Kdo je větší chudák

Tuhle jsem na jedné indonéské televizní stanici viděla úryvek reportáže natáčené skrytou kamerou.
Asi dvanáctiletá dívka se potuluje po ulicích jednoho javánského města a v ruce nese černý igelitový pytlík, jakých se tu válejí milióny, možná miliardy. Celou dobu ji natáčí skrytá kamera. Jestli o tom ale sama dívka ví nebo se dokonce natáčení dobrovolně účastní, nevím. Po chvilce mám možnost zjistit, co vy pytlíku nosí. Několik porcí ve voskovém papíře zabalené vařené rýže a igelitový sáček s uvařeným čajem. Nenese to ale domů k obědu, snaží se to všechno prodat. Několik hodin chodí po městě a snaží se umluvit převážně řidiče becaků, ať si celý obsah pytlíku koupí za cenu 20 000 Rp (necelých 40 Kč, vysoká cena za vařenou rýži a čaj). Prý to všechno koupila ve warungu a snaží se dál prodat, aby měla peníze na učebnice. Dívka se nestydí a snaží se lidem vnutit důvody výhodné koupě. Přestože se najdou tací, kteří by dívce rádi pomohli, cena jim přijde příliš vysoká, takže dívka odchází s nepořízenou. Po sedmi hodinách dívka naráží na starší ženu, která se svými dětmi a manželem posedává ve stínu na chodníku. Dívka se s ženou dává do řeči. Ta pochází z jiného města, ale tady žije s rodinou v naprosté chudobě na ulici. Údajně se živí praním prádla. Žena má vadu řeči způsobenou nepovedenou operací krčních mandlí. Přestože její rodina žije v naprosté chudobě na chodníku u frekventované silnice, chce dívce pomoct. Sama oněch dvacet tisíc nemá, ale během několika minut si je někde vypůjčí. Sama dívka se začíná cítit trapně peníze přijmout, ale nakonec s nimi odchází. Po chvilce k ženě přichází „náhodně kolemjdoucí“ mladík, ptá se na cestu a jen tak mezi řečí se ptá i na onu dívku. Paní mu celou situaci upřímně vylíčí. Mladík se chystá k odchodu, ale ještě předtím ženě vtlačí do dlaně několik set tisíc rupií. Ta se za ním ještě dlouho nevěřícně dívá a propadá v pláč.
Já se slzám ubránila, přesto mě dojala situace bezdomovce, který ač sám nemá, pomůže jinému.
Ten samý den večer jsem jela s přítelem na večeři do jedné vzdálenější čtvrti. Po cestě jsme minuli onu ženu s rodinou, jak sedí na svém místě na chodníku. Příběh se odehrál v Jogjakartě.
Přestože už je to pár týdnů, co byla v televizi reportáž odvysílána, píšu o ní až dnes, 17. srpna. Je státní svátek. Polední televizní zprávy byly v duchu velkolepých oslav v hlavním městě Jakartě. Přesto se jedna reportáž věnovala vzdálenějšímu tématu. Dětem, které jsou různými okolnostmi donuceny pracovat. V Indonésii jsou údajně miliony pracujících dětí (včetně těch žebrajících) a ty opravdu nemají důvod oslavovat indonéský den nezávislosti.

Peněženka plná bonbónů

Dřív by si u mě kapsář možná přišel na pěkné peníze. Ale dneska si tak akorát zkazí zuby.
Indonésie je moderní stát, zaplatit tu můžete cash v rupiích či dolarech, kreditní kartou nebo přes internet elektronickou platební kartou. Drobné nazpátek ale dostanete v naturáliích. Aspoň to tak dělají v mnoha obchodech. Nemají nazpátek drobné? Dostanete bonbón. Mentos, Alpenliebe, prostě co je zrovna v kase. A tak se moje peněžka postupně mění na pytlík bonbónů. Směnný kurz: 1 bonbón/100 Rp.
Nejen na tomto příkladu můžete vidět, jak si Indonésan cení peněz. Není neobvyklé stát se držitelem jednotisícové bankovky počmárané vzkazem nebo telefonním číslem.
Pokud ale jdete směnit cizí valuty, situace je o poznání jiná. Bohužel ještě pořád se stává, dokonce i v bankách, že vám nechtějí vyměnit zbrusu nové dolary či eura, které jste jednou přehli! A pokud už se sníží přijmout je, tak za horší kurz. Přesto, že to není běžná praxe, setkat se s tím můžete.

Blíží se 17. srpen

Blíží se 17. srpen, v Indonésii jediný ne-náboženský svátek, Den nezávislosti (17. srpen 1945). V kampunzích se ale slaví už několik dní předem, v duchu her a soutěží pro děti i dospělé. Volejbal, fotbal, šachy, karaoke a spousta jiného. V základní škole čtvrti, kde bydlím, se včera konaly soutěže pro děti. Kdo sní nejrychleji bez pomocí rukou na šňůrce uvázaný kerupuk (velká kulatá “křupka” z rýžové mouky) a kdo nejrychleji vytáhne jen pomocí zubů všechny mince zapíchnuté v baklažánu potřeném černým uhlím a pověšeném na šnůrce. Na pár fotek ze soutěže se podívejte na picase.

Pasar Ngasem

Po cestě od Yogyakartského vodního paláce Taman Sari k sultánskému paláci Kraton narazíte na ptačí trh Pasar Ngasem. Trh ale kromě ptáků nabízí i jiné druhy živých zvířat. Hadi, ještěři, štíři, hlodavci, kočky, psi, opice,… Ptáků a ptáčků tu mají nepřeberně druhů od exoticky vyhlížejících zářivě barevných až po domácí kur (ovšem i ten někdy překvapí zajímavými barvami). A aby „zboží“ nebylo o hladu, v nabídce jsou i cvrčci, housenky nebo mravenčí vajíčka.
Bohužel jen na malou část nabídky trhu se můžete podívat ve fotoalbu.

Aku tinggal di kampung

Přestože žiju ve městě, nedaleko centra, užívám si klidu vesnice. Žiju totiž v kampungu. Podle indonésko-anglického slovníku, který vlastním, znamená slovo „kampung“ vesnice, čtvrť nebo přesněji obytná čtvrť pro obyvatelstvo z nižších vrstev. Oproti jiným, zesvěcenějším, vím o kampunzích jenom málo, prostě to, co vidím a slyším okolo.
Kampungy ve městě většinou tvoří na sebe nalepené domky různých tvarů, barev, stáří s různorodým a často velmi početným osazenstvem. Vedle sebe můžete najít pěkný nový domek postavený podle místních architektonických trendů a starou chatrč ze dřeva třeba s jednou či dvěma obytnými místnostmi. Uličky v kampungu jsou úzké, říká se jim „gang“. Gang může být někdy tak úzký, že se jím sotva protáhne Indonésan, natož objemnější cizinec. Jsou kampungy klidné, život v nich je pomalý a ospalý. A jsou kampungy, kde to žije, kde lidé spíš než v domě, žijí před ním. Lidé v kampungu se navzájem znají. Když je svatba či pohřeb, sejde se snad celá čtvrť. Každý kampung má svého předsedu, který s pomocí rady dohlíží na pořádek, organizování veřejných akcí apod.
Nakolik se sousedé navzájem znají, se může lišit kampung od kampungu, ale i ulice od ulice (nebo spíš gang od gangu).
S Češkou Soňou bydlím ve stejném kampungu, jen asi 50 metrů od sebe, a přesto se naše zkušenosti trochu liší. Vzhledem k tomu, že má Soňa domek s „předzahrádkou“ s plotem a vrátky na zámek, nezvaný host se objeví málokdy (když nebudeme počítat kočky a krysy). Dům, ve kterém bydlím já, má taky předzahrádku. Tu má ale společnou se sousedním domkem. Zahrádka je sice oplocená, ale nemá vrátka. A právě toto spojení se sousedy a absence vrátek na zámek způsobuje situace typu děti hrající si před mými okny, sousedka uklidňující svou několikaměsíční ratolest procházením se před mými dveřmi a nakukováním do oken. Když byl asi před měsícem sousedův pohřeb, sešly se u jeho domu desítky lidí, kteří posedávali podél zdí sousedních domů, ale taky v „mé“ předzahrádce a mě přímo pod okny.
V ulici, kde bydlí Soňa, tráví lidé dny povětšinou za zdmi svých obydlí. V mé ulici je taky celkem klid a kolem desáté hodiny večer všechno utichne. Hodně sousedů ale během dne posedává před svými domky, povídají si a sledují, co se děje v okolí. Děti nemají hřiště na trávení volného času, takže si hrají venku před domy. Když pak tedy někam vyrážím nebo se naopak vracím domů, pozdravím se minimálně s pěti lidmi, kteří vysedávají venku. Kdybych se ale se sousedy blíž seznámila, určitě by kromě pozdravu padlo i spousta otázek na to, kam jdu, co nesu a tak podobně. A zřejmě by při delším pobytu na stejném místě nezůstávalo jen u běžných (v Indonésii) konverzačních otázek.
Dost často jezdím do jednoho kampungu na jihu za městem. Je to vlastně vesnice. Domy v té oblasti už nejsou tak blízko sebe, často jsou obklopené zahrádkou nebo prašným dvorkem. Sousedi se sice znají, ale už si tolik nevidí do soukromí, nebo spíš do domu.
I přesto se i tam sousedi dost druží, navštěvují, vědí o sobě hodně. Tento způsob života v Indonésii je naprosto běžný, pokud tedy mluvíme o takovýchto čtvrtích. V centrech velkých měst nebo vilových čtvrtích je situace spíš podobná „západnímu způsobu života“.
Blízké sousedské vztahy v životě v Indonésii přináší různé výhody. Sousedé si v různých situacích navzájem pomáhají. Když se chystá svatba, pohřeb či jiná významná událost, sousedi vypomůžou se zařizováním, přípravou hostiny, donesou nějaký peněžitý dar. Pak se ovšem očekává, že to samé pro ně uděláte vy. Když se v kampungu pořádá nějaká veřejná událost, všichni se nějak zapojí. Ženské se sejdou a společně připravují občerstvení, pánové zase zajišťují technické zázemí. A každý se podle svých možností snaží finančně přispět.
Žiju v kampungu, ale po svém. Nedělám na dvorku bujaré oslavy, snažím se chovat nenápadně a sousedy s úsměvem zdravím. Co je ale za zdmi domu, je jen moje věc a nemám potřebu se o to s lidmi z ulice dělit, těm jsem zatím sdělila snad jen moje jméno. Ale až si jednou konečně sednu do warungu za rohem, kde dělají smaženou rýži, stejně mě odhalování mého soukromí nemine. Zkuste si představit, jak by vám bylo v pořadu Uvolněte se prosím, jen by vás zpovídali v indonéštině.
Fotky z kampungu najdete na http://picasaweb.google.com/kkulhankova3/1182009Danunegaran#