Před kamerou

Je sedm ráno, sedím s Gabi na velké rohoži rozprostřené před vchodovými dveřmi jednoho z domků u Vodního paláce. „Už jste si četly scénář?“ ptá se nás jen pár minut před prvním záběrem režisér. Koukneme na sebe s kamarádkou trochu vyjukaně, co že si to ten chlápek v černým tričku a brýlích asi tak představuje pod pojmem scénář, a co nás teda za chvíli vlastně čeká.
To na mě jen pár dní předtím při návratu domů nečekaně vybafla paní domácí, že někdo od sousedů, kteří jsou údajně zároveň jejími příbuznými, přišel s dotazem, jestli bych prý nechtěla dělat „modelku“. Bohužel si stará paní už nezapamatovala, pro jakou příležitost by to mělo být a kdy by se tak mělo stát. Za pár hodin už na mě přes zavřené dveře do pokoje volá, že jsou dole nějací lidé ze šperkařské firmy v městečku Kota Gede, kde se to dílnami a obchody se stříbrnými šperky jen hemží. Ovšem za jakým účelem si mě ti lidé chtějí prohlédnout, jsem se opět nedozvěděla. Stačí ale pár vteřin a je jasné, že tohle setkání a jemu předcházející prosba o hraní si na modelku, mají hodně společného. Pěkně upravení mladá paní a její kolega pracují v jedné z místních nejvýznamnějších firem produkující a zároveň prodávající stříbrné šperky. Firma si chce nechat od místní produkční společnosti natočit propagační materiál, jehož součástí má být kromě počátků a vývoje společnosti a procesu výroby stříbrných šperků také propagace nejnovějšího výrobku pomocí krátkého příběhu dvou zahraničních turistek, které zavítají do Yogyakarty a hledají nějaký tradiční suvenýr.
Během následující soboty má probíhat právě natáčení s fiktivními turistkami a ona mladá paní ze zmiňované společnosti si mě pro tuto příležitost vyhlídla jakožto vhodný objekt. Potřebuje ovšem dvě cizinky, a tak píšu Gábině do Semarangu, která při mém štěstí náhodou na konec týdne plánuje se svým přítelem cestu do Yogyakarty. Po několika dnech jsme domluvené, zbývá už jen čekat na sobotu.
Po půl sedmé ráno mě paní Lisa vyzvedává v kostu, její kolega řídí auto. Přestože už dva předchozí dny dohlíží na průběh natáčení a dokonce v pátek večer se dostala z práce domů až kolem půlnoci, vypadá celkem svěže. Za to já mám ještě červené oči a zívám. To ona ale zřejmě vůbec nevnímá, protože mi hned na úvod lichotí, jak vypadám skvěle. Co bude teprv říkat na Gábinu, až ji s přítelem Sanym po cestě vyzvedneme. Ta je krásná od přírody, tím spíš když se namaluje. Naštěstí si pro nás režisér nevymyslel žádné speciální kostýmy, máme se vymódit á la backpacker, k tomu samozřejmě nepostradatelný batoh. A to jsme obě zvládly na jedničku. Jen pak od štábu dostávám jako nutný doplněk fotoaparát s předem vyfocenými symboly města, které si budeme později s Gábinou velice okatě prohlížet při jízdě drožkou.
Je teprv kolem sedmé ráno, zatím jen příjemné teplo a čekají nás první záběry před sultánovým vodním palácem Taman Sari, jednou z nejvýznamnějších památek města. Aby ale celý tým neodpadl už při první klapce, respektive zvolání „akce“, firma zařídila bohaté občerstvení v podobě sladkého čaje a všelijakých dobrot právě nakoupených na trhu. To už nám ale režisér vysvětluje příběh a jeho naštěstí velice stručný scénář, který je i s dialogy na papíře sice v indonéštině, jenže před kamerou jsme s Gábinou za turistky, takže mezi sebou a s dalšími „herci“ musíme komunikovat anglicky.
U Taman Sari jsme za chvilku hotoví a čeká nás jízda drožkou po úzké silnici s hustým provozem směrem k jižnímu náměstí sultánského paláce Kratonu. To pak spolu s kameramanem přilepeným visícím chvíli po straně chvíli za našimi zády několikrát objedeme. Já s Gábinou mám při jízdě za úkol debatovat o všem možném, naštěstí už česky, protože zvuk se nepoužije, a přitom bloudit prstem po mapě Yogyakarty nebo si prohlížet fotografie zachycené na vypůjčeném fotoaparátu.
Po dlouhé přestávce na schodech Kratonu nás čekají poslední záběry v historickém centru města. Stylově oblečený kočí pronajaté drožky má za úkol projet s námi hradební branou ven na rušnou křižovatku. To se nakonec i v hustém provozu s auty a mezi nimi proplétajícími se motorkami daří a všichni se můžeme přesunout přímo do areálu šperkařské společnosti v Kota Gede.
Na místě se mi potvrzuje moje předtucha, že onu firmu už vlastně tak trochu znám. Ohromná vstupní brána do areálu firmy je totiž na jedné z hlavních křižovatek v Kota Gede, kudy jsem už tolikrát předtím projížděla, ale nikdy jsem si uvnitř neudělala zastávku. Není divu, luxusně vyhlížející budova už zvenku dává najevo, že zboží prodávané uvnitř bude o něco dražší než v menších obchůdcích se stejným zbožím, kterých je alespoň na těch nejfrekventovanějších ulicích v městečku několik, ne-li desítky.
V přízemí budovy se nachází především prostorný obchod s velkým výběrem zboží a místnost, kde můžou návštěvníci na vlastní oči shlédnout proces výroby šperků a jiných výrobků ze stříbra. Já mám s Gábinou na tuto exkurzi opravdu hodně času, protože štáb teprve začíná připravovat osvětlení uvnitř obchodu. A i když už je všechno hotové, stejně čekáme dál, tentokrát na autobus postarších zahraničních turistů, kteří nám pak budou při natáčení dělat kulisy.
Je teprve po poledni, ale už mi padají víčka. Přece jen to zdlouhavé čekání je uspávající. Nakonec se s Gabi ale přece jen dočkáme a pak už jde všechno ráz na ráz. Krátká zkouška s jednou z prodavaček, zřejmě tou nejhezčí a s nejlepší angličtinou, a pak už naostro. I když mám pocit, že se nám ten fingovaný nákup ani na podruhé moc nepovedl, naštěstí v obchodě končíme a čeká nás poslední část, respektive v příběhu chronologicky předposlední, tedy náš příjezd drožkou do areálu společnosti. Zase chvíle čekání, než se štáb připraví na ulici před vstupní branou, výjezd z areálu ven, otočka a zase zpátky branou dovnitř. I když se režisér na poslední chvíli rozhodl ještě pro natáčení v nějaké turisticky zajímavé oblasti Kota Gede, nakonec nám dává padla, nejspíš žádné přijatelné místo nenašel.

Teď už jen společný oběd na terase obrovské restaurace v koloniálním stylu hned naproti areálu firmy a jedeme domů. Tedy po cestě se ještě stavíme zkontrolovat stav Sanyho porouchané Vespy v jednom z pouličních servisů. Bohužel to nevypadá, že by měla být oprava do dnešního podvečera hotová. Vnitřnosti Vespy se válí na chodníku a buší na ně obrovské kapky deště, který se strhnul přesně ve chvíli, kdy jsme po obědě nastupovali do auta. Sice jsem se plánovala pořádně umýt až doma, ale nakonec částečná očista proběhla už po cestě úzkou uličkou domů, kde se mezitím vytvořilo koryto mělké řeky.