Tím, že jsem na cestu po Sulawesi objednala dva mikrobusy, jsem velice potěšila svoji skupinu, která se zatím stihla rozhádat. Takže mladší osazenstvo skupiny do jednoho a starší část do druhého a je na chvíli klid. Sulaweská část našeho zájezdu byla v podstatě stejná jako zájezdy předchozí, tedy tři dny v oblasti Tanah Toraja, kde jsem se opět setkala s průvodcem Martinem, který nám po celou dobu dělal společnost a trpělivě snášel otázky všeho druhu. Podařilo se nám účastnit se i pohřební slavnosti, tentokrát menší a chudší než dřív ale možná o to víc s příjemnějšími a pohostinnějšími lidmi. Nejen, že nám rodina zemřelého nabídla, jak už bývá zvykem čaj, kávu a nějaké drobné pohoštění, ale dokonce nám přinesla i oběd v podobě tradičního Pa’piongu, což je v bambusu plněné vepřové maso s kořením a zeleinou připravované na ohni. A na závěr přišla specialita v podobě Tuaku (místní název se liší), tedy palmového vína, i když možná přesnější výraz by byl palmový burčák. Mezitím se za domkem porážela a vyvrhovala prasata a rozdělovala na výslužky.
A po slavnosti nás čekal výlet do místa zvaného Nanggala, kde se už před desítkami let usídlilo obrovské množství kaloňů. Ti se neschovávají v žádné jeskyni, ale jsou soustředěni na několika málo stromech a bambusech jen pár metrů od obytných domů jedné místní bohaté rodiny. Jejich množství je až neskutečné na tak malém prostoru a dohromady dělají pěkný kravál.
Samozřejmě jsme během těch několika dní nemohli vynechat ani tradičně navštěvovaná místa jako jsou skalní, zavěšené a dětské hroby, tržiště, tradiční toradžské domy a taky si udělat malý výlet mezi terasovitými rýžovými políčky na vyhlídku Batutumonga. Všechno šlo bez problému dobře.
Poslední den večer jsme vyrazili zpátky do Makassaru, odkud nám na druhý den ráno kolem deváté letělo letadlo do Denpasaru na Bali. A právě v Makassaru jsme přišli o poslední sprej na komáry…ale drželi jsme se dlouho :-)
Na letišti v Denpasaru už na nás čekal můj starý známý Ketut, který pro mě připravuje dopravu, a taky náš řidič, kterého jsme měli po celou dobu cestování na Bali.
Na první den byl naplánován přesun do Ubudu, turisty profláknutého města v srdci ostrova, menší prohlídka okolí a hlavně odpočinek. Tentokrát jsem zvolila levnější, přesto velmi příjemné ubytování na hlavní ubudské třídě v podstatě hned naproti chrámu, kde bývají každý večer tradiční taneční představení pro turisty. Mawar Homestay, kde jsme spali, je vlastně rodinný podnik. Kromě několika menších budov, kde bydlí rodina majitele, je v zadní části i samotný homestay. Přestože jsme se nacházeli jen pár metrů nad úrovní silnice, k nám žádný hluk nepřicházel. Je ale třeba říct, že každý večer už tak kolem desáté či jedenácté stejně utichá celé město a přes den tak plné ulice jsou najednou prázdné, protože většina restaurací a kaváren brzo zavírá. Je úžasné, že přestože je Ubud velmi turistický, stejně si místní obyvatelé udržují své zvyky a tradice a nepodřizují se západnímu trendu za každou cenu.
Program na následující den byl stejný jako u předchozích zájezdů, takže ho ani není třeba zmiňovat. Večer přijel do upršeného Ubudu Dean, celý promáčený a unavený po cestě z Kawah Ijen. Přesto se překonal a stavil se na pár piv a konečně jsme měli šanci vyprávět si navzájem naše cestovní zážitky, kterých nebylo málo.
Třetí den jsme strávili ve městě návštěvou Musea Dona Blanca, excentrického umělce, kterému se také říká Balijský Dalí, sloní jeskyně Goa Gajah a posvátného opičího lesa Monkey Forest. V opičím lese jsem svoji skupinku nechala samotnou napospas drzým makakům…a zřejmě jsem udělala dobře, možná bych přišla k úhoně stejně jako Katka, kterou jedna agresivní opice kousla do nohy. Naštěstí přes kalhoty, takže zůstal jen otisk zubů. Už to ovšem vyděsilo Katku natolik, že měla po zbytek dne vyděšený výraz ve tváři a po návratu do ČR si projistotu zašla k lékaři kvůli podezření na vzteklinu. Přesto, že není známo mnoho případů přenosu vztekliny z opic žijících v Monkey Forest, člověk si opravdu nemůže být jistý. Ubud je plný toulavých psů, a ti se snadno dostanou do kontaktu s opicemi, které se pohybují i mimo les.
Na čtvrtý den jsem naprosto změnila původní program, který byl opět plný chrámů. Vyjeli jsme na celodenní výlet na severní pobřeží k Lovině se zastávkou u kráterového jezera Bratan s kouzelným chrámem, který je zasvěcený bohyni jezera. Takto brzo ráno byl chrám téměř opuštěný, nikde žádní turisté. Když už jsme ale chtěli odcházet, začali přijíždět autobusy s balijskými věřícími v tradičních oděvech a rukama plnýma košů s obětinami. Dlouhatánské procesí se pomalu přesunulo k chrámu, kde pak proběhla ceremonie. My jsme tedy chvilku zůstali, udělali pár fotek a vyrazili směrem dál na sever. Ještě v horách jsme zastavili u vodopádu Git Git. Bohužel řidič zastavil na parkovišti, odkud k vodopádu vyráží zřejmě většina návštěvníků. Cesta k vodopádu byla dlouhá a plná stánků a na konci nás nečekal vůbec tak pěkný pohled, jaký jsem znala z mého prvního výletu k vodopádu před dvěma lety. Došli jsme k němu totiž z jiné strany o několik desítek metrů níž a přišli jsme tak o vodopád s kouzelným jezírkem ve skalách.
Cesta pak pokračovala dál na pláž Lovina, kde byl příjemný klid, téměř bez turistů. Zatímco se ostatní koupali, já dohodla u místní cestovky skvělý obchod na zpáteční cestu z Gili na Bali rychlolodí, což výrazně zkrátí dobu přesunu.
Po Lovině nás čekalo poslední cíl výletu, horké prameny za vesnicí právě kousek od Loviny. Sice bylo pořád dost teplo, ale krásnému prostředí v lesích a bazénům na několika výškových úrovních, do kterých dopadala voda z chrličů, se prostě nedalo odolat. To bylo velmi příjemné zakončení výletu, po kterém jsme se pak už bez přestávek vrátili zpátky do Ubudu.
Žádné komentáře:
Okomentovat