A jak to bylo s Merapi dál

Napadlo vás někdy, jak by to vypadalo, kdyby padaly trakaře nebo žáby? A co třeba jen bláto? Já si to moc dlouho představovat nemusela, zažila jsem si to. Moje vzpomínky na „bláto“ padající z nebe ale přeci jen nejsou ničím oproti nočním můrám, které budou ještě dlouho děsit tisíce obyvatel provincií Střední Jáva a Zvláštní oblast Yogyakarta.
Moje přání ze soboty 30. října, aby se Merapi konečně uklidnila, se bohužel nesplnilo a sopka demonstrovala svou sílu ještě více jak dva následující týdny. Od oné soboty jsem si každý den říkala, že teď už to přeci musí skončit, není možné, aby přišlo ještě něco horšího. Jak jsem se mýlila!
Říjnové a listopadové erupce nejaktivnějšího vulkánu v Indonésii s výškou 2 968 metrů (před zmíněnými erupcemi) jsou podle vulkanologů největší od roku 1872. Ke dni 24. listopadu bylo nahlášeno 324 mrtvých a přes 300 tisíc evakuovaných. V pondělí 25. října byl vyhlášen nejvyšší stupeň nebezpečí, který měl svou platnost ještě 18. listopadu, tedy o více jak tři týdny později. Od vyhlášení nejvyššího stupně nebezpečí byla každý den registrována nejméně jedna erupce a od 4. listopadu údajně trvala erupce nepřetržitě několik dní. Přestože počáteční počet ohlášených obětí nedosáhl čísla 20 a životu nebezpečná oblast byla vymezena do vzdálenosti 5 km od vrcholu sopky, následné stále silnější erupce měly za následek stovky mrtvých (postupem času nalezená těla, nové a silnější erupce, rozsáhlé popáleniny a jiná poranění a zdravotní komplikace spojené s aktivitou sopky) a rozšíření nebezpečné oblasti na 20 km od sopky.
Merapi během své několikatýdenní aktivity chrlila v dosti značném množství popel, mnohdy do výšky několika kilometrů, mračna popela se táhla desítky a v menší míře i stovky kilometrů od vulkánu, nejvíce na západ, což mělo za následek několikadenní uzavření mezinárodního letiště v hlavním městě Jakartě. Přestože Yogyakartě se mračna prachu povětšinou vyhýbala, místní letiště bylo ze začátku uzavřeno několikrát na pár hodin a později nepřetržitě až do 24. listopadu. Také letiště v blízké Surakartě bylo na čas uzavřeno. Kromě popela Merapi chrlila i lávu, ale především smrtelné pyroklastické proudy velmi horkého vzduchu valícího se po svazích sopky v podobě hustého šedého mračna, v javánštině nazývaného „wedhus gembel“. Tyto proudy horkého vzduchu způsobily naprostou zkázu v oblasti několika kilometrů od vrcholu téměř na všechny světové strany, spálily veškerou vegetaci, domy, zvířata, ale hlavně místní obyvatelstvo, které se buď odmítalo evakuovat ze svých bydlišť nebo k nim přišla pomoc se spožděním. Dalším už nikoliv nebezpečným jevem, ovšem přesto působícím děsivě, bylo občasné velmi hlasité dunění vycházející ze sopky. Dokonce v centru Yogyakarty vzdáleném asi 30 km od Merapi, bylo toto dunění připomínající nepřestávající hřmění, velmi dobře slyšitelné. Téměř každodenní deště způsobily rozvodnění říček pramenících na svazích sopky a jejich naplnění studeným vulkanickým materiálem, především všudypřítomným šedým popelem. Rozvodnění těchto toků, z nichž některé protékají i Yogyakartou, způsobilo zvýšení ostražitosti obyvatel žijících v jejich okolí, stavění hrází a občasné pozastavování dopravy na mostech. Téměř každý den padal déšť popela, kapky „bláta“. Naštěstí pro Yogyakartu se mračna a déšť popela městu na vyjímky vyhnula. V oblastech do několika málo kilometrů od sopky se hovoří o desítkách centimetrů nánosu popela. Ve vzdálenosti zhruba 15 kilometrů směrem na západ, kde jsem měla tu možnost dvakrát projíždět v nejhorším období, byla vrstva popela do 5 centimetrů.
Statisíce uprchlíků byly evakuovány na bezpečnější místa často zřizovaná jen pro tento účel. Televize přinášela záběry stovek a stovek lidí jen s příruční taškou posedávajících jeden vedle druhého na rohožích rozprostřených ve velkých halách stadionů či stanech, zaprášených a vystrašených tváří nově evakuovaných, popálených těl přivážených do nemocnic, masových hrobů, ale také dobrovolníků, kteří se všemožně snaží pomoci, ať už odvážením obyvatel z nebezpečných lokalit, nákupem základních potravin a hygienických potřeb či zabavením uprchlíků divadelními představeními či různými aktivitami pro děti. Nejen vláda se rozhodla jednat, také televizní stanice či různorodé skupiny obyvatel se rozhodly pomoci. Vzniklo například několik veřejných účtů, na které mohou ještě teď lidé posílat peníze. A národní televize TvOne každý den přinášela krátké vstupy ze setkání jejího moderátora s žáky středních škol, zástupců obcí či jen jejich částí, soukromých i státních firem a institucí, kteří přišli odevzdat nadité obálky s finanční pomocí.

Merapi se sice uklidnila, ale situace v jejím okolí je stále vážná. Mnoho uprchlíků se ještě nemůže vrátit do svých domovů, mnohdy ani nemají kam. Jejich domy byly zničeny, zemědělská půda je stále pod nánosy popela, dobytek zahynul.

Nepřetržité televizní zprávy a články v novinách jsou jedna věc, vlastní zkušenost věc jiná. V době, kdy už měla Merapi týden svých erupcí za sebou, jsem v Yogyakartě musela přivítat skupinu českých turistů, kterým jsem měla během tří týdnů ukázat krásy Indonésie. Když se status Merapi zvýšil na nejvyšší stupeň nebezpečí, byla jsem stále relativně v klidu. Tedy kvůli mně samotné. Přeci jen můj každodenní život sopečná aktivita nijak výrazně neomezovala. Ovšem s přibývajícími dny přibývalo i vrásek na čele. Bude letiště otevřené? Co když turisti nebudou moci přiletět? Ohrozí Merapi nějakým způsobem naše výlety v Yogyakartě a jejím okolí? Bude největší buddhistická památka Borobudur zavřená z důvodu nánosu popela a čištění stavby?
Letadlo přiletělo a někteří účastníci zájezdu ani netušili, že se tu něco děje. To jsem ovšem hned napravila a všem situaci vysvětlila. Všichni se zdáli být v klidu, až na mě.
První a druhý den v Yogye dopadl relativně dobře, po aktivitě Merapi nebylo ve městě ani památky. Třetí den byl úplně jiný. Ráno jsme jeli na výlet na planinu Dieng s prastarými hinduistickými svatyněmi a zajímavými lokalitami vulkanického charakteru, asi 4 hodiny cesty severozápadně od Yogyakarty. Na hlavní silnici spojující Yogyu s městem Magelang, přes které jsme měli na planinu jet, nás čekal první zážitek. Městečka, jimiž silnice prochází, působila velmi depresivně. Všude, kam se člověk podíval, byl popel. Nánosy šedého popela na silnicích, na střechách domů, na stromech, polích. Obchody lemující silnici byly zavřené, jen občas jsme minuly nějakou motorku či auto. Ve vzduchu vířil prach. Přestože v tu dobu bylo kolem desáté hodiny ranní, bylo téměř šero. V Magelangu jsme konečně uviděli modré nebe. Odtud až na náhorní planinu opět všechno v normálu. Při odpolední zpáteční cestě do Yogyakarty nás ale popel přepadl mnohem dřív. Ve městě Wonosobo, které bylo ještě dopoledne absolutně bez známek aktivity vzdáleného vulkánu, teď už za tmy začal padat déšť smíchaný s popelem. Začalo padat bláto, které nás provázelo bez přestání téměř až do Yogyakarty! Na předním skle našeho minibusu se objevovaly malé kapičky střídající rozpláclé cákance s miniaturními částečkami vulkanického prachu. Stěrače byly bez přestání zapnuté, což mělo za následek častý nedostatek vody, která by sklo omývala. A tak jsme několikrát stavěli na benzínové pumpě pro doplnění vody. A když voda už poněkolikáté došla a pumpa byla v nedohlednu, pitná balená voda, kterou jsme před výletem dostali darem od dopravce, našla své další uplatnění, když náš duchapřítomný řidič jednou rukou řídil a druhou otvíral okno a zašpiněné přední sklo kropil vodou z lahve. Tak v Indonésii potřebná a stále nedostupná pitná voda byla vyplýtvána na náš bezpečný návrat do města.

Bohužel ani následující den se neobešel bez potíží. V plánu byl brzký ranní odjezd z hotelu směrem na Borobudur, který jsme měli navštívit při východu slunce. Ovšem už předchozí den bylo jasné, že východ slunce se konat nebude, a bude-li areál památky otevřený, pak se stejně nebudeme moci dostat na samotnou stavbu, nebo možná jen na její dvě nejnižší terasy. Rozhodla jsem se tedy pro odjezd až v osm hodin. Řidič měl od známého z Borobuduru aktuální zprávu, že areál je stále otevřený.
Ráno bylo v Yogye jasno, téměř bez mráčku a dokonce Merapi, kterou nebylo možné už několik dní spatřit, byla velmi dobře vidět. I s obrovským nahnědlým mračnem valícím se z jejího kráteru. Už při pohledu na podlahu terasy domu, kde bydlím, ale bylo jasné, že takto jasno zřejmě nebylo předchozí noci. Všude, kam jsem se podívala, bylo několik milimetrů popela, vzduch byl ale čistý. Ale jen na chvíli. Ještě než jsem se vypravila z domu, začal z nebe opět padat popílek, tedy z mého pohledu spíš prach. Vlasy jsem zakryla šátkem a nos a pusu hygienickou rouškou, kterou jsem včera po cestě na planinu koupila nejen sobě, ale i celé skupině. Bohužel ty potápěčské brýle mi opět chyběly, takže než jsem na kole dojela do hotelu, už jsem skoro neviděla na krok.
Ještě než jsme přijeli na křižovatku protínající severní obchvat města, mlha se dala téměř krájet a každým kilometrem blíž Merapi to bylo horší. V Muntilanu, městě, které je nutné projet po cestě na Borobudur (a předcházející den i na planinu) už prach ve vduchu téměř nebyl, zřejmě předtím pršelo. O to víc ale byla viditelná zkáza, kterou nánosy šedého materiálu způsobily. Přes noc popela ještě přibylo, na silnici byly vyjeté koleje, plachty přikrývající pouliční stánky a plechové střechy popadané, jindy krásně zelené listy palem pod tíhou nánosu klesly až téměř ke kmeni, takže připomínaly vánoční stromečky, keře slehnuté až k zemi, popadané větve stromů, řeky plné šedého bahna. Naprostá šeď! Zastavili jsme u jednoho mostu, abych udělala pár fotek dokumentujících tuhle šedou kalamitu. Kdybych řekla, že jsem vystoupila z kosmické lodi na povrch Měsíce, nebyla bych daleko od pravdy.
Stejně to vypadalo i v městečku Borobudur, kde se ona velice populární kulturní památka nachází. Na parkovišti v areálu jsme byli téměř sami, desítky stánků jindy plných suvenýrů a občerstvení teď zely prázdnotou, na zemi se válely popadané větve. To už mě ani nepřekvapilo, když nám pracovníci ostrahy areálu sdělili, že byl Borobudur jen před pár minutami uzavřen. Poslední skupinka turistů právě vycházela ven. Sice velmi zklamaní ale s pochopením jsme obcházeli plot lemující vnitřní areál s parkem. Znovu začalo padat bláto. Udělat výklad k památce, kterou nikdo nevidí, pod širým nebem s blátem padajícím na naše hlavy nebo se schovat pod střechu, která možná spadne? Ze zoufalství jsme se rozhodli aspoň vyjet na nějaké vyvýšené místo, ze kterého by aspoň z dálky byla buddhistická stavba vidět. Ani to se nepovedlo. Tak nakonec aspoň pár fotek z hlavní silnice, odkud byly viditelné alespoň nejvyšší terasy stavby se stúpami. Na malou jen pár kilometrů vzdálenou svatyni Pawon jsme už raději nejeli. Malý chrám Mendut se třemi obrovskými sochami uvnitř jsme si ale přece jen i přes neustávající šedý déšť nenechali ujít. Konečně nás čekal návrat do Yogyakarty. Ten se ovšem zase poněkud protáhl, protože déšť sílil, šedé bahno na silnici bylo kluzké, a tak se jelo téměř krokem. Před vjezdem do města už jsme ale zase byli jako v jiném světě, po dešti ani památky a slunce i přes vířící prach svítilo. Ještě nás ale čekala návšteva hinduistického Prambananu, který jsme před dvěma dny museli z důvodu tropického slejváku předčasně opustit. Teď nám počasí přálo víc, ovšem zdálky k nám přicházelo hrůzu nahánějící hlasité dunění.
Následující den jsme konečně opustili Yogyu, a konečně měli možnost vidět i jinou než šedou krajinu. Bohužel zprávy o nepřestávající velmi vysoké aktivitě sopky přicházeli i nadále, ať už po telefonu od přátel nebo z televizních zpráv.
Do Yogyi jsem měla naplánovaný let z Bali 22. listopadu. I když Merapi v tu dobu už byla v relativním klidu, místní letiště bylo stále zavřené, a tak se můj návrat o několik hodin protáhl díky změně letu do Semarangu na severním pobřeží Jávy a následnému přejezdu autobusem. Po několika týdnech jsem zase viděla Merapi, trochu menší a vypouštějící už zase jen malé bílé obláčky.
Na fotografie se můžete podívat ve fotoalbu na picase.