Zájezd bez cestovky ale s českým průvodcem. Vyražte s přáteli do Indonésie!

Ve spolupráci s českým cestopisným webem Cestopisy.net jsem připravila 15denní zájezd po ostrovech Jáva, Bali a Gili Meno. Zájezd se uskuteční v termínu 10.-24.10.2010. Pokud přemýšlíte nad zajímavou aktivní dovolenou v tropech, toužíte zjistit, jak to vypadá na opačné straně zeměkoule, nabrat nové a zaručeně nezapomenutelné zážitky, trochu se zapotit při výstupu na sopky či prohánět se s pestrobarevnými rybkami mezi korály, klikněte na http://www.cestopisy.net/index.php?clanek=32a přihlašte se! Zájezd je koncipován pro ty, kteří si netroufnou vyrazit na vlastní pěst a přitom nechtějí trávit svůj dovolenkový čas s desítkami dalších spolucestujících. Požadovaný počet osob je 6-8. Stačí tedy, když se domluvíte s přáteli či rodinou. Provádět nebude samozřejmě nikdo jiný než já :-) Těším se na Vaši společnost!

Celebrity Porno a jiné výbušniny

Pokud vás už začínají nudit domácí zprávy o sestavování nové vlády či nadměrně vysokých teplotách (tak nějak to máme tady v tropech, akorát si tolik nestěžujeme), nabízím pár „lahůdek“ z indonéských luhů a hájů. O okurkové sezóně opravdu nemůže být řeč…

Zprávou č. 1 je už nějaký ten pátek kauza dvou domácích porno videí, která se přes internet dostala na veřejnost. A hlavní protagonisté? Zpěvák a dívčí idol Ariel z oblíbené indonéské popové kapely Peter Pan, televizní moderátorka a herečka Cut Tari a její o pár let mladší kolegyně ze showbiznisu Luna Maya.
To co by si u nás zajistilo místo na titulních stranách bulvárních časopisů a případné následné soudní spory hlavních protagonistů jakožto žalobců s pomlouvači nebo šiřiteli videa na lavici obžalovaných, v Indonésii vyvolalo naprosté šílenství snad ve všech veřejných sférách a u soudu si to velice pravděpodobně odskáčou právě i zmiňované celebrity.
Přestože obě videa byla natočena údajně už před několika lety, na internetu se podle ohlasů objevila až před několika týdny. Playboy Ariel (28) v současnosti chodí s Lunou Mayou (26). V době natáčení domácího porna s Cut Tari (32) byl ovšem ještě ženatý a stejně tak i Cut Tari byla v manželském svazku, ve kterém setrvává i přes medializaci kauzy a manžel ji i přes její skandalizované zahýbání podporuje.

Indonésie má přísný pornografický zákon, jehož znění mi ale není známo, a tak i dodnes pořád ještě tápu, za co že ten chudák Ariel vlastně sedí ve vazbě.
Ano, Ariel se stal zřejmě prvním obviněným a hrozí mu údajně 6 měsíců až 12 let vězení! Teď se k němu přidávají další, pravděpodobně osoby podezřelé za šíření videí. A předevčírem byly po různých vyšetřeních zadrženy dokonce i obě známé ženy.
Je jasné, že ony zadržené osoby jsou podezřelé za porušení pornografického zákona, za jaké konkrétní činy mi ale není tak úplně jasné (Ariel prý údajně za natočení videa bez souhlasu ženy vystupující na videu). Je ale téměř jisté, že všichni tři protagonisté neměli v úmyslu zveřejnit tak citlivou a soukromou záležitost. To vyplývá i z šetření, podle něhož měl být údajně mobilní telefon, na nějž byla videa nahrána, zpěvákovi ukraden a na šíření videí se tak podílely jiné osoby.
Celá záležitost má ovšem ještě jinou rovinu, a to náboženskou. Podle většinového náboženství Indonésie, tedy islámu, je totiž nevěra (tedy v případě Ariela a Cut Tari) nezákonná. Otázka ovšem je, jestli i tento aspekt bude hrát nějakou roli při soudním řízení. Přeci jen islámské právo šaría není oficiální právní normou státu.
Zmíněná kauza opravdu nezůstala bez povšimnutí. To dokazují jak demonstrace za uvěznění především Ariela stejně jako za jeho propuštění. Televizní debaty s odborníky i zástupci lidu, každodenní přetřásání v bulvárních pořadech a dokonce zcela vážně míněná zpráva v hlavním zpravodajství, podle níž po zveřejnění videí přibylo v zemi znásilnění.
K náboženství vedení Indonésané žádají příkladné tresty z důvodu ohrožení morálky dětí a mladistvých, jinak řečeno budoucnosti indonéského národa.
Ať už budou v budoucnu zmíněné tři osobnosti odsouzeny, je jisté, že svoje tresty si odpykávají už teď – kritika společnosti, obrovská hanba a v případě obou žen i ztráta výdělku, protože byly staženy z televizního vysílání.
Na závěr je zajímavé uvést výsledek jistého průzkumu, podle nějž je Indonésie v žebříčku asijských zemí na 3. místě v počtu konzumentů porna na internetu a na místě 4. v celosvětovém měřítku!

Bombou bohužel i doslovnou je ale zpráva druhá. V poslední době vybouchne téměř každý den v indonéské domácnosti plynová bomba, která se používá při vaření. Mohlo by se zdát, že vzhledem k více než dvou set milionové indonéské populaci taková bilance není ničím výjimečným (zvlášť pokud na plyn vaří většina společnosti a technický stav vybavení je mizerné). Vždyť i u nás sem tam bouchne plyn, a to je nás jen 10 milionů. Tyto tragické události, jež jsou ale téměř na denním pořádku, nenechávají klidnou ani mě a už vůbec ne samotné Indonésany. A tak zatímco se vláda spolu s generálním distributorem plynu snaží přijít problému na kloub a zajistit nápravu, já jsem si musela k dané problematice najít víc informací. Překvapilo mě totiž, že pokud se plynové bomby v indonéských domácnostech používají už delší dobu, jak je možné, že zvýšený počet výbuchů se objevil až v posledních týdnech a stejně tak vláda reaguje se zpožděním.

Podle zjištěných informací se do roku 2007 v indonéských domácnostech běžně používal na vaření petrolej. V tomto roce ovšem započal celonárodní program převodu petroleje na zemní plyn. V rámci toho programu bylo od onoho roku 2007 rozdáno zdarma přes 44 milionů sad obsahujících LPG bombu 3kg, hadici s regulátorem a jednomístný plynový vařič. Tento „záslužný krok“ s sebou ovšem přinesl i problém nestandardizovaných plynových bomb. Zemní plyn, jehož distributorem je státní rafinérská společnost Pertamina se totiž má prodávat v bombách s logem národního standardu. Teď ovšem vyplývá na povrch, že zdaleka ne všechny bomby v oběhu toto označení mají a mnoho z nich stejně jako prodávané příslušenství národní standard vůbec nesplňují. Za vše mluví zpráva z 13. července, podle níž bylo jen ve městě Surabaya na východě Jávy objeveno 631 tisíc plynových bomb, které nesplňují standard (děravé, poškozené) a hrozí výbuchem. Kromě bomb jsou to ovšem také regulátory s hadicí, které nedávají kontrolorům spát. Na trhu je totiž k dostání příslušenství čínské výroby, které označení standardu taktéž nemá.
Kromě podobných razií v obchodech a následných opatření týkajících se technického stavu plynových bomb a jejich příslušenství v současnosti probíhají v mnoha městech akce „preventivního“ charakteru, které občany seznamují se správným zacházením s LPG bombami. Zdá se, že s křížkem po funuse…

A nakonec několik dalších zpráv za uplynulý měsíc a la černá kronika:

Nedaleko města Madiun na východě Jávy vykolejil osobní vlak ekonomické třídy. Tři poslední vagóny se převrátily a spadly až několik metrů z vyvýšeného náspu. Nehoda měla za následek 8 mrtvých a desítky zraněných.

Ve městě Klaten nedaleko Yogyakarty (mám to hned za humny) bylo odhaleno teroristické doupě. Jeden muž podezřelý z plánování teroristické akce byl zabit, druhý utekl. V domě byly nalezeny palné zbraně i výbušniny.

V horách na západě ostrova Jáva nedaleko města Bandung se ztratil malý letoun se dvěma osobami. Do dnešních dní nebyl zřícený letoun s pilotem a pasažérem nalezen zřejmě kvůli členitosti terénu a špatné dostupnosti.

V jisté vesnici (omlouvám se, bohužel si nepamatuju konkrétní místo, ale věřte, že toto se může stát kdekoliv a zdaleka to není jediný případ) byla nalezena mladá žena v podstatě uvězněna v okovech v domě svých rodičů. Ti ji takto sami naordinovali domácí vězení, protože žena už několik let trpí duševní chorobou a svým chováním (například odhalování se na veřejnosti) prý narušuje poklidný život sousedů.

Před kamerou

Je sedm ráno, sedím s Gabi na velké rohoži rozprostřené před vchodovými dveřmi jednoho z domků u Vodního paláce. „Už jste si četly scénář?“ ptá se nás jen pár minut před prvním záběrem režisér. Koukneme na sebe s kamarádkou trochu vyjukaně, co že si to ten chlápek v černým tričku a brýlích asi tak představuje pod pojmem scénář, a co nás teda za chvíli vlastně čeká.
To na mě jen pár dní předtím při návratu domů nečekaně vybafla paní domácí, že někdo od sousedů, kteří jsou údajně zároveň jejími příbuznými, přišel s dotazem, jestli bych prý nechtěla dělat „modelku“. Bohužel si stará paní už nezapamatovala, pro jakou příležitost by to mělo být a kdy by se tak mělo stát. Za pár hodin už na mě přes zavřené dveře do pokoje volá, že jsou dole nějací lidé ze šperkařské firmy v městečku Kota Gede, kde se to dílnami a obchody se stříbrnými šperky jen hemží. Ovšem za jakým účelem si mě ti lidé chtějí prohlédnout, jsem se opět nedozvěděla. Stačí ale pár vteřin a je jasné, že tohle setkání a jemu předcházející prosba o hraní si na modelku, mají hodně společného. Pěkně upravení mladá paní a její kolega pracují v jedné z místních nejvýznamnějších firem produkující a zároveň prodávající stříbrné šperky. Firma si chce nechat od místní produkční společnosti natočit propagační materiál, jehož součástí má být kromě počátků a vývoje společnosti a procesu výroby stříbrných šperků také propagace nejnovějšího výrobku pomocí krátkého příběhu dvou zahraničních turistek, které zavítají do Yogyakarty a hledají nějaký tradiční suvenýr.
Během následující soboty má probíhat právě natáčení s fiktivními turistkami a ona mladá paní ze zmiňované společnosti si mě pro tuto příležitost vyhlídla jakožto vhodný objekt. Potřebuje ovšem dvě cizinky, a tak píšu Gábině do Semarangu, která při mém štěstí náhodou na konec týdne plánuje se svým přítelem cestu do Yogyakarty. Po několika dnech jsme domluvené, zbývá už jen čekat na sobotu.
Po půl sedmé ráno mě paní Lisa vyzvedává v kostu, její kolega řídí auto. Přestože už dva předchozí dny dohlíží na průběh natáčení a dokonce v pátek večer se dostala z práce domů až kolem půlnoci, vypadá celkem svěže. Za to já mám ještě červené oči a zívám. To ona ale zřejmě vůbec nevnímá, protože mi hned na úvod lichotí, jak vypadám skvěle. Co bude teprv říkat na Gábinu, až ji s přítelem Sanym po cestě vyzvedneme. Ta je krásná od přírody, tím spíš když se namaluje. Naštěstí si pro nás režisér nevymyslel žádné speciální kostýmy, máme se vymódit á la backpacker, k tomu samozřejmě nepostradatelný batoh. A to jsme obě zvládly na jedničku. Jen pak od štábu dostávám jako nutný doplněk fotoaparát s předem vyfocenými symboly města, které si budeme později s Gábinou velice okatě prohlížet při jízdě drožkou.
Je teprv kolem sedmé ráno, zatím jen příjemné teplo a čekají nás první záběry před sultánovým vodním palácem Taman Sari, jednou z nejvýznamnějších památek města. Aby ale celý tým neodpadl už při první klapce, respektive zvolání „akce“, firma zařídila bohaté občerstvení v podobě sladkého čaje a všelijakých dobrot právě nakoupených na trhu. To už nám ale režisér vysvětluje příběh a jeho naštěstí velice stručný scénář, který je i s dialogy na papíře sice v indonéštině, jenže před kamerou jsme s Gábinou za turistky, takže mezi sebou a s dalšími „herci“ musíme komunikovat anglicky.
U Taman Sari jsme za chvilku hotoví a čeká nás jízda drožkou po úzké silnici s hustým provozem směrem k jižnímu náměstí sultánského paláce Kratonu. To pak spolu s kameramanem přilepeným visícím chvíli po straně chvíli za našimi zády několikrát objedeme. Já s Gábinou mám při jízdě za úkol debatovat o všem možném, naštěstí už česky, protože zvuk se nepoužije, a přitom bloudit prstem po mapě Yogyakarty nebo si prohlížet fotografie zachycené na vypůjčeném fotoaparátu.
Po dlouhé přestávce na schodech Kratonu nás čekají poslední záběry v historickém centru města. Stylově oblečený kočí pronajaté drožky má za úkol projet s námi hradební branou ven na rušnou křižovatku. To se nakonec i v hustém provozu s auty a mezi nimi proplétajícími se motorkami daří a všichni se můžeme přesunout přímo do areálu šperkařské společnosti v Kota Gede.
Na místě se mi potvrzuje moje předtucha, že onu firmu už vlastně tak trochu znám. Ohromná vstupní brána do areálu firmy je totiž na jedné z hlavních křižovatek v Kota Gede, kudy jsem už tolikrát předtím projížděla, ale nikdy jsem si uvnitř neudělala zastávku. Není divu, luxusně vyhlížející budova už zvenku dává najevo, že zboží prodávané uvnitř bude o něco dražší než v menších obchůdcích se stejným zbožím, kterých je alespoň na těch nejfrekventovanějších ulicích v městečku několik, ne-li desítky.
V přízemí budovy se nachází především prostorný obchod s velkým výběrem zboží a místnost, kde můžou návštěvníci na vlastní oči shlédnout proces výroby šperků a jiných výrobků ze stříbra. Já mám s Gábinou na tuto exkurzi opravdu hodně času, protože štáb teprve začíná připravovat osvětlení uvnitř obchodu. A i když už je všechno hotové, stejně čekáme dál, tentokrát na autobus postarších zahraničních turistů, kteří nám pak budou při natáčení dělat kulisy.
Je teprve po poledni, ale už mi padají víčka. Přece jen to zdlouhavé čekání je uspávající. Nakonec se s Gabi ale přece jen dočkáme a pak už jde všechno ráz na ráz. Krátká zkouška s jednou z prodavaček, zřejmě tou nejhezčí a s nejlepší angličtinou, a pak už naostro. I když mám pocit, že se nám ten fingovaný nákup ani na podruhé moc nepovedl, naštěstí v obchodě končíme a čeká nás poslední část, respektive v příběhu chronologicky předposlední, tedy náš příjezd drožkou do areálu společnosti. Zase chvíle čekání, než se štáb připraví na ulici před vstupní branou, výjezd z areálu ven, otočka a zase zpátky branou dovnitř. I když se režisér na poslední chvíli rozhodl ještě pro natáčení v nějaké turisticky zajímavé oblasti Kota Gede, nakonec nám dává padla, nejspíš žádné přijatelné místo nenašel.

Teď už jen společný oběd na terase obrovské restaurace v koloniálním stylu hned naproti areálu firmy a jedeme domů. Tedy po cestě se ještě stavíme zkontrolovat stav Sanyho porouchané Vespy v jednom z pouličních servisů. Bohužel to nevypadá, že by měla být oprava do dnešního podvečera hotová. Vnitřnosti Vespy se válí na chodníku a buší na ně obrovské kapky deště, který se strhnul přesně ve chvíli, kdy jsme po obědě nastupovali do auta. Sice jsem se plánovala pořádně umýt až doma, ale nakonec částečná očista proběhla už po cestě úzkou uličkou domů, kde se mezitím vytvořilo koryto mělké řeky.

Svatba

K miniaturnímu domku v Sewonu, vesnici jen pár kilometrů jižně od Jogjakarty, kde bydlí můj přítel, jsem dorazila po deváté ráno, kupodivu dobře vyspaná a v dobré náladě. Na dvorku před domkem už sedělo několik ženských a mladých holek slavnostně navlečených do batikovaných sarongů, poloprůsvitných zdobených halen kebaya a make-upem a účesy, tak jak se sluší na svatební oslavu. V “obýváku” přibylo další harampádí. Kromě malířských pomůcek, barev, pláten a dřevěných skulptur v procesu výroby se na zemi váleli různé zkrášlovací prostředky, bedny, krabice s oblečením a doplňky a na přinesených židlích posedávaly další ženy, jejichž nabílené obličeje ještě nedostaly finální podobu. Dva ze tří trvalých obyvatel domu se ještě mátožně přesouvali z pokojů do koupelny, maškarní měli teprve před sebou. I když si mysleli, že se tradičním javánským kostýmům vyhnou, sousedka, maminka nevěsty, je rázně zahnala k sobě domů, aby se převlékli. Mezitím se v další místnosti domku, kam si ženské naštěstí neodvážily rozšířit svůj prozatímní salón krásy, vyspával kluk, který měl poslední dobou ve zvyku navštěvovat přítelovo bydliště za účelem sledování televize a následného několikahodinového spánku. Jak to jenom dělá, že je schopný zařezávat, i když je kolem něj takové pozdvižení?
Na mě už čekala modrá vyšívaná kebaya, podobná těm, které na sobě mělo několik žen z rodiny nevěsty. Jak jsem ale očekávala, nesedla mi. Byla aspoň o číslo větší, chyběly jí knoflíky, ale především, nebyla doplněná nutným korzetem, který by zakryl moje téměř ploché vnady. Ještěže jsem si prozřetelně přivezla svoje oblečení. Bohužel jsem díky němu nezapadla mezi ostatní “družičky”, jak si zřejmě přála paní sousedka, ale ostudu jsem taky neudělala. Jen jsem si musela od několika účastníků svatby vyslechnout otázku, proč na sobě nemám javánské oblečení. A tak se ze mě díky “civilu” a malého dárku pro novomanžele stal právoplatný host svatebního obřadu. Přítel se svým starším bratrem a spolubydlícím takové štěstí neměli a navlečení ve vypůjčených mundúrech museli v řadě vedle sebe vítat příchozí hosty.
Že se celou tu dobu v provizorním salónu krásy mezi dalšími zájemkyněmi o nový obličej (doslova!) připravovala na svou veledůležitou roli i budoucí manželka, jsem zjistila až asi po hodině vlastních příprav a pobíhání sem a tam s foťákem v ruce. Ono poznat pod vším tím make-upem, obrovským umělým drdolem a nádhernými vlasovými ozdobami ať už Ratnu, jak se dnes už právoplatná manželka jmenuje, nebo jakoukoliv jinou podobně načančanou javánskou nevěstu, je úkol opravdu nesnadný. Ratna je bezkonkurenčně nejhezčí javánská nevěsta, kterou jsem zatím na vlastní oči viděla, a to i když si kvůli skromným rodinným poměrům nemohla dovolit vlastní svatební róbu, která by jí byla ušita na míru podle vlastních představ. Takhle se z obyčejné nenápadné holky, která se po ulici běžně promenáduje v bezbarvém domácím oblečení a jednoduchým culíkem, stala opravdu nádherná žena.
Dlouho hledám ženicha Nura, v domnění, že na sobě bude mít taky nějaký tradiční kostým. Nakonec se povede, ale až když fotím formální část obřadu, kdy přede všemi svatebčany sedí u nazdobeného stolu on, nevěsta, její otec a další dva muži s mikrofonem. Nur má na sobě stejně jako dva sedící muži jen tmavý oblek a tradiční muslimskou pokrývku hlavy. Po této části, kdy mají hlavní aktéři, ale především tatínek, slzy na krajíčku, se jde nevěsta s ženichem převléct do dalších kostýmů. Tentokrát konečně vypadá Nur přiměřeně slavnostně a ladí se svojí nevěstou. Jen nechápu, proč se oba z páru nejdou společně vyfotit před barevné plátno, které si zase u jiných sousedů nachystal profesionální fotograf. Naštěstí aspoň Ratna si nechá udělat několik reprezentativních fotek, ať už sama nebo s nějakým doprovodem. Nakonec se s ní na fotce objeví i její nejmladší, asi pětiletý bratříček, který ovšem odmítá formální oblečení a pobíhá všude kolem v ušmudlaných kraťasech a tričku.
Mezitím svatební hosté poslouchají živou hudbu doplněnou hlasem krásné mladičké zpěvačky a pochutnávají si na sladkém čaji a drobném občerstvení, jak je v Indonésii zvykem, servírovaným v krabičkách. To přinášejí pomocníci z provizorní kuchyně, která vznikla na malém prostranství vedle domu rodičů nevěsty, před zraky svatebčanů schovaným za částečně bambusovou a látkovou zástěnou.
Před přítelovým domkem, kde se ještě před chvílí novomanželé převlékali, se teď začíná formovat zástup. Vepředu dvě starší pomocnice s květinovou výzdobou, následují novomanželé a po nich jejich rodiče a další důležití rodinní příslušníci. Před vchodem do zastřešeného prostoru s čekajícími svatebčany se průvod zastaví a “organizátorka” svatebního obřadu dává novomanželům pokyny, jak správně provést tradiční zvyk rozšlápnutí vajíčka. To je zřejmě z estetických a hygienických důvodu zabalené v průhledném sáčku na tácku spolu s okvětními lístky. Poté, co Nur bosou nohou rozšlápne skořápku, Ratna mu ji omyje vodou se stejnými květy. A může následovat předposlední fáze obřadu, která se odehrává na pódiu s červeným kobercem a zlatě zdobenými dřevěnými kulisami s trůnem s nebesy pro novomanžele a jen o něco méně skromnějším posezením pro rodiče. Organizátorka znovu navádí hlavní aktéry, tentokrát jak usednout, navzájem se nakrmit, stoupnout a pokleknout před rodiči. Následuje jednoduchý oběd předem rozdělený na jednotlivé porce, které mezi hosty roznáší najatí pomocníci. A po zaplnění žaludků může na řadu konečně přijít finále, gratulace novomanželům a jejich rodičům. Tvoří se dlouhá řada gratulantů, kteří se pak jen krátce projdou po pódiu, a protože tím všechna sláva dne končí, v houfech se hned vracejí do svých domovů. Někteří se po uvolnění pódia ještě nechají s novomanželi vyfotit profesionálním fotografem.
Maškarády se jdou převléct a odlíčit a pomocníci, kteří ještě před pár minutami roznášeli jídlo, už uklízejí stoly a skládají židle. Jediné, co ještě několik dalších hodin připomíná, že se u sousedů konala nějaká sláva, je obrovská železná konstrukce s vlnitou plechovou střechou jen velmi vzdáleně připomínající romanticky laděný venkovní party stan.

Fotografie ze svatby se postupně přidávají do fotogalerie.

Nejen k 1. Máji

Už ani nevím, jak je to dlouho, pár měsíců nebo právě rok, co jsem příteli vysvětlovala symboliku 1. Máje. Tedy spíš tak, jak ji chápu já, navíc v kontextu čtyř ročních období, kterými Indonésie není obdarována.
Indonésie má, stejně jako jiné podobné tropické oblasti, dvě roční období – období sucha (musim panas, v překladu přesněji období tepla, horka) a období dešťů (musim hujan). Středoevropan si jako hlavní rozdíl mezi těmito obdobími všimne množství dešťových srážek a následně buď vyprahlé vegetace nebo bující zeleně. Žádné výrazné střídání teplot, opadané suché pestrobarevné listí, žádný sníh.
Obyvatel Indonésie si často jen těžko dokáže představit, jak taková čtyři roční období vypadají a co s sebou přinášejí. A tak jsem jednoho dne z nějakého důvodu, který už si nepamatuju, nostalgicky zavzpomínala na jaro způsobem krátké domácí výuky. Proč je máj časem lásky, proč je na prvního důležité políbit dívku pod větvemi třešně a tak dál. Jak na nás působí studená temná zima, a že jaro se tak stává obdobím doplňování nové energie a přináší nový život rostlinám, zvířatům a lidem, že přináší rozličné barvy a vůně a působí tak na smysly a city.
Poslední dobou takových nostalgických chvilek přibývá, kolikrát mě přepadnou jen tak bezdůvodně kdykoli je napadne. Buď jsou to vzpomínky na přátele a rodinu, různá místa a situace a nebo se mi vybavují (ale spíš se o to musím většinou snažit) vůně a barvy spojené právě třeba s jarem ale klidně i zimou, kterou naopak nemám ráda. Miluju vůni lesa a dřeva, půdy, posekané trávy, květin, obilného pole, letního deště ale i chladného vzduchu na podzim, kdy opadává listí, příjemné první hřejivé teplo po zimě, sytou žlutou barvu hořčičného pole, červené třešně, zlaté obilí, pestrobarevné listy na podzim, hnědé lesklé kaštany v zelené slupce, zpěv prvních ptáků na jaře…
Někdy mi to chybí, zvlášť když příroda tady není tak proměnlivá. Barevných kytek všude habaděj, všechno se zelená, a když neprší, tak barva jen ztratí na sytosti, opadané listí stromů má univerzální hnědou nebo okrovou barvu a horko nedovolí vnímat jemné závany vůní rostlin. Ale i přesto se občas zadaří a do nozder se dostane i něco jiného než černý prach z výfuků aut a motorek nebo všelijaké vůně ze stánků s občerstvením. Vůně slaného přímořského vzduchu, přicházejícího deště, trávy a hřebíčkových cigaret, krvavé, růžové, oranžové a modré červánky, obrovské oranžové slunce nad obzorem, zelené sazenice rýže, ranní opar za rozbřesku, siluety palem, noční obloha s novými souhvězdími, cvrlikání ptáků, kokrhání kohoutů, roztomilý cvrkot domácích ještěrek cicak, vzdálené kakofonické zvuky orchestru gamelan šířící se nočními ulicemi, Allahu Akbar pětkrát denně z reproduktorů mešit a modliteben a včera ráno indonéská rytmická taneční hudba dangdut s indickými a arabskými prvky linoucí se z reproduktorů městského autobusu a řidič vyťukávající její rytmus do volantu. Takhle si dobíjím energii na javánský způsob.

Žádné bombové útoky, žádné ničivé zemětřesení. Místní televize se sice už několik týdnů ne-li měsíců zabývá velkými korupčními kauzami a servíruje divákům čerstvé záběry přímo ze soudní síně, ale to je pro mě podívaná nezáživná, cožpak teprv pro vás.
Tak vám místo toho naservíruju pár naprosto nezajímavých postřehů ze svého téměř venkovského života v jednom městě, na které dohlížejí dvě okouzlující sopky, Merapi a Merbabu (během posledních několika dní je na ně kvůli minimální nízké oblačnosti opravdu krásný pohled).
Za prvé si zas a znovu uvědomuju, jak levně se tu žije. No dostali byste v české hospodě i té nehorší kategorie teplé jídlo za 7Kč? Topinka s česnekem se nepočítá.Tedy za 7 korun v případě, že nejste masožravec a spokojíte se například s plným talířem rýže (jak jinak že), několika druhů výborné dušené zeleniny, čerstvě připravované chilli omáčky a dvou kousků smaženého “chlebíčku” tempe ze sojových bobů.

Za druhé jsem až po roce a půl došla k závěru, že Indonésani hrozně rádi skáčou druhým do řeči. Zkušenost mám jak s kamarády, tak cizími lidmi. Ať už se mě cíleně na něco ptají nebo sama něco vyprávím, neustále mě přerušují a dokončí si mnou načatou větu pěkně po svém (často s naprosto odlišným sdělením než jsem měla v plánu já). To je někdy korunováno jejich ohromnou radostí z domění, jak jsou chytří a rozumí, co chci říct.
Další podobný rys se k tomuto úzce váže. To že Indonésan velice rád vyzvídá odkud jste, kam jdete, jak se jmenujete a tak pořád dokola, je stará známá věc. Někteří jedinci (a není jich bohužel málo) ale ovládají policejní taktiky, doslova svou oběť (mě!) vyslýchají. Chybí jen ta temná zatuchlá cela a ostré světlo, co se vám propichuje oči.
Je to jako hra na čas, na kolik otázek stihnu za co nejkratší dobu odpovědět. Kde bydlíš, jak dlouho tu jsi, jak se jmenuješ, odkud jsi, studuješ, kde studuješ, kolik je ti let, jsi vdaná,…? Bez nadsázky říkám, že se během tohoto výkonu kolikrát ani nestíhám nadechnout.
Před pár týdny jsem byla na jednom místním úřadě. Většina zaměstnanců oddělení, kam jsem měla namířeno , byli muži, konkrétně tak z poloviny mladí kluci, kteří se nad mojí přítomností náramně bavili. Po půl hodině vyslýchání a neustálého přerušování nastalo příjemné ticho. To ale narušil další klučina, který se mě hned po svém příchodu do místnosti začal vyptávat přesně na to samé, co jeho kolegové předtím. Ti z toho samozřejmě měli ohromnou srandu.
Hlídač parkoviště pošty jen hodinu poté zase přeskočil ty úvodní “nepodstatné” dotazy a rovnou ze mě tahal můj věk. Po mém dotazu, jestli hledá přítelkyni, se sice trochu zarazil, ale nenechal se odradit a začal mi skládat komplimenty týkající se mé údajné krásy. Už mě ale nebaví každýmu vysvětlovat, že kdyby přijel do Čech nebo kamkoliv jinam, kde žijou bule holky, hned bych byla za tu ošklivou. Na druhou stranu, kterou holku by taková lichotka nepotěšila. Jeden z mála komentářů, které mě ještě baví poslouchat.
A na závěr setkání s místním „gigolem“, hnusným vobšourníkem na motorce, který mě jednou večer pronásledoval na cestě do warungu mého kamaráda. Podobných typů, co se chtějí připojit a pokecat, když jedu někam na kole, je víc, ale většinou je s nima celkem rozumná domluva a někdy je to i fajn. Tohle byl ale hnusák od pohledu, a i když nejdřív začal neutrálním pozdravem, za pár vteřin na to už mi nabízel sex. To bylo zatím poprvé a naposledy, co jsem si s někým něco otevřeně pěkně od plic vyříkávala přímo na ulici.

Vízová turistika

Protože už jsem dlouho nic nenapsala, možná jste usoudili, že už jsem se nejspíš vrátila do Čech. Pravda je někde jinde, v tom mým podkrovním kamrlíku už mohly vzniknout tři nové články, ale pokaždé jejich osud dopadl stejně – tlačítkem Delete chráním lesy.
Když mě tady prostě tak strašně chutná, tak proč se teď vracet. Až nebudu schopná pozřít ani zrnko rýže, třeba tuhle možnost konečně zvážím. Přesto jsem se ale asi před měsícem na pár dní vydala směr severovýchod, do Singapuru. Druhé kolo vízového kolotoče. Stejně jako v každé jiné zemi, ani v Indonésii to nemá imigrant jednoduché, protože si svůj pobyt musí neustále obhajovat. Po šesti měsících jsem tedy zase musela vyjet ze země, abych si pak přivezla novou vstupenku.
Někdo jezdí do Singapuru na dovolenou, pro někoho je jen přestupní stanicí na cestách po Jihovýchodní Asii. Pro mě je tenhle bohatý městský stát obklopený Malajsií destinací vízové turistiky. A nejsem sama. Na Indonéské ambasádě nebo třeba v místních velice oblíbených hostelech se tu a tam potkáte s lidmi, kteří mají stejný cíl. Stejně jako starší Japonec, který se mnou tentokrát sdílel dormitory v hostelu v Little India. Stejně jako ostatní nocležníky jsem ho brala jen jako nutnou součást klimatizovaného pokoje s palandami a až předposlední den mého pobytu, když jsem si šla na ambasádu pro pas s novými vízy, jsem zjistila, že máme něco společného. A tak jsme si nakonec i docela příjemně, i když kvůli jazykové bariéře krátce popovídali, a pak i před odjezdem na letiště s úsměvem rozloučili a popřáli si navzájem hodně úspěchů.
Jezdím do Singapuru nerada. Někdo asi nechápavě kroutí hlavou, ale je to tak. Singapur je opravdu pěkné, čisté a velice moderní město, kde se spolu mísí různé kultury. Potkáte tu Malajce, Indonésany, Čínany, Indy nebo přistěhovalce a turisty ze “západu”. Město nabízí od různých památek především z koloniální éry, muzeí, galerií, náboženských stánků, zábavních atrakcí, luxusních obchodních domů a pěkných pláží až po nepřehlédnutelnou směsici různých národních kuchyní, přičemž ta malajská, indonéská, čínská a indická dominuje.
Jenže pokud je váš rozpočet značně omezený a navíc trpíte cestovní horečkou nebo co to v mém případě bylo, moc si tohle město neužijete. Stejně jako poprvé, i tentokrát jsem se ulicemi a podzemím velkoměsta ploužila spíš jak svůj vlastní stín, slabá, bez energie.
Mám na to dvě teorie. Buď jde o kombinaci neustálého střídání teplot - klimatizace vs horko a vlhko, což zdravotní stav právě nezlepší, spíš naopak. A nebo za to může mnou samotnou dlouhodobě utvrzovaná nechuť odjet jen na pár dní ze své závislosti na Indonésii a za 5 dní utratit peníze, které většině Indonésanů vystačí na měsíc. A to se pak projevilo i na fyzickém stavu.
Ale přežila jsem a s velkou radostí se tak mohla vrátit, i když jsme si zpáteční let prodloužili o pět koleček nad příšerně nudnou krajinou několik desítek kilometrů západně od Yogyakarty.
I mentálně se na mě tento výlet nějak výrazně nepodepsal, nejspíš proto, že jsem se snažila vyhýbat zářivým výlohám v luxusních obchodních domech. I přesto jsem si nějaký ten módní výstřelek dovezla – troje kalhotky za 10 singapurských dolarů a k těm jsem pak musela v Marks&Spencer ještě přidat pár oblíbených čokoládových tyčinek.

Cesty do lvího města ale nakonec nelituju. Takových momentů, jako když se mi do rukou dostanou po nekonečném čekání doprovázeným nervovým tikem krásná nová voňavá víza a z mého debilního výrazu se dá ještě několik následujících minut vyčíst neskutečná radost, vážně není mnoho.