají hodně společného. Pěkně upravení mladá paní a její kolega pracují v jedné z místních nejvýznamnějších firem produkující a zároveň prodávající stříbrné šperky. Firma si chce nechat od místní produkční společnosti natočit propagační materiál, jehož součástí má být kromě počátků a vývoje společnosti a procesu výroby stříbrných šperků také propagace nejnovějšího výrobku pomocí krátkého příběhu dvou zahraničních turistek, které zavítají do Yogyakarty a hledají nějaký tradiční suvenýr.
Během následující soboty má probíhat právě natáčení s fiktivními turistkami a ona mladá paní ze zmiňované společnosti si mě pro tuto příležitost vyhlídla jakožto vhodný objekt. Potřebuje ovšem dvě cizinky, a tak píšu Gábině do Semarangu, která při mém štěstí náhodou na konec týdne plánuje se svým přítelem cestu do Yogyakarty. Po několika dnech jsme domluvené, zbývá už jen čekat na sobotu.
Po půl sedmé ráno mě paní Lisa vyzvedává v kostu, její kolega řídí auto. Přestože už dva předchozí dny dohlíží na průběh natáčení a dokonce v pátek večer se dostala z práce domů až kolem půlnoci, vypadá celkem svěže. Za to já mám ještě červené oči a zívám. To ona ale zřejmě vůbec nevnímá, protože mi hned na úvod lichotí, jak vypadám skvěle. Co bude teprv říkat na Gábinu, až ji s přítelem Sanym po cestě vyzvedneme. Ta je krásná od přírody, tím spíš když se namaluje. Naštěstí si pro nás režisér nevymyslel žádné speciální kostýmy, máme se vymódit á la backpacker, k tomu samozřejmě nepostradatelný batoh. A to jsme obě zvládly na jedničku. Jen pak od štábu dostávám jako nutný doplněk fotoaparát s předem vyfocenými symboly města, které si budeme později s Gábinou velice okatě prohlížet při jízdě drožkou.
Je teprv kolem sedmé ráno, zatím jen příjemné teplo a čekají nás první záběry před sultánovým vodním palácem Taman Sari, jednou z nejvýznamnějších památek města. Aby ale celý tým neodpadl už při první klapce, respektive zvolání „akce“, firma zařídila bohaté občerstvení v podobě sladkého čaje a všelijakých dobrot právě nakoupených na trhu. To už nám ale režisér vysvětluje příběh a jeho naštěstí velice stručný scénář, který je i s dialogy na papíře sice v indonéštině, jenže před kamerou jsme s Gábinou za turistky, takže mezi sebou a s dalšími „herci“ musíme komunikovat anglicky.
U Taman Sari jsme za chvilku hotoví a čeká nás jízda drožkou po úzké silnici s hustým provozem směrem k jižnímu náměstí sultánského paláce Kratonu. To pak spolu s kameramanem přilepeným visícím chvíli po straně chvíli za našimi zády několikrát objedeme. Já s Gábinou mám při jízdě za úkol debatovat o všem možném, naštěstí už česky, protože zvuk se nepoužije, a přitom bloudit prstem po mapě Yogyakarty nebo si prohlížet fotografie zachycené na vypůjčeném fotoaparátu.
Po dlouhé přestávce na schodech Kratonu nás čekají poslední záběry v historickém centru města. Stylově oblečený kočí pronajaté drožky má za úkol projet s námi hradební branou ven na rušnou křižovatku. To se nakonec i v hustém provozu s auty a mezi nimi proplétajícími se motorkami daří a všichni se můžeme přesunout přímo do areálu šperkařské společnosti v Kota Gede.
Na místě se mi potvrzuje moje předtucha, že onu firmu už vlastně tak trochu znám. Ohromná vstupní brána do areálu firmy je totiž na jedné z hlavních křižovatek v Kota Gede, kudy jsem už tolikrát předtím projížděla, ale nikdy jsem si uvnitř neudělala zastávku. Není divu, luxusně vyhlížející budova už zvenku dává najevo, že zboží prodávané uvnitř bude o něco dražší než v menších obchůdcích se stejným zbožím, kterých je alespoň na těch nejfrekventovanějších ulicích v městečku několik, ne-li desítky.
V přízemí budovy se nachází především prostorný obchod s velkým výběrem zboží a místnost, kde můžou návštěvníci na vlastní oči shlédnout proces výroby šperků a jiných výrobků ze stříbra. Já mám s Gábinou na tuto exkurzi opravdu hodně času, protože štáb teprve začíná připravovat osvětlení uvnitř obchodu. A i když už je všechno hotové, stejně čekáme dál, tentokrát na autobus postarších zahraničních turistů, kteří nám pak budou při natáčení dělat kulisy.
Je teprve po poledni, ale už mi padají víčka. Přece jen to zdlouhavé čekání je uspávající. Nakonec se s Gabi ale přece jen dočkáme a pak už jde všechno ráz na ráz. Krátká zkouška s jednou z prodavaček, zřejmě tou nejhezčí a s nejlepší angličtinou, a pak už naostro. I když mám pocit, že se nám ten fingovaný nákup ani na podruhé moc nepovedl, naštěstí v obchodě končíme a čeká nás poslední část, respektive v příběhu chronologicky předposlední, tedy náš příjezd drožkou do areálu společnosti. Zase chvíle čekání, než se štáb připraví na ulici před vstupní branou, výjezd z areálu ven, otočka a zase zpátky branou dovnitř. I když se režisér na poslední chvíli rozhodl ještě pro natáčení v nějaké turisticky zajímavé oblasti Kota Gede, nakonec nám dává padla, nejspíš žádné přijatelné místo nenašel.

Teď už jen společný oběd na terase obrovské restaurace v koloniálním stylu hned naproti areálu firmy a jedeme domů. Tedy po cestě se ještě stavíme zkontrolovat stav Sanyho porouchané Vespy v jednom z pouličních servisů. Bohužel to nevypadá, že by měla být oprava do dnešního podvečera hotová. Vnitřnosti Vespy se válí na chodníku a buší na ně obrovské kapky deště, který se strhnul přesně ve chvíli, kdy jsme po obědě nastupovali do auta. Sice jsem se plánovala pořádně umýt až doma, ale nakonec částečná očista proběhla už po cestě úzkou uličkou domů, kde se mezitím vytvořilo koryto mělké řeky.