North-West Sumatera Tour 4

Další den ráno jsme se sbalili a vyrazili z Bukit Lawang nejdřív zpět do Medanu, já a Milan stále v očekávání, že se krosna zázračně objeví, a poté směrem na jihovýchod do města Berastagi, které díky své vyšší nadmořské výšce slouží především obyvatelům Medanu jako víkendová a prázdninová destinace.
Po cestě do Medanu jsme opět míjeli plantáže olejových palem a nákladní auta plná olejových kokosů. Na letišti v Medanu nás opět nepotěšili, prý že krosna nebyla ještě pořád nalezena, takže se ani do Jakarty ještě nedostala. Domluvila jsem se tedy s personálem, že pokud se během pár dnů, co budeme na Sumatře, zavazadlo přeci jen objeví, ať ho tedy nechají v Jakartě na letišti a při transitu z Padangu na západní Sumatře do Jogjakarty, si ho tam vyzvedneme. To ovšem znamenalo, že Milan bude muset doplnit zásoby a smířit se s tím, že šance na znovunalezení zavazadla je čím dál tím menší. V kanceláři na letišti mi už navíc začali navrhovat požadování náhrady škody u Emirates Airlines, tedy už zřejmě sami tušili, že tahle situace nedopadne dobře.
Na okraji Medanu jsme pak zastavili v Carrefouru, kde si snad všichni do páru koupili spreje a spirály proti komárům, přestože nás v hotelích žádné velké nálety těchto potvor nečekaly. Pak ještě na oběd do warungu s padangským jídlem, které všem tak chutnalo, a mohli jsme vyrazit na několika hodinovou cestu směr Berastagi. Silnici začínali lemovat warungy a stánky s pečenými prasaty a další v této oblasti oblíbenou pochoutkou, tedy pečeným psem. Warungy, které nabízely prasata, měly cedule s nápisem, který by v češtině znamenal jednoduše „pečené/grilované prase“ nebo jen se zkratkou „B1“. Proč právě B1 mi bylo vysvětleno posléze naším řidičem. Písmeno B zní celkem logicky vzhledem k tomu, že prase se indonésky řekne „babi“, tedy první písmeno je právě B. Proč ale jednička za ním? Pro odlišení. Protože existuje i „B2“, a to je právě onen pečený pes! V batackém jazyce totiž slovo pes začíná taky na B, a tak aby se tyto dva pokrmy odlišily a přitom zjednodušil popis, stačí jen B1 nebo B2. A tak jsme se soustředili právě na warungy podél cesty a nadšeně vykřikovali B1 nebo B2 (to samozřejmě s větším zanícením)pokaždé, když se nějaký takový objevil. Kromě toho nás řidič taky informoval, že se v této oblasti prodávají kaloni, ze kterých se pak vyrábějí produkty s údajně léčebnými účinky. U jednoho takového prodejce jsme zastavili. V kleci u silnice viselo několik velkých kaloňů a jednoho z nich nám majitel vytáhl ven, abychom si ho mohli vyfotit. Chudák kaloň asi nebyl vůbec nadšený, když mu chlapík roztáhl křídla, abychom ho viděli v celé své kráse. Prý někdo tyhle létavce taky jí, ale na žádný warung, kde by je nabízeli, jsme nenarazili.
Stoupání začínalo být čím dál tím prudší, přibývaly serpentýny a taky pestrobarevné místní autobusy plné lidí, kolikrát sedících i na střechách. Několik kilometrů před Berastagi jsme odbočili z hlavní silnice a zamířili do malé vesnice pod sopkou Sibayak. V této vesnici totiž mají několik malých lázní, kam se chodí koupat především místní. Lázně jsou roztroušené po vesnici a k těm nejblíž sopce jsme zajeli. Sibayak byl vidět velmi jasně a když jsem se podívala dalekohledem, byly velmi zřetelné i fumaroly (otvory, z nichž vychází sirné výpary) na svazích sopky. Místní nevyužívají blízkost vulkánu jen k příjemnému odpočinku v horkých pramenech, ale mají tu i geotermální elektrárnu, která stojí právě ve svahu mezi sopkou a vesnicí.
Po okoupání jsme vyrazili na poslední část cesty, tedy zbývajících několik kilometrů do Berastagi, kde jsme měli přenocovat. Město leží v pěkné kopcovité krajině a tak některé čtvrti jsou v údolí u říčky, jiné zase výš na kpcích. Město samo o sobě ničím zajímavé není, vlastně netuším, proč je mezi lidmi ze severní Sumatry tak oblíbené, jak se říká. Přece jen se nedá vůbec srovnávat s Bandungem na západní Jávě, které má obdobnou pověst. Obě města začala ožívat v koloniální éře, kdy se tu začaly stavět domy inspirované holandským stylem. Přesto Bandung působí mnohem přívětivěji, Berastagi je prostě jen větší město nacházející se na hlavní komunikaci mezi Medanem, jezerem Toba, a městy na západní Sumatře - Bukkittinggi a Padang.
Do města jsme přijeli těsně před západem slunce. Hlavní silnici v centru města lemují stánky s všemožným občerstvením ale nejčastěji s kuřecím a rybami, které se loví právě v obrovském jezeře Toba. Zastavili jsme na chvilku na této ulici a já zašla s Milanem shánět kabel do jeho laptopu, protože ten původní zůstal ve ztracené krosně. Přestože jsme pár obchůdků s podobným zbožím našli, nikde nám nemohli pomoci. Než jsme se vrátili k minibusu, zbytek skupiny se rozprchl do všech stran a my tedy museli chvilku počkat, až se vrátí. A v tu chvíli se z ničeho nic jen kousek od minibusu objevil kluk na obrovské motorce, takovém přerostlém enduru. Koukáme na něj jako na zjevení, kde že se to tu vzal. On to ovšem nebyl Indonésan, na rameni bundy tvořící součást už poněkud zašlého motorkářského obleku měl nášivku australské vlajky a i při pohledu na kousek toho obličeje, co koukal z obrovské helmy, bylo jasné, že přestože barva pleti (opálení a černý prach nabraný během cesty) by v těchto končinách nebyla vůbec ničím výjimečným, přeci jen oči a vůbec tvar tváře poukazovali na cizince. Chlapíci, kteří právě stáli opodál, se hned jali iniciativy a radili cizinci, kde se může ve městě levně ubytovat. Mezitím se naše skupina opět sešla a my vyrazili do našeho hotelu, v kopci nad centrem města. Opět jsem měla při výběru ubytování štěstí, náš hotel byl moc příjemný, zasazený v pěkné zahradě. Jen kdyby nebyla taková zima! Nebyli jsme až tak vysoko v horách, a já přesto mrzla.
Na večeři jsme se vydali zase zpátky do města právě na hlavní silnici, kde měli tak velký výběr jídla. Po krátkém seznámení s místními specialitami jsme zakotvili v jednom větším stánku u silnice, kde měli grilované ryby a kuřata. Moc dobré! A zrovna, když jsme dlabali večeři, zase se objevil motorkář a sedl si kousek od nás do stejného stánku. To vyvolalo nadšení místních, zvlášť když uviděli jeho obrovský stroj. Lidi se zastavovali, pokukovali, děti si chtěli motorku vyzkoušet a pokud možno s ní i vyfotit. Nakonec i naše skupina byla natolik zaujatá touto situací, že jsme chtěli vyzvědět víc o tomhle klukovi a jeho cestování. Vybrali jsme Katku (byly jsme ve skupině dohromady tři stejného jména), u které jsme usoudili, že z nás všech bude její znalost angličtiny určitě nejlepší, aby se s cizincem dala do řeči. Tak jsme mezitím nenápadně pokračovali dál v jídle, zatímco Katka kladla jednu otázku za druhou a pak nám všechno tlumočila. To už se nedalo skrýt, že vůbec nešlo o její soukromý zájem, ale že my všichni jsme hladoví po informacích. A tak jsme se dozvěděli, že Dean (nebo taky Dino…oba rodiče Italové, žijící už velmi dlouho v Austrálii), je už asi rok na cestě, že projel Afriku, Evropu a Asii a v Indonésii svoji cestu končí a čeká ho návrat do rodné země. Asi jsme vypadali dost neodbytně, tak nám věnoval i vizitku, ze které bylo zřejmé, že touhle cestou zároveň podporuje australský program na výzkum rakoviny. Bylo vážně legrační, jak šla vizitka z ruky do ruky, a každý s údivem sledoval tohohle kluka. Místo toho, abysme objevovali zajímavosti místní kultury, všichni se soustředili na Deana, kluka na velké motorce.
Když se Dean od Katky dozvěděl, že jsme na zájezdu (vlastně to slovo ani nemám v tomto kontextu moc ráda, nešlo o zájezd s cestovkou) a já jsem průvodce, vyžádal si moji společnost, jestli bych mu nemohla doporučit nějaká místa, která by měl na své cestě ještě vidět. To byla velká zkouška pro moji angličtinu, protože jsem už pěkně dlouho s nikým tímto jazykem nemluvila, a když na mě někdo náhodou anglicky spustí, vymlouvám se, že vůbec anglicky neumím. Teď jsem byla donucená tohle překousnout a pustit se do vysvětlování. Podle svého hrubého plánu měl až do Padangu na západní Sumatře jet stejnou cestu jako my, pak pokračovat dál na jih ostrova a postupně se přesunout na Jávu a Bali, odkud by zřejmě poslal motorku domů a sám se ještě jel podívat na Sulawesi. A tak jsem mu doporučila aspoň nějaká místa na Jávě a Sulawesi, protože Bali je tak malé, že ho může celé objet křížem krážem třeba za dva dny. Poté jsme se s Deanem rozloučili a my se vydali zpátky do kopce do našeho hotýlku. Na druhý den nás měla čekat asi půldenní cesta na jezero Toba.

North-West Sumatera Tour 3

Další den v osm hodin ráno jsme odcházeli z homestaye směrem k záchranné stanici, kde jsme měli sledovat krmení orangutanů. Po vydatném dešti z předchozího dne byla řeka dost rozbouřená a zakalená. A my jsme se přes onu řeku měli dostat na druhý břeh jen pár kilometrů za vesnicí. Celou cestu od vesnice až k převozu lemovali stánky, jídelny a plno hotýlků, většinou prázdných. Byl to zvláštní pohled. Zase další místo na mapě, které propadlo komerci.
Převoz znamenal malou dřevěnou loďku pro dva pasažéry a převozníka. Jinak celkem romantický zážitek určitě každému připravil i trochu adrenalinu, protože proud v řece byl opravdu silný a nebylo by divu, kdyby i během té krátké cesty nezačalo do loďky třeba téct.
Mudhi nám nakázal, ať fotoaparáty, které jsme si nezaplatili (vzhledem k vysoké ceně jsme se rozhodli použít jen pět), schováme do baťohů nebo ještě líp přímo k němu. Prý jsou strážci rezervace velmi důslední co se místních pravidel týče. Po pár metrech rovného terénu jsme začali strmě stoupat do hustě zalesněného kopce, cestička zablácená, jak se po včerejším slejváku dalo čekat. Po několika zastávkách jsme konečně dorazili k dřevěné ohradě, před níž bylo pár nízkých laviček a na nich několik jiných turistů, a jen pár metrů za ohradou na velkém rozvětveném stromě dřevěná plošina, na které už seděl jeden ze zaměstanců centra s velkým batohem nejspíš plným banánů. Druhý mladík, s kyblíkem rozpuštěného instantního mléka – “sunar” pro orangutany, se k němu přidal hned poté, co nás k místu dovedl. A začalo svolávání orangutanů. Jestli se nepletu, asi během půl hodiny se na plošinu odvážil jen jeden, další dva se bojácně pohupovali na okolních větvích a spíš jen přihlíželi. Jako mnohem větší extroverti se ukázali makakové, kteří se proháněli všude kolem a kradli banány určené pro orangutany. Mohli jsme být na místě celou hodinu, ale odešli jsme dřív. Přece jen trek se zdál být zajímavější.
A tak jsme s Mudhim a jeho dvěma pomocníky, kteří občas kamsi zmizeli a pak se zase nečekaně zjevili, vydali do pralesa hledat divoké orangutany a jiná místní zvířata.
A měli jsme opravdu “štěstí”, zvířátek bylo všude dost a dost, především těch téměř neviditelných beznohých, těch co mají tak v oblibě přisávat se na kůži kolemjdoucích. Miniaturní pijavice o délce jednoho až dvou centimetrů vyrazily po dešti na číhanou a velmi se jim dařilo. Myslím, že z naší skupiny si snad jen jeden dva lidi neodnesli krvavý suvenýr. Veronika, na kterou se ty mrňavé potvory taky sápaly celkem vehementně, si dokonce odnesla unikátní suvenýr v podobě milimetrové díry v sandálu…jak jinak než po hloupé pijavici, která nepochopila, kamže se to má zakousnout.
Zážitek naprosto jiného druhu ale přineslo několik orangutanů, většinou samice s malými, na které jsme postupně po cestě naráželi. Mudhiho pomocníci šli daleko před námi, a když v korunách stromů našli tyhle roztomilé zrzouny, dali po telefonu vědět Mudhimu, a my vyrazili za nimi. Zhruba v polovině naší cesty (to jsme ještě netušili, že jsme v půlce, protože Mudhi si až během chození usmyslel, že jsme toho viděli ještě málo) jsme se zastavili u malého potůčku, se strmými břehy po obou stranách. Mudhi natrhal velké listy podobné lopuchům, na které jsme si měli sednout a on se svými pomocníky začal vybalovat oběd. Jak jinak než smažená rýže s vajíčkem, k tomu trochu čerstvé zeleniny a rýžové krekry, jen tak v papírovém pytlíku a bez příboru. Jednoduché ale dobré, nikdo nos neohrnoval! A jako bonus pro pobavení k nám odkudsi připlavala roztomilá říční želva s dlouhým nosem.
Druhá část cesty zpátky do Bukit Lawang už tak veselá nebyla. S plnými břichy se stoupalo do prudkých kopců jen ztěžka, a začínalo být čím dál tím větší teplo. I když Mudhi zaslechl odkudsi zdálky hlas údajně velkého samce orangutana, nakonec jsme žádného nenašli. Dohrabali jsme se na vrchol kopce a odtud zase pěkně prudce dolů. Najednou se cestička začala vytrácet a já si nebyla jistá, jestli Mudhi vůbec ví, kudy nás vlastně vede. On to ale moc dobře věděl, jen cesta už zřejmě nebyla dlouho používaná. My pajdali jeden po druhém přes větve, kořeny a kameny, nahoru a zase dolů, Mudhi běhal jako kamzík. Už jsme mysleli, že pijavice jsou minulostí, ale bohužel se zase objevily a nedaly pokoj. Právě, když už toho měli všichni plné zuby, objevila se před námi říčka s kamenitým břehem, kde jsme se na chvíli uvelebili a Mudhi s kamarády nám připravili ovocnou svačinu, skoro jako pro krále. Kdo by řekl, že budou mít ti vesničtí kluci takový cit pro estetiku a dokážou vykouzlit i pro oko lahodnou hostinu. Najedli jsme se, umyli rány po pijavicích a vyrazili na poslední část cesty k homestayi, která vedla přes kaučukovníkový háj (opět plný pijavic!). To už jsme zase začali potkávat místní obyvatele a sem tam nějaké stavení. Do Eco Lodge jsme dorazili kolem čtvrté příjemně unavení z cesty. Slunce svítilo a bylo teplo, takže koupání v řece se přímo nabízelo.

North-West Sumatera Tour 2

Následující ráno jsme kolem deváté všichni vyrazili na drobnou obhlídku města s výměnou peněz a zastávkou na letišti...co kdyby mezitím zavazadlo přišlo.
Předchozí den jsem hned po příletu do Medanu ještě na letišti zašla do kanceláře Lion Air specializované na zavazadla...no kanceláře, takové malé špeluňky s haldou balíků a jiných krámů a mezitím povalujícími se a pokuřujícími dvěma výrostky – zaměstnanci. Tam jsem oznámila ztrátu zavazadla po cestě do Jakarty a prosila o spolupráci se zasláním zavazadla do Medanu.
Tentokrát jsem šla s Milanem do jiné kanceláře Lionu, kde to vypadalo velice obdobně, jen kancelářský stůl byl větší a skupinu výrostků doplňovala ještě slečna. Ta nám bohužel po delším telefonování oznámila, že zavazadlo stále nikde, že ještě nedorazilo ani do Jakarty a jeho osud je prozatím neznámý. Tím pádem jsme museli vymyslet plán B (později vznikl i plán C a D, podle toho jak se tahle zatracená situace vyvíjela), tedy, že si Milan aspoň nakoupí nějaké základní potřeby, dnešní odpoledne pojedeme všichni podle plánu do Bukit Lawang a náš řidič pak na druhý den sám zajede opět na letiště a bude čekat, jestli zavazadlo mezitím přeci jen nedorazí.
Z letiště jsme jeli jen pár minut do centra k sultánskému paláci Istana Maimun, kde jsem skupinu vysadila, aby si udělala sama procházku od paláce k největší mešitě ve městě, Masjid Raya, a odtud pak pěšky k hotelu. Naproti mešitě stojí i velký obchodní dům, což aspoň Milanovi velice zjednodušilo nákup oblečení a jiných potřeb. Já mezitím s řidičem zajela do banky, kde jsem se po zkušenosti s hrozným kurzem USD – IDR ve směnárně rozhodla vyměnit zbytek peněz na potřeby zájezdu a část vložit na účet. Kurz sice lepší byl, ale bohužel i důkladnější přezkoumávání stavu stodolarových bankovek, které jsem od své skupinky v dobré víře přijala.
Asi deset bankovek mi bylo vráceno s tím, že jsou v polovině příliš přehnuté, tudíž v bance (může být i ve směnárně) nepřijatelné. Takže díky tomu, že někdo zřejmě pozorně nečetl moje informační emaily (absolutně nepřehnuté bankovky!), dosud skladuju balík peněz, který je mi ale zatím k ničemu, protože budu muset najít směnárnu, která se na de mnou smiluje a za těch pár týdnů od začátku zájezdu dolar vůči rupii tak oslabil, že se prostě nevyplatí měnit peníze teď....takže vyčkávám na správnou chvíli. Snad se dolar nebude propadat ještě víc!
Jestli je mi někdo schopen vysvětlit, proč banka vyžaduje snad nikdy nedotčené dolarové bankovky, zatímco eura či jiné měny jsou jí úplně šuma fuk (a to nemluvím o stavu samotných indonéských bankovek!), pak mi prosím dejte vědět, jsem opravdu velice zvědavá!
No důležité je, že většinu peněz se směnit zdařilo a mohla jsem tak začít utrácet za hotely, dopravu a vstupné.
Ve dvanáct odchod z hotelu a odjezd do vesnice Bukit Lawang asi 3 hodiny cesty směrem na severovýchod od Medanu. Bukit Lawang je v Indonésii spolu s ještě jedním podobným místem na Kalimantanu známé jako záchranná stanice pro orangutany, kde se za určitý obnos můžete podívat na ranní krmení těchto primátů. My jsme neměli v plánu jen sledování krmení, ale taky jednodenní trek do džungle, kde se těchhle zrzounů objevilo stejně mnohem víc.
Po cestě do Bukit Lawang jsme míjeli obrovské plantáže olejových palem, vlastnictví indonésko-britské společnosti. Tyto plantáže jsou údajně největší v celé Indonésii a jsou tedy i hlavním zdrojem pro výrobu palmového oleje nejen v národním měřítku. Občas jsme podél cesty viděli hromady “kokosů” právě z těchto palem nachystané na naložení a odvoz. Jeden takový plod váží několik kilogramů a jde vlastně o obrovský šišatý hrozen posázený malinkými kokosy. Ty se při zpracování využijí celé, protože nejen vnitřek každého plodu připomínajícího opravdu kokos, ale i jeho tlustá slupka jsou přímo nacucané olejem.
Do vesnice jsme dorazili odpoledne ještě za pěkného počasí. Kolem páté už se ale spustil déšť a s malými přestávkami lilo až do nočních hodin. Ubytovali jsme se v Eco Lodge Homestay, který stojí na druhé straně řeky rozdělující vesnici. Naštěstí Eco Lodge je jen jedno z mála stavení na této straně, takže je tu příjemný klídek a pěkný výhled na druhý břeh. Snad aby si člověk připadal ještě vzdáleněji od civilizace, musí k homestayi přejít přes zavěšený most sbitý z dřevěných prken…pěkná houpačka! Ještě odpoledne jsem domluvila průvodce pro návštěvu záchranné stanice a následný trek do džungle. Mudhi byl docela sympaťák, tak jsem doufala, že to s ním následující den bude legrace.
Cena 250.000 IDR (asi 500 Kč) na osobu za trek v džungli je sice docela vysoká, ale stojí to za to. Vstup do záchranné stanice na sledování krmení polodivokých orangutanů jsme měli zdarma, za to cena za kameru nebo foťák byla neuvěřitelných 50.000 IDR (asi 100 Kč)…dodnes nechápu, ale budiž. Pokud se někdo budete chystat do Bukit Lawang za orangutany, určitě doporučuju vynechat krmení a místo toho si dát trek v džungli. Při krmení není jistota, že nějakého orangutana uvidíte (to tak spíš tlupy makaků), zbytečně platíte tak vysokou cenu za natáčení, a přitom během treku za to samé neplatíte vůbec nic, a navíc, krmení je v podstatě stejně jen estráda pro turisty.

North-West Sumatera Tour 1

Kdyby mi někdo dopředu řekl, co mě během toho měsíčního cestování po Indonésii (z toho 9 dní na Sumatře) všechno čeká, nejspíš bych okamžitě zrušila svou účast a hrála mrtvýho brouka. Díky bohu, že jsem dopředu nic nevěděla a nic nezrušila. Občas mě to stálo nervy, ale stálo to za to! Zatím můj nejlepší zájezd!
Říká se, že co se podělat má, to se podělá…a je to stoprocentní pravda! Kdyby se nepodělalo tolik věcí a následně mi to nevynahradily jiné, skvělé zážitky, na co bych pak vzpomínala?

Tak tedy, jízda začíná a rovnou pěkně naplno! Ve čtvrtek 17. března jsem měla na jakartském letišti sraz se svojí devítičlenou skupinkou. Většinu jsem znala ze setkání v Praze, zbytek byl pro mě překvapením. Měla jsem z Jogji přiletět o něco dřív než letadlo Emirates Airlines, ale nakonec jsem měla jak já, tak Emirates spoždění, takže jsme na jakartské letiště dorazili zhruba stejně. Přestože jsem měla lokální let, národní letecká společnost Garuda parkuje svoje letadla na mezinárodním terminálu. Takže přesun shuttle busem na domestic terminál a čekání na skupinu. A tady všechno začíná. Z poklidného čekání se vyklubala totálně stresová situace. Přestože měla moje skupinka asi dvě hodiny na vyřízení všeho nutného a přesun autobusem, ani 45 minut před odletem nikde nikdo! To už po telefonu probíhala zmatená komunikace, co se vlastně děje. Milanovi nepřišlo zavazadlo, vypisuje se nějaký formulář a se zaměstnancem Emirates řešíme případné následné události, co až zavazadlo přijde. Letíme totiž okamžitě na Severní Sumatru, do jejího hlavního města Medanu, kde se zdržíme jen jednu noc. Check in přepážky u lokálních letů se zavírají 45 minut před odletem, což já sice stíhám naprosto v pohodě, ale co těch dalších devět lidí?! Takhle jsem se dlouho nezapotila! Běhám sem a tam, ptám se ochranky u vchodu, přímo v kanceláři Lion Air, se kterými letíme do Medanu, žadoním ať na nás počkají. Protože pouhé čekání (tedy chození pět metrů sem a zase zpátky, sem a tam) je psychicky dlouhodobě nezvladatelné, jdu na check in v předstihu a zase běžím z budovy ven na zastávku shuttle busu. Nikde nikdo, a to ani po příjezdu a odjezdu asi desátého autobusu. Velmi milá slečna, zaměstnankyně letiště jde za mě vyřídit check in mojí skupiny, kupodivu i bez pasů to jde. Asi půl hodiny před plánovaným odletem se konečně zjeví autobus plný povědomých tváří, rychlé potřásání rukou, ještě rychlejší vstup do terminálu a nutná kontrola a už jsme všichni na check inu, kde už jen necháváme zavazadla a já vyjednávám poslání ztraceného zavazadla na Sumatru…pokud se tedy kdy zavazadlo ráčí objevit…
Drobné zmatky s označením gatu (jak typické pro Indonésii), nástup do letadla a konečně klid! Na chvíli klid, kdy má stresem, vedrem a vlhkem promočené oblečení šanci konečně uschnout.
Pilot se nám zřejmě snaží po drobném spoždění na jakartském letišti zpestřit aspoň přílet, tak to s námi při dosedání trochu víc háže, a už jsme tu, vítejte v Medanu!
Na letišti už čeká šéf cestovky, od které mám na celou sumaterskou část zájezdu pronajatý minibus, a náš sympatický řidič. Za dvacet minut už jsme v hotelu, dáváme si věci do pokoje a vyrážíme na naši první společnou pozdní večeři, jak jinak než do typické sumaterské jídelny Masakan Padang, kde si člověk pochutná na tradiční kuchyni původně ze Západní Sumatry.
Masakan Padang najdete opravdu snad po celé Indonésii, pokrmy jsou si velice podobné, jen způsob podávání a cena se může lišit. Tady na Sumatře číšník naloží všechen sortiment jídelny na malé talířky, které pak před vás postaví na stůl a vy si můžete brát co hrdlo ráčí. A v tom je taky zakopaný pes. Do čeho jen dloubnete lžící už je na účtence. A že česká nátura a neustále prázdný žaludek musí zkusit opravdu všechno. Přesto byla večeře super a konečně jsme všichni měli šanci trochu víc se seznámit.

A jak to bylo s Merapi dál

Napadlo vás někdy, jak by to vypadalo, kdyby padaly trakaře nebo žáby? A co třeba jen bláto? Já si to moc dlouho představovat nemusela, zažila jsem si to. Moje vzpomínky na „bláto“ padající z nebe ale přeci jen nejsou ničím oproti nočním můrám, které budou ještě dlouho děsit tisíce obyvatel provincií Střední Jáva a Zvláštní oblast Yogyakarta.
Moje přání ze soboty 30. října, aby se Merapi konečně uklidnila, se bohužel nesplnilo a sopka demonstrovala svou sílu ještě více jak dva následující týdny. Od oné soboty jsem si každý den říkala, že teď už to přeci musí skončit, není možné, aby přišlo ještě něco horšího. Jak jsem se mýlila!
Říjnové a listopadové erupce nejaktivnějšího vulkánu v Indonésii s výškou 2 968 metrů (před zmíněnými erupcemi) jsou podle vulkanologů největší od roku 1872. Ke dni 24. listopadu bylo nahlášeno 324 mrtvých a přes 300 tisíc evakuovaných. V pondělí 25. října byl vyhlášen nejvyšší stupeň nebezpečí, který měl svou platnost ještě 18. listopadu, tedy o více jak tři týdny později. Od vyhlášení nejvyššího stupně nebezpečí byla každý den registrována nejméně jedna erupce a od 4. listopadu údajně trvala erupce nepřetržitě několik dní. Přestože počáteční počet ohlášených obětí nedosáhl čísla 20 a životu nebezpečná oblast byla vymezena do vzdálenosti 5 km od vrcholu sopky, následné stále silnější erupce měly za následek stovky mrtvých (postupem času nalezená těla, nové a silnější erupce, rozsáhlé popáleniny a jiná poranění a zdravotní komplikace spojené s aktivitou sopky) a rozšíření nebezpečné oblasti na 20 km od sopky.
Merapi během své několikatýdenní aktivity chrlila v dosti značném množství popel, mnohdy do výšky několika kilometrů, mračna popela se táhla desítky a v menší míře i stovky kilometrů od vulkánu, nejvíce na západ, což mělo za následek několikadenní uzavření mezinárodního letiště v hlavním městě Jakartě. Přestože Yogyakartě se mračna prachu povětšinou vyhýbala, místní letiště bylo ze začátku uzavřeno několikrát na pár hodin a později nepřetržitě až do 24. listopadu. Také letiště v blízké Surakartě bylo na čas uzavřeno. Kromě popela Merapi chrlila i lávu, ale především smrtelné pyroklastické proudy velmi horkého vzduchu valícího se po svazích sopky v podobě hustého šedého mračna, v javánštině nazývaného „wedhus gembel“. Tyto proudy horkého vzduchu způsobily naprostou zkázu v oblasti několika kilometrů od vrcholu téměř na všechny světové strany, spálily veškerou vegetaci, domy, zvířata, ale hlavně místní obyvatelstvo, které se buď odmítalo evakuovat ze svých bydlišť nebo k nim přišla pomoc se spožděním. Dalším už nikoliv nebezpečným jevem, ovšem přesto působícím děsivě, bylo občasné velmi hlasité dunění vycházející ze sopky. Dokonce v centru Yogyakarty vzdáleném asi 30 km od Merapi, bylo toto dunění připomínající nepřestávající hřmění, velmi dobře slyšitelné. Téměř každodenní deště způsobily rozvodnění říček pramenících na svazích sopky a jejich naplnění studeným vulkanickým materiálem, především všudypřítomným šedým popelem. Rozvodnění těchto toků, z nichž některé protékají i Yogyakartou, způsobilo zvýšení ostražitosti obyvatel žijících v jejich okolí, stavění hrází a občasné pozastavování dopravy na mostech. Téměř každý den padal déšť popela, kapky „bláta“. Naštěstí pro Yogyakartu se mračna a déšť popela městu na vyjímky vyhnula. V oblastech do několika málo kilometrů od sopky se hovoří o desítkách centimetrů nánosu popela. Ve vzdálenosti zhruba 15 kilometrů směrem na západ, kde jsem měla tu možnost dvakrát projíždět v nejhorším období, byla vrstva popela do 5 centimetrů.
Statisíce uprchlíků byly evakuovány na bezpečnější místa často zřizovaná jen pro tento účel. Televize přinášela záběry stovek a stovek lidí jen s příruční taškou posedávajících jeden vedle druhého na rohožích rozprostřených ve velkých halách stadionů či stanech, zaprášených a vystrašených tváří nově evakuovaných, popálených těl přivážených do nemocnic, masových hrobů, ale také dobrovolníků, kteří se všemožně snaží pomoci, ať už odvážením obyvatel z nebezpečných lokalit, nákupem základních potravin a hygienických potřeb či zabavením uprchlíků divadelními představeními či různými aktivitami pro děti. Nejen vláda se rozhodla jednat, také televizní stanice či různorodé skupiny obyvatel se rozhodly pomoci. Vzniklo například několik veřejných účtů, na které mohou ještě teď lidé posílat peníze. A národní televize TvOne každý den přinášela krátké vstupy ze setkání jejího moderátora s žáky středních škol, zástupců obcí či jen jejich částí, soukromých i státních firem a institucí, kteří přišli odevzdat nadité obálky s finanční pomocí.

Merapi se sice uklidnila, ale situace v jejím okolí je stále vážná. Mnoho uprchlíků se ještě nemůže vrátit do svých domovů, mnohdy ani nemají kam. Jejich domy byly zničeny, zemědělská půda je stále pod nánosy popela, dobytek zahynul.

Nepřetržité televizní zprávy a články v novinách jsou jedna věc, vlastní zkušenost věc jiná. V době, kdy už měla Merapi týden svých erupcí za sebou, jsem v Yogyakartě musela přivítat skupinu českých turistů, kterým jsem měla během tří týdnů ukázat krásy Indonésie. Když se status Merapi zvýšil na nejvyšší stupeň nebezpečí, byla jsem stále relativně v klidu. Tedy kvůli mně samotné. Přeci jen můj každodenní život sopečná aktivita nijak výrazně neomezovala. Ovšem s přibývajícími dny přibývalo i vrásek na čele. Bude letiště otevřené? Co když turisti nebudou moci přiletět? Ohrozí Merapi nějakým způsobem naše výlety v Yogyakartě a jejím okolí? Bude největší buddhistická památka Borobudur zavřená z důvodu nánosu popela a čištění stavby?
Letadlo přiletělo a někteří účastníci zájezdu ani netušili, že se tu něco děje. To jsem ovšem hned napravila a všem situaci vysvětlila. Všichni se zdáli být v klidu, až na mě.
První a druhý den v Yogye dopadl relativně dobře, po aktivitě Merapi nebylo ve městě ani památky. Třetí den byl úplně jiný. Ráno jsme jeli na výlet na planinu Dieng s prastarými hinduistickými svatyněmi a zajímavými lokalitami vulkanického charakteru, asi 4 hodiny cesty severozápadně od Yogyakarty. Na hlavní silnici spojující Yogyu s městem Magelang, přes které jsme měli na planinu jet, nás čekal první zážitek. Městečka, jimiž silnice prochází, působila velmi depresivně. Všude, kam se člověk podíval, byl popel. Nánosy šedého popela na silnicích, na střechách domů, na stromech, polích. Obchody lemující silnici byly zavřené, jen občas jsme minuly nějakou motorku či auto. Ve vzduchu vířil prach. Přestože v tu dobu bylo kolem desáté hodiny ranní, bylo téměř šero. V Magelangu jsme konečně uviděli modré nebe. Odtud až na náhorní planinu opět všechno v normálu. Při odpolední zpáteční cestě do Yogyakarty nás ale popel přepadl mnohem dřív. Ve městě Wonosobo, které bylo ještě dopoledne absolutně bez známek aktivity vzdáleného vulkánu, teď už za tmy začal padat déšť smíchaný s popelem. Začalo padat bláto, které nás provázelo bez přestání téměř až do Yogyakarty! Na předním skle našeho minibusu se objevovaly malé kapičky střídající rozpláclé cákance s miniaturními částečkami vulkanického prachu. Stěrače byly bez přestání zapnuté, což mělo za následek častý nedostatek vody, která by sklo omývala. A tak jsme několikrát stavěli na benzínové pumpě pro doplnění vody. A když voda už poněkolikáté došla a pumpa byla v nedohlednu, pitná balená voda, kterou jsme před výletem dostali darem od dopravce, našla své další uplatnění, když náš duchapřítomný řidič jednou rukou řídil a druhou otvíral okno a zašpiněné přední sklo kropil vodou z lahve. Tak v Indonésii potřebná a stále nedostupná pitná voda byla vyplýtvána na náš bezpečný návrat do města.

Bohužel ani následující den se neobešel bez potíží. V plánu byl brzký ranní odjezd z hotelu směrem na Borobudur, který jsme měli navštívit při východu slunce. Ovšem už předchozí den bylo jasné, že východ slunce se konat nebude, a bude-li areál památky otevřený, pak se stejně nebudeme moci dostat na samotnou stavbu, nebo možná jen na její dvě nejnižší terasy. Rozhodla jsem se tedy pro odjezd až v osm hodin. Řidič měl od známého z Borobuduru aktuální zprávu, že areál je stále otevřený.
Ráno bylo v Yogye jasno, téměř bez mráčku a dokonce Merapi, kterou nebylo možné už několik dní spatřit, byla velmi dobře vidět. I s obrovským nahnědlým mračnem valícím se z jejího kráteru. Už při pohledu na podlahu terasy domu, kde bydlím, ale bylo jasné, že takto jasno zřejmě nebylo předchozí noci. Všude, kam jsem se podívala, bylo několik milimetrů popela, vzduch byl ale čistý. Ale jen na chvíli. Ještě než jsem se vypravila z domu, začal z nebe opět padat popílek, tedy z mého pohledu spíš prach. Vlasy jsem zakryla šátkem a nos a pusu hygienickou rouškou, kterou jsem včera po cestě na planinu koupila nejen sobě, ale i celé skupině. Bohužel ty potápěčské brýle mi opět chyběly, takže než jsem na kole dojela do hotelu, už jsem skoro neviděla na krok.
Ještě než jsme přijeli na křižovatku protínající severní obchvat města, mlha se dala téměř krájet a každým kilometrem blíž Merapi to bylo horší. V Muntilanu, městě, které je nutné projet po cestě na Borobudur (a předcházející den i na planinu) už prach ve vduchu téměř nebyl, zřejmě předtím pršelo. O to víc ale byla viditelná zkáza, kterou nánosy šedého materiálu způsobily. Přes noc popela ještě přibylo, na silnici byly vyjeté koleje, plachty přikrývající pouliční stánky a plechové střechy popadané, jindy krásně zelené listy palem pod tíhou nánosu klesly až téměř ke kmeni, takže připomínaly vánoční stromečky, keře slehnuté až k zemi, popadané větve stromů, řeky plné šedého bahna. Naprostá šeď! Zastavili jsme u jednoho mostu, abych udělala pár fotek dokumentujících tuhle šedou kalamitu. Kdybych řekla, že jsem vystoupila z kosmické lodi na povrch Měsíce, nebyla bych daleko od pravdy.
Stejně to vypadalo i v městečku Borobudur, kde se ona velice populární kulturní památka nachází. Na parkovišti v areálu jsme byli téměř sami, desítky stánků jindy plných suvenýrů a občerstvení teď zely prázdnotou, na zemi se válely popadané větve. To už mě ani nepřekvapilo, když nám pracovníci ostrahy areálu sdělili, že byl Borobudur jen před pár minutami uzavřen. Poslední skupinka turistů právě vycházela ven. Sice velmi zklamaní ale s pochopením jsme obcházeli plot lemující vnitřní areál s parkem. Znovu začalo padat bláto. Udělat výklad k památce, kterou nikdo nevidí, pod širým nebem s blátem padajícím na naše hlavy nebo se schovat pod střechu, která možná spadne? Ze zoufalství jsme se rozhodli aspoň vyjet na nějaké vyvýšené místo, ze kterého by aspoň z dálky byla buddhistická stavba vidět. Ani to se nepovedlo. Tak nakonec aspoň pár fotek z hlavní silnice, odkud byly viditelné alespoň nejvyšší terasy stavby se stúpami. Na malou jen pár kilometrů vzdálenou svatyni Pawon jsme už raději nejeli. Malý chrám Mendut se třemi obrovskými sochami uvnitř jsme si ale přece jen i přes neustávající šedý déšť nenechali ujít. Konečně nás čekal návrat do Yogyakarty. Ten se ovšem zase poněkud protáhl, protože déšť sílil, šedé bahno na silnici bylo kluzké, a tak se jelo téměř krokem. Před vjezdem do města už jsme ale zase byli jako v jiném světě, po dešti ani památky a slunce i přes vířící prach svítilo. Ještě nás ale čekala návšteva hinduistického Prambananu, který jsme před dvěma dny museli z důvodu tropického slejváku předčasně opustit. Teď nám počasí přálo víc, ovšem zdálky k nám přicházelo hrůzu nahánějící hlasité dunění.
Následující den jsme konečně opustili Yogyu, a konečně měli možnost vidět i jinou než šedou krajinu. Bohužel zprávy o nepřestávající velmi vysoké aktivitě sopky přicházeli i nadále, ať už po telefonu od přátel nebo z televizních zpráv.
Do Yogyi jsem měla naplánovaný let z Bali 22. listopadu. I když Merapi v tu dobu už byla v relativním klidu, místní letiště bylo stále zavřené, a tak se můj návrat o několik hodin protáhl díky změně letu do Semarangu na severním pobřeží Jávy a následnému přejezdu autobusem. Po několika týdnech jsem zase viděla Merapi, trochu menší a vypouštějící už zase jen malé bílé obláčky.
Na fotografie se můžete podívat ve fotoalbu na picase.

Když má Merapi záchvat kašle

Vstávám, ještě rozespalá se malátně potácím na dvorek umýt těch pár špinavých hrnků ze včerejška…po čem to šlapu a proč je všechno pokryté prapodivným krémovým práškem? A sakriš, Merapi se zase rozkašlala, zatímco jsme spali! V jednu v noci měla opět záchvat a kolem třetí prý začal padat vulkanický prach. I na tom nejjižnějším konci Jogjakarty to vypadá jako po výbuchu cementárny. Lidi na motorkách s obličeji zakrytými hygienickými rouškami, šátky, prostě čímkoliv, co jim přišlo pod ruku. Stejně vybavená se vracím domů, několik kilometrů směrem na sever. Víc než roušku bych ale potřebovala potápěčské brýle, protože mi tu a tam, hlavně když kolem projede auto, skončí škrábavý prach v očích.
Ten prokletý déšť, který je během posledních týdnů běžnou součástí téměř každého dne, by se dnes ale opravdu hodil.
Úterní erupce spálily všechno živé do vzdálenosti asi 10 kilometrů od sopky. Tři desítky mrtvých. Mračna prachu se naštěstí pro obyvatele přilehlé Jogjakarty vydala západním směrem a město úplně minula. Prach údajně doputoval až k několik stovek kilometrů vzdálenému přístavnímu městu Cilacap a po cestě zasypal i známou buddhistickou památku Borobudur.
V pátek opět několik erupcí, tentokrát šla mračna prachu údajně na jinou světovou stranu. V Jogje po aktivitě Merapi opět ani památky. O život už nikdo nepřišel, všichni obyvatelé nejbližšího okolí sopky jsou v bezpečí provizorních stanových městeček.
Do noci sleduju dokument o indonéských vulkánech a televizní zprávy. Vulkán Anak Krakatau u západního pobřeží Jávy: druhý stupeň nebezpečí. Vulkán Papandayan na Západní Jávě: 2.stupeň nebezpečí. Někdo tu pod námi zatápí v kotli.
Sobotní ráno “zasněžené”
Zprávy nezní moc optimisticky, posvátná Merapi se má údajně ozvat znovu. Možná dnes, možná zítra…nikdo neví.

Stále ještě jiný svět?

Vzhledem k tomu, že titulek je takový nic neříkající nebo možná nějakým způsobem zavádějící, vynechám omáčku a přejdu hned k věci.
Takhle nějak by se totiž dal přeložit název jednoho indonéského velice sledovaného televizního pořadu vysílaného každý čtvrtek půl hodiny před půlnocí. Jen ten otazník na konci v originálním znění střídá závorka, do níž by patřila první část věty. Pořad bych popsala zhruba jako duchařská reality show. Koho nudí horory a a hledá nový zdroj vzrušení, je tenhle, u nás neznámý formát pořadu, možná to pravé. Kašlete na Big Brothera nebo Vyvolené a setkejte se spolu se zvědavými dobrovolníky tváří v tvář s paranormálními jevy, a to na místech, která opravdu existují, a která maji svou historii...
Není divu, že si pořad stále drží svou popularitu. Indonésani se totiž na duchařskou reality nedívají jen z čisté potřeby zábavy ve spojení s napětím, povrzují si tím vlastně to, čemu už od mala věří.
Nezáleží na vyznání, politické orientaci, věku, pohlaví ani vzdělání. Spiritualita, nadpřirozeno, duchové, šamani, věštění či pověrčivost jsou odedávna pevnou součástí indonéské kultury a jsou jí i v 21. století. A tato kultura se samozřejmě nemůže vyhnout ani masové zábavě-nespočet hororů indonéské produkce, televizní pořady podobného ražení jako onen výše zmíněný, kýčovité televizní grotesky s postavami strašidel, které jsou spíš k popukání než děsuplné.

Co takhle nějaká duševní porucha se zdánlivě neznámou příčinou? Zkuste pilulku od psychiatra nebo vyhledejte pomoc šamana, a nebo nejlíp obojí. Někdo vám ukradl třeba peněženku a vy tápete, kdo to mohl být? Policie vám nepomůže, raději se zeptejte šamana. Přemýšlíte, zda dotyčná slečna, se kterou jste se právě seznámil, je opravdu ta pravá? Stačí poslat smsku uhlazenému fešákovi, který vám v televizní reklamě slibuje své věštecké umění. Bojíte se i v dospělém věku strašidel? Není nic jednoduššího, než se přestěhovat do Indonésie. Tady nad vaší zálibou v plýtvání elektrické energie z důvodu nočního svícení v pokoji nikdo kroutit hlavou nebude.

Kde jsou všechni ti čerti, víly, rarášci, klekánice, bílé paní, bezhlaví rytíři, vodníci a jiná stvoření, která známe z českého prostředí? Že by už na ně nikdo nevěřil a oni nadobro zmizeli? To v indonéském prostředí se různým nadpřirozeným jevům a stvořením daří velice dobře a podle vyprávění domorodců se zdá, že jejich tu tolik, že o ně až zakopávají. A tak se z těch vyprávění taky zdá, že místním tohle soužití s nimi nijak výrazně nevadí. No nevím, jestli by mě nechalo kladnou setkání například s nějakou smrtelně bílou vlasatou ženskou se zády děravými jak cedník.
Seznam druhů indonéských strašidel je dlouhý, od těch celostátně známých až po místní speciality. A kromě nich se to tu zřejmě hemží ještě spoustou “bezejmených” zjevení, která nemají nějakou konkrétní specifikaci.
Zřejmě byste se jako dobrému vtipu zasmáli sdělení, že se váš kamarád do toho pronajatého domu ještě nemůže nastěhovat, protože čeká, až z něj odejdou duchové. Prostě strach mu nedovolí. Nebo že kamarád kamaráda, má za manželku jakési podivné stvoření, jakousi vílu či co, která se ovšem ve zlosti dokáže změnit na stvůru s upířími tesáky, a že jedno z jejich společných dětí je zřejmě po mamince. A co třeba duch mrtvého studenta, kterého můžete i za bílého dne potkat v kampusu univerzity. A tak bych mohla pokračovat dál. Zasmát se sice můžete, ale nikdo si z vás neutahuje. Místní tomu totiž upřímně věří. A ona duchařská “reality show” jim, zdá se, dává za pravdu.