Zprávy ze země tisíce ostrovů

Lodí za komodskými draky 2

2011-07-18T09:58:00.002+02:00

Brzo ráno loď zvedla kotvy a vyrazila zpět na západ. Ještěže jsem vstala za svítání, východ slunce nad Floreskými horami byl kouzelný. Naše loď se vzdalovala pevnině, zatímco pár rybářských loděk právě tam mířilo. Kolem osmé jsme zakotvili u ostrova Rinca (čte se rinča), na kterém žije ještě víc komodských draků než na samotném Komodu.

U mola už byly dvě jiné větší lodě a pár malých s rybáři, kteří na nás mhouřili oči, jakoby se právě probudili. Jeden z nich si na své lodičce právě něco vařil. Od mola jsme šli ještě pár set metrů ke vstupu do národního parku. Podél cesty se najednou zjevilo několik dřevěných cedulek zapíchnutých do země, pěkně v řadě vedle sebe. Na každé napsané jméno, datum a název města. Je tohle nějaký provizorní hřbitov? Nikdo nás nevaroval, že by tu v poslední době komodští draci snědli nějaké turisty. Pak jsem si ale všimla malých rostlinek, které začínaly růst ze země před cedulkami. Aha, tak žádný hřbitov ale výsadba nějakých místních dřevin.

Zatímco na Komodu přišla kuchyně s jistou vidinou varanů na konec, tady to bylo obráceně. U dřevěného domu na kůlech se plazili tři uslintaní ještěři. Největší z nich, samec, měl prý zlomené přední nohy, takže se nemůže moc pohybovat a stal se tedy už stálým obyvatelem plácku kolem kuchyně. Kolem ještěrů pobíhaly přeci jen v bezpečné vzdálenosti opice. Přesto vypadaly, že se těch masožroutů ani nebojí.

Od kuchyně jsme pokračovali dál do vnitrozemí, sem tam minuli prázdné varaní hnízdo či exkrement, ať už opět od varanů nebo divokých buvolů. Několikrát jsme stoupali a zase klesali, občas museli pěkně v řádku za sebou pomalu následovat varana, který se rozhodl jít po vyšlapané pěšině. Co se týče „úlovků“, na Rince jsme měli určitě větší štěstí. Varanů jsme viděli víc, a taky dva divoké buvoli. Krajina je tu hodně členitá, kopcovitá a nabízí krásné pohledy nejen na záliv ale i dál, opravdu nádhera!

Po treku jsme se vrátili zpátky na loď a vypluli směrem k ostrůvku Gili Laba, kde jsme mohli šnorchlovat. U krásné bílé pláže už kotvila jiná velká loď s indonéskými potápěči. Šnorchl jsem nasadila už na lodi a pak plavala sama k pláži, kde jsem ho musela vyměnit za jiný, protože do něj teklo. Bohužel ani ten druhý nebyl bez problému, takže jsem toho moc neviděla. I když…mořská želva je přeci taky dobrý výsledek.

Po poledni už jsme byli zase na moři a plavili se dál na západ, další zastávka nás toho dne už nečekala. Už jsme zase míjeli pobřeží Sumbawy a odpoledne loď rozhoupaly velké vlny. Divím se, že nikdo nepřepadl přes palubu. Právě, když zapadalo slunce, objevil se po pravé straně ostrov, jehož dominantou byla respekt vzbuzující špičatá mrtvá sopka. Skvělá podívaná.

Poslední den jsme začali na ostrově Moyo u severozápadního pobřeží Sumbawy. Cílem našeho ranního výletu byl vodopád v lese asi 30 minut chůze z vesnice na pobřeží. Je kolem osmé ráno a vesnice vypadá z přístavního mola ospale. Kromě pár dětí, které by asi měly být ve škole, a několika mladých mužů posedávajících v dřevěném altánu na pláži, tu nikdo není. Když ale procházíme hlavní ulicí, sem tam se přeci jen objeví další obyvatelé, většinou ženy. Domy ve vesnici svými štíty na střechách velmi připomínají obydlí etnika Bugis žijícího na jižním Sulawesi. Vlastně jsem si této podobnosti všimla už v Labuan Baju na Floresu. A prý i na samotné Sumbawě tomu není jinak. No, není to žádná záhada, prostě mají tito lidé s Bugisy na Sulawesi stejné předky. Je příjemné vidět něco známého na místě, kde jsem ještě nebyla.

Po cestě jdu s místním průvodcem, klukem možná jen o pár let starším než já, který se sem přistěhoval odkudsi z Floresu nebo Komoda. Povídám a povídám a mezitím několikrát zakopávám na rozbité hrbolaté cestě. Z palce na noze mi teče krev. Kapesník asi moc nepomůže. Z průvodce se najednou stává přírodní léčitel, trhá list z jakéhosi keře rostoucího u cesty, mne ho spolu s vodou z lahve mezi prsty a směsí mi natírá ranku. V tu ránu krev přestane téct, nadobro! Kde seženu takové čarodějné listí v Jogje?

Několikrát se brodíme přes nehlubokou říčku s ledovou vodou, než přijdeme k vodopádu. Je to přírodní dvojitý vodopád, v horní části ještě s umělým jezem. Pod prvním vodopádem má voda slušnou hloubku, čehož místní využili k vodním radovánkám. Na větev stromu rostoucího hned u břehu uvázali lano, na kterém se člověk může zhoupnout a skočit do vody pod vodopádem. A proto tu vlastně taky jsme. Asi polovička z nás se svléká do plavek a kraťasů a snaží se jeden po druhém ukázat co nejlepší skok. Já jsem hrozně nevyspaná, unavená a nejradši bych si na místě lehla a spala, takže mě do vody nikdo nedostane, i když to vypadá jako pěkná sranda.

Podle průvodce u ostrova Moyo zastaví během jednoho dne třeba i několik lodí s turisty. Jestli je to opravdu tak, pak je až obdivuhodné, že tu turismus není vůbec cítit a vesnice pořád žije svým líným tempem. Údajně se tu ale má stavět nějaký hotelový resort…že by hned u té skládky odpadků u cesty, kde mi ukazoval průvodce?

Poslední zastavení před návratem na Lombok je u malinkého ostrůvku Keramat. Kapitán lodi se bojí, že bychom mohli mít zpoždění, takže na šnorchlování máme jen chvilku. Ale stojí to za to! Tohle je zatím nejhezčí přírodní akvárium, které jsem během těch pěti dnů na vlastní oči viděla. Korály nejrůznějších tvarů hrají všemi barvami a mezi nimi se proplétají hejna ryb a rybek. Dokonce i Nema z kresleného filmu od Disneye jsem našla! Korály jsou na některých místech dokonce jen pár kroků od písčité pláže, takže se člověk vznáší jen pár centimetrů nad nimi. Úžasná tečka na závěr!

Do přístavu na Lomboku připlouváme při západu slunce. Batohy se přesouvají do autobusu a vyráží se zpátky směr hlavní město Mataram a následně Senggigi na západním pobřeží ostrova, kde budeme vystupovat my. Na místo se dostáváme po deváté hodině večerní, loučíme se s ostatními a jdeme najít hotel, kde nám průvodce od Peramy zamluvil pokoj. Tady trávíme jednu noc a na druhý den ráno už zase jedeme na Bali. Koupili jsme balíček od stejné cestovky, což evidentně udělalo i pár lidí, kteří se s námi plavili na Komodo.

Vybrali jsme levnější variantu, což znamená cestu shuttle busem do přístavu Lembar, trajekt na Bali a další shuttle bus, který nás zaveze do Kuty. Cesta trvá skoro celý den a do Kuty přijíždíme už za tmy. Naštěstí jsem dopředu zamluvila pokoj v homestayi, kde jsme s Honzou spali už předtím. Začíná totiž turistická sezóna a levný pokoj bychom mohli hledat dlouho.

O dva dny později se s Honzou loučím a nechávám ho jeho osudu na Bali zatímco já letím zpátky do Jogji. Po takovém cestování a tolika zážitcích se člověku ani nechce domů!

Lodí za komodskými draky 1

2011-07-10T12:39:00.002+02:00

Perama není jediná indonéská cestovka, která organizuje několikadenní výlety lodí na ostrov Komodo, ale mě se zdál její program nejlepší. Sice jsme chvíli přemýšleli, jestli nejet jen ve dvou a vystřídat různé místní dopravní prostředky nebo si pronajmout auto, ale tohle se nakonec jevilo nejschůdnější, i když to znamenalo, že já, která jinak podobné výlety organizuju, jsem tentokrát za turistu, který se musí spolu s dalšími cizinci podřídit danému programu.

V sedm ráno nás na Gili spolu s dalšími lidmi vyzvedla loďka a v přístavu na Lomboku jsme nasedli do autobusu cestovní kanceláře. Ten nás nejdřív zavezl do letoviska Senggigi, kde je kancelář Peramy a kde jsme nabrali další účastníky výletu. Pak jsme pokračovali do hlavního města Lomboku, Mataramu, kde přibyl ještě jeden autobus plný lidí. Poté zastávka v nákupním středisku, a cesta do přístavu na východě Lomboku. Po cestě jsme ještě zastavili ve vesnici, kde se tradičním způsobem vyrábí všemožné hliněné předměty, a v docích společnosti Perama, kde se staví nové lodě.

Pak už jsme se konečně nalodili a vydali směrem na východ. Na lodi jsme ale nebyli dlouho, zastavili jsme u malého ostrůvku, kde má společnost vlastní „resort“, jak tomu říkají. Jde vlastně jen o základní zázemí jako kuchyně s venkovním posezením u ohniště a záchody. Tady jsme mohli šnorchlovat, plavat, nebo se jen tak válet na opuštěné pláži, a to až do soumraku, když naše posádka začala připravovat večeři. Část jídla dovezla malou loďkou z lodi, zbytek se připravoval na místě. Večeře byla úžasná, dali si ohromně záležet. Výborného pečeného tuňáka bylo tolik, že ještě zbylo. Spousta příloh a ovoce a na závěr pečená kukuřice. A toto jsme měli i nadále každý den jak na oběd tak na večeři. Po večeři a postupném vzájemném seznamování jsme se vrátili na loď, která pak přes noc plula dál podél pobřeží ostrova Sumbawa.

Na druhý den ráno kolem osmé jsme zakotvili u ostrůvku Satonda, ze kterého je pěkný výhled na pobřeží Sumbawy spolu s vulkánem Tambora. Zajímavostí ostrůvku je slané jezero vulkanického původu. Dřív byla voda jezera samozřejmě sladká, ale v 18. století došlo k obrovské erupci sopky Tambora, která způsobila tsunami a mořská voda se tak dostala i do jezera blízkého ostrova. Od té doby žije v jezeře jen jeden druh ryb, malých nenápadných potvůrek, které rády okusují zrohovatělou kůži návštěvníků jezera. Kdo chtěl, mohl se v jezeře samozřejmě vykoupat a pak třeba šnorchlovat u pláže.

Ještě dopoledne jsme se zase vydali na další část cesty. Loď sice ani zdaleka nepřipomíná zaoceánský parník, ale je na ní dobře, takže nikomu nevadí, že se až do pozdního odpoledne nepřiblížíme pobřeží. Pít a jíst co je, kdo chce, ten si čte nebo se baví s ostatními, a kdo je i na to líný, může se vyvalit na horní palubě a opalovat se nebo jen tak hledět na vlny a pobřeží Sumbawy. To je opravdu dlouhé a velmi členité se zálivy, takže se kolikrát zdá, že plujeme ne kolem jednoho ale hned několika ostrovů.

Odpoledne kotvíme u pláže se šedým pískem. Posádka nás vysazuje, abychom se kochali západem slunce z pevniny. Po západu slunce se zase naloďujeme a plujeme dál, ráno nás čeká Komodo.

Ráno vstáváme brzo, snídaně je už v sedm. Já vstávám už při východu slunce a nestačím se divit, kde jsme se to ocitli. Včerejší pohled na zalesněné mírně kopcovité pobřeží Sumbawy vystřídaly téměř holé kopce prapodivných tvarů čouhající z moře. Jsme zpátky v pravěku. Kolem osmé kotvíme blízko mola, na které navazuje vstup do národního parku. Tam nás čekají dva průvodci. Rozdělujeme se na dvě menší skupiny a vyrážíme na procházku parkem a doufáme, že se nám poštěstí uvidět aspoň jednoho varana. Je totiž období páření, a komodští draci bývají zalezlí mimo prohlídkovou trasu. Průvodce nás ale uklidňuje, že snad na kopci, přes který taky půjdeme, se tu a tam varani vyhřívají na sluníčku, takže nějaká šance přeci jen je. A i kdyby ne, tak aspoň u „restaurace“ na konci trasy, je téměř jisté, že ty obrovské ještěry uvidíme. Stejně jako medvědi na slovenských horách, i ještěři na Komodu se rádi přiblíží lidským obydlím, když je za tím vidina jídla :-)

Rostlinstvo je tu opravdu jiné, připomíná savany. Sem tam nějaký jelínek v trní nebo varaní exkrement., vcelku nic zajímavého. Na onom zmiňovaném kopci je docela pěkná vyhlídka na záliv. A tam vidíme i prvního komodského draka, ještě mládě, takže svou velikostí nijak nenadchne. Ale všichni jsou samozřejmě nadšení a fotí jak o život.

Předpověd průvodce nezklamala a na konci prohlídkové trasy u dřevěného domu na kůlech se plahočí hned dva velcí varani, samec a samice. No není to jako v divoké přírodě, ale člověk je rád i za to. Když pak procházíme dál směrem k bufetu, míjíme ležícího jelínka napadeného varanem. Má ulomené paroží a kousanec na zadku. Prý zemře asi do dvou týdnů. Achjo, chudák tady bude pomalu trpět a nikdo ho toho utrpení nezbaví, protože je tu všechno podřízeno zákonům přírody, člověk se do toho nemíchá.

Vracíme se na loď a plujeme kolem ostrova k pláži s názvem Pink Beach, tedy růžová pláž. Takto je označována kvůli písku, který je tvořen bílými a červenými zrníčky, které pochází z místních červených korálů. Pláž ale z dálky vypadá úplně normálně, jen při pohledu z blízka jsou červená zrníčka vidět dobře. Ani nemám chuť na šnorchlování, jen si chci trochu zaplavat a to přímo z lodě. No je to docela fuška, protože jsou velké vlny a taky silný proud, který mě táhne na stranu. To samé zkouším i nazpátek a mám pocit, že musím vypustit duši, je to ještě horší. Ale zvládla jsem a u posádky, která snad v životě do vody nestrčila ani nohu, sklízím uznání :-D

Kolem poledne vyrážíme zase dál na východ, na Flores. Tedy jen do přístavního města Labuan Bajo, kde doplníme zásoby (hlavně sladkou vodu na mytí a vaření a led do boxů, kde se ukrývají největší poklady na lodi-plechovky piva :-) Taky tu někteří z nás končí svoji cestu a jiní zase budou nastupovat a plout s námi zpátky na Lombok.

Kolem čtvrté kotvíme v přístavu, vrátit se máme do sedmé večer, kdy bude připravená večeře pro všechny účastníky výletu, nejen ty staré ale i nově příchozí. Pobřeží kolem přístavu je kouzelné, samý kopec, do toho v zálivu kotvící krásné dřevěné lodě, které potápěči využívají k několikadenním výletům kolem ostrovů.

Ani nevím, co jsem od Labuan Baja očekávala, ale stejně mě překvapilo, že je to taková díra. Jedna hlavní ulice táhnoucí se podél pobřeží, rozbitá silnice, obchůdky a stánky, které jsou v každé vesnici či menším městě. Přeci jen ale poznáte, že i tady se to hemží turisty, protože tu mají několik restaurací, barů a hotelů ale hlavně několik potápěčských center. Západní Flores spolu s okolními ostrovy jako je právě Komodo, totiž patří mezi nejlepší potapěčské destinace v Indonésii.

Je tu strašné vedro, tak si s Honzou dávám na schlazení džus a pak vyrážíme na obhlídku „města“, něco nakoupit a hlavně do bankomatu. Ještěže ten tu mají, a dokonce několik. Na loď se vracíme už kolem šesté. To už je tu část nově příchozích, například americká rodina se synem, který vyučuje angličtinu na Sumatře. Takže po cestě zpět na Lombok se bavím indonésky i s někým jiným než jen s posádkou. Noc trávíme na lodi u přístavu a brzo ráno nás čeká ostrov Rinca, zdaleka ne tak známý jako Komodo, přestože populace varanů je na něm mnohem větší.

Gili Trawangan a potápění 2

2011-07-08T11:50:00.002+02:00

Nejdřív bylo v plánu udělat ráno jeden ponor, pak napsat zkoušku a odpoledne druhý ponor, ale na poslední chvíli jsme to přehodili. Stejně to bylo jedno, moc jsem si toho na test nepamatovala, natož Honza.
Pro dnešek si pro nás Andika připravil dvě praktické zkoušky, a to nechat si při ponoru úplně natéct vodu do masky a zase se ji pokusit vytlačit ven a při druhém ponoru si masku dokonce na chvilku sundat. Sakriš, jak tohle zvládnu! Kromě toho jsme si měli vyzkoušet i práci s kompasem, ale k tomu nakonec kvůli silnějšímu proudu nedošlo, bůhví kam by nás to ještě odneslo.
První ponor byl v místě zvaném Shark point, což by mohlo značit přítomnost žraloků (žádní masožrouti, jen „menší“ útesoví žraloci vegetariáni). Ti se ale pohybují spíš ve větší hloubce, takže jsme žádné neviděli. Místo nich zase jiné všemožné potvůrky a třeba i obrovskou Humphead parrotfish (není český název?), která mohla mít určitě jeden metr na délku. Zkoušku s maskou jsme dělali ve stoje na písčitém dně. Zvládla jsem to v pohodě, i když mi ještě chvíli poté trvalo, než jsem zase pořádně viděla a zvykla si na trochu vody v nose.
Druhý ponor jsme začali u obrovské stěny, která padala možná i desítky metrů téměř kolmo dolů. Ani jsme podél ní nemuseli plavat, proud nás unášel celkem rychle. Postupně stěna zmizela a my se dostali k místu, kde bylo dno jen mírně šikmé. Původně jsme se domluvili, že masku si sundáme opět ve stoje na dně, ale Andika si to rozmyslel, a místo toho jsme „viseli“, a jediné, čeho jsem se mohla chytnout, byl náš instruktor, který mě ale naštěstí pevně držel, abych se mohla soustředit. No nakonec jsem i tohle zvládla, hurá! Pod vodou jsme byli jen 30 minut, ani nevím proč, asi kvůli proudu.
Na souši jsme si ani pořádně neodpočinuli a už nám Andika nachystal testy. Padesát výběrových otázek, samozřejmě v angličtině. A tohle všechno jsem musela přetlumočit, tak aby to Honza mohl aspoň trochu pochopit. No byly to nervy, myslím, že jsme u toho strávili aspoň dvě hodiny a ve výsledku jsme stejně udělali spoustu chyb. Naštěstí ale u testu nebylo možné neprojít, takže certifikát jsme dostali stejně. Jen nám špatné odpovědi Andika znovu vysvětlil. Pak už jen fotka, která bude součástí průkazu a je hotovo, zvládli jsme to!
Večer jsme šli náš úspěch řádně zapít do místního reggae baru, kde hraje naprosto úžasná kapela z Lomboku. I kdybych jejich repertoár slyšela třeba po sté, stejně by mě neomrzel, jsou prostě nejlepší!

Za námi tři dny, které jsme vyplnili potápěním, a ještě zbývají další čtyři. Přímo na Gili jsme si totiž zaplatili pětidenní výlet lodí na ostrov Komodo s nejznámější místní cestovkou Perama, ale loď vyplouvá jen jednou týdně, takže musíme čekat. Ne že by mi to až tak vadilo, když je tu pláž, slunce poctivě pálí každý den a večer co večer hrají naživo reggae. Takže můžu konečně opálit tu bělobu, kterou jsem si přivezla z Jogji a relaxovat. Tedy jen částečně, nějak se totiž nakupilo práce, kterou ale stejně můžu vyřizovat tak akorát po telefonu nebo přes internet, který je tu příšerně drahý.
Předposlední den na Gili jsem si pronajala kolo s cílem projet se kolem ostrova a po cestě se uvelebit na nějaké opuštěné pláži. Ostrov jsem sice objela, ale byla to docela fuška. Cesta není pořádně udržovaná a na několika úsecích kolo zapadá do písku, takže je lepší ho tlačit. A pláže jsou sice všude, ale už bylo odpoledne, tedy i odliv, a já bych se ani neměla kde zchladit. Jedno jsem si ale přece jen splnila…něco, co jsem Honzovi neřekla (jestli tohle Honzo čteš, tak se moc omlouvám!)…po cestě nazpět jsem se stavila v diveshopu a domluvila si na druhý den ráno ponor do 30 metrů. Zbýval poslední den, a já si prostě hrozně přála ještě jednou pod vodu, a pokud možno vidět žraloky! No, a protože jsem po třech dnech kursu už docela cítila ponorku, navíc by se ze mě zase na chvilku musela stát paní učitelka, tak jsem do toho chtěla jít sama. Jenže Andika onemocněl (že by ho naprosto odrovnalo těch pár skleniček v baru?), takže jsem se musela nechat překvapit, kdo z instruktorů se se mnou bude potápět. Naivně jsem si myslela, že půjde jen o samotný ponor, ale zase jsem dostala učebnici, abych si přečetla jednu kapitolu. Přece jen je to posun z hloubky 18 metrů na 30, takže i další prohloubení znalostí.
Ráno v osm už jsem byla v potápěčském centru, kde na mě čekala instruktorka, prošly jsme si otázky k přečtené kapitole a mohly vyrazit na samotný ponor. Na lodi nás nakonec bylo hodně, ale každá skupinka se se svým instruktorem potápěla někde jinde, takže i my dvě jsme byly samy. I když jen na chvíli. Potápěli jsme se znovu u Shark pointu, tentokrát ale hlouběji. A kromě nás se nakonec objevilo ještě pár dalších lidí z jiných diveshopů zvědaví vidět žraloky. Povedlo se, po chvilce plavání ve společnosti hejna blyštivých stříbrných ryb jsme našly dva možná dvoumetrové žraloky, jak vedle sebe jen pár centimetrů ode dna leží a nechávají se čistit malými rybkami. Z dostatečné vzdálenosti jsme na ně koukaly a skoro se nehnuly. Jeden žralok se pak zvedl a začal kroužit kolem a najednou se odkudsi objevilo i hejno barakud, které začaly plavat kolem něj. Skvělá podívaná! Odlepily jsme se ode dna a zase vyrazily jiným směrem a po cestě viděly několik malých rejnoků a karet. Na závěr ještě přišlo roztomilé překvapení v podobě dvou malých zářivě modrých rybek s dlouhými žlutými čumáky, které znovu a znovu otevíraly. Tělíčka měly dlouhá a úzká, a jen z části vyčuhovala z korálů. Připomínaly tak trochu murény.
Tentokrát jsem se vzduchem moc dlouho nevydržela, ani ne po třiceti minutách jsme musely nahoru. Ale to vůbec nevadilo, stoprocentně to stálo za to! V centru jsem pak dostala do deníčku razítko s podpisem, čímž je teď stvrzeno, že se pro příště můžu potápět i do 30 metrů!
Večer už jen poslední společná večeře na ostrově a návštěva reggae baru, kde bych opravdu mohla vysedávat snad každý večer, a o půlnoci spát, protože druhý den brzo ráno vyážíme směr Lombok.

Gili Trawangan a potápění 1

2011-07-08T10:43:00.003+02:00

Při vyplňování kolonky „zájmy“ v různých dotaznících často píšu plavání. Tím je ovšem v mém podání míněno čachtání se pár minut ve vodě a pár temp, za které bych dostala v tělocviku pětku. Voda je dobrá na schlazení v létě, kdy je hlavní prioritou opálit se. Zdá se ale, že teď pro mě voda dostává nové rozměry. Dřív jen sladká, teď už i slaná, ne jen těch pár temp ale i nějaké to plácání se se šnorchlem a zadkem pěkně všem na očích, zkouška surfingu (zatím jen dvakrát…přežila jsem) a naposledy potápění…že by nová závislost?
Do potápění mě už trochu navrtal Dean, k tomu bylo přidáno pár fotek s mantou, chobotnicí…hm, pěkný, ale mě ty potvory až tak nezajímají, to spíš ten pocit, jaké to vlastně je pohybovat se pod vodou, v hloubce, se vším tím vybavením.
No, a když mi pak Honza, chlapík, který byl součástí mé zájezdové skupiny minulý rok v listopadu a tentokrát se rozhodl jet do Indonésie na delší dobu (s mojí pomocí, tedy aspoň na začátku), ještě před svým příjezdem na Bali psal, že se rozhodně musíme potápět, tak z toho byla hotová věc.
Dvě noci na Bali a hurá na Gili Trawangan, kde je ze tří ostrůvků Gili největší výběr potápěčských center. Moje druhá cesta rychlolodí. Myslím, že byl zázrak, že jsem nevyhodila večeři z předchozího dne. Žádné pružiny v sedačkách neměli, a přesto jsme skákali jako o život…téměř. A to jsme měli štěstí, že jsme seděli uvnitř lodi a ne na horní otevřené palubě. Holky, které se tam uvelebily, musely po půl hodině slézt dolů, jak byly úplně promočené.
Starý známý Mawar bungalows, mám dokonce stejnou chatku. Trocha odpočinku a odpoledne vyrážíme na obhlídku potápěčských center. Honza nemá pořádnou představu, jaký kurs si uděláme, samozřejmě jde i o peníze, není to levná zábava. Na ostrově jsou diveshopy na každém kroku, těžké si vybrat. Já ale udělala dobrou volbu už napoprvé. Gili Divers jen kousek od našich bungalovů je malé centrum vedené cizincem, a i většina instruktorů nepochází z Indonesie. Po dlouhé úvaze se rozhodujeme pro třídenní kurs Open Water Diver, který je zakončený zkouškou a certifikátem, který nás opravňuje k ponorům do hloubky 18 metrů.
Honza neumí v podstatě skoro vůbec anglicky natož indonésky, takže výběr instruktora je jen na mě, protože já budu muset stejně všechno tlumočit. Nakonec se rozhoduju pro místního instruktora, tedy praktická výuka bude v indonéštině. Učební materiály jsou ale v angličtině, to jsem si pěkně zavařila.
Ještě ten samý večer, poté co jsme si v centru plácli, jsme dostali učebnici s testem, který má ukázat, jak jsme přečtené látce porozuměli…no tedy jen já, Honza nic nečtě.
Večer se v posteli ještě snažím číst aspoň první kapitolu, víc do sebe nedostanu.
Druhý den ráno nás čeká sledování výukového videa, které má v podstatě stejnou strukturu jako učebnice. Sedíme na pláži před diveshopem a snažíme se (zase jen já) něco z videa pochytit, kolem se promenádují lidi, není moc slyšet. Honzovi tlumočím to nejdůležitější (a kolik moje slovní zásoba dovolí) a společně vyplňujeme kontrolní test. Pak se konečně setkáváme s naším instruktorem Andikou. Asi moc nechápal, proč chtějí cizinci místního instruktora v indonéštině, ale brzo pochopil :-) Udělala jsem dobře. Andika je skvělý instruktor, profesionál a navíc je s ním legrace. Společně s ním pak ještě jednou procházíme otázky a domlouváme se na odpolední praktické zkoušce v bazénu. Konečně nějaká sranda. Vybrat vhodné ploutve, brýle, závaží a neopren. Ostatní vybavení už je pro všechny stejné.
V bazénu se učíme základní dovednosti, mezi které podle mě určitě patří i udržení si rovnováhy ve stoje s ploutvemi na nohou :-)) Všechno jde jako po másle, jen mě znervózňuje nácvik vniknutí vody do masky a její vytlačení ven, přeci jen slaná voda v očích a nose není nic příjemného. Andika nám po každém správně provedeném úkonu potřásá rukou, jakoby jsme byli bůhví jací borci. Ale ono je to důležité, člověk potřebuje být utvrzen v tom, že všechno dobře zvládl a je připraven na realitu v moři. Po dvou hodinách ve vodě jsem opravdu ráda, že všechno skončilo, je nám zima a močový měchýř se už taky dlouho hlásí o slovo.
Do chatky si s sebou zase odnáším učebnici, dnešní lekce nebyla zdaleka poslední.
Jsme unavení a je potřeba se připravit na první ponor druhý den ráno, takže neponocujeme.
V logbooku (potapěčský zápisník) mám sice uvedeno, kde že jsme se to poprvé potápěli, ale už mi to naprosto splývá. Předtím, než nasedneme na loďku, která nás zaveze k místu ponoru, se učíme, jak správně nasadit BCD (nafukovací vesta, díky které ve vodě snadněji klesnete nebo se naopak udržíte nad hladinou) na tlakovou lahev a připojit k ní všechny ty hadice a měřič zásoby vduchu a hloubky. Půjčujeme si v centru fotoaparát, abychom měli aspoň nějaké zaznamenané vzpomínky.
Na místě ponoru už máme celou výstroj na sobě, teď jen povystrčit zadek z boku loďky, zkřížit nohy, pravou rukou si držet masku a regulátor a levou opasek se závažím a hups do vody. Poslední kontrola na hladině a jdeme dolů. Všechno jde dobře, dýchá se dobře, jen je třeba každou chvilku vyrovnávat tlak v uších. A už si to šineme podél dna a koukáme jako blázni kolem sebe. Korály sice nic moc, ale vidíme mořského hada, karety, barakudy a spoustu roztodivných ryb. Děláme opičky do foťáku, naprostá pohoda. Naše maximální hloubka je 12 metrů, což podle našeho vzduchu v lahvi znamená asi hodinu pod vodou. A už se zase hlásí močový měchýř a začíná být zima. To už ale naštěstí Andika vytahuje nafukovací bójku, podle které nás najde naše loďka. V hloubce pěti metrů děláme na tři minuty bezpečnostní zastávku, aby nedošlo k dekompresi. A pak už jsme zase nad vodou. Sundat ze sebe výstroj a nasoukat se do loďky, hotovo.
Po dalším skouknutí výukového videa nás odpoledne čeká druhý ponor, opět do 12 metrů. Tentokrát se potápíme k vraku lodi, tedy jen její části. Než se k vraku dostaneme, trvá to nějakou chvíli, mezitím se to kolem nás zase hemží, nejen rybami, ale tentokrát i jinými potápěči. Torzo lodi vypadá děsivě a obrovsky. Zdá se mi, že čas pod vodou utíká nějak rychleji, už je to zase téměř hodina, a pomalu postupujeme nahoru. Pro dnešek máme splněno a zítra nás čekají dva poslední ponory v rámci kursu, tentokrát do hloubky 18 metrů, spolu se závěrečnou zkouškou.

Java – Sulawesi – Bali – Gili 5

2011-07-04T12:50:00.001+02:00

Poslední plný den na Bali jsem do programu zahrnula dva mořské chrámy, Pura Uluwatu a Pura Tanah Lot, což by se samo o sobě mohlo zdát jako nudná záležitost, ale výsledek byl tedy aspoň pro mě plný překvapení…
Protože moje skupinka dávala už od začátku zájezdu najevo, že miluje vodu, bylo mezi chrámy třeba vměstnat i nějakou zastávku u moře.
Dopoledne jsme odjeli k Pura Uluwatu, chrámu, který stojí na skalisku vysoko nad mořem nacházejícím se na poloostrůvku na jihu Bali. Nějak jsem zapomněla, že tu mají taky pěkně drzé opice, takže varování z mé strany přišlo až po výstupu z auta, kdy byla téměř okamžitě jednou opicí okradená o sluneční brýle tentokrát druhá Katka. Ještě, že stál opodál místní průvodce, který brýle nakonce zachránil.
Pěkně si to šineme vstupní branou do areálu, takového klidného parčíku s asfaltovou cestou, když se naproti nám ještě pomaleji kolíbá ze strany na stranu starý tlustý makak. Člověk by neměl dávat na první dojem…tlustý pomalý makak, když uviděl moje žabky, jak se odlepují od paty, nečekaně vyrazil nejmíň stovkou proti mně a začal mi žabku strhávat z nohy. Nevěděla jsem, jestli se s ním mám prát nebo se smát, rozhodně ostatní to vyřešili velice rychle za mě, protože se okamžitě téměř váleli smíchy po zemi. Žabku jsem ubránila. A po téhle zkušenosti radši obě zula, dala je do tašky a dál šla bosa. Když jsme došli na malé nádvoří na okraji skaliska, rozhodla jsem se učinit neprozřetelný krok, vyndala opět žabky z tašky a chtěla je opět nazout, a to i přesto, že opic tu bylo mnohem víc. Jakmile jsem jednu žabku hodila před sebe na zem, ihned pro ni vyrazil jeden chlupáč a zase se na pár metrů vzdálil. Veronika rychle zareagovala a začala po opici házet bonbóny, které by jí snad mohly zajímat víc. Naivní představa. Opice místo toho vyskočila na strom a tam se začala zabývat sandálem. To už byli i ostatní turisti k neudržení a všichni se smáli a já s nima. Jenže to nebylo všechno. Druhou žabku jsem pořád ještě držela v ruce, a to zase viděla jiná opice, chňapla po ní a odběhla na bezpečnou vzdálenost od nás. Takhle jsem se dlouho nebavila! Šlo o obyčejné plastové žabky za pár korun, takže o žádnou ztrátu nešlo. To si ale vysvětila jinak jakási babka, která se zjevila kousek od nás a začala oběma opicím házet nakrájené ovoce, které měla zabalené v plastových pytlících. Dobrý byznys, takhle vydělávat na hloupých turistech. Kromě toho, že tyhle balíčky s ovocem místní prodávají turistům na krmení opic, když se najde nějaký okradený chudák, začnou s opicemi měnit za ovoce. Ne, že by měli tak dobré srdce, ale aby si taky něco vydělali.
Přestože jsem na babku volala, že nemá cenu opicím něco házet, že se bez žabek obejdu, ona mě neposlouchala a vehementně se snažila sandály získat zpět. Tak to ale mohlo bez výsledku pokračovat i hodiny, tak jsme babku nechali samotnou, ať si dělá, co chce, a pokračovali v prohlídce. Jenže jsme ušli jen pár metrů a babka už na mě volala…samozřejmě měla žabky v ruce. Aby tedy nebyla škodná, s kyselým obličejem jsem jí dala dvacet tisíc rupií za ovoce a ušmudlané prokousané žabky jsem zase strčila do tašky. Zbytek chození po chrámu jsem šla radši bosa a žabky si nazula až při odchodu. Suvenýr od uluwatských makaků mě provázel až na Gili Trawangan asi přede dvěma týdny, kdy jsem konečně narazila na vhodnou náhradu.
Z chrámu Uluwatu jsme vyrazili na pláž. Měla jsem představu, že bychom zajeli na malou pláž se jménem Padang-Padang, která je obklopená skalami. Jenže mě tentokrát zradil můj jinak dobrý orientační smysl a řidič místo neznal, tak jsem jako náhradní plán vybrala pláž Dreamland. To ovšem nebyl dobrý nápad, vlny byly moc velké i na surfaře. A tak jsme do třetice všeho dobrého skončili na pláži v Kutě, pro mě z neznámých důvodů nejznámější pláži na Bali. Sama jsem se jí vždycky vyhýbala jako čert kříži, ale tentokrát jsem potřebovala nějakou pláž, která by nebyla mimo trasu z chrámu Uluwatu k chrámu Tanah Lot, a Kuta byla pro tento účel nejvhodnější. I tady sice vlály červené vlajky, ale přece jen vlny byly menší a taky se tu do vody odvážilo víc lidí. Bohužel ale začalo lít z mraku, který se usadil nad západní částí ostrova. Takže z koupání i tak moc nebylo.
Ve stanovený čas jsme zase nasedli do auta a vyrazili k mořskému chrámu Tanah Lot na západ slunce. Jenže snad ještě po cestě z Kuty začalo opět pršet, a lilo čím dál tím víc. A nepřestalo ani po příjezdu k chrámu. Tady už to byl opravdový tropický liják s provazy deště. Kdo se chce podívat k chrámu…??? Deštníků jsme sice pár měli, ale někteří to stejně už při pohledu z pohodlí auta vzdali a radši zalezli do blízkého warungu. Pár odvážlivců se ale našlo a vyrazili zalitým chodníkem směrem k moři. Já mezitím čekala v jednom obchůdku se suvenýry, kde jsem jen pár minut předtím velice vtipně uklouzla z mokrého schodu (to už asi bude můj osud padat kdekoliv jakkoliv) a nová sukýnka tak byla na ždímání. Po nějaké době se část skupiny vrátila celá promočená ale se spokojeným výrazem na tváři, prý to i tak stálo zato. Tím byl výlet u konce a my se mohli konečně vrátit do Ubudu, kde jsme strávili naši poslední noc.
Přestože jsem se s mojí skupinkou už dřív domluvila, že na Gili Meno s nimi nepojedu, jen jim vše předem zařídím, nakonec jsem se ale rozhodla jinak. No, nejela jsem sice na Gili Meno, kde už jsem předtím dvakrát byla, ale na sousední ostrůvek Gili Trawangan, mezi mladými turisty nejoblíbenější, protože je na něm spousta aktivit, které na ostatních dvou ostrůvcích na západní straně Lomboku chybí…tedy párty, párty, párty.
Mawar Bungalows je jedna z mnoha možností ubytování na ostrově, já už ale při dalších návštěvách asi jinde spát nebudu. Ne, že by to tu bylo tak úžasné, ale prostě jde o kombinaci levného s příjemným. Mají dva druhy bungalovů, zděné a a dřevěné. A ty dřevěné jsou opravdu kouzelné, i když naprosto obyčejné. Navíc některé mají na verandě houpací síť. Výborná snídaně v ceně a „vlastní“ kousek pláže s lehátky jsou pak bonusem. Po téměř měsíci cestování už jsem na další fyzické aktivity neměla moc náladu, takže jsem se hlavně opalovala, šnorchlovala a večer dobíjela energii ve skvělém reggae baru, kde hraje úžasná kapela z Lomboku. Už jen kvůli ní se na ostrůvek vždycky ráda vrátím, i když jsem se mu dřív snažila vyhýbat kvůli konzumnosti připomínající balijskou Kutu.
Poslední den jsem se opět setkala se skupinou při odjezdu na Bali. Čekala nás asi hodinu a půl trvající cesta rychlolodí a pak minibus z východu Bali do Kuty a následně na letiště. Rychloloď byla fajn, jen to díky velkým vlnám dost skákalo (nic oproti mé druhé cestě). Minibus, který byl v ceně dopravy rychlolodí nás pak ještě zavezl na dvě hodiny do Kuty, protože jsme měli do odletu dost času. Takže poslední nákupy, rozloučení s Bali a návrat domů.
Byly to skvělé čtyři týdny, sice sem tam nějaký problém, a ne tak ledajaký, ale na to se přece zapomíná. Zůstávájí krásné zážitky!

Fotky z potápění a Komoda

2011-06-30T13:05:00.001+02:00

Přidala jsem na picasu fotky z potápění na Gili Trawangan a výletu na Komodo. Snad se vám budou líbit!

Java – Sulawesi – Bali – Gili 4

2011-06-30T10:45:00.001+02:00

Tím, že jsem na cestu po Sulawesi objednala dva mikrobusy, jsem velice potěšila svoji skupinu, která se zatím stihla rozhádat. Takže mladší osazenstvo skupiny do jednoho a starší část do druhého a je na chvíli klid. Sulaweská část našeho zájezdu byla v podstatě stejná jako zájezdy předchozí, tedy tři dny v oblasti Tanah Toraja, kde jsem se opět setkala s průvodcem Martinem, který nám po celou dobu dělal společnost a trpělivě snášel otázky všeho druhu. Podařilo se nám účastnit se i pohřební slavnosti, tentokrát menší a chudší než dřív ale možná o to víc s příjemnějšími a pohostinnějšími lidmi. Nejen, že nám rodina zemřelého nabídla, jak už bývá zvykem čaj, kávu a nějaké drobné pohoštění, ale dokonce nám přinesla i oběd v podobě tradičního Pa’piongu, což je v bambusu plněné vepřové maso s kořením a zeleinou připravované na ohni. A na závěr přišla specialita v podobě Tuaku (místní název se liší), tedy palmového vína, i když možná přesnější výraz by byl palmový burčák. Mezitím se za domkem porážela a vyvrhovala prasata a rozdělovala na výslužky.
A po slavnosti nás čekal výlet do místa zvaného Nanggala, kde se už před desítkami let usídlilo obrovské množství kaloňů. Ti se neschovávají v žádné jeskyni, ale jsou soustředěni na několika málo stromech a bambusech jen pár metrů od obytných domů jedné místní bohaté rodiny. Jejich množství je až neskutečné na tak malém prostoru a dohromady dělají pěkný kravál.
Samozřejmě jsme během těch několika dní nemohli vynechat ani tradičně navštěvovaná místa jako jsou skalní, zavěšené a dětské hroby, tržiště, tradiční toradžské domy a taky si udělat malý výlet mezi terasovitými rýžovými políčky na vyhlídku Batutumonga. Všechno šlo bez problému dobře.
Poslední den večer jsme vyrazili zpátky do Makassaru, odkud nám na druhý den ráno kolem deváté letělo letadlo do Denpasaru na Bali. A právě v Makassaru jsme přišli o poslední sprej na komáry…ale drželi jsme se dlouho :-)

Na letišti v Denpasaru už na nás čekal můj starý známý Ketut, který pro mě připravuje dopravu, a taky náš řidič, kterého jsme měli po celou dobu cestování na Bali.
Na první den byl naplánován přesun do Ubudu, turisty profláknutého města v srdci ostrova, menší prohlídka okolí a hlavně odpočinek. Tentokrát jsem zvolila levnější, přesto velmi příjemné ubytování na hlavní ubudské třídě v podstatě hned naproti chrámu, kde bývají každý večer tradiční taneční představení pro turisty. Mawar Homestay, kde jsme spali, je vlastně rodinný podnik. Kromě několika menších budov, kde bydlí rodina majitele, je v zadní části i samotný homestay. Přestože jsme se nacházeli jen pár metrů nad úrovní silnice, k nám žádný hluk nepřicházel. Je ale třeba říct, že každý večer už tak kolem desáté či jedenácté stejně utichá celé město a přes den tak plné ulice jsou najednou prázdné, protože většina restaurací a kaváren brzo zavírá. Je úžasné, že přestože je Ubud velmi turistický, stejně si místní obyvatelé udržují své zvyky a tradice a nepodřizují se západnímu trendu za každou cenu.

Program na následující den byl stejný jako u předchozích zájezdů, takže ho ani není třeba zmiňovat. Večer přijel do upršeného Ubudu Dean, celý promáčený a unavený po cestě z Kawah Ijen. Přesto se překonal a stavil se na pár piv a konečně jsme měli šanci vyprávět si navzájem naše cestovní zážitky, kterých nebylo málo.
Třetí den jsme strávili ve městě návštěvou Musea Dona Blanca, excentrického umělce, kterému se také říká Balijský Dalí, sloní jeskyně Goa Gajah a posvátného opičího lesa Monkey Forest. V opičím lese jsem svoji skupinku nechala samotnou napospas drzým makakům…a zřejmě jsem udělala dobře, možná bych přišla k úhoně stejně jako Katka, kterou jedna agresivní opice kousla do nohy. Naštěstí přes kalhoty, takže zůstal jen otisk zubů. Už to ovšem vyděsilo Katku natolik, že měla po zbytek dne vyděšený výraz ve tváři a po návratu do ČR si projistotu zašla k lékaři kvůli podezření na vzteklinu. Přesto, že není známo mnoho případů přenosu vztekliny z opic žijících v Monkey Forest, člověk si opravdu nemůže být jistý. Ubud je plný toulavých psů, a ti se snadno dostanou do kontaktu s opicemi, které se pohybují i mimo les.
Na čtvrtý den jsem naprosto změnila původní program, který byl opět plný chrámů. Vyjeli jsme na celodenní výlet na severní pobřeží k Lovině se zastávkou u kráterového jezera Bratan s kouzelným chrámem, který je zasvěcený bohyni jezera. Takto brzo ráno byl chrám téměř opuštěný, nikde žádní turisté. Když už jsme ale chtěli odcházet, začali přijíždět autobusy s balijskými věřícími v tradičních oděvech a rukama plnýma košů s obětinami. Dlouhatánské procesí se pomalu přesunulo k chrámu, kde pak proběhla ceremonie. My jsme tedy chvilku zůstali, udělali pár fotek a vyrazili směrem dál na sever. Ještě v horách jsme zastavili u vodopádu Git Git. Bohužel řidič zastavil na parkovišti, odkud k vodopádu vyráží zřejmě většina návštěvníků. Cesta k vodopádu byla dlouhá a plná stánků a na konci nás nečekal vůbec tak pěkný pohled, jaký jsem znala z mého prvního výletu k vodopádu před dvěma lety. Došli jsme k němu totiž z jiné strany o několik desítek metrů níž a přišli jsme tak o vodopád s kouzelným jezírkem ve skalách.
Cesta pak pokračovala dál na pláž Lovina, kde byl příjemný klid, téměř bez turistů. Zatímco se ostatní koupali, já dohodla u místní cestovky skvělý obchod na zpáteční cestu z Gili na Bali rychlolodí, což výrazně zkrátí dobu přesunu.
Po Lovině nás čekalo poslední cíl výletu, horké prameny za vesnicí právě kousek od Loviny. Sice bylo pořád dost teplo, ale krásnému prostředí v lesích a bazénům na několika výškových úrovních, do kterých dopadala voda z chrličů, se prostě nedalo odolat. To bylo velmi příjemné zakončení výletu, po kterém jsme se pak už bez přestávek vrátili zpátky do Ubudu.

"Out of office"

2011-06-24T16:43:00.001+02:00

Pravidelným čtenářům blogu se omlouvám, že už nějaký ten pátek není k přečtení nový článek. Příští týden snad vložím další pokračování. Snad je mi omluvou to, že čas, který jsem mohla využít k psaní, jsem strávila velice plnohodnotně potápěním a poznáváním východní části Indonésie, které zahrnuje návštěvu Komodských draků. Můžete se tedy těšit na další cestovatelské zážitky!

Java – Sulawesi – Bali – Gili 3

2011-05-24T13:37:00.001+02:00

Poslední a zároveň nejnapínavější den na Jávě!
Ráno vyrážíme z hotelu v Bondowosu směr Surabaya, odkud nám pozdě odpoledne letí letadlo do sulaweského Makassaru. Je krásně ale taky vedro a klimatizace opět nefunguje. Teplota v minibuse stoupá a ne jen díky nefunkčnímu chlazení. Moje skupina už nějakou dobu zažívá drobnou ponorku, ale dneska dosáhne vrcholu. Jedním z mnoha důvodů je právě klimatizace, tedy spíš to, že někdo odmítá otevřít okna, u kterých sedí…jestli žádosti o otevření opravdu nejsou mezi těmi třemi řadami sedaček slyšet, si netroufám hodnotit. Pedro staví někde u Probolingga v servisu, kde by nám zase na chvíli trochu ochladili vzduch. Mezitím si dáváme ve vedlejším warungu džus. Hotovo, můžeme nastupovat. A v tu chvíli přichází obrovská hádka, kterou sleduju jen s nechápavým výrazem. Pustili se do sebe snad všichni, jen já a Pedro mlčky sledujeme, co se za námi děje. Po chvíli se všichni uklidňují a vzduch je zase na chvíli čistý. Od téhle chvíle je už ale rozpad skupiny definitivní a každý si radši hledí svého.
Na velké křižovatce ještě kus před Surabayou odbočujeme mimo běžnou trasu a jedeme hledat alternativní cestu. Před námi totiž byla obrovská zácpa, která by nás mohla připravit i o několik hodin času a nejspíš i několik litrů tělních tekutin, které bychom v zácpě vypotili. Tahle oblast u města Sidoarjo je totiž dlouhodobě problémová z důvodu velmi zajímavého ale bohužel taky velmi nepříjemného přírodního jevu. V nížinné oblasti blízko moře, kde se Sidoarjo nachází, totiž už několik let dochází k samovolnému úniku zemního plynu a bahna z podzemí. Množství bahna je tak obrovské, že ohrožuje právě především Sidoarjo, kde kvůli tomu museli postavit vysoké náspy, které mají zabránit zaplavení města. Tento zvláštní jev se prý poprvé objevil v roce 2006 poté, kdy Jogjakartu (na jižní straně ostrova, Sidoarjo je na severní straně) zasáhlo krátce po sobě ničivé zemětřesení a erupce Merapi. Zřejmě tak došlo k posunu litosférických desek (odborníci by určitě řekli něco rozumnějšího), který měl za následek prasklinu, ze které se teď neustále dostává na povrch plyn a už zmiňované bahno.
Ale zpátky k cestě. V blízké vesnici si Pedro vyhlídnul chlápka na motorce, který nám za drobný poplatek ukázal, jak projet vesničkami kolem Sidoarja tak, abychom se vyhnuli zácpě a přitom se v krátkém čase dostali zpátky na hlavní silnici do Surabayi v místě, kde už žádné zdržení nehrozilo.
Na letiště jsme dorazili brzo, už kolem jedné hodiny po poledni. Sice jsme měli do odletu ještě dost času, ale já si potřebovala být jistá, že všechno klapne. Vyzvednout zásilku, vrátit letenky Batavia Air, dostat zpět peníze a dát je Pedrovi pro jeho šéfa za nové letenky od Lion Air.
Dala jsem skupině rozchod na oběd, za dvě hodiny jsme se měli sejít u vstupu do odletového terminálu. Další krok: přepážka Batavia Air a vrácení peněz. Tady to dlouho trvá, mají v kanceláři chaos. Než s tím něco udělají a spočítají peníze, jdu do úschovny zavazadel pro zásilku. Sedí tam zaměstnankyně a několik zákazníků. Ptám se po zásilce. Žádná nepřišla!!! Jak je to možné, vždyť nanejvýš ve 12 hodin tu měla být, teď už je po jedné. Volám do místní pobočky kurýrní společnosti a dávám jim číslo zásilky. Paní, zásilkové auto ještě nepřijelo do Surabayi, říká mi klidný dívčí hlas na druhé straně. Prosím?!! A už mám zase skoro tik v oku! Já tu zásilku nutně potřebuju, už tu měla dávno být, jak to, že auto je ještě někde na cestě??? Nezbývá než během necelých zbývajících dvou hodin, co jsem dala na rozchod, doufat v zázrak a zajet osobně do kanceláře zásilkové služby, která je naštěstí necelých 15 minut jízdy od letiště.
Sháním Pedra a vedu ho do úschovny zavazadel, kde mu zaměstnankyně vysvětluje cestu, kudy musíme jet k té zatracené kanceláři. Nakonec ještě vybírám peníze od Batavia, hledám a nacházím aspoň část mé skupiny, které sděluju, že na chvíli zmizím, ale určitě určitě se za nimi vrátím a nenechám je ve štychu. V nehorším poletí sami…ne, to se nesmí stát! Už jsem propocená na kost, nasedáme do auta a frčíme mimo areál letiště. A co se najednou nestane, klimatizace sama od sebe naskočí a funguje celý následující čas, dokonce i po cestě zpátky do Jogji, kam se Pedro musí vrátit. Hm, že by negativní emoce mojí skupiny podráždily klimatizaci? Jak si to jinak vysvětlit :-D
Kancelář TIKI, jak se zásilková služba jmenuje (nejznámější a neoblíbenější v Indonésii…proč proboha?), nacházíme rychle, jdu hned dovnitř, diktuju číslo zásilky a odpověď? Auto přijelo asi před hodinou, právě se vybalují pytle se zásilkami. Cožeee??? Neříkala jste mi před necelou půl hodinou, že auto tu ještě není??? Nevinný úsměv a zopakování předchozího. No nic, aspoň, že tu to auto už je, nebudu se rozčilovat. Čekám aspoň čtvrt hodiny než obálku vydolují z jednoho z mnoha pytlů. Ještě podpis a mám to! Mám to!
Tak honem zpátky na letiště, rozloučení s Pedrem, krátká zastávka u přepážky Lionu, kde mi jen potvrzují, že s papírem, který pan Joko poslal faxem do Bondowosa, můžu rovnou k check-inu, a ještě si stíhám dát ledový džus. Ještě teď se nervózně klepu z toho hrozného chaosu.
Při kontrole před check-inem nám berou předposlední sprej proti komárům…ještě jeden zbývá, kde nám asi vezmou ten? :-D U přepážky pak jde všechno dobře, fotokopie pasu opravdu stačí a jdeme čekat na let. Přichází ale hrozný slejvák a letadlo má zpoždění. Ne jednu, ani dvě ale snad tři hodiny, během nichž si v předraženým Starbucksu dávám dva ohromný hrnky latte a čokolády, uf to už ani nemusím jíst! Jenže jen čekat a pít kafe se taky nedá, takže procházíme obchody a postupně skupujeme, co nám přichází pod ruku, někdo bikiny někdo třeba zase úžasnou džínovou bundu a la křivák (my precious!).
Do toho mi volá Dean, že za vše moc děkuje…já mu ještě během cesty po Jávě stihla nabídnout ubytování u kamarádky Lindy, která taky bydlí v Jogje. Bylo mi ho líto, střídat jeden anonymní hotel za druhým, tak jsem navrhla, že u ní během pobytu v Jogje může zadarmo přespat a aspoň taky vést trochu jiné hovory než jen na téma odkud jsi, kam jedeš a tak podobně.
Nakonec naše letadlo přilétá, nastupujeme a hurá do Makassaru. Tam jsme už pozdě večer. Přesto, že jsem snad stokrát volala do hotelu, že máme zpoždění, ať na nás řidiči nečekají, jak bylo domluveno, zřejmě to těm chudákům zapomněl někdo oznámit, a tak na letišti v Makassaru tvrdli několik hodin než naše letadlo ráčilo dorazit.

Java – Sulawesi – Bali – Gili 2

2011-05-24T09:22:00.004+02:00

Chlapík z recepce ťuká na dveře, budíček. Trochu se umýt v ledové vodě, hodit na sebe několik vrstev teplého oblečení a můžeme vyrazit. V hotelu je kromě nás jen pár dalších turistů a i jinde to vypadá podobně. Vzhledem k aktivitě Broma zřejmě spousta lidí při cestování do Jávě tento opravdu nevšední (tím spíš v tuto dobu) zážitek z programu radši vypustila.
Jedeme džípy do nejvýše položené vesnice a pak doprava kolem zeleninových políček do kopce. V běžné situaci bychom odbočili doleva, projeli bránou národního parku, vjeli do ohromné kaldery Tengger, projeli lávovým polem a pak vystoupali na vyhlídku Pananjakan 1, která je na nejvyšším bodě stěny kaldery. Přes lávové pole ale nesmíme, takže jedeme na Pananjakan 2, tedy nižší vyhlídku. S dalšími džípy zastavujeme v kopci a dál musíme pěšky. Je pořád ještě tma a my ani nemáme žádné baterky, beru si tedy průvodce. Kdo by chtěl, může si i pronajmout koníka. Tohle vážně nemám ráda, chudáci jsou takoví vyhublí a malí a při představě, že si na ně sedají velcí tlustí líní turisti, mi běhá mráz po zádech. Cesta není nijak upravená, všude nánosy prachu. Poslední úsek cesty vede po schodech a už jsme nahoře. Když jsem byla poprvé na Bromu, šla jsem pěšky právě na tuhle vyhlídku. Tehdy jsem se ale se svými dvěma indonéskými společníky plazila hustým lesem, nikde náznak cestičky. Tentokrát ale žádný les, jen pár oholených stromů a pařezů. Ještě když jsme stoupali na vyhlídku, měli jsme šanci slyšet dost hlasité hučení ze směru od kráteru. No tedy, ona to fakt nebude žádná legrace, hučení dost silně připomíná zvuk přistávajícího letadla.
Na vyhlídce se choulí tři prodejci teplých nápojů a pár turistů. Dávám si na zahřátí kafe a čekáme na ten zázrak přírody. To bude už potřetí, co Bromo uvidím (poprvé, z té samé vyhlídky, nebylo kvůli mlze vidět nic), tentokrát ale zase jinak. Sluníčko se začíná zvedat a začíná ozařovat sopky. Páni, to je něco! Celý obrovský kráter Tengger s Bromem a před ním s kuželem sopky Batok je poprášený šedým prachem, vše má úplně jinou barvu než při mých předchozích návštěvách. Z Broma stoupá hustý bělavý kouř, který v nárazech občas střídá nahnědlý mrak. Situace není nijak vážná, ale přeci jen je nutné být obezřetný. Určitě by se člověk neměl přibližovat k samotnému kráteru Broma.
Když už je slunce dostatečně vysoko a všichni udělali dostatek fotek, vracíme se postupně k džípům a jedeme zpět do vesnice a k bráně parku. Vstupné není třeba platit, protože bránu nikdo nehlídá, oficiálně se do kaldery nesmí. My tam sice jedeme, ale jen na okraj, kde to vypadá ještě bezpečně. Děláme pár fotek a vracíme se do hotelu na snídani. Jindy políčka plná zeleniny jsou pustá, zasypaná vulkanickým materiálem, vypadá to tu smutně. Prach z Broma šel až několik kilometrů daleko, takže touhle šedou krajinou jedeme ještě pěkný kus z hotelu směrem do Probolingga, které leží u moře pod horami.
Na cestu do Bondowosa máme plno času, takže občas zastavujeme na focení nebo na kávu. Na pláži Pasir Putih i na dvě hodiny na koupání a oběd. Nevím proč se tomuhle místu říká „bílý písek“, když pláž je spíš šedohnědá a teď i plná odpadků. I tak se jdou všichni okoupat. Někdo se pak do restaurace u pláže vrací s žahanci od medúz. No to jsem zase jednou měla dobrý nápad! Po obědě už jedeme rovnou do Bondowosa.
A tady přichází na řadu další část záležitosti s vízy. Během dopoledne jsem trpělivě čekala, kdy mi dá konečně přítel vědět, že už pas má. Místo toho jsem se několikrát dočkala krátké sms, že stále čeká. A teď po cestě z Pasir Putih do Bondowosa konečně vyšla najevo velmi nepříjemná a nečekaná pravda. Pas mi nedají! Mluvím po telefonu střídavě s přítelem a agentem, ani z jednoho nemůžu dostat kloudnou informaci. Prý, že mě na imigračním potřebují osobně, aby mě mohli vyfotit do počítače! Cože?!! Tahle procedura se zatím vždycky dělala, když se o prodloužení víz žádalo podruhé, ne poprvé, jako teď. Jenže nařízení se změnilo a teď chtějí fotku už při prvním prodlužování víz. Proč mi to nikdo neřekl, ani ten trouba agent?? Vždyť vyřizuje víza i jiným lidem, tak by to měl přeci vědět. Když se tohle vědělo od začátku, když tam agent nesl všechny dokumenty, proč mu to nikdo neřekl, nebo jestli mu to řekli, tak proč to zamlčoval přede mnou?? Prý, že se čeká jen na podpis!
Sedím v autě úplně mimo, kdyby tam se mnou nesedělo dalších 10 lidí, tak si snad vytrhám všechny vlasy. Co mám dělat?! Přítel má šílený plán, který ale začíná každou minutou nabývat reálnější rozměry. Po příjezdu do Bondowosa se sbalím a pojedu co nejdřív zpátky do Jogji nějakým autobusem. Na druhý den bych tam byla, šla se nechat vyfotit a pak jela rovnou na letiště do Surabayi, kde bych se znovu potkala se svojí skupinou. Ta by mezitím jela zítra ráno na Kawah Ijen jen s Pedrem.
Když dorazíme do hotelu, už dost vyšiluju, posílám lidi, aby se ubytovali a že si dáme za půl hodiny sraz na recepci, kde jim vysvětlím plán na další dny. Sakra, sakra, sakra! Pedro se mě snaží uklidňovat, mám si prý nejdřív sednout, dát kafe, cigaretu, tak jak to má ve zvyku snad 99 procent indonéské populace, než jde něco řešit. Jenže tak já to neumím, takže radši totálně zmateně přemýšlím co udělat teď a co potom. Na recepci se ptám, odkud a kdy jezdí autobusy směr Jogja. Jsou velmi nápomocní a shánějí pro mě informace.
Pak ale volá agent. Prý, že je tu ještě jedna možnost, a to, že na imigračním udělají fotokopii pasu s novým razítkem (to už tam je, jen se čeká na tu fotku), na ni dají originální razítko úřadu a přidají nějaký doprovodný dopis, že víza jsou v procesu. To prý má na cestování letadlem stačit. Volám na letiště do Surabayi, jestli jim toto stačí. Prý pokud to schálil imigrační úřad, tak ano. Trochu jsem si oddechla. Jenže ještě zbývá dořešit, jak rychle a hlavně kam poslat tuhle kopii pasu. A především, už je dávno odpoledne, což znamená, že si přítel kopii pasu může vyzvednout zase až na druhý den ráno.
Takže žádný odjezd do Jogji se nekoná, pojedu zítra se skupinou na Kawah Ijen a tam pak dopoledne po telefonu domluvím, jak necháme kopii poslat.

Druhý den vyrážíme v šest ráno, abychom u Kawah Ijen byli před devátou. Je to poprvé, co se svojí zájezdovou skupinou nepůjdu nahoru ke kráteru. Obávám se totiž, že nahoře nebude signál, a já ho tak strašně potřebuju, abych mohla komunikovat s přítelem. Posílám je tedy nahoru samotné a já si sedám do jednoho z místních warungů na parkovišti spolu s naším řidičem Pedrem. Jenže zjišťuju, že ani tady signál nechytnu téměř nikde. Jediné místo, kde mi displej mobilu permanentně ukazuje aspoň jednu čárku, je na stole na verandě warungu, respektive na asi pěti centimetrech čtverečních tohohle stolu. Takže telefon se nehne z místa a já taky ne. Cucám čaj a čekám na zprávu. Mezitím se ve warungu střídají právě z kráteru přicházející turisti s indonéskými řidiči a průvodci, kteří tu na ně čekají.
A přichází zpráva. Přítel už má kopii u sebe, smskou ho posílám na letiště v Jogje, které je naštěstí hned u imigračního úřadu. Měla by tam být kancelář kurýrní služby, která by mohla poslat kopii pasu do Surabayi na letiště, kde bych si ji pak před odletem na Sulawesi vyzvedla. Nemá totiž cenu posílat to do Bondowosa, když je na sto procent jisté, že by se to nestihlo.
Je ale potřeba domluvit konkrétní místo, kde bude moje zásilka uložena, takže je potřeba zavolat na letiště do Surabayi, jestli tam takové místo není. Musím vypadat jako blázen, když do mobilu vyťukávám číslo a zároveň se snažím nepohnout s ním ani o milimetr, aby nevypadl signál, tím spíš, když pak do telefonu mluvím tím způsobem, že jsem nahnutá přes půl stolu a v prapodivné pozici s telefonem křečovitě u ucha komunikuju střídavě se Surabayou a přítelem. Na letišti mají úschovnu zavazadel, sice není běžné nechat si tam na své jméno poslat zásilku, ale bez větších problémů souhlasí, že ji přijmou. Hotovo, tohle martyrium skončilo! Zítra do 12 hodin v poledne by měla být zásilka s kopií pasu na letišti. Ještě dostávám číslo zásilky, abych případně mohla zjistit její polohu, kdyby se zase něco pokazilo. Nesmí, už se nesmí stát nic!
Po dvanácté se začíná moje skupinka postupně trousit, dáváme si smažené banány v těstíčku (specialita tohohle warungu, kde mají moc milou paní majitelku) a kafe a po jedné vyrážíme k horkým pramenům ve vesnici nedaleko kráteru. Začíná ale dost silně pršet, což je sice nepříjemné, ale stejně to nikoho neodradí od horké lázně. A byl to skvělý nápad, je strašně příjemné takhle se zahřát v chladném deštivém počasí.
Do Bondowosu přijíždíme už za tmy a se dvěma zastávkami po cestě, protože přestávají svítit dálková světla. Nejprve se je pokoušel opravit Pedro, pak mu pomáhali kluci v čele s Milanem, který je naštěstí zručný automechanik. Prostě jak se říká, co se podělat má, to se podělá, což během téhle měsíční cesty to platilo dvojnásob! Naštěstí přeletem na Sulawesi se karta obrátila a najednou šlo všechno jako po másle. Ještě ale zbývá poslední den na Jávě…

Java – Sulawesi – Bali – Gili 1

2011-05-23T13:41:00.003+02:00

Následný plán naší měsíční cesty se velmi podobal mým předchozím zájezdům, čekala nás tedy Jáva, Sulawesi (oblast Tana Toraja), Bali a závěr na ostrůvku Gili Meno. Protože se jedná o místa, která už většinou z mých předchozích článků znáte, vypíchnu spíš jen pár zajímavých zážitků, které nás po cestě potkaly. Tedy nakonec to bude dost obšírný popis, ale tentokrát ani ne tak samotných přírodních a kulturních krás.

Tak tedy, na druhý den v Jogjakartě jsme prošli všechny turistické zajímavosti, které návštěvník města nemůže vynechat, odpoledne jsem s Milanem konečně koupila náhradní kabel k jeho laptopu a večer naskenovala a poslala vyplněné formuláře a další nezbytné dokumenty k vyřízení reklamace ztráty zavazadla. Hurá, mám to za sebou, myslela jsem si. Jenže ani po pár dnech nepřišla žádná odpověď. Tak jsem volala do kanceláře v Jakartě, kde mi bylo řečeno, ať to znovu pošlu ještě jim, předtím jsem totiž všechny dokumenty poslala na mezinárodní emailovou adresu Emirates. No, bohužel ani po dalším odeslání se nic nedělo. Upřímně musím říct, že v tu chvíli už jsem toho měla plné zuby, a rozhodla se tedy, že zbytek práce nechám na Milanovi. Přeci jen už i v Praze je pobočka Emirates, tak si může vše vyřídit osobně tam.
Tak, jednu věc jsem měla z krku, ale druhá (jejda, vlastně jich bylo víc:-) a mnohem horší mě teprve čekala, tentokrát moje osobní záležitost – rutinní prodlužování mých víz. Už přes rok a půl mám totiž stejný typ víz, takzvaná kulturně sociální víza, která se vydávají na dva měsíce a po této době se musí každý měsíc prodlužovat na maximální dobu 6 měsíců. A protože zájezd trval měsíc a bohužel probíhal zrovna v době vyřízení prodloužení víz, musela jsem předem vymyslet plán. Ten jsem měla opravdu do detailu promyšlený, ale…nakonec bylo všechno jinak!

Jak to tedy všechno bylo…S vyplněnou žádostí, pasem, jeho kopií a dalšími dokumenty se musí na místní imigrační úřad vždy nejméně 7 dní před vypršením platnosti víz. Tato doba odpovídala zrovna našemu pobytu v Jogjakartě. Musím zmínit, že v rámci Indonésie se teoreticky můžete pohybovat i bez pasu, pokud ovšem necestujete letadlem. A to my jsme samozřejmě v plánu měli. Cestování po Jávě totiž končilo na letišti v Surabaye, odkud jsme měli letět na Sulawesi (a pak na Bali). Proto bylo opravdu velmi důležité, aby vše proběhlo v pořádku a nijak nenarušilo náš zájezd. A protože toto byla jen moje soukromá záležitost, do které jsem si nemohla dovolit zatahovat moji skupinu, bylo potřeba najít někoho kompetentního, kdo za mě prodloužení víz vyřídí.
Plán tedy vypadal následovně: Do Jogjakarty jsme přijeli v sobotu navečer, což je samozřejmě doba, kdy je úřad zavřený, a tak se muselo čekat do pondělí. Mezitím jsem ale příteli předala všechny potřebné dokumenty a peníze na víza a pro agenta, který je měl mým jménem vyřídit. Přítel měl tedy v pondělí ráno zajet za agentem a předat mu dokumenty, které by pak agent zanesl na imigrační úřad (zdánlivá výhoda byla v tom, že můj agent, takový starý dobrák od kosti, vlastní malý warung hned vedle úřadu, a tak to má jen minutu cesty). My jsme mezitím byli na výletě na Borobuduru a Prambananu. Následující den jsme měli z Jogji odjíždět směr Bromo, kde jsme měli strávit jednu noc a následně do města Bondowosa, které se nachází blízko planiny Ijen, tam jsme měli být dvě noci a pak jet do Surabayi na letiště.
Pan agent měl nařízeno popohnat místní úředníky, abych dostala razítko co nejřív, i když už zase nebudu v Jogjakartě. Domluvila jsem se totiž s přítelem, že jakmile budu mít razítko v pase, zajede do jedné z místních dopravních kanceláří, které zajišťují jak osobní tak nákladní dopravu (tedy do autobusu se přidají i balíčky, které spolu s cestujícími putují do určeného cíle), a ta pak ten samý den večer pošle pas do Bondowosa, kde bude na druhý den (tedy v den, kdy my jsme tam teprv měli přijíždět z Broma). Jednoho takového dopravce jsme si vyhlídli už před zájezdem v centru města, poté co nám všude jinde řekli, že buď do Bondowosa nejezdí nebo jezdí, ale trvá to i pár dní, protože nejde o přímé spojení ale o tranzit v Surabaye, který by ale všechno zdržel. Možná si říkáte, proč jsme nešli rovnou na poštu. To jsme samozřejmě šli a taky do různých kurýrních společností, které se pyšní názvem „express“, ale všude nám řekli, že by poslání trvalo při nejlepším tři dny. Proboha, vždyť to nechci poslat na Měsíc, jen pár set kilometrů na východ, dokonce na stejný ostrov!
A tak tady ten dopravce nám slíbil, že má přímé spojení do Bondowosa a když pas pošleme večer, kdy autobus vyráží, na druhý den kolem poledne bude na místě, dokonce ho řidič zaveze přímo do hotelu, kde budeme spát a nechá ho pro mě na recepci. Ještě se k tomu dostanu později, ale už teď zmíním, že nakonec jsme služby tohoto dopravce nevyužili, ale přesto jsem později zjistila (při dalším prodlužování víz minulý měsíc, kdy mě čekalo podobné kolečko!), že by nám stejně mohli na poslední chvíli říct, že žádné přímé spojení do Bondowosa ten den nemají, prostě proto, že nejsou cestující, kteří se tam chystají! Kdo má sakra vědět, že tou původní informací bylo myšleno „ano, dnes jedeme přímo do Bondowosa, ale jiný den to tak vůbec nemusí být!
Takže zpátky ke dni, kdy jsme vyjížděli z Jogji na Bromo. Ten den mělo být už razítko v pase, proto i ty peníze pro agenta, aby na imigračním úředníky trošku podplatil, jak je zcela běžné. Domluvila jsem se se skupinou, že po cestě zastavíme v Surakartě v muzeu batiky, které je opravdu moc pěkné a stojí za vidění. Bohužel už pár kilometrů za Jogjou přestala fungovat klimatizace a v příšerném vedru a silniční zácpě jsme se dokodrcali do Surakarty, kde jsme se ještě nějakou chvíli motali kolem několika bloků, než jsme muzeum našli.
Řidič Pedro nás vysadil u muzea a zajel hledat servis, kde zatím nechá opravit klimatizaci. Čas utíkal a my jsme čekali na průvodce, který by nás muzeem provedl. To mohlo trvat asi půl hodiny a pak minimálně další půlhodinu prohlídka. Nechtěla jsem svoji skupinku o nic ochudit, ale času jsme moc neměli (při představě, že ještě budeme nejspíš stavět na oběd a než se dostaneme do hotelu u Broma, může být třeba i jedenáct v noci), a tak jsem průvodci nařídila zkrácenou verzi (myslím, že to nijak nezkrátil, jen jsme chodili trochu rychleji a v závěru prohlídky, kdy můžeme vidět kompletní proces výroby batiku, už jsem snad ani nezastavovala).
A právě ve výrobně mi zvoní telefon, neznámé číslo. Zvedám, dostávám výraz naprostého zděšení, který se před ostatními snažím schovávat, a naprosto nesouvisle do telefonu chvílemi až křičím. V tuto chvíli se ještě nejedná o víza, máme jiný problém…s letenkami! Náš let ze Surabayi do Makassaru na Sulawesi byl zrušen! Jen ten jediný let jen ten jeden den, kdy máme zrovna my letět! Takže moje už dávno koupené letenky Batavia Air jsou k ničemu! Co teď?? Operátorka mi po telefonu sdělila, že mi můžou nabídnout následující let druhý den ráno (nanic!) nebo vrátit peníze. Na druhý den letět nemůžeme, protože v tu dobu už máme být na cestě z Makassaru do Tana Toraja. Vrátit peníze je fajn, ale kde mám tak rychle sehnat nové letenky na stejný den, nejlíp taky na odpoledne nebo večer a úplně nejlíp za stejnou cenu?! V každém druhém městě jsou cestovní kanceláře, přes které lze letenky koupit, ale samozřejmě za nějaký poplatek. To se mi nechce, navíc jednání není vždy seriózní. Nejradši bych zašla přímo do kanceláří leteckých společností, které do Makassaru létají, ale v tom případě je nejlepší jet přímo na letiště, kde jsou zastoupeny všechny aerolinky a není třeba pobíhat po celém městě hledat jednu, druhou, třetí…
Mezitím Pedro už na nás čeká, ale potupně se mi svěřuje, že klimatizace asi za chvíli zase nepojede. Zřejmě je prasklý nějaký kabel, odkud chladící kapalina uniká. No další pěkné překvapení. Chudák vydal asi milión rupií za doplnění kapaliny (dohromady snad čtyřikrát) a výsledek žádný. No to se šéfíkovi tentokrát moc nepovedlo, dát nám minibus, ve kterém se budeme škvařit každý den až do Surabayi. Je mi Pedra líto, protože za nic nemůže, šéf mu tenhle papiňák předal, aniž by cokoliv řekl a pomoz si sám. Větrák v autě sice funguje, ale to na indonéské podmínky nestačí. A otevřená okna taky nejsou žádná výhra.
Takže v autě vedro a mě tím spíš větší v tom všem stresu. Ještě, že mám v telefonu internet, tak hledám spoje do Makassaru po síti, taky telefonní čísla na letecké společnosti. Vypadá to, že Lion air letí na Sulawesi zhruba ve stejnou dobu a dokonce skoro za stejnou cenu, jen domluva po telefonu, jak vyřešit rezervaci a následné placení nestojí za nic. V tom mi Pedro navrhuje, abych zkusila poprosit jeho šéfa o pomoc. Přeci jen už se jeho auty vozím druhý rok, máme spolu přátelské obchodní vztahy (ještě to zvážím po té klimatizaci :-)), tak proč nezkusit službu navíc. Pan Joko vůbec neprotestuje a dokonce mi jen na dobré slovo půjčuje peníze, protože bude letenky kupovat za své a já mu je pak musím vrátit. To mám štěstí, uf! Takže Jokovi posílám zprávu se všemi potřebnými údaji a on letenky kupuje. Prý mi pak faxem do Bondowosa pošle jakýsi doklad o zaplacení, který bude fungovat jako elektronická letenka. Peníze pak dám Pedrovi až nás vysadí na letišti. Předtím ale ještě budu muset zaběhnout k přepážce Batavia air, aby mi vrátili peníze. Tak to je plán na poslední den na Jávě, vypadá to slibně, snad všechno klapne!
Pedro má z klimatizace špatný pocit a rozhoduje se zastavit na jednom odpočívadle, kde se běžně s turisty zastavuje na obědy a případné opravy autobusů, aby zkusil problém snad napořád vyřešit. Výsledek je lepší než v Surakartě, ale stejně to není ono, byla totiž zase jen doplněna kapalina, ale příčina opět vyřešena nebyla.
Pokračujeme dál kilometr po kilometru, ještě nás čeká pěkný kus. V tu dobu už jsem věděla, že pas s novým razítkem si přítel vyzvednout nemůže. Volal, že prý snad už jen chybí podpis někoho z imigračního. Typické! Ale svět se nehroutí, mám ještě jeden den čas, nic se nestane, když se pas pošle na druhý den a dorazí tak do Bondowosa v době, kdy budu se skupinou na Kawah Ijen. Tedy aspoň doufám, že tak to dopadne.
Už dávno za tmy odbočujeme z hlavní silnice směr Probolinggo a začínáme konečně stoupat do zhruba 2000 metrů nad mořem. Když konečně přicházejí na řadu serpentiny, všímám si, že silnice vypadá nějak „divně“. Jako by se roztékal asfalt nebo co. Cesta je jaksi prapodivně zvlněná, jsou vidět vyježděné koleje od jiných aut. To ale není asfalt, to je minimálně deseticentimetrový nános prachu z Broma! A je úplně všude. Osvětlení podél cesty je minimální, orientuju se tedy především podle předních světel našeho minibusu. Vypadá to tu až děsivě. Strašně mi to připomíná dobu, kdy jsem jela s jinou skupinou minulý rok na Borobudur a právě vrcholily erupce Merapi. Šedivé závěje jsou všude. Jak to bude vypadat zítra za denního světla?
Konečně přijíždíme k našemu hotýlku Yoschi, který jsem si od minula úplně zamilovala. Navíc tu mají strašně příjemné zaměstnance, kteří se za tu krátkou dobu stali téměř mými přáteli. Když vystupujeme z minibusu, na hlavu nám padá šedý sníh, tedy zase prach. Achjo, to bude zítra teda hodně zajímavé! Ještě, že je teď úplně jasno a jsou vidět hvězdy. To je totiž příslib jasného počasí i na druhý den ráno a tudíž i krásného výhledu na Bromo a okolní sopky…a zřejmě té šedivé katastrofy všude kolem.
Bromo totiž v dobu našeho příjezdu bylo aktivní už dobré čtyři měsíce. Ze začátku se nesmělo do vzdálenosti méně než jeden nebo dva kilometry od kráteru a před pár dny byl povolen výstup na vyhlídku, ovšem na tu nižší, na kterou se nemusí jezdit přes lávové pole. Do něj se totiž oficiálně ještě pořád nesmí. My se tam ale zítra stejně vydáme.
Je už aspoň jedenáct hodin v noci, takže jdeme všichni rovnou spát, protože ráno po třetí máme budíček.

North-West Sumatera Tour 10

2011-05-18T13:57:00.002+02:00

Následující den ráno se loučíme s Bukittinggi a Deanem, který se taky chystá opustit město chvíli po nás. On ale míří dál na jih podél západního pobřeží až do přístavu, odkud jezdí trajekty na Jávu, zato my na Jávu letíme.
Z Bukittinggi jedeme na letiště v Padangu, hlavním městě provincie Západní Sumatra. Už se nemůžu dočkat, až tyhle zákruty přestanou, opravdu mi to nedělá moc dobře. Průjezd mezi zalesněnými kopci a kaňony s řekou je sice pěkný, ale bolet hlava mě z toho nepřestane. Dokonce chvíli míjíme železniční kolej vedoucí z Bukittinggi do Padangu v dnešní době už nevyužívanou. Na místě, kde silnici kříží most s kolejemi, je úžasný vodopád chrlící vodu do jezírka pod ním hned u silnice takovou rychlostí a silou, že miniaturní kapičky vody stříkají až několik desítek metrů daleko. Čím víc se blížíme k letišti, tím častěji se nám naskytne pohled na polorozbořené a opuštěné domy podél silnice. To je následek ničivého zemětřesení, které postihlo Padang a jeho široké okolí v roce 2009.
Na letiště, které je vzdálené asi 20 km od města přijíždíme včas, letadlo nám letí před jednou hodinou po poledni. Loučíme se s naším řidičem, dáváme si kávu a čekáme na check in. Než se dostaneme k check in přepážce, musíme projít rutinní kontrolou zavazadel, což někoho stojí sprej proti komárům, který je považován za jedovatou látku, která se do letadla nesmí dostat, a to ani ve velkém zavazadle, které s námi neputuje do kabiny…vážně zvláštní.
Náš let do Jogjakarty na Jávě není přímý, takže nás čeká transit s krátkým čekáním v Jakartě. Bohužel ani tady se to ale neobejde bez problému, tentokrát mnohem většího než sprej na komáry. Než se dostaneme ke gatu s letem do Jogjakarty, opět musíme projít kontrolou. A tady se provalí, že Petr s sebou už z Padangu (že si toho ochranka nevšimla tam?) vozí v příručním zavazadle kapesní kudlu, kterou omylem zapomněl dát do krosny. To se samozřejmě nelíbí ochrance a už už ukazuje na skleněnou vitrínu, ve které už může být dobrá stovka nožíků a nůžek. Na řadu přichází moje vyjednávací taktika, která se zpočátku nezdá být moc užitečná. Za chvilku nám letí letadlo a my se zdržujeme u kontroly. Posílám tedy všechny dopředu do gatu, že si to tu s pánem zatím nějak vyřídím. Bohužel nejde o obyčejnou kudlu, kterou byste za pár korun koupili v každém druhém krámě, ale značkový víceúčelový kapesní nůž za několik tisíc. No abych to zkrátila, nůž jsem nakonec zachránila, a bohužel tak podpořila i stále více bující indonéskou korupci. Zážitek, který jen tak nezapomenu.
Nikoho jsme po cestě letadlem do Jogji nožem neohrožovali a bezpečně přistáli kolem páté odpoledne. Na letišti už čekal náš řidič Pedro, kterého si nemůžu vynachválit už z předchozího zájezdu a následně nás zavezl do hotelu kousek od domu, kde bydlím. Tímto naše cesta po Sumatře končí a následuje neméně zajímavá cesta po Jávě, která už pro mě ovšem začíná být mírně stereotypní, protože máme v plánu navštívit místa, kde už jsem byla a to ne jen jedenkrát.

North-West Sumatera Tour 9

2011-05-18T13:50:00.001+02:00

Ráno je celkem pěkně a konečně mám z hotelového balkónu možnost vidět aspoň část města. No žádný zázrak z této strany, ale aspoň vidím poprvé na vlastní oči ty tak známé střechy minangkabauských domů zahnuté na koncích do špičatých rohů, které jsou velmi pěkně vytepané z plechu. Chvilku to trvá, než se všichni sejdeme dole u recepce připravení na odjezd. Mezitím zase zjevení v podobě Deana jdoucího právě na snídani. Prý jiné hotely nestály za nic a tady mu nakonec dali slevu, tak jsme zase pod jednou střechou.
My vyrážíme do přírodní rezervace Harau, podívat se na bývalý královský palác Pagaruyung a pak zpět do města se zastávkou v bývalé holandské pevnosti Fort De Kock. Dean většinou dopředu nic neplánuje, tak se teprv později večer dozvím, kam že se to jel s Betsy (jeho super enduro) podívat on.
Nástup do minibusu nezačíná dobře, Katka mi oznamuje, že asi v hotelu Torsibohi, našem posledním ubytováním před Bukittinggi, nechala svůj mobilní telefon. Volám tedy do hotelu, jestli by se po něm nemohli podívat. Bohužel ale po něm nejsou žádné stopy, další ztráta!
Přírodní rezervace Harau se nachází asi 50 km severovýchodně od Bukittinggi a vyznačuje se skalními stěnami vyrůstajícími z rovinaté krajiny plné rýžových polí. Okolí Bukittinggi je sice kopcovitého až hornatého rázu (dokonce jsou tu dva vulkány – Merapi s 2891m a Singgalang s 2877m), přesto tyhle skalní stěny kolmo se tyčící nad krajinou působí poněkud nevšedně. Zastavili jsme ve vesnici Harau a odtud se šli pěšky projít údolím sevřeným těmito skalami. Nedaleko od vesnice padá z jedné stěny úzký vodopád kolmo dolů a u něj je několik stánků s občerstvením a poněkud netradičně na podobné turisticky navštěvované místo i prodejny rostlin, z nichž některé vypadají jako masožravky, i když mi bylo řečeno, že masožravé nejsou. Od vodopádu vedou strmé schody nahoru na vedlejší nižší skálu, na jejímž vrcholu je vyhlídka. Celkem pěkný pohled na údolí, jen kdyby tu nebylo tolik stromů, které výhled trochu zakrývají. O kus dál za vodopádem je údajně malá ZOO, ale tam už nejdeme a vracíme se zpátky do vesnice, kde nás čeká řidič s minibusem. I samotná vesnička nabízí pár zajímavostí, a to tradiční minangkabauské domky se střechami na obou koncích zahnutými do úzkých špic připomínajících buvolí rohy. Místní nás odkázali na jeden opravdu pěkný dřevěný domek zvenčí krásně vymalovaný s vyřezávanými reliéfy. Právě si u vchodu do domku hrály dvě holčičky, když se tam objevila naše tlupa a začala si obydlí fotit. To pak přilákalo ostatní děti, které si hrály opodál a taky maminku a babičku dvou holčiček. Obě ženy byly evidentně hrdé, že se o jejich dům zajímají cizinci a tak s námi i prohodily pár slov.
Poté míříme do městečka Silinduang Bulan, která se nachází v údolí obklopeném malebnými kopci. Cesta není tak příjemná jako do rezervace Harau, protože každou chvíli stoupáme a klesáme, jedna serpentina za druhou. V městečku Silinduang Bulan se zastavujeme na oběd a výborné čerstvé džusy. Výběr je opravdu velký, dokonce mají Dračí ovoce, které možná znáte jako malé oválné ovoce s růžovofialovou slupkou a bílou dužinou s nespočtem malinkých černých semínek. Zřejmě ale existuje i druh s růžovou dužinou. Jak jinak si totiž vysvětlit, že džus, který Jitce přinesli, měl až nepřirozeně zářivou růžovou barvu. Slupku do něj určitě nemixovali.
Na konci městečka stojí královský palác Pagaruyung, tedy opět typický minankabauský dům ovšem mnohem větších rozměrů než je zvykem a krásně zdobený. Bohužel v roce 2007 tento palác zachvátil požár a musel být postaven znovu. Do dneška je obehnaný vysokým plotem z plechu, a tak se nemůžeme podívat dovnitř, opravdu škoda. Po cestě nazpět se zastavujeme ve městě a fotíme několik budov, taktéž vystavěných ve stejném stylu a krásně zdobených. Taky projíždíme kolem Istano Silinduang Bulan, což má být královnin palác (úžasná představa, že měli oba z královského páru vlastní dům). Bohužel i tento palác podlehl požáru, a to jen před 4 měsíci a v současné době se opravuje, respektive staví od základů znovu.
Po cestě zpět do Bukittinggi projíždíme jak jinak opět nádhernou krajinou protkanou malebnými vesničkami, které jsou plné těchto tradičních obydlí.
Malá vsuvka, která je ovšem důležitá: téměř bych zapomněla zmínit, že etnikum Minangkabau (nebo taky jen Minang) uznává matriarchální společnost, což je na indonéském souostroví opravdu výjimečné. To tedy znamená, že hlavou rodiny je žena, a ta také spravuje a dědí nemovitosti a pozemky. Žena se stará o praktickou stránku zabezpečení rodiny, přičemž muž má údajně na starosti duchovní rozvoj dětí a jejich vzdělání. Většina členů etnika Minangkabau jsou muslimové, což je vidět opravdu na každém kroku. Tak často viděné kostely (někdy i několik v jedné vesnici) v oblasti Bataků tady střídají mešity a modlitebny.
Odpoledne se vracíme do Bukittinggi a řidič nás vysazuje u bývalé holandské pevnosti Benteng de Kock. Ta stála na kopci uprostřed města, dnes tu po ní ale zůstal jen památný kámen a několik děl. Aby tu ale nebylo tak pusto, město tu zřídilo malou zoologickou zahradu. Na tomto kopci jsou k vidění klece s různými druhy ptáků, na druhém kopci, který je od tohoto oddělen silnicí a nad ní spojen pěkným mostem s vyhlídkou na město, jsou zase k vidění savci. Nás zvířátka moc nezajímají a navíc potřebuji konečně vytisknout formulář Emirates pro Milana, proto prohlídku nijak zvlášť neprotahujeme a přecházíme přes most na druhý kopec a odtud po schodech dolů k hlavní silnici. Mezitím jsme si dali s ostatními rozchod na procházku a nákupy ve městě. Já spolu s Milanem a jeho budoucím tchánem Zdeňkem hledáme nejbližší internetovou kavárnu s tiskárnou. Procházíme jich několik, ale všude mají tiskárnu buď mimo provoz, nebo ji nemají vůbec a totéž platí i pro scanner, který bysme potřebovali taky. Vracíme se tedy do hotelu a vymýšlím plán B, tedy zkusit konečně nechat poslat formulář z Jakarty faxem. To se nakonec daří a my obdržíme hned tři stránky na vyplnění. Milan se musí rozpomínat, co že v té krosně vlastně všechno měl, jakou to mělo cenu při nákupu a jakou cenu by to mělo dnes…kdo má proboha počítat s tím, že jednou ztratí zavazadlo a bude si muset schovávat všechny účtenky od věcí, které v zavazadle jsou! Nechávám tedy Milana všechno si pořádně rozmyslet a další kroky podnikneme v Jogje na druhý den.
Tím ale vše nekončí a jdu ještě s Milanem a Zdeňkem zpět do centra najít obchod s počítači, kde by měli náhradu za ztracený kabel k Milanovu laptopu. Obchod sice nacházíme, ale bohužel už zavřený, takže i toto se odkládá na pobyt v Jogje.
Já pak oba chlapy opouštím a jdu na místní tržiště hledat oleh-oleh (suvenýr, nejčastěji je tímto myšlena nějaká místní pochutina) pro kamarády v Jogje. Každý indonésan ví, že Bukittinggi a jeho okolí je známé pro své lupínky ze sladkých brambor, které jsou namáčené v průhledné lepkavé sladkopálivé omáčce z chilli papriček, a právě tyhle lupínky já hledám. Mám štěstí, kupuju dva balíky a chystám se vyfotit největší chloubu města, hodinovou věž, která stojí jen kousek od trhu. Jenže můj foťák naprosto odmítá vyhovět už tak dost nízkým požadavkům a žádné focení se nekoná. Kdo mi pak uvěří, že jsem v Bukittinggi vůbec byla, když ani nemám fotku těchto hodin? Vždyť to je jako navštívit Prahu a nemít fotku Karlova mostu nebo Hradčan! Po cestě zpátky do hotelu si dávám nudle s kuřecím v jednom stánku u silnice a klábosím s místními, kteří si ve stánku dávají večeři taky. Příjemné zakončení dne.

North-West Sumatera Tour 8

2011-05-14T08:13:00.001+02:00

Předchozí večer jsem měla opět telefonát z Jakarty. Tentokrát mi zaměstnanec místní pobočky Emirates nabízel, že mi formulář k vyplnění pošle mailem, že to přeci jen bude jednodušší. Já si ho pak v Bukittinggi na Západní Sumatře vytisknu a pošlu zpět. Vše ale zase mělo být jinak.
Brzy ráno vyjíždíme z hotelu, protože nás opět čeká celodenní cesta, na jejímž konci nás čeká město Bukittinggi, centrum etnika Minangkabau v hornaté oblasti Západní Sumatry.
Opět plno kopců a k tomu samá serpentina, zatáčka za zatáčkou. Asi v půlce cesty jsem okolnostmi donucená přijmout žvýkačku proti nevolnosti z cestování, tak toto se mi tu ještě nestalo!
Dopoledne si uděláme krátkou přestávku u vodopádů v pěkném palmovém háji, ke kterému od silnice vede zavěšený most. Kolem hlavního vodopádu je plno stánků, jindy možná s občerstvením teď naprosto prázdné. Místních potkáváme, že bysme je na prstech jedné ruky spočítali. A k tomu jedna opice přivázaná k jednomu ze stánků.
Projíždíme malebnými údolíčky s rýžovými políčky, cestu lemuje řeka. A u řeky taky zastavujeme na oběd. Zase jedna z těch turistických zájezdních hospod, kde je mrtvo a zákazníky mají tak jednou za dva dny. Vypadá to tu zoufale. Nu což, dáváme si oběd, aspoň ten tak strašný není, jen Jitka si není jistá, jestli rybí steak, který si objednala je opravdu z ryby a hlavně, je to vůbec steak? Legrační situace nastává, když si někteří z nás objednávají nudle, což pro zaměstnance restaurace znamená nejdřív pro ně zajet do obchůdku pár set metrů odsud. Doufám, že nezjistí, že jich koupili málo a nepojedou ještě jednou.
Kostelů podél cesty začíná ubývat, protože se blížíme k oblasti, kde žijí Minangkabauci, z nichž je většina islámského vyznání.
Odpoledne přijíždíme do města Bonjol, kterým prochází rovník. Ani nevím, co jsem vlastně čekala, ale rozhodně ne jen ošklivý krytý most nad hlavní silnicí s velkým nápisem „Přejíždíte přes rovník“. Most je navíc uzavřený. Po levé straně u mostu ale stojí muzeum národního hrdiny Tuanku Imam Bonjola, který tu v době kolonialismu bojoval proti Nizozemcům za nezávislost.
Ještě než vjedeme do Bukittinggi, zařazuju do programu „hon“ na Raflesii, rostlinu s největším květem na světě. Tato rostlina sice roste několik měsíců, ale její obrovský květ se otevře jen na pár dní. Navíc její výskyt je opravdu vzácný. Raflesii je možné vidět i jinde v Indonésii, třeba na Jávě, ale oblast kolem Bukkittinggi je jí vyhlášená. A my máme štěstí, protože jsem dostala zprávu, že na nás jedna květina čeká jen pár kilometrů před naším dnešním cílem.
Zastavujeme ve vesničce hned u hlavní silnice, kde potkáváme našeho průvodce, který nás k Raflesii dovede. Cena je šílená, 250.000 rupií na osobu. No, přeci jen je to výjimečná rostlina, ale stejně…snažím se smlouvat, což se povede, ale i tak mi to trhá srdce, taková částka! Je už dost pod mrakem, za chvíli přijde déšť, takže pospícháme směrem do lesa za vesnicí. Na úzké krkolomné pěšince je bláto a pěkně klouže. Ani ne za půl hodiny jsme na místě. Raflesie si našla tedy opravdu příhodné místo, aby se k ní člověk nedostal tak jednoduše, je totiž na strmém svahu, jak jinak pokrytém blátem, všude větve a kořeny. Nechávám ostatní vystoupat ke kytce a sama váhám, jestli se mám na tu skluzavku vůbec pustit. Znám se, takže vím, že by se to z devadesáti procent neobešlo minimálně bez zablácené zadnice. Poté, co mě snad každý ze skupiny snaží přesvědčit, že i já bych se měla nahoru vydrápat a udělat aspoň jednu fotku, jdu do toho. Před Raflesií je hrozně málo místa, dva se tam tak tak vejdou. Jedna fotka, druhá fotka a končím, společné foto není nutné. A jdeme zase rychle zpátky do vesnice, začíná se smrákat. Průvodce nám nabízí místní bio cibetkovou kávu, kterou si můžeme dát u nějaké paní ve vesnici, prý ji sama vyrábí. No moc se nám nechce, ale stejně u jejího domu zastavujeme. Prý že tu jen před malou chvílí pily kávu dvě Češky…hm, svět je vážně malý.
Paní vychází z domu a představuje nám svoji nabídku. Mezitím mi začíná docházet, že ji už možná tak trochu znám…Ptám se jí na jméno. Umul. A je to tu, s touhle paní jsem si tak před rokem psala maily a snažila se domluvit obchod s cibetkovou kávou pro mé dva kamarády v ČR. To sice nakonec nevyšlo, ale pamatuju se na to doteď. Taková náhoda! Jsme unavení a zablácení a radši bysme tuhle cestu měli už za sebou, takže kávu odmítáme a pokračujeme do Bukittinggi, teď už za tmy.
Hotel Asia stojí na rohu křižovatky, dalo by se snad říct, že tady začíná centrum města.
U tohoto hotelu jsem tak šťastnou ruku neměla. Sice má vše, co jsem požadovala, ale atmosféra je taková vyčpělá, je to takový ten hotel bez duše, i když před dvaceti lety mohl být možná nejlepší ve městě.
Jdu už aspoň potřetí na recepci (vyprat prádlo, požádat o opravu WC, problém se zásuvkou), když tam potkávám…koho asi…zase Deana! Tak tohle už nebude náhoda, nebo snad jo? Prý, že tohle je první hotel na cestě do města, který mu GPS nabídl, tak proč se tu nezeptat. Mají ale drahé pokoje, tak zkusí štěstí někde jinde. Evidentně měl taky den plný zážitků, když mi vypráví, že si v předchozím hotelu zapomněl jeden ze svých dvou mobilních telefonů a pak se pro něj 200 km vracel…a přesto to do večera do Bukittinggi stihnul!
Email od Emirates s formulářem mi přišel ještě předchozí večer, a to dokonce dvakrát, jeden z jakartské pobočky a následně druhý z hlavní kanceláře, ale vytisknutí formuláře nechávám na druhý den odpoledne, dnes už je pozdě. Navíc je potřeba naskenovat Milanův boarding pass, letenku, evidenční lístek k zavazadlu a pas, abychom to pak spolu s formulářem poslali letecké společnosti, a na to první večer v Bukittinggi opravdu nemám náladu.

Ráno je celkem pěkně a konečně mám z hotelového balkónu možnost vidět aspoň část města. No žádný zázrak z této strany, ale aspoň vidím poprvé na vlastní oči ty tak známé střechy minangkabauckých domů zahnuté na koncích do špičatých rohů, které jsou velmi pěkně vytepané z plechu. Chvilku to trvá, než se všichni sejdeme dole u recepce připravení na odjezd. Mezitím zase zjevení v podobě Deana jdoucího právě na snídani. Prý jiné hotely nestály za nic a tady mu nakonec dali slevu, tak jsme zase pod jednou střechou.
My vyrážíme do přírodní rezervace Harau, podívat se na bývalý královský palác Pagaruyung a pak zpět do města se zastávkou v bývalé holandské pevnosti Fort De Kock. Dean většinou dopředu nic neplánuje, tak se teprv později večer dozvím, kam že se to jel s Betsy (jeho super enduro) podívat on.

North-West Sumatera Tour 7

2011-05-12T13:12:00.000+02:00

To je vážně jako naschvál, konečně krásné počasí a my zase odjíždíme! Po sedmé ráno se klidíme z hotelu, abysme stihli trajekt do Parapatu vyjíždějící v osm. Ještě pár posledních fotek (konečně ne šedivých) a nastupujeme do téměř prázdné lodě. V přístavním městečku Parapat jsme za chvíli a už vyrážíme na naši celodenní cestu směrem na západní Sumatru. Začátek cesty prochází krásnou kopcovitou krajinou s výhledem na stále se vzdalující jezero. Ještě dopoledne zastavujeme ve městečku Balige, kde se chceme podívat na místní trh. Mají tu vše od zeleniny, ovoce, koření, masa a ryb až po kuchyňské potřeby, různé cetky i nelegálně vypálená DVD. Milan si tu kupuje cestovní tašku, které si ovšem všimnu až za dva dny při nakládání zavazadel do našeho minibusu. Kousek od trhu mají i kavárnu s místní kávou, tak si dáváme krátkou přestávku před další únavnou částí cesty. Krajina už není tak kopcovitá a pod silným slunečním žárem se mi zdá tak nějak vyprahlá. Kolem poledne řidič zastavuje ve vesnici, kde jen dobrých 50 či 100 metrů za obytnými domy vidíme něco, co by tu člověk asi jen tak nečekal, velmi horký sirný pramen vyvěrající ještě o kus dál směrem k lesíku, který tu už bůhví jak dlouho tvoří prapodivné kopcovité struktury především bílé barvy. Pramen se tu rozděluje na několik menších, které se tu kroutí jako hadi a vše v blízkém okolí změní na kámen. Je to opravdu zvláštní podívaná, tím spíš, že se tahle termální oblast nachází v podstatě hned za domy místních obyvatel.
Odsud už je to kousek do městečka Tarutung, kde si dáváme oběd v čínském warungu. Komu už chybělo vepřové, ten si ho právě tady mohl vychutnat, i když přeci jen s nudlemi nebo s rýží a ještě k tomu jen poskrovnu, jak se na indonéské porce patří. Tarutung je jen jedno z mnoha městeček na cestě do provincie Západní Sumatra a nijak nevyniká z průměru. Přesto tu mají docela pěkný okresní úřad, který se skládá z několika na místní poměry opravdu velkých domů v batackém stylu, které ze silnice opravdu nelze přehlédnout.
Zbytek cesty mám poněkud v mlze, monotónní a přesto krásná kopcovitá krajina plná lesů a příšerná silnice, které se v angličtině říká honosně Trans Sumatra Highway. Tahle silnice je opravdu zážitek, bohužel v tom špatném slova smyslu. Na to, že tudy musí projíždět auta a zřejmě i autobusy (ty jsme téměř neviděli, a nedivila bych se proč) z provincie do provincie, silnice je velmi úzká a její stav je žalostný, řekla bych až velmi kritický. Kdyby silnici opravili, byla by opravdu radost jezdit po ní, protože doprava na Sumatře je velmi řídká, a tak nehrozí zácpy jako třeba na Jávě.
Slunce pomalu začíná zapadat a my přijíždíme do města Sipirok, stále ještě v provincii Severní Sumatra, kde dokupujeme drobné zásoby vody a potravin, a odtud je to už jen pár kilometrů k hotelu Torsibohi, jehož komplex stojí v podstatě hned u hlavní silnice za městem. Hotel působí jako zjevení v této nehostinné krajině bez jakýchkoliv turistických vymožeností. Sice už působí poněkud zašle, přesto se všem hrozně líbí. Chatky v tradičním batackém stylu stojí v řadách za sebou kopírující svah kopce, příjemná restaurace a parkoviště pod nimi. Člověku je až líto, že tu stráví jen jednu noc, protože je to tu opravdu kouzelné a personál hotelu velmi ochotný. Nikdo dlouho neponocuje, jdeme brzo spát a ráno opět vyrážíme na cestu.

North-West Sumatera Tour 6

2011-05-12T13:05:00.000+02:00

Počasí se přes noc moc neumoudřilo, sice nebylo tak zataženo a nepršelo, ale člověk by si právě na tomhle místě přece jen přál něco lepšího.
Než jsme vyrazili z hotelu, domluvila jsem se s holkama na recepci, aby hlídaly, jestli mi nepřijde fax. Ještě jsme pro jistotu zkontrolovaly, jestli funguje. Pak už jsme se vydali na cestu do první vesnice nedaleko od poloostrova Tuk Tuk. Ambarita je jedna z nejlépe zachovaných tradičních vesnic na ostrově Samosir a její zvláštností jsou takzvané kamenné židle. Na malém nádvoří před několika tradičními batackými domy stojícími v jedné řadě vedle sebe se totiž nachází plácek obdélníkového tvaru, na němž stojí vedle sebe v kruhu několik židlí s kruhovým stolkem uprostřed a soškou ztvárňující údajně šamana. Vše je vytesané z kamene. Na tomto místě probíhala v dřívějších dobách soudní jednání, při kterých král s královnou a dalšími důležitými osobami z vesnice rozhodovali o osudu zajatce, většinou narušitele z nějakého z okolních království. Zajatec byl do soudu vězněn v dřevěné cele, která tvoří vnější část domu stojícího hned naproti kamenným židlím. Pokud bylo rozhodnuto o trestu smrti, pak byl odsouzený odveden několik metrů dál k dalšímu místu, kde se taktéž nachází kamenné židle a spolu s nimi i nízký obdélníkový kámen ve střední části otesaný, tak aby na něm dobře spočívala hlava, která měla být následně setnuta, a mírně nakloněný kamenný „stůl“ na nějž se pak položilo tělo popraveného. Do kůže pak kat dělal malé zářezy, aby tak jimi odešla krev, kterou pak účastníci soudu vypili a nakonec i pojedli maso z popraveného. Účel těchto praktik je velice jednoduchý, věřilo se totiž, že spolu s masem a krví odsouzeného protivníka do nich vstoupí jeho síla. Samozřejmě tyto praktiky se už dlouho neprovádí, protože Batakové přijali křesťanství, které toto nedovoluje. Novou víru také potvrzuje královská hrobka na kopečku nad popravištěm, kterou jak jinak zdobí křesťanský kříž.
Z Ambarity jsme přejeli do vesnice Simanindo, kde se nachází skanzen a dopoledne se tu konají tradiční taneční představení pro turisty.
Ze Simaninda jsme se pak jeli zpět směrem k přístavu, kde je další velmi turisty navštěvovaná vesnice Tomok, jejíž zvláštností jsou kamenné hrobky místních králů a jejich bojovníků. Kamenné rakve jsou velmi dobře zachovalé a jejich poklopy tvarem připomínají střechy batackých domů. Největší rakev patřící králi Sidabutarovi zdobí v čelní části jeho obrovská busta a pod ní soška sedícího muže, zadní část zase soška královy ženy. Na tomto pohřebišti stojí i několik novějších hrobek moderního rázu opět se symbolem křesťanského kříže.
Je škoda, že nám počasí na ostrově moc nepřálo a taky nebylo víc času na jeho objevování. My jsme stačili objet jen malou část severozápadního pobřeží ostrova. Ostrov musí mít opravdu úctyhodné rozměry, což se dá odhadnout už podle pásu pohoří, které se táhne z jednoho konce na druhý, který jsme stejně ani neviděli.
Na zbytek dne jsme si naplánovali nakupování suvenýrů (konečně i já jsem se rozhoupala koupit nějaké pěkné dřevěné sošky, typické pro tuto oblast) a koupání v jezeře. Během našeho výletu mi několikrát volali z kanceláře Emirates v Jakartě, že se snažili poslat reklamační formulář, ale nezdařilo se. Po návratu do hotelu jsem zjistila, že ty ochotné holky z recepce zapomněly zapnout funkci na přijímání faxů. Když jsem pak volala já, že teď už to určitě půjde, v hotelu vypadla elektřina. Osud nám prostě nepřeje, a ještě nějakou dobu nebude.

North-West Sumatera Tour 5

2011-05-12T06:45:00.000+02:00

Krásné slunečné ráno a my vyrážíme směr jezero Toba, největší jezero světa vulkanického původu. Uprostřed tohoto jezera je ostrov Samosir, kde se chystáme poznávat kulturu místní skupiny kmene Bataků.
Jakmile vyjedeme z města, je konečně vidět další vulkán v okolí, Sinabung, který před čtyřmi měsíci zažil erupci, a byl nějakou dobu nepřístupný. Projíždíme jen mírně osídlenou krajinou, sem a tam doplněnou kostely a batackými rodinnými hrobkami, tedy nadzemními vykachlíčkovanými hroby občas krytými stříškou připomínající typické batacké střechy a nesmí samozřejmě chybět symbol křesťanského kříže, protože většina Bataků v této severní části provincie je křesťanského vyznání.
Ani ne v půlce cesty zastavujeme ve vesnici Dokan, která je známá stále zachovalými tradičními dřevěnými domky stojícími nízké dřevěné konstrukci a s vysokými střechami zvláštního tvaru zřejmě majícího připomínat buvolí rohy. Domečky jsou opravdu velmi unikátní, kdo ví, jak dlouho tu stojí, kolikrát ani sami jejich obyvatelé to neví. V jednom takovém domku pospolu bydlí i osm rodinných jednotek (rodiče s dětmi), které pojí příbuzenský vztah. Byli jsme pozvaní do jednoho z domků a to byl opravdu nevšední zážitek! Doma byly pouze dvě ženy s malými dětmi, zbytek osazenstva byl venku za prací nebo na nějaké rodinné oslavě. Přestože je domek uvnitř malý (daly by se z něj udělat dva tři pokoje celkem vyhovující velikosti), evidentně všem skýtá dostatečný prostor. Po obou delších stranách jsou v řadě za sebou 4 malé ložnice (dohromady tedy osm), respektive jen látkou zastíněné postele, které jsou od sebe oddělené dřevěnou stěnou. To je ovšem jediné rozdělení vnitřního prostoru. Před ložnicemi na zemi běžně spí děti či tu probíhají jiné každodenní aktivity. Tento malý prostor bez nábytku, který je věnovaný jedné rodinné jednotce je od dalšího jakoby oddělen vysokou dřevěnou konstrukcí – „kuchyní“, která se táhne do výšky až zhruba do úrovně hlavy, kde se pak horizontálně pojí s dalšími prkny a kůly a nad hlavami tak tvoří odkladiště pro všechno možné. Vaří se na zemi pod těmito dřevěnými konstrukcemi jen s pomocí dřeva, a přesto se zřejmě ještě nestalo, že by tu vznikl požár. Dým pak stoupá ke krovu a zřejmě nějakými otvory, které jsem neobjevila, odchází ven. Kouř z vaření nikomu nevadí, protože hřeje. Že je všude (respektive na těch konstrukcích z dřevěných kůlů) prach a špína obyvatelům zřejmě nevadí, hlavně že je tu útulno a zřejmě i dost živo, pokud tu opravdu žije tolik lidí. V domku je poměrně tma, protože okna a dveře jsou jen malá a navíc je stíní střecha.
Pak jsme se trošku porozhlédli po vesničce, všude nepořádek, ženy posedávající nebo pracující na dvorku, mezi nimi pobíhající děti, muži sedící v místním a nejspíš jediném warungu. A v tomhle warungu jsem zahlédla něco, co jsem v Indonésii ještě neviděla, a zrovna tady bych to rozhodně nečekala. Prapodivně vypadající nejspíš už velmi letitý výherní automat! Nevěřícně jsem na tu věc zírala. Kde se tu ta věc vzala? Nejsou snad hazardní hry v Indonésii zakázané? Tohle ovšem nebyla moc chytrá otázka, neboť v Indonésii je zakázaných spousta věcí, což ještě zdaleka neznamená, že by to lidé brali na vědomí. Jak jsem tak pozorovala ten kontrast pracujících ženských a jejich povalujících se manželů, došlo mi to, co pak bylo potvrzeno i řidičem, že u Bataků jsou to obecně ženy, kdo pracuje a muži se oddávají zábavě, třeba hudbě. Batakové jsou totiž údajně muzikálně založení a na kytaru zřejmě umí hrát každý druhý.
Z Dokanu jsme pokračovali dál, před námi se začaly rýsovat další kopce a bohužel i mraky. Za tímto kopcem už je jezero Toba, říká mi náš řidič. Říká se mu Sipiso-piso a stejný název nese i vodopád, který se u tohoto kopce kuželovitého tvaru nachází. Jsem neskutečně zvědavá, co že se to za tím kopcem objeví! A opravdu, přijíždíme na parkoviště se stánky s jídlem a turistickými suvenýry, ale hlavně s výhledem na docela pěkný vodopád padající do údolí pod námi. Kousek od parkoviště je vyhlídka na jezero. Bohužel už je trochu pod mrakem a v dálce je šedivo, a tak se ten úžasný dojem z pohledu na Tobu trochu kazí. Navíc vidíme jen jeho západní část a nedá se vůbec odhadnout, jak je vlastně rozlehlé a co z těch strmých břehů, které se v dálce rýsují, je pevnina nebo ostrov Samosir. Aby těch zážitků nebylo málo, máme obrovské štěstí, že na vyhlídce nejsme sami. Je tu skupina možná deseti místních lidí s repráky, hudebními nástroji a kamerami, chystají se totiž natáčet videoklip místní tradiční hudby. Chlápek se zvláštním účesem spíš připomínajícím paruku možná v těchto končinách moderním před dvaceti lety je zpěvák a doplňují ho dvě zpěvačky, které si zrovna balí betel. Konečně vidíme někoho připravovat tuhle zvláštní specialitu, které ovšem holdují spíš starší, a o to víc mě překvapuje, že ji tu žvýkají tyhle možná třiceti či čtyřicetileté ženské.
Ptám se těch dvou zpěvaček, jestli by mi taky nemohly ubalit, že bych to moc ráda zkusila. Jo jo, není problém, jen ti to uděláme slabší, když jsi betel ještě nikdy nezkoušela. Betelový list, na něj natřít trochu tekutého vápna, posypat práškem z jakéhosi oranžového dřeva pro tu správnou barvu, zabalit a je hotovo. Někdy se do toho přidává ještě tabák (ten si přidávaly právě tyhle dvě dámy) nebo piniový oříšek, ale myslím, že pro začátek stačilo, co jsem dostala. Hm, trpká nanicovatá chuť, žvýkám a žvýkám a přitom se to snažím nerozžvýkat na padrť, abych to neměla po celé puse. Protože si do pusy nevidím, žádám o fotku. Aha, je to vážně červené, ale nechutná mi to, takže po chvíli vyplivuju. To samé zkouší ještě Mojmír a Jitka, ta červená barva nám jde opravdu dobře k pleti!
A k čemu, že je žvýkání betelu dobré? Tak především jde podle mě zřejmě o zvyk, třeba jako kouření, ale prý se tím udržují zuby silné a zdravé (hm, ale červené). Inu, jiný kraj jiný mrav.
Pokračujeme dál, naše cesta lemuje jezero, které ale stejně nevidíme, objíždíme ho z větší vzdálenosti. Po pár kilometrech zastavujeme ve skanzenu skládajícím se z jednoho hlavního obydlí a několika menších roztroušených kolem něj. Jde o vesničku, ve které dřív žily generace místních králů (batačtí králové vládli i na tak malém území, snad každá vesnice měla svého krále). Hlavní dům, kterému se říká dlouhý, zvenčí i zevnitř vypadá podobně jako ten, který jsme navštívili ve vesnici Dokan, jen je větší a přeci jen má jinou historii. Králové, kteří zde žili, měli většinou několik žen, jeden dokonce údajně 14, pokud se nepletu. A tyto ženy bydlely pospolu v hlavní místnosti dlouhého domu. Neměly žádné oddělené ložnice, pěkně dohromady v jedné místnosti, kde i vařily. Král ovšem svou ložnici měl, tedy spíš takovou miniaturní komůrku, zvlášť oddělenou dřevěnými stěnami. Údajně (to je myslím velmi výstižné, protože je opravdu těžké věřit tomu, co místní průvodci vykládají, zvlášť, když každý vypráví jiný příběh) pod královou postelí spával jeho sluha, který se staral o to, aby byl jeho pán náležitě uspokojen, a proto, když se král z ložnice podíval malým otvorem do hlavní místnosti, kde spaly jeho ženy, a jednu si na noc vybral, stačilo jen říct sluhovi pod ním, ať pro onu ženu zaskočí a přivede ji k němu. Bohužel nemám fotky z vnitřní části domu, protože můj fotoaparát odmítá patřičně fungovat v přítmí. Tak se aspoň můžete podívat, jak dlouhý dům a další domečky, sloužící údajně královým dětem, vypadají zvenčí.
Kromě uzavřených obydlí tu stojí i velká krytá konstrukce obdélníkového půdorysu, stejně jako ostatní stavby postavená nad zemí, která sloužila jako místo, kde se mlátila rýže. Jsou tu dlouhé vydlabané kůly, u kterých prý dřív stávala místní mládež a za zpěvu tradičních písní mlátila rýži. Podobné konstrukce jsou k vidění i na ostrově Samosir, jen tvar a zdobení se liší.
Teď už začíná pršet, přímo lít jak z konve, tak radši utíkáme k autu, a pokračujeme rychle dál, abysme stihli trajekt ve dvě hodiny, který vyráží z města Parapat k ostrovu Samosir. Slejvák je strašný, chvílemi není ani pořádně vidět na silnici, ale co je horší, není vidět ani na jezero, které možná dobrou hodinku objíždíme po cestě táhnoucí se po strmém břehu. Konečně jsme u toho obrovského jezera, pro mě nepředstavitelných rozměrů, a nevidíme z něj téměř nic.
Když přijíždíme do Parapatu, déšť se uklidňuje, přesto, je pořád šedo a fouká silný vítr. Trajekt už stojí připraven k vyplutí, tak nastupujeme a po chvíli vyrážíme kamsi do mlhy. Na palubě jsou s námi kromě dvou starších turistů jen samí místní, starší ženské v zelených uniformách usazené v první řadě u oken. Až u nich si uvědomuju, že lidi tu vypadají nějak jinak než na Jávě. Co bylo ovšem evidentní už od prvního dne na Sumatře, byl rozdílný přízvuk a rytmus v jazyce, vůbec ne tak jemný a zpěvný jako na Jávě, naopak mi velmi připomínal způsob, jak mluví lidi na Sulawesi, tedy v oblastech, kam jsem zatím měla šanci zavítat. Snad abychom v tom šedivém a upršeném počasí neusnuli, odkudsi se zjevilo několik malých kluků a začali zpívat tradiční písničky v batackém jazyce, kterému jsem samozřejmě neměla šanci rozumět, za to ženské u okna rozuměly velmi dobře a taky se náramně bavily, protože se od jejich sedaček neustále ozýval hlasitý smích.
Z přístavu jsme pak vyrazili rovnou na malý poloostrov Tuk Tuk, na kterém se nachází nejvíc hotelů a bungalovů na ostrově. Opět jsem měla štěstí a vybrala příjemné ubytování. Samosir Cottages skýtá několik bungalovů v různých úrovních na břehu jezera, pěkné čisté pokoje, vlastní restauraci a dokonce i možnost internetu. Bohužel bylo pořád zataženo, pršelo a dokonce zima a já byla zřejmě už z Berastagi trochu nachlazená, takže mi nebylo zrovna nejlíp. Po dlouhé cestě k Tobě jsme si dali na zbytek dne volno, které každý využil po svém, já odpočinkem v bungalovu.
Po cestě z Berastagi mě kontaktoval někdo z Emirates airlines v Jakartě, prý jestli by Milan nemohl vyplnit reklamační formulář, který by nám poslali faxem. V Samosir Cottages fax byl, takže jsem doufala, že bude tahle záležitost rychle vyřízená. Nakonec jsem musela čekat do druhého dne, než se v Jakartě rozhoupali a byli ochotní fax poslat.
Když jsem se celá unavená k večeru ploužila do restaurace objednat si nějakou večeři, koho nevidím. Dean! Jaká je šance, že se ubytuje na stejném místě, vždyť je tu jeden hotel vedle druhého a navíc tohle není to nejlevnější, což on podle mých domněnek hledal. Tak jsme si opět řekli ahoj, já zjistila, že ten samý den ráno vylezl na Sibayak u Berastagi a ještě stihl poslední trajekt na Samosir, ten kluk je vážně rychlej!

North-West Sumatera Tour 4

2011-05-10T13:53:00.002+02:00

Další den ráno jsme se sbalili a vyrazili z Bukit Lawang nejdřív zpět do Medanu, já a Milan stále v očekávání, že se krosna zázračně objeví, a poté směrem na jihovýchod do města Berastagi, které díky své vyšší nadmořské výšce slouží především obyvatelům Medanu jako víkendová a prázdninová destinace.
Po cestě do Medanu jsme opět míjeli plantáže olejových palem a nákladní auta plná olejových kokosů. Na letišti v Medanu nás opět nepotěšili, prý že krosna nebyla ještě pořád nalezena, takže se ani do Jakarty ještě nedostala. Domluvila jsem se tedy s personálem, že pokud se během pár dnů, co budeme na Sumatře, zavazadlo přeci jen objeví, ať ho tedy nechají v Jakartě na letišti a při transitu z Padangu na západní Sumatře do Jogjakarty, si ho tam vyzvedneme. To ovšem znamenalo, že Milan bude muset doplnit zásoby a smířit se s tím, že šance na znovunalezení zavazadla je čím dál tím menší. V kanceláři na letišti mi už navíc začali navrhovat požadování náhrady škody u Emirates Airlines, tedy už zřejmě sami tušili, že tahle situace nedopadne dobře.
Na okraji Medanu jsme pak zastavili v Carrefouru, kde si snad všichni do páru koupili spreje a spirály proti komárům, přestože nás v hotelích žádné velké nálety těchto potvor nečekaly. Pak ještě na oběd do warungu s padangským jídlem, které všem tak chutnalo, a mohli jsme vyrazit na několika hodinovou cestu směr Berastagi. Silnici začínali lemovat warungy a stánky s pečenými prasaty a další v této oblasti oblíbenou pochoutkou, tedy pečeným psem. Warungy, které nabízely prasata, měly cedule s nápisem, který by v češtině znamenal jednoduše „pečené/grilované prase“ nebo jen se zkratkou „B1“. Proč právě B1 mi bylo vysvětleno posléze naším řidičem. Písmeno B zní celkem logicky vzhledem k tomu, že prase se indonésky řekne „babi“, tedy první písmeno je právě B. Proč ale jednička za ním? Pro odlišení. Protože existuje i „B2“, a to je právě onen pečený pes! V batackém jazyce totiž slovo pes začíná taky na B, a tak aby se tyto dva pokrmy odlišily a přitom zjednodušil popis, stačí jen B1 nebo B2. A tak jsme se soustředili právě na warungy podél cesty a nadšeně vykřikovali B1 nebo B2 (to samozřejmě s větším zanícením)pokaždé, když se nějaký takový objevil. Kromě toho nás řidič taky informoval, že se v této oblasti prodávají kaloni, ze kterých se pak vyrábějí produkty s údajně léčebnými účinky. U jednoho takového prodejce jsme zastavili. V kleci u silnice viselo několik velkých kaloňů a jednoho z nich nám majitel vytáhl ven, abychom si ho mohli vyfotit. Chudák kaloň asi nebyl vůbec nadšený, když mu chlapík roztáhl křídla, abychom ho viděli v celé své kráse. Prý někdo tyhle létavce taky jí, ale na žádný warung, kde by je nabízeli, jsme nenarazili.
Stoupání začínalo být čím dál tím prudší, přibývaly serpentýny a taky pestrobarevné místní autobusy plné lidí, kolikrát sedících i na střechách. Několik kilometrů před Berastagi jsme odbočili z hlavní silnice a zamířili do malé vesnice pod sopkou Sibayak. V této vesnici totiž mají několik malých lázní, kam se chodí koupat především místní. Lázně jsou roztroušené po vesnici a k těm nejblíž sopce jsme zajeli. Sibayak byl vidět velmi jasně a když jsem se podívala dalekohledem, byly velmi zřetelné i fumaroly (otvory, z nichž vychází sirné výpary) na svazích sopky. Místní nevyužívají blízkost vulkánu jen k příjemnému odpočinku v horkých pramenech, ale mají tu i geotermální elektrárnu, která stojí právě ve svahu mezi sopkou a vesnicí.
Po okoupání jsme vyrazili na poslední část cesty, tedy zbývajících několik kilometrů do Berastagi, kde jsme měli přenocovat. Město leží v pěkné kopcovité krajině a tak některé čtvrti jsou v údolí u říčky, jiné zase výš na kpcích. Město samo o sobě ničím zajímavé není, vlastně netuším, proč je mezi lidmi ze severní Sumatry tak oblíbené, jak se říká. Přece jen se nedá vůbec srovnávat s Bandungem na západní Jávě, které má obdobnou pověst. Obě města začala ožívat v koloniální éře, kdy se tu začaly stavět domy inspirované holandským stylem. Přesto Bandung působí mnohem přívětivěji, Berastagi je prostě jen větší město nacházející se na hlavní komunikaci mezi Medanem, jezerem Toba, a městy na západní Sumatře - Bukkittinggi a Padang.
Do města jsme přijeli těsně před západem slunce. Hlavní silnici v centru města lemují stánky s všemožným občerstvením ale nejčastěji s kuřecím a rybami, které se loví právě v obrovském jezeře Toba. Zastavili jsme na chvilku na této ulici a já zašla s Milanem shánět kabel do jeho laptopu, protože ten původní zůstal ve ztracené krosně. Přestože jsme pár obchůdků s podobným zbožím našli, nikde nám nemohli pomoci. Než jsme se vrátili k minibusu, zbytek skupiny se rozprchl do všech stran a my tedy museli chvilku počkat, až se vrátí. A v tu chvíli se z ničeho nic jen kousek od minibusu objevil kluk na obrovské motorce, takovém přerostlém enduru. Koukáme na něj jako na zjevení, kde že se to tu vzal. On to ovšem nebyl Indonésan, na rameni bundy tvořící součást už poněkud zašlého motorkářského obleku měl nášivku australské vlajky a i při pohledu na kousek toho obličeje, co koukal z obrovské helmy, bylo jasné, že přestože barva pleti (opálení a černý prach nabraný během cesty) by v těchto končinách nebyla vůbec ničím výjimečným, přeci jen oči a vůbec tvar tváře poukazovali na cizince. Chlapíci, kteří právě stáli opodál, se hned jali iniciativy a radili cizinci, kde se může ve městě levně ubytovat. Mezitím se naše skupina opět sešla a my vyrazili do našeho hotelu, v kopci nad centrem města. Opět jsem měla při výběru ubytování štěstí, náš hotel byl moc příjemný, zasazený v pěkné zahradě. Jen kdyby nebyla taková zima! Nebyli jsme až tak vysoko v horách, a já přesto mrzla.
Na večeři jsme se vydali zase zpátky do města právě na hlavní silnici, kde měli tak velký výběr jídla. Po krátkém seznámení s místními specialitami jsme zakotvili v jednom větším stánku u silnice, kde měli grilované ryby a kuřata. Moc dobré! A zrovna, když jsme dlabali večeři, zase se objevil motorkář a sedl si kousek od nás do stejného stánku. To vyvolalo nadšení místních, zvlášť když uviděli jeho obrovský stroj. Lidi se zastavovali, pokukovali, děti si chtěli motorku vyzkoušet a pokud možno s ní i vyfotit. Nakonec i naše skupina byla natolik zaujatá touto situací, že jsme chtěli vyzvědět víc o tomhle klukovi a jeho cestování. Vybrali jsme Katku (byly jsme ve skupině dohromady tři stejného jména), u které jsme usoudili, že z nás všech bude její znalost angličtiny určitě nejlepší, aby se s cizincem dala do řeči. Tak jsme mezitím nenápadně pokračovali dál v jídle, zatímco Katka kladla jednu otázku za druhou a pak nám všechno tlumočila. To už se nedalo skrýt, že vůbec nešlo o její soukromý zájem, ale že my všichni jsme hladoví po informacích. A tak jsme se dozvěděli, že Dean (nebo taky Dino…oba rodiče Italové, žijící už velmi dlouho v Austrálii), je už asi rok na cestě, že projel Afriku, Evropu a Asii a v Indonésii svoji cestu končí a čeká ho návrat do rodné země. Asi jsme vypadali dost neodbytně, tak nám věnoval i vizitku, ze které bylo zřejmé, že touhle cestou zároveň podporuje australský program na výzkum rakoviny. Bylo vážně legrační, jak šla vizitka z ruky do ruky, a každý s údivem sledoval tohohle kluka. Místo toho, abysme objevovali zajímavosti místní kultury, všichni se soustředili na Deana, kluka na velké motorce.
Když se Dean od Katky dozvěděl, že jsme na zájezdu (vlastně to slovo ani nemám v tomto kontextu moc ráda, nešlo o zájezd s cestovkou) a já jsem průvodce, vyžádal si moji společnost, jestli bych mu nemohla doporučit nějaká místa, která by měl na své cestě ještě vidět. To byla velká zkouška pro moji angličtinu, protože jsem už pěkně dlouho s nikým tímto jazykem nemluvila, a když na mě někdo náhodou anglicky spustí, vymlouvám se, že vůbec anglicky neumím. Teď jsem byla donucená tohle překousnout a pustit se do vysvětlování. Podle svého hrubého plánu měl až do Padangu na západní Sumatře jet stejnou cestu jako my, pak pokračovat dál na jih ostrova a postupně se přesunout na Jávu a Bali, odkud by zřejmě poslal motorku domů a sám se ještě jel podívat na Sulawesi. A tak jsem mu doporučila aspoň nějaká místa na Jávě a Sulawesi, protože Bali je tak malé, že ho může celé objet křížem krážem třeba za dva dny. Poté jsme se s Deanem rozloučili a my se vydali zpátky do kopce do našeho hotýlku. Na druhý den nás měla čekat asi půldenní cesta na jezero Toba.

North-West Sumatera Tour 3

2011-04-24T08:16:00.001+02:00

Další den v osm hodin ráno jsme odcházeli z homestaye směrem k záchranné stanici, kde jsme měli sledovat krmení orangutanů. Po vydatném dešti z předchozího dne byla řeka dost rozbouřená a zakalená. A my jsme se přes onu řeku měli dostat na druhý břeh jen pár kilometrů za vesnicí. Celou cestu od vesnice až k převozu lemovali stánky, jídelny a plno hotýlků, většinou prázdných. Byl to zvláštní pohled. Zase další místo na mapě, které propadlo komerci.
Převoz znamenal malou dřevěnou loďku pro dva pasažéry a převozníka. Jinak celkem romantický zážitek určitě každému připravil i trochu adrenalinu, protože proud v řece byl opravdu silný a nebylo by divu, kdyby i během té krátké cesty nezačalo do loďky třeba téct.
Mudhi nám nakázal, ať fotoaparáty, které jsme si nezaplatili (vzhledem k vysoké ceně jsme se rozhodli použít jen pět), schováme do baťohů nebo ještě líp přímo k němu. Prý jsou strážci rezervace velmi důslední co se místních pravidel týče. Po pár metrech rovného terénu jsme začali strmě stoupat do hustě zalesněného kopce, cestička zablácená, jak se po včerejším slejváku dalo čekat. Po několika zastávkách jsme konečně dorazili k dřevěné ohradě, před níž bylo pár nízkých laviček a na nich několik jiných turistů, a jen pár metrů za ohradou na velkém rozvětveném stromě dřevěná plošina, na které už seděl jeden ze zaměstanců centra s velkým batohem nejspíš plným banánů. Druhý mladík, s kyblíkem rozpuštěného instantního mléka – “sunar” pro orangutany, se k němu přidal hned poté, co nás k místu dovedl. A začalo svolávání orangutanů. Jestli se nepletu, asi během půl hodiny se na plošinu odvážil jen jeden, další dva se bojácně pohupovali na okolních větvích a spíš jen přihlíželi. Jako mnohem větší extroverti se ukázali makakové, kteří se proháněli všude kolem a kradli banány určené pro orangutany. Mohli jsme být na místě celou hodinu, ale odešli jsme dřív. Přece jen trek se zdál být zajímavější.
A tak jsme s Mudhim a jeho dvěma pomocníky, kteří občas kamsi zmizeli a pak se zase nečekaně zjevili, vydali do pralesa hledat divoké orangutany a jiná místní zvířata.
A měli jsme opravdu “štěstí”, zvířátek bylo všude dost a dost, především těch téměř neviditelných beznohých, těch co mají tak v oblibě přisávat se na kůži kolemjdoucích. Miniaturní pijavice o délce jednoho až dvou centimetrů vyrazily po dešti na číhanou a velmi se jim dařilo. Myslím, že z naší skupiny si snad jen jeden dva lidi neodnesli krvavý suvenýr. Veronika, na kterou se ty mrňavé potvory taky sápaly celkem vehementně, si dokonce odnesla unikátní suvenýr v podobě milimetrové díry v sandálu…jak jinak než po hloupé pijavici, která nepochopila, kamže se to má zakousnout.
Zážitek naprosto jiného druhu ale přineslo několik orangutanů, většinou samice s malými, na které jsme postupně po cestě naráželi. Mudhiho pomocníci šli daleko před námi, a když v korunách stromů našli tyhle roztomilé zrzouny, dali po telefonu vědět Mudhimu, a my vyrazili za nimi. Zhruba v polovině naší cesty (to jsme ještě netušili, že jsme v půlce, protože Mudhi si až během chození usmyslel, že jsme toho viděli ještě málo) jsme se zastavili u malého potůčku, se strmými břehy po obou stranách. Mudhi natrhal velké listy podobné lopuchům, na které jsme si měli sednout a on se svými pomocníky začal vybalovat oběd. Jak jinak než smažená rýže s vajíčkem, k tomu trochu čerstvé zeleniny a rýžové krekry, jen tak v papírovém pytlíku a bez příboru. Jednoduché ale dobré, nikdo nos neohrnoval! A jako bonus pro pobavení k nám odkudsi připlavala roztomilá říční želva s dlouhým nosem.
Druhá část cesty zpátky do Bukit Lawang už tak veselá nebyla. S plnými břichy se stoupalo do prudkých kopců jen ztěžka, a začínalo být čím dál tím větší teplo. I když Mudhi zaslechl odkudsi zdálky hlas údajně velkého samce orangutana, nakonec jsme žádného nenašli. Dohrabali jsme se na vrchol kopce a odtud zase pěkně prudce dolů. Najednou se cestička začala vytrácet a já si nebyla jistá, jestli Mudhi vůbec ví, kudy nás vlastně vede. On to ale moc dobře věděl, jen cesta už zřejmě nebyla dlouho používaná. My pajdali jeden po druhém přes větve, kořeny a kameny, nahoru a zase dolů, Mudhi běhal jako kamzík. Už jsme mysleli, že pijavice jsou minulostí, ale bohužel se zase objevily a nedaly pokoj. Právě, když už toho měli všichni plné zuby, objevila se před námi říčka s kamenitým břehem, kde jsme se na chvíli uvelebili a Mudhi s kamarády nám připravili ovocnou svačinu, skoro jako pro krále. Kdo by řekl, že budou mít ti vesničtí kluci takový cit pro estetiku a dokážou vykouzlit i pro oko lahodnou hostinu. Najedli jsme se, umyli rány po pijavicích a vyrazili na poslední část cesty k homestayi, která vedla přes kaučukovníkový háj (opět plný pijavic!). To už jsme zase začali potkávat místní obyvatele a sem tam nějaké stavení. Do Eco Lodge jsme dorazili kolem čtvrté příjemně unavení z cesty. Slunce svítilo a bylo teplo, takže koupání v řece se přímo nabízelo.

North-West Sumatera Tour 2

2011-04-21T09:51:00.002+02:00

Následující ráno jsme kolem deváté všichni vyrazili na drobnou obhlídku města s výměnou peněz a zastávkou na letišti...co kdyby mezitím zavazadlo přišlo.
Předchozí den jsem hned po příletu do Medanu ještě na letišti zašla do kanceláře Lion Air specializované na zavazadla...no kanceláře, takové malé špeluňky s haldou balíků a jiných krámů a mezitím povalujícími se a pokuřujícími dvěma výrostky – zaměstnanci. Tam jsem oznámila ztrátu zavazadla po cestě do Jakarty a prosila o spolupráci se zasláním zavazadla do Medanu.
Tentokrát jsem šla s Milanem do jiné kanceláře Lionu, kde to vypadalo velice obdobně, jen kancelářský stůl byl větší a skupinu výrostků doplňovala ještě slečna. Ta nám bohužel po delším telefonování oznámila, že zavazadlo stále nikde, že ještě nedorazilo ani do Jakarty a jeho osud je prozatím neznámý. Tím pádem jsme museli vymyslet plán B (později vznikl i plán C a D, podle toho jak se tahle zatracená situace vyvíjela), tedy, že si Milan aspoň nakoupí nějaké základní potřeby, dnešní odpoledne pojedeme všichni podle plánu do Bukit Lawang a náš řidič pak na druhý den sám zajede opět na letiště a bude čekat, jestli zavazadlo mezitím přeci jen nedorazí.
Z letiště jsme jeli jen pár minut do centra k sultánskému paláci Istana Maimun, kde jsem skupinu vysadila, aby si udělala sama procházku od paláce k největší mešitě ve městě, Masjid Raya, a odtud pak pěšky k hotelu. Naproti mešitě stojí i velký obchodní dům, což aspoň Milanovi velice zjednodušilo nákup oblečení a jiných potřeb. Já mezitím s řidičem zajela do banky, kde jsem se po zkušenosti s hrozným kurzem USD – IDR ve směnárně rozhodla vyměnit zbytek peněz na potřeby zájezdu a část vložit na účet. Kurz sice lepší byl, ale bohužel i důkladnější přezkoumávání stavu stodolarových bankovek, které jsem od své skupinky v dobré víře přijala.
Asi deset bankovek mi bylo vráceno s tím, že jsou v polovině příliš přehnuté, tudíž v bance (může být i ve směnárně) nepřijatelné. Takže díky tomu, že někdo zřejmě pozorně nečetl moje informační emaily (absolutně nepřehnuté bankovky!), dosud skladuju balík peněz, který je mi ale zatím k ničemu, protože budu muset najít směnárnu, která se na de mnou smiluje a za těch pár týdnů od začátku zájezdu dolar vůči rupii tak oslabil, že se prostě nevyplatí měnit peníze teď....takže vyčkávám na správnou chvíli. Snad se dolar nebude propadat ještě víc!
Jestli je mi někdo schopen vysvětlit, proč banka vyžaduje snad nikdy nedotčené dolarové bankovky, zatímco eura či jiné měny jsou jí úplně šuma fuk (a to nemluvím o stavu samotných indonéských bankovek!), pak mi prosím dejte vědět, jsem opravdu velice zvědavá!
No důležité je, že většinu peněz se směnit zdařilo a mohla jsem tak začít utrácet za hotely, dopravu a vstupné.
Ve dvanáct odchod z hotelu a odjezd do vesnice Bukit Lawang asi 3 hodiny cesty směrem na severovýchod od Medanu. Bukit Lawang je v Indonésii spolu s ještě jedním podobným místem na Kalimantanu známé jako záchranná stanice pro orangutany, kde se za určitý obnos můžete podívat na ranní krmení těchto primátů. My jsme neměli v plánu jen sledování krmení, ale taky jednodenní trek do džungle, kde se těchhle zrzounů objevilo stejně mnohem víc.
Po cestě do Bukit Lawang jsme míjeli obrovské plantáže olejových palem, vlastnictví indonésko-britské společnosti. Tyto plantáže jsou údajně největší v celé Indonésii a jsou tedy i hlavním zdrojem pro výrobu palmového oleje nejen v národním měřítku. Občas jsme podél cesty viděli hromady “kokosů” právě z těchto palem nachystané na naložení a odvoz. Jeden takový plod váží několik kilogramů a jde vlastně o obrovský šišatý hrozen posázený malinkými kokosy. Ty se při zpracování využijí celé, protože nejen vnitřek každého plodu připomínajícího opravdu kokos, ale i jeho tlustá slupka jsou přímo nacucané olejem.
Do vesnice jsme dorazili odpoledne ještě za pěkného počasí. Kolem páté už se ale spustil déšť a s malými přestávkami lilo až do nočních hodin. Ubytovali jsme se v Eco Lodge Homestay, který stojí na druhé straně řeky rozdělující vesnici. Naštěstí Eco Lodge je jen jedno z mála stavení na této straně, takže je tu příjemný klídek a pěkný výhled na druhý břeh. Snad aby si člověk připadal ještě vzdáleněji od civilizace, musí k homestayi přejít přes zavěšený most sbitý z dřevěných prken…pěkná houpačka! Ještě odpoledne jsem domluvila průvodce pro návštěvu záchranné stanice a následný trek do džungle. Mudhi byl docela sympaťák, tak jsem doufala, že to s ním následující den bude legrace.
Cena 250.000 IDR (asi 500 Kč) na osobu za trek v džungli je sice docela vysoká, ale stojí to za to. Vstup do záchranné stanice na sledování krmení polodivokých orangutanů jsme měli zdarma, za to cena za kameru nebo foťák byla neuvěřitelných 50.000 IDR (asi 100 Kč)…dodnes nechápu, ale budiž. Pokud se někdo budete chystat do Bukit Lawang za orangutany, určitě doporučuju vynechat krmení a místo toho si dát trek v džungli. Při krmení není jistota, že nějakého orangutana uvidíte (to tak spíš tlupy makaků), zbytečně platíte tak vysokou cenu za natáčení, a přitom během treku za to samé neplatíte vůbec nic, a navíc, krmení je v podstatě stejně jen estráda pro turisty.

North-West Sumatera Tour 1

2011-04-18T07:28:00.001+02:00

Kdyby mi někdo dopředu řekl, co mě během toho měsíčního cestování po Indonésii (z toho 9 dní na Sumatře) všechno čeká, nejspíš bych okamžitě zrušila svou účast a hrála mrtvýho brouka. Díky bohu, že jsem dopředu nic nevěděla a nic nezrušila. Občas mě to stálo nervy, ale stálo to za to! Zatím můj nejlepší zájezd!
Říká se, že co se podělat má, to se podělá…a je to stoprocentní pravda! Kdyby se nepodělalo tolik věcí a následně mi to nevynahradily jiné, skvělé zážitky, na co bych pak vzpomínala?

Tak tedy, jízda začíná a rovnou pěkně naplno! Ve čtvrtek 17. března jsem měla na jakartském letišti sraz se svojí devítičlenou skupinkou. Většinu jsem znala ze setkání v Praze, zbytek byl pro mě překvapením. Měla jsem z Jogji přiletět o něco dřív než letadlo Emirates Airlines, ale nakonec jsem měla jak já, tak Emirates spoždění, takže jsme na jakartské letiště dorazili zhruba stejně. Přestože jsem měla lokální let, národní letecká společnost Garuda parkuje svoje letadla na mezinárodním terminálu. Takže přesun shuttle busem na domestic terminál a čekání na skupinu. A tady všechno začíná. Z poklidného čekání se vyklubala totálně stresová situace. Přestože měla moje skupinka asi dvě hodiny na vyřízení všeho nutného a přesun autobusem, ani 45 minut před odletem nikde nikdo! To už po telefonu probíhala zmatená komunikace, co se vlastně děje. Milanovi nepřišlo zavazadlo, vypisuje se nějaký formulář a se zaměstnancem Emirates řešíme případné následné události, co až zavazadlo přijde. Letíme totiž okamžitě na Severní Sumatru, do jejího hlavního města Medanu, kde se zdržíme jen jednu noc. Check in přepážky u lokálních letů se zavírají 45 minut před odletem, což já sice stíhám naprosto v pohodě, ale co těch dalších devět lidí?! Takhle jsem se dlouho nezapotila! Běhám sem a tam, ptám se ochranky u vchodu, přímo v kanceláři Lion Air, se kterými letíme do Medanu, žadoním ať na nás počkají. Protože pouhé čekání (tedy chození pět metrů sem a zase zpátky, sem a tam) je psychicky dlouhodobě nezvladatelné, jdu na check in v předstihu a zase běžím z budovy ven na zastávku shuttle busu. Nikde nikdo, a to ani po příjezdu a odjezdu asi desátého autobusu. Velmi milá slečna, zaměstnankyně letiště jde za mě vyřídit check in mojí skupiny, kupodivu i bez pasů to jde. Asi půl hodiny před plánovaným odletem se konečně zjeví autobus plný povědomých tváří, rychlé potřásání rukou, ještě rychlejší vstup do terminálu a nutná kontrola a už jsme všichni na check inu, kde už jen necháváme zavazadla a já vyjednávám poslání ztraceného zavazadla na Sumatru…pokud se tedy kdy zavazadlo ráčí objevit…
Drobné zmatky s označením gatu (jak typické pro Indonésii), nástup do letadla a konečně klid! Na chvíli klid, kdy má stresem, vedrem a vlhkem promočené oblečení šanci konečně uschnout.
Pilot se nám zřejmě snaží po drobném spoždění na jakartském letišti zpestřit aspoň přílet, tak to s námi při dosedání trochu víc háže, a už jsme tu, vítejte v Medanu!
Na letišti už čeká šéf cestovky, od které mám na celou sumaterskou část zájezdu pronajatý minibus, a náš sympatický řidič. Za dvacet minut už jsme v hotelu, dáváme si věci do pokoje a vyrážíme na naši první společnou pozdní večeři, jak jinak než do typické sumaterské jídelny Masakan Padang, kde si člověk pochutná na tradiční kuchyni původně ze Západní Sumatry.
Masakan Padang najdete opravdu snad po celé Indonésii, pokrmy jsou si velice podobné, jen způsob podávání a cena se může lišit. Tady na Sumatře číšník naloží všechen sortiment jídelny na malé talířky, které pak před vás postaví na stůl a vy si můžete brát co hrdlo ráčí. A v tom je taky zakopaný pes. Do čeho jen dloubnete lžící už je na účtence. A že česká nátura a neustále prázdný žaludek musí zkusit opravdu všechno. Přesto byla večeře super a konečně jsme všichni měli šanci trochu víc se seznámit.

A jak to bylo s Merapi dál

2010-12-04T12:40:00.001+01:00

Napadlo vás někdy, jak by to vypadalo, kdyby padaly trakaře nebo žáby? A co třeba jen bláto? Já si to moc dlouho představovat nemusela, zažila jsem si to. Moje vzpomínky na „bláto“ padající z nebe ale přeci jen nejsou ničím oproti nočním můrám, které budou ještě dlouho děsit tisíce obyvatel provincií Střední Jáva a Zvláštní oblast Yogyakarta.
Moje přání ze soboty 30. října, aby se Merapi konečně uklidnila, se bohužel nesplnilo a sopka demonstrovala svou sílu ještě více jak dva následující týdny. Od oné soboty jsem si každý den říkala, že teď už to přeci musí skončit, není možné, aby přišlo ještě něco horšího. Jak jsem se mýlila!
Říjnové a listopadové erupce nejaktivnějšího vulkánu v Indonésii s výškou 2 968 metrů (před zmíněnými erupcemi) jsou podle vulkanologů největší od roku 1872. Ke dni 24. listopadu bylo nahlášeno 324 mrtvých a přes 300 tisíc evakuovaných. V pondělí 25. října byl vyhlášen nejvyšší stupeň nebezpečí, který měl svou platnost ještě 18. listopadu, tedy o více jak tři týdny později. Od vyhlášení nejvyššího stupně nebezpečí byla každý den registrována nejméně jedna erupce a od 4. listopadu údajně trvala erupce nepřetržitě několik dní. Přestože počáteční počet ohlášených obětí nedosáhl čísla 20 a životu nebezpečná oblast byla vymezena do vzdálenosti 5 km od vrcholu sopky, následné stále silnější erupce měly za následek stovky mrtvých (postupem času nalezená těla, nové a silnější erupce, rozsáhlé popáleniny a jiná poranění a zdravotní komplikace spojené s aktivitou sopky) a rozšíření nebezpečné oblasti na 20 km od sopky.
Merapi během své několikatýdenní aktivity chrlila v dosti značném množství popel, mnohdy do výšky několika kilometrů, mračna popela se táhla desítky a v menší míře i stovky kilometrů od vulkánu, nejvíce na západ, což mělo za následek několikadenní uzavření mezinárodního letiště v hlavním městě Jakartě. Přestože Yogyakartě se mračna prachu povětšinou vyhýbala, místní letiště bylo ze začátku uzavřeno několikrát na pár hodin a později nepřetržitě až do 24. listopadu. Také letiště v blízké Surakartě bylo na čas uzavřeno. Kromě popela Merapi chrlila i lávu, ale především smrtelné pyroklastické proudy velmi horkého vzduchu valícího se po svazích sopky v podobě hustého šedého mračna, v javánštině nazývaného „wedhus gembel“. Tyto proudy horkého vzduchu způsobily naprostou zkázu v oblasti několika kilometrů od vrcholu téměř na všechny světové strany, spálily veškerou vegetaci, domy, zvířata, ale hlavně místní obyvatelstvo, které se buď odmítalo evakuovat ze svých bydlišť nebo k nim přišla pomoc se spožděním. Dalším už nikoliv nebezpečným jevem, ovšem přesto působícím děsivě, bylo občasné velmi hlasité dunění vycházející ze sopky. Dokonce v centru Yogyakarty vzdáleném asi 30 km od Merapi, bylo toto dunění připomínající nepřestávající hřmění, velmi dobře slyšitelné. Téměř každodenní deště způsobily rozvodnění říček pramenících na svazích sopky a jejich naplnění studeným vulkanickým materiálem, především všudypřítomným šedým popelem. Rozvodnění těchto toků, z nichž některé protékají i Yogyakartou, způsobilo zvýšení ostražitosti obyvatel žijících v jejich okolí, stavění hrází a občasné pozastavování dopravy na mostech. Téměř každý den padal déšť popela, kapky „bláta“. Naštěstí pro Yogyakartu se mračna a déšť popela městu na vyjímky vyhnula. V oblastech do několika málo kilometrů od sopky se hovoří o desítkách centimetrů nánosu popela. Ve vzdálenosti zhruba 15 kilometrů směrem na západ, kde jsem měla tu možnost dvakrát projíždět v nejhorším období, byla vrstva popela do 5 centimetrů.
Statisíce uprchlíků byly evakuovány na bezpečnější místa často zřizovaná jen pro tento účel. Televize přinášela záběry stovek a stovek lidí jen s příruční taškou posedávajících jeden vedle druhého na rohožích rozprostřených ve velkých halách stadionů či stanech, zaprášených a vystrašených tváří nově evakuovaných, popálených těl přivážených do nemocnic, masových hrobů, ale také dobrovolníků, kteří se všemožně snaží pomoci, ať už odvážením obyvatel z nebezpečných lokalit, nákupem základních potravin a hygienických potřeb či zabavením uprchlíků divadelními představeními či různými aktivitami pro děti. Nejen vláda se rozhodla jednat, také televizní stanice či různorodé skupiny obyvatel se rozhodly pomoci. Vzniklo například několik veřejných účtů, na které mohou ještě teď lidé posílat peníze. A národní televize TvOne každý den přinášela krátké vstupy ze setkání jejího moderátora s žáky středních škol, zástupců obcí či jen jejich částí, soukromých i státních firem a institucí, kteří přišli odevzdat nadité obálky s finanční pomocí.

Merapi se sice uklidnila, ale situace v jejím okolí je stále vážná. Mnoho uprchlíků se ještě nemůže vrátit do svých domovů, mnohdy ani nemají kam. Jejich domy byly zničeny, zemědělská půda je stále pod nánosy popela, dobytek zahynul.

Nepřetržité televizní zprávy a články v novinách jsou jedna věc, vlastní zkušenost věc jiná. V době, kdy už měla Merapi týden svých erupcí za sebou, jsem v Yogyakartě musela přivítat skupinu českých turistů, kterým jsem měla během tří týdnů ukázat krásy Indonésie. Když se status Merapi zvýšil na nejvyšší stupeň nebezpečí, byla jsem stále relativně v klidu. Tedy kvůli mně samotné. Přeci jen můj každodenní život sopečná aktivita nijak výrazně neomezovala. Ovšem s přibývajícími dny přibývalo i vrásek na čele. Bude letiště otevřené? Co když turisti nebudou moci přiletět? Ohrozí Merapi nějakým způsobem naše výlety v Yogyakartě a jejím okolí? Bude největší buddhistická památka Borobudur zavřená z důvodu nánosu popela a čištění stavby?
Letadlo přiletělo a někteří účastníci zájezdu ani netušili, že se tu něco děje. To jsem ovšem hned napravila a všem situaci vysvětlila. Všichni se zdáli být v klidu, až na mě.
První a druhý den v Yogye dopadl relativně dobře, po aktivitě Merapi nebylo ve městě ani památky. Třetí den byl úplně jiný. Ráno jsme jeli na výlet na planinu Dieng s prastarými hinduistickými svatyněmi a zajímavými lokalitami vulkanického charakteru, asi 4 hodiny cesty severozápadně od Yogyakarty. Na hlavní silnici spojující Yogyu s městem Magelang, přes které jsme měli na planinu jet, nás čekal první zážitek. Městečka, jimiž silnice prochází, působila velmi depresivně. Všude, kam se člověk podíval, byl popel. Nánosy šedého popela na silnicích, na střechách domů, na stromech, polích. Obchody lemující silnici byly zavřené, jen občas jsme minuly nějakou motorku či auto. Ve vzduchu vířil prach. Přestože v tu dobu bylo kolem desáté hodiny ranní, bylo téměř šero. V Magelangu jsme konečně uviděli modré nebe. Odtud až na náhorní planinu opět všechno v normálu. Při odpolední zpáteční cestě do Yogyakarty nás ale popel přepadl mnohem dřív. Ve městě Wonosobo, které bylo ještě dopoledne absolutně bez známek aktivity vzdáleného vulkánu, teď už za tmy začal padat déšť smíchaný s popelem. Začalo padat bláto, které nás provázelo bez přestání téměř až do Yogyakarty! Na předním skle našeho minibusu se objevovaly malé kapičky střídající rozpláclé cákance s miniaturními částečkami vulkanického prachu. Stěrače byly bez přestání zapnuté, což mělo za následek častý nedostatek vody, která by sklo omývala. A tak jsme několikrát stavěli na benzínové pumpě pro doplnění vody. A když voda už poněkolikáté došla a pumpa byla v nedohlednu, pitná balená voda, kterou jsme před výletem dostali darem od dopravce, našla své další uplatnění, když náš duchapřítomný řidič jednou rukou řídil a druhou otvíral okno a zašpiněné přední sklo kropil vodou z lahve. Tak v Indonésii potřebná a stále nedostupná pitná voda byla vyplýtvána na náš bezpečný návrat do města.

Bohužel ani následující den se neobešel bez potíží. V plánu byl brzký ranní odjezd z hotelu směrem na Borobudur, který jsme měli navštívit při východu slunce. Ovšem už předchozí den bylo jasné, že východ slunce se konat nebude, a bude-li areál památky otevřený, pak se stejně nebudeme moci dostat na samotnou stavbu, nebo možná jen na její dvě nejnižší terasy. Rozhodla jsem se tedy pro odjezd až v osm hodin. Řidič měl od známého z Borobuduru aktuální zprávu, že areál je stále otevřený.
Ráno bylo v Yogye jasno, téměř bez mráčku a dokonce Merapi, kterou nebylo možné už několik dní spatřit, byla velmi dobře vidět. I s obrovským nahnědlým mračnem valícím se z jejího kráteru. Už při pohledu na podlahu terasy domu, kde bydlím, ale bylo jasné, že takto jasno zřejmě nebylo předchozí noci. Všude, kam jsem se podívala, bylo několik milimetrů popela, vzduch byl ale čistý. Ale jen na chvíli. Ještě než jsem se vypravila z domu, začal z nebe opět padat popílek, tedy z mého pohledu spíš prach. Vlasy jsem zakryla šátkem a nos a pusu hygienickou rouškou, kterou jsem včera po cestě na planinu koupila nejen sobě, ale i celé skupině. Bohužel ty potápěčské brýle mi opět chyběly, takže než jsem na kole dojela do hotelu, už jsem skoro neviděla na krok.
Ještě než jsme přijeli na křižovatku protínající severní obchvat města, mlha se dala téměř krájet a každým kilometrem blíž Merapi to bylo horší. V Muntilanu, městě, které je nutné projet po cestě na Borobudur (a předcházející den i na planinu) už prach ve vduchu téměř nebyl, zřejmě předtím pršelo. O to víc ale byla viditelná zkáza, kterou nánosy šedého materiálu způsobily. Přes noc popela ještě přibylo, na silnici byly vyjeté koleje, plachty přikrývající pouliční stánky a plechové střechy popadané, jindy krásně zelené listy palem pod tíhou nánosu klesly až téměř ke kmeni, takže připomínaly vánoční stromečky, keře slehnuté až k zemi, popadané větve stromů, řeky plné šedého bahna. Naprostá šeď! Zastavili jsme u jednoho mostu, abych udělala pár fotek dokumentujících tuhle šedou kalamitu. Kdybych řekla, že jsem vystoupila z kosmické lodi na povrch Měsíce, nebyla bych daleko od pravdy.
Stejně to vypadalo i v městečku Borobudur, kde se ona velice populární kulturní památka nachází. Na parkovišti v areálu jsme byli téměř sami, desítky stánků jindy plných suvenýrů a občerstvení teď zely prázdnotou, na zemi se válely popadané větve. To už mě ani nepřekvapilo, když nám pracovníci ostrahy areálu sdělili, že byl Borobudur jen před pár minutami uzavřen. Poslední skupinka turistů právě vycházela ven. Sice velmi zklamaní ale s pochopením jsme obcházeli plot lemující vnitřní areál s parkem. Znovu začalo padat bláto. Udělat výklad k památce, kterou nikdo nevidí, pod širým nebem s blátem padajícím na naše hlavy nebo se schovat pod střechu, která možná spadne? Ze zoufalství jsme se rozhodli aspoň vyjet na nějaké vyvýšené místo, ze kterého by aspoň z dálky byla buddhistická stavba vidět. Ani to se nepovedlo. Tak nakonec aspoň pár fotek z hlavní silnice, odkud byly viditelné alespoň nejvyšší terasy stavby se stúpami. Na malou jen pár kilometrů vzdálenou svatyni Pawon jsme už raději nejeli. Malý chrám Mendut se třemi obrovskými sochami uvnitř jsme si ale přece jen i přes neustávající šedý déšť nenechali ujít. Konečně nás čekal návrat do Yogyakarty. Ten se ovšem zase poněkud protáhl, protože déšť sílil, šedé bahno na silnici bylo kluzké, a tak se jelo téměř krokem. Před vjezdem do města už jsme ale zase byli jako v jiném světě, po dešti ani památky a slunce i přes vířící prach svítilo. Ještě nás ale čekala návšteva hinduistického Prambananu, který jsme před dvěma dny museli z důvodu tropického slejváku předčasně opustit. Teď nám počasí přálo víc, ovšem zdálky k nám přicházelo hrůzu nahánějící hlasité dunění.
Následující den jsme konečně opustili Yogyu, a konečně měli možnost vidět i jinou než šedou krajinu. Bohužel zprávy o nepřestávající velmi vysoké aktivitě sopky přicházeli i nadále, ať už po telefonu od přátel nebo z televizních zpráv.
Do Yogyi jsem měla naplánovaný let z Bali 22. listopadu. I když Merapi v tu dobu už byla v relativním klidu, místní letiště bylo stále zavřené, a tak se můj návrat o několik hodin protáhl díky změně letu do Semarangu na severním pobřeží Jávy a následnému přejezdu autobusem. Po několika týdnech jsem zase viděla Merapi, trochu menší a vypouštějící už zase jen malé bílé obláčky.
Na fotografie se můžete podívat ve fotoalbu na picase.

Když má Merapi záchvat kašle

2010-10-30T12:21:00.000+02:00

Vstávám, ještě rozespalá se malátně potácím na dvorek umýt těch pár špinavých hrnků ze včerejška…po čem to šlapu a proč je všechno pokryté prapodivným krémovým práškem? A sakriš, Merapi se zase rozkašlala, zatímco jsme spali! V jednu v noci měla opět záchvat a kolem třetí prý začal padat vulkanický prach. I na tom nejjižnějším konci Jogjakarty to vypadá jako po výbuchu cementárny. Lidi na motorkách s obličeji zakrytými hygienickými rouškami, šátky, prostě čímkoliv, co jim přišlo pod ruku. Stejně vybavená se vracím domů, několik kilometrů směrem na sever. Víc než roušku bych ale potřebovala potápěčské brýle, protože mi tu a tam, hlavně když kolem projede auto, skončí škrábavý prach v očích.
Ten prokletý déšť, který je během posledních týdnů běžnou součástí téměř každého dne, by se dnes ale opravdu hodil.
Úterní erupce spálily všechno živé do vzdálenosti asi 10 kilometrů od sopky. Tři desítky mrtvých. Mračna prachu se naštěstí pro obyvatele přilehlé Jogjakarty vydala západním směrem a město úplně minula. Prach údajně doputoval až k několik stovek kilometrů vzdálenému přístavnímu městu Cilacap a po cestě zasypal i známou buddhistickou památku Borobudur.
V pátek opět několik erupcí, tentokrát šla mračna prachu údajně na jinou světovou stranu. V Jogje po aktivitě Merapi opět ani památky. O život už nikdo nepřišel, všichni obyvatelé nejbližšího okolí sopky jsou v bezpečí provizorních stanových městeček.
Do noci sleduju dokument o indonéských vulkánech a televizní zprávy. Vulkán Anak Krakatau u západního pobřeží Jávy: druhý stupeň nebezpečí. Vulkán Papandayan na Západní Jávě: 2.stupeň nebezpečí. Někdo tu pod námi zatápí v kotli.
Sobotní ráno “zasněžené”
Zprávy nezní moc optimisticky, posvátná Merapi se má údajně ozvat znovu. Možná dnes, možná zítra…nikdo neví.

Stále ještě jiný svět?

2010-08-04T13:09:00.002+02:00

Vzhledem k tomu, že titulek je takový nic neříkající nebo možná nějakým způsobem zavádějící, vynechám omáčku a přejdu hned k věci.
Takhle nějak by se totiž dal přeložit název jednoho indonéského velice sledovaného televizního pořadu vysílaného každý čtvrtek půl hodiny před půlnocí. Jen ten otazník na konci v originálním znění střídá závorka, do níž by patřila první část věty. Pořad bych popsala zhruba jako duchařská reality show. Koho nudí horory a a hledá nový zdroj vzrušení, je tenhle, u nás neznámý formát pořadu, možná to pravé. Kašlete na Big Brothera nebo Vyvolené a setkejte se spolu se zvědavými dobrovolníky tváří v tvář s paranormálními jevy, a to na místech, která opravdu existují, a která maji svou historii...
Není divu, že si pořad stále drží svou popularitu. Indonésani se totiž na duchařskou reality nedívají jen z čisté potřeby zábavy ve spojení s napětím, povrzují si tím vlastně to, čemu už od mala věří.
Nezáleží na vyznání, politické orientaci, věku, pohlaví ani vzdělání. Spiritualita, nadpřirozeno, duchové, šamani, věštění či pověrčivost jsou odedávna pevnou součástí indonéské kultury a jsou jí i v 21. století. A tato kultura se samozřejmě nemůže vyhnout ani masové zábavě-nespočet hororů indonéské produkce, televizní pořady podobného ražení jako onen výše zmíněný, kýčovité televizní grotesky s postavami strašidel, které jsou spíš k popukání než děsuplné.

Co takhle nějaká duševní porucha se zdánlivě neznámou příčinou? Zkuste pilulku od psychiatra nebo vyhledejte pomoc šamana, a nebo nejlíp obojí. Někdo vám ukradl třeba peněženku a vy tápete, kdo to mohl být? Policie vám nepomůže, raději se zeptejte šamana. Přemýšlíte, zda dotyčná slečna, se kterou jste se právě seznámil, je opravdu ta pravá? Stačí poslat smsku uhlazenému fešákovi, který vám v televizní reklamě slibuje své věštecké umění. Bojíte se i v dospělém věku strašidel? Není nic jednoduššího, než se přestěhovat do Indonésie. Tady nad vaší zálibou v plýtvání elektrické energie z důvodu nočního svícení v pokoji nikdo kroutit hlavou nebude.

Kde jsou všechni ti čerti, víly, rarášci, klekánice, bílé paní, bezhlaví rytíři, vodníci a jiná stvoření, která známe z českého prostředí? Že by už na ně nikdo nevěřil a oni nadobro zmizeli? To v indonéském prostředí se různým nadpřirozeným jevům a stvořením daří velice dobře a podle vyprávění domorodců se zdá, že jejich tu tolik, že o ně až zakopávají. A tak se z těch vyprávění taky zdá, že místním tohle soužití s nimi nijak výrazně nevadí. No nevím, jestli by mě nechalo kladnou setkání například s nějakou smrtelně bílou vlasatou ženskou se zády děravými jak cedník.
Seznam druhů indonéských strašidel je dlouhý, od těch celostátně známých až po místní speciality. A kromě nich se to tu zřejmě hemží ještě spoustou “bezejmených” zjevení, která nemají nějakou konkrétní specifikaci.
Zřejmě byste se jako dobrému vtipu zasmáli sdělení, že se váš kamarád do toho pronajatého domu ještě nemůže nastěhovat, protože čeká, až z něj odejdou duchové. Prostě strach mu nedovolí. Nebo že kamarád kamaráda, má za manželku jakési podivné stvoření, jakousi vílu či co, která se ovšem ve zlosti dokáže změnit na stvůru s upířími tesáky, a že jedno z jejich společných dětí je zřejmě po mamince. A co třeba duch mrtvého studenta, kterého můžete i za bílého dne potkat v kampusu univerzity. A tak bych mohla pokračovat dál. Zasmát se sice můžete, ale nikdo si z vás neutahuje. Místní tomu totiž upřímně věří. A ona duchařská “reality show” jim, zdá se, dává za pravdu.

Zájezd bez cestovky ale s českým průvodcem. Vyražte s přáteli do Indonésie!

2010-07-24T12:16:00.002+02:00

Ve spolupráci s českým cestopisným webem Cestopisy.net jsem připravila 15denní zájezd po ostrovech Jáva, Bali a Gili Meno. Zájezd se uskuteční v termínu 10.-24.10.2010. Pokud přemýšlíte nad zajímavou aktivní dovolenou v tropech, toužíte zjistit, jak to vypadá na opačné straně zeměkoule, nabrat nové a zaručeně nezapomenutelné zážitky, trochu se zapotit při výstupu na sopky či prohánět se s pestrobarevnými rybkami mezi korály, klikněte na http://www.cestopisy.net/index.php?clanek=32a přihlašte se! Zájezd je koncipován pro ty, kteří si netroufnou vyrazit na vlastní pěst a přitom nechtějí trávit svůj dovolenkový čas s desítkami dalších spolucestujících. Požadovaný počet osob je 6-8. Stačí tedy, když se domluvíte s přáteli či rodinou. Provádět nebude samozřejmě nikdo jiný než já :-) Těším se na Vaši společnost!

Celebrity Porno a jiné výbušniny

2010-07-15T12:15:00.002+02:00

Pokud vás už začínají nudit domácí zprávy o sestavování nové vlády či nadměrně vysokých teplotách (tak nějak to máme tady v tropech, akorát si tolik nestěžujeme), nabízím pár „lahůdek“ z indonéských luhů a hájů. O okurkové sezóně opravdu nemůže být řeč…

Zprávou č. 1 je už nějaký ten pátek kauza dvou domácích porno videí, která se přes internet dostala na veřejnost. A hlavní protagonisté? Zpěvák a dívčí idol Ariel z oblíbené indonéské popové kapely Peter Pan, televizní moderátorka a herečka Cut Tari a její o pár let mladší kolegyně ze showbiznisu Luna Maya.
To co by si u nás zajistilo místo na titulních stranách bulvárních časopisů a případné následné soudní spory hlavních protagonistů jakožto žalobců s pomlouvači nebo šiřiteli videa na lavici obžalovaných, v Indonésii vyvolalo naprosté šílenství snad ve všech veřejných sférách a u soudu si to velice pravděpodobně odskáčou právě i zmiňované celebrity.
Přestože obě videa byla natočena údajně už před několika lety, na internetu se podle ohlasů objevila až před několika týdny. Playboy Ariel (28) v současnosti chodí s Lunou Mayou (26). V době natáčení domácího porna s Cut Tari (32) byl ovšem ještě ženatý a stejně tak i Cut Tari byla v manželském svazku, ve kterém setrvává i přes medializaci kauzy a manžel ji i přes její skandalizované zahýbání podporuje.

Indonésie má přísný pornografický zákon, jehož znění mi ale není známo, a tak i dodnes pořád ještě tápu, za co že ten chudák Ariel vlastně sedí ve vazbě.
Ano, Ariel se stal zřejmě prvním obviněným a hrozí mu údajně 6 měsíců až 12 let vězení! Teď se k němu přidávají další, pravděpodobně osoby podezřelé za šíření videí. A předevčírem byly po různých vyšetřeních zadrženy dokonce i obě známé ženy.
Je jasné, že ony zadržené osoby jsou podezřelé za porušení pornografického zákona, za jaké konkrétní činy mi ale není tak úplně jasné (Ariel prý údajně za natočení videa bez souhlasu ženy vystupující na videu). Je ale téměř jisté, že všichni tři protagonisté neměli v úmyslu zveřejnit tak citlivou a soukromou záležitost. To vyplývá i z šetření, podle něhož měl být údajně mobilní telefon, na nějž byla videa nahrána, zpěvákovi ukraden a na šíření videí se tak podílely jiné osoby.
Celá záležitost má ovšem ještě jinou rovinu, a to náboženskou. Podle většinového náboženství Indonésie, tedy islámu, je totiž nevěra (tedy v případě Ariela a Cut Tari) nezákonná. Otázka ovšem je, jestli i tento aspekt bude hrát nějakou roli při soudním řízení. Přeci jen islámské právo šaría není oficiální právní normou státu.
Zmíněná kauza opravdu nezůstala bez povšimnutí. To dokazují jak demonstrace za uvěznění především Ariela stejně jako za jeho propuštění. Televizní debaty s odborníky i zástupci lidu, každodenní přetřásání v bulvárních pořadech a dokonce zcela vážně míněná zpráva v hlavním zpravodajství, podle níž po zveřejnění videí přibylo v zemi znásilnění.
K náboženství vedení Indonésané žádají příkladné tresty z důvodu ohrožení morálky dětí a mladistvých, jinak řečeno budoucnosti indonéského národa.
Ať už budou v budoucnu zmíněné tři osobnosti odsouzeny, je jisté, že svoje tresty si odpykávají už teď – kritika společnosti, obrovská hanba a v případě obou žen i ztráta výdělku, protože byly staženy z televizního vysílání.
Na závěr je zajímavé uvést výsledek jistého průzkumu, podle nějž je Indonésie v žebříčku asijských zemí na 3. místě v počtu konzumentů porna na internetu a na místě 4. v celosvětovém měřítku!

Bombou bohužel i doslovnou je ale zpráva druhá. V poslední době vybouchne téměř každý den v indonéské domácnosti plynová bomba, která se používá při vaření. Mohlo by se zdát, že vzhledem k více než dvou set milionové indonéské populaci taková bilance není ničím výjimečným (zvlášť pokud na plyn vaří většina společnosti a technický stav vybavení je mizerné). Vždyť i u nás sem tam bouchne plyn, a to je nás jen 10 milionů. Tyto tragické události, jež jsou ale téměř na denním pořádku, nenechávají klidnou ani mě a už vůbec ne samotné Indonésany. A tak zatímco se vláda spolu s generálním distributorem plynu snaží přijít problému na kloub a zajistit nápravu, já jsem si musela k dané problematice najít víc informací. Překvapilo mě totiž, že pokud se plynové bomby v indonéských domácnostech používají už delší dobu, jak je možné, že zvýšený počet výbuchů se objevil až v posledních týdnech a stejně tak vláda reaguje se zpožděním.

Podle zjištěných informací se do roku 2007 v indonéských domácnostech běžně používal na vaření petrolej. V tomto roce ovšem započal celonárodní program převodu petroleje na zemní plyn. V rámci toho programu bylo od onoho roku 2007 rozdáno zdarma přes 44 milionů sad obsahujících LPG bombu 3kg, hadici s regulátorem a jednomístný plynový vařič. Tento „záslužný krok“ s sebou ovšem přinesl i problém nestandardizovaných plynových bomb. Zemní plyn, jehož distributorem je státní rafinérská společnost Pertamina se totiž má prodávat v bombách s logem národního standardu. Teď ovšem vyplývá na povrch, že zdaleka ne všechny bomby v oběhu toto označení mají a mnoho z nich stejně jako prodávané příslušenství národní standard vůbec nesplňují. Za vše mluví zpráva z 13. července, podle níž bylo jen ve městě Surabaya na východě Jávy objeveno 631 tisíc plynových bomb, které nesplňují standard (děravé, poškozené) a hrozí výbuchem. Kromě bomb jsou to ovšem také regulátory s hadicí, které nedávají kontrolorům spát. Na trhu je totiž k dostání příslušenství čínské výroby, které označení standardu taktéž nemá.
Kromě podobných razií v obchodech a následných opatření týkajících se technického stavu plynových bomb a jejich příslušenství v současnosti probíhají v mnoha městech akce „preventivního“ charakteru, které občany seznamují se správným zacházením s LPG bombami. Zdá se, že s křížkem po funuse…

A nakonec několik dalších zpráv za uplynulý měsíc a la černá kronika:

Nedaleko města Madiun na východě Jávy vykolejil osobní vlak ekonomické třídy. Tři poslední vagóny se převrátily a spadly až několik metrů z vyvýšeného náspu. Nehoda měla za následek 8 mrtvých a desítky zraněných.

Ve městě Klaten nedaleko Yogyakarty (mám to hned za humny) bylo odhaleno teroristické doupě. Jeden muž podezřelý z plánování teroristické akce byl zabit, druhý utekl. V domě byly nalezeny palné zbraně i výbušniny.

V horách na západě ostrova Jáva nedaleko města Bandung se ztratil malý letoun se dvěma osobami. Do dnešních dní nebyl zřícený letoun s pilotem a pasažérem nalezen zřejmě kvůli členitosti terénu a špatné dostupnosti.

V jisté vesnici (omlouvám se, bohužel si nepamatuju konkrétní místo, ale věřte, že toto se může stát kdekoliv a zdaleka to není jediný případ) byla nalezena mladá žena v podstatě uvězněna v okovech v domě svých rodičů. Ti ji takto sami naordinovali domácí vězení, protože žena už několik let trpí duševní chorobou a svým chováním (například odhalování se na veřejnosti) prý narušuje poklidný život sousedů.

Před kamerou

2010-07-13T08:19:00.003+02:00

Je sedm ráno, sedím s Gabi na velké rohoži rozprostřené před vchodovými dveřmi jednoho z domků u Vodního paláce. „Už jste si četly scénář?“ ptá se nás jen pár minut před prvním záběrem režisér. Koukneme na sebe s kamarádkou trochu vyjukaně, co že si to ten chlápek v černým tričku a brýlích asi tak představuje pod pojmem scénář, a co nás teda za chvíli vlastně čeká.
To na mě jen pár dní předtím při návratu domů nečekaně vybafla paní domácí, že někdo od sousedů, kteří jsou údajně zároveň jejími příbuznými, přišel s dotazem, jestli bych prý nechtěla dělat „modelku“. Bohužel si stará paní už nezapamatovala, pro jakou příležitost by to mělo být a kdy by se tak mělo stát. Za pár hodin už na mě přes zavřené dveře do pokoje volá, že jsou dole nějací lidé ze šperkařské firmy v městečku Kota Gede, kde se to dílnami a obchody se stříbrnými šperky jen hemží. Ovšem za jakým účelem si mě ti lidé chtějí prohlédnout, jsem se opět nedozvěděla. Stačí ale pár vteřin a je jasné, že tohle setkání a jemu předcházející prosba o hraní si na modelku, mají hodně společného. Pěkně upravení mladá paní a její kolega pracují v jedné z místních nejvýznamnějších firem produkující a zároveň prodávající stříbrné šperky. Firma si chce nechat od místní produkční společnosti natočit propagační materiál, jehož součástí má být kromě počátků a vývoje společnosti a procesu výroby stříbrných šperků také propagace nejnovějšího výrobku pomocí krátkého příběhu dvou zahraničních turistek, které zavítají do Yogyakarty a hledají nějaký tradiční suvenýr.
Během následující soboty má probíhat právě natáčení s fiktivními turistkami a ona mladá paní ze zmiňované společnosti si mě pro tuto příležitost vyhlídla jakožto vhodný objekt. Potřebuje ovšem dvě cizinky, a tak píšu Gábině do Semarangu, která při mém štěstí náhodou na konec týdne plánuje se svým přítelem cestu do Yogyakarty. Po několika dnech jsme domluvené, zbývá už jen čekat na sobotu.
Po půl sedmé ráno mě paní Lisa vyzvedává v kostu, její kolega řídí auto. Přestože už dva předchozí dny dohlíží na průběh natáčení a dokonce v pátek večer se dostala z práce domů až kolem půlnoci, vypadá celkem svěže. Za to já mám ještě červené oči a zívám. To ona ale zřejmě vůbec nevnímá, protože mi hned na úvod lichotí, jak vypadám skvěle. Co bude teprv říkat na Gábinu, až ji s přítelem Sanym po cestě vyzvedneme. Ta je krásná od přírody, tím spíš když se namaluje. Naštěstí si pro nás režisér nevymyslel žádné speciální kostýmy, máme se vymódit á la backpacker, k tomu samozřejmě nepostradatelný batoh. A to jsme obě zvládly na jedničku. Jen pak od štábu dostávám jako nutný doplněk fotoaparát s předem vyfocenými symboly města, které si budeme později s Gábinou velice okatě prohlížet při jízdě drožkou.
Je teprv kolem sedmé ráno, zatím jen příjemné teplo a čekají nás první záběry před sultánovým vodním palácem Taman Sari, jednou z nejvýznamnějších památek města. Aby ale celý tým neodpadl už při první klapce, respektive zvolání „akce“, firma zařídila bohaté občerstvení v podobě sladkého čaje a všelijakých dobrot právě nakoupených na trhu. To už nám ale režisér vysvětluje příběh a jeho naštěstí velice stručný scénář, který je i s dialogy na papíře sice v indonéštině, jenže před kamerou jsme s Gábinou za turistky, takže mezi sebou a s dalšími „herci“ musíme komunikovat anglicky.
U Taman Sari jsme za chvilku hotoví a čeká nás jízda drožkou po úzké silnici s hustým provozem směrem k jižnímu náměstí sultánského paláce Kratonu. To pak spolu s kameramanem přilepeným visícím chvíli po straně chvíli za našimi zády několikrát objedeme. Já s Gábinou mám při jízdě za úkol debatovat o všem možném, naštěstí už česky, protože zvuk se nepoužije, a přitom bloudit prstem po mapě Yogyakarty nebo si prohlížet fotografie zachycené na vypůjčeném fotoaparátu.
Po dlouhé přestávce na schodech Kratonu nás čekají poslední záběry v historickém centru města. Stylově oblečený kočí pronajaté drožky má za úkol projet s námi hradební branou ven na rušnou křižovatku. To se nakonec i v hustém provozu s auty a mezi nimi proplétajícími se motorkami daří a všichni se můžeme přesunout přímo do areálu šperkařské společnosti v Kota Gede.
Na místě se mi potvrzuje moje předtucha, že onu firmu už vlastně tak trochu znám. Ohromná vstupní brána do areálu firmy je totiž na jedné z hlavních křižovatek v Kota Gede, kudy jsem už tolikrát předtím projížděla, ale nikdy jsem si uvnitř neudělala zastávku. Není divu, luxusně vyhlížející budova už zvenku dává najevo, že zboží prodávané uvnitř bude o něco dražší než v menších obchůdcích se stejným zbožím, kterých je alespoň na těch nejfrekventovanějších ulicích v městečku několik, ne-li desítky.
V přízemí budovy se nachází především prostorný obchod s velkým výběrem zboží a místnost, kde můžou návštěvníci na vlastní oči shlédnout proces výroby šperků a jiných výrobků ze stříbra. Já mám s Gábinou na tuto exkurzi opravdu hodně času, protože štáb teprve začíná připravovat osvětlení uvnitř obchodu. A i když už je všechno hotové, stejně čekáme dál, tentokrát na autobus postarších zahraničních turistů, kteří nám pak budou při natáčení dělat kulisy.
Je teprve po poledni, ale už mi padají víčka. Přece jen to zdlouhavé čekání je uspávající. Nakonec se s Gabi ale přece jen dočkáme a pak už jde všechno ráz na ráz. Krátká zkouška s jednou z prodavaček, zřejmě tou nejhezčí a s nejlepší angličtinou, a pak už naostro. I když mám pocit, že se nám ten fingovaný nákup ani na podruhé moc nepovedl, naštěstí v obchodě končíme a čeká nás poslední část, respektive v příběhu chronologicky předposlední, tedy náš příjezd drožkou do areálu společnosti. Zase chvíle čekání, než se štáb připraví na ulici před vstupní branou, výjezd z areálu ven, otočka a zase zpátky branou dovnitř. I když se režisér na poslední chvíli rozhodl ještě pro natáčení v nějaké turisticky zajímavé oblasti Kota Gede, nakonec nám dává padla, nejspíš žádné přijatelné místo nenašel.

Teď už jen společný oběd na terase obrovské restaurace v koloniálním stylu hned naproti areálu firmy a jedeme domů. Tedy po cestě se ještě stavíme zkontrolovat stav Sanyho porouchané Vespy v jednom z pouličních servisů. Bohužel to nevypadá, že by měla být oprava do dnešního podvečera hotová. Vnitřnosti Vespy se válí na chodníku a buší na ně obrovské kapky deště, který se strhnul přesně ve chvíli, kdy jsme po obědě nastupovali do auta. Sice jsem se plánovala pořádně umýt až doma, ale nakonec částečná očista proběhla už po cestě úzkou uličkou domů, kde se mezitím vytvořilo koryto mělké řeky.

Svatba

2010-06-02T11:04:00.004+02:00

K miniaturnímu domku v Sewonu, vesnici jen pár kilometrů jižně od Jogjakarty, kde bydlí můj přítel, jsem dorazila po deváté ráno, kupodivu dobře vyspaná a v dobré náladě. Na dvorku před domkem už sedělo několik ženských a mladých holek slavnostně navlečených do batikovaných sarongů, poloprůsvitných zdobených halen kebaya a make-upem a účesy, tak jak se sluší na svatební oslavu. V “obýváku” přibylo další harampádí. Kromě malířských pomůcek, barev, pláten a dřevěných skulptur v procesu výroby se na zemi váleli různé zkrášlovací prostředky, bedny, krabice s oblečením a doplňky a na přinesených židlích posedávaly další ženy, jejichž nabílené obličeje ještě nedostaly finální podobu. Dva ze tří trvalých obyvatel domu se ještě mátožně přesouvali z pokojů do koupelny, maškarní měli teprve před sebou. I když si mysleli, že se tradičním javánským kostýmům vyhnou, sousedka, maminka nevěsty, je rázně zahnala k sobě domů, aby se převlékli. Mezitím se v další místnosti domku, kam si ženské naštěstí neodvážily rozšířit svůj prozatímní salón krásy, vyspával kluk, který měl poslední dobou ve zvyku navštěvovat přítelovo bydliště za účelem sledování televize a následného několikahodinového spánku. Jak to jenom dělá, že je schopný zařezávat, i když je kolem něj takové pozdvižení?
Na mě už čekala modrá vyšívaná kebaya, podobná těm, které na sobě mělo několik žen z rodiny nevěsty. Jak jsem ale očekávala, nesedla mi. Byla aspoň o číslo větší, chyběly jí knoflíky, ale především, nebyla doplněná nutným korzetem, který by zakryl moje téměř ploché vnady. Ještěže jsem si prozřetelně přivezla svoje oblečení. Bohužel jsem díky němu nezapadla mezi ostatní “družičky”, jak si zřejmě přála paní sousedka, ale ostudu jsem taky neudělala. Jen jsem si musela od několika účastníků svatby vyslechnout otázku, proč na sobě nemám javánské oblečení. A tak se ze mě díky “civilu” a malého dárku pro novomanžele stal právoplatný host svatebního obřadu. Přítel se svým starším bratrem a spolubydlícím takové štěstí neměli a navlečení ve vypůjčených mundúrech museli v řadě vedle sebe vítat příchozí hosty.
Že se celou tu dobu v provizorním salónu krásy mezi dalšími zájemkyněmi o nový obličej (doslova!) připravovala na svou veledůležitou roli i budoucí manželka, jsem zjistila až asi po hodině vlastních příprav a pobíhání sem a tam s foťákem v ruce. Ono poznat pod vším tím make-upem, obrovským umělým drdolem a nádhernými vlasovými ozdobami ať už Ratnu, jak se dnes už právoplatná manželka jmenuje, nebo jakoukoliv jinou podobně načančanou javánskou nevěstu, je úkol opravdu nesnadný. Ratna je bezkonkurenčně nejhezčí javánská nevěsta, kterou jsem zatím na vlastní oči viděla, a to i když si kvůli skromným rodinným poměrům nemohla dovolit vlastní svatební róbu, která by jí byla ušita na míru podle vlastních představ. Takhle se z obyčejné nenápadné holky, která se po ulici běžně promenáduje v bezbarvém domácím oblečení a jednoduchým culíkem, stala opravdu nádherná žena.
Dlouho hledám ženicha Nura, v domnění, že na sobě bude mít taky nějaký tradiční kostým. Nakonec se povede, ale až když fotím formální část obřadu, kdy přede všemi svatebčany sedí u nazdobeného stolu on, nevěsta, její otec a další dva muži s mikrofonem. Nur má na sobě stejně jako dva sedící muži jen tmavý oblek a tradiční muslimskou pokrývku hlavy. Po této části, kdy mají hlavní aktéři, ale především tatínek, slzy na krajíčku, se jde nevěsta s ženichem převléct do dalších kostýmů. Tentokrát konečně vypadá Nur přiměřeně slavnostně a ladí se svojí nevěstou. Jen nechápu, proč se oba z páru nejdou společně vyfotit před barevné plátno, které si zase u jiných sousedů nachystal profesionální fotograf. Naštěstí aspoň Ratna si nechá udělat několik reprezentativních fotek, ať už sama nebo s nějakým doprovodem. Nakonec se s ní na fotce objeví i její nejmladší, asi pětiletý bratříček, který ovšem odmítá formální oblečení a pobíhá všude kolem v ušmudlaných kraťasech a tričku.
Mezitím svatební hosté poslouchají živou hudbu doplněnou hlasem krásné mladičké zpěvačky a pochutnávají si na sladkém čaji a drobném občerstvení, jak je v Indonésii zvykem, servírovaným v krabičkách. To přinášejí pomocníci z provizorní kuchyně, která vznikla na malém prostranství vedle domu rodičů nevěsty, před zraky svatebčanů schovaným za částečně bambusovou a látkovou zástěnou.
Před přítelovým domkem, kde se ještě před chvílí novomanželé převlékali, se teď začíná formovat zástup. Vepředu dvě starší pomocnice s květinovou výzdobou, následují novomanželé a po nich jejich rodiče a další důležití rodinní příslušníci. Před vchodem do zastřešeného prostoru s čekajícími svatebčany se průvod zastaví a “organizátorka” svatebního obřadu dává novomanželům pokyny, jak správně provést tradiční zvyk rozšlápnutí vajíčka. To je zřejmě z estetických a hygienických důvodu zabalené v průhledném sáčku na tácku spolu s okvětními lístky. Poté, co Nur bosou nohou rozšlápne skořápku, Ratna mu ji omyje vodou se stejnými květy. A může následovat předposlední fáze obřadu, která se odehrává na pódiu s červeným kobercem a zlatě zdobenými dřevěnými kulisami s trůnem s nebesy pro novomanžele a jen o něco méně skromnějším posezením pro rodiče. Organizátorka znovu navádí hlavní aktéry, tentokrát jak usednout, navzájem se nakrmit, stoupnout a pokleknout před rodiči. Následuje jednoduchý oběd předem rozdělený na jednotlivé porce, které mezi hosty roznáší najatí pomocníci. A po zaplnění žaludků může na řadu konečně přijít finále, gratulace novomanželům a jejich rodičům. Tvoří se dlouhá řada gratulantů, kteří se pak jen krátce projdou po pódiu, a protože tím všechna sláva dne končí, v houfech se hned vracejí do svých domovů. Někteří se po uvolnění pódia ještě nechají s novomanželi vyfotit profesionálním fotografem.
Maškarády se jdou převléct a odlíčit a pomocníci, kteří ještě před pár minutami roznášeli jídlo, už uklízejí stoly a skládají židle. Jediné, co ještě několik dalších hodin připomíná, že se u sousedů konala nějaká sláva, je obrovská železná konstrukce s vlnitou plechovou střechou jen velmi vzdáleně připomínající romanticky laděný venkovní party stan.

Fotografie ze svatby se postupně přidávají do fotogalerie.

Nejen k 1. Máji

2010-05-01T12:19:00.001+02:00

Už ani nevím, jak je to dlouho, pár měsíců nebo právě rok, co jsem příteli vysvětlovala symboliku 1. Máje. Tedy spíš tak, jak ji chápu já, navíc v kontextu čtyř ročních období, kterými Indonésie není obdarována.
Indonésie má, stejně jako jiné podobné tropické oblasti, dvě roční období – období sucha (musim panas, v překladu přesněji období tepla, horka) a období dešťů (musim hujan). Středoevropan si jako hlavní rozdíl mezi těmito obdobími všimne množství dešťových srážek a následně buď vyprahlé vegetace nebo bující zeleně. Žádné výrazné střídání teplot, opadané suché pestrobarevné listí, žádný sníh.
Obyvatel Indonésie si často jen těžko dokáže představit, jak taková čtyři roční období vypadají a co s sebou přinášejí. A tak jsem jednoho dne z nějakého důvodu, který už si nepamatuju, nostalgicky zavzpomínala na jaro způsobem krátké domácí výuky. Proč je máj časem lásky, proč je na prvního důležité políbit dívku pod větvemi třešně a tak dál. Jak na nás působí studená temná zima, a že jaro se tak stává obdobím doplňování nové energie a přináší nový život rostlinám, zvířatům a lidem, že přináší rozličné barvy a vůně a působí tak na smysly a city.
Poslední dobou takových nostalgických chvilek přibývá, kolikrát mě přepadnou jen tak bezdůvodně kdykoli je napadne. Buď jsou to vzpomínky na přátele a rodinu, různá místa a situace a nebo se mi vybavují (ale spíš se o to musím většinou snažit) vůně a barvy spojené právě třeba s jarem ale klidně i zimou, kterou naopak nemám ráda. Miluju vůni lesa a dřeva, půdy, posekané trávy, květin, obilného pole, letního deště ale i chladného vzduchu na podzim, kdy opadává listí, příjemné první hřejivé teplo po zimě, sytou žlutou barvu hořčičného pole, červené třešně, zlaté obilí, pestrobarevné listy na podzim, hnědé lesklé kaštany v zelené slupce, zpěv prvních ptáků na jaře…
Někdy mi to chybí, zvlášť když příroda tady není tak proměnlivá. Barevných kytek všude habaděj, všechno se zelená, a když neprší, tak barva jen ztratí na sytosti, opadané listí stromů má univerzální hnědou nebo okrovou barvu a horko nedovolí vnímat jemné závany vůní rostlin. Ale i přesto se občas zadaří a do nozder se dostane i něco jiného než černý prach z výfuků aut a motorek nebo všelijaké vůně ze stánků s občerstvením. Vůně slaného přímořského vzduchu, přicházejícího deště, trávy a hřebíčkových cigaret, krvavé, růžové, oranžové a modré červánky, obrovské oranžové slunce nad obzorem, zelené sazenice rýže, ranní opar za rozbřesku, siluety palem, noční obloha s novými souhvězdími, cvrlikání ptáků, kokrhání kohoutů, roztomilý cvrkot domácích ještěrek cicak, vzdálené kakofonické zvuky orchestru gamelan šířící se nočními ulicemi, Allahu Akbar pětkrát denně z reproduktorů mešit a modliteben a včera ráno indonéská rytmická taneční hudba dangdut s indickými a arabskými prvky linoucí se z reproduktorů městského autobusu a řidič vyťukávající její rytmus do volantu. Takhle si dobíjím energii na javánský způsob.

2010-04-30T09:24:00.001+02:00

Žádné bombové útoky, žádné ničivé zemětřesení. Místní televize se sice už několik týdnů ne-li měsíců zabývá velkými korupčními kauzami a servíruje divákům čerstvé záběry přímo ze soudní síně, ale to je pro mě podívaná nezáživná, cožpak teprv pro vás.
Tak vám místo toho naservíruju pár naprosto nezajímavých postřehů ze svého téměř venkovského života v jednom městě, na které dohlížejí dvě okouzlující sopky, Merapi a Merbabu (během posledních několika dní je na ně kvůli minimální nízké oblačnosti opravdu krásný pohled).
Za prvé si zas a znovu uvědomuju, jak levně se tu žije. No dostali byste v české hospodě i té nehorší kategorie teplé jídlo za 7Kč? Topinka s česnekem se nepočítá.Tedy za 7 korun v případě, že nejste masožravec a spokojíte se například s plným talířem rýže (jak jinak že), několika druhů výborné dušené zeleniny, čerstvě připravované chilli omáčky a dvou kousků smaženého “chlebíčku” tempe ze sojových bobů.

Za druhé jsem až po roce a půl došla k závěru, že Indonésani hrozně rádi skáčou druhým do řeči. Zkušenost mám jak s kamarády, tak cizími lidmi. Ať už se mě cíleně na něco ptají nebo sama něco vyprávím, neustále mě přerušují a dokončí si mnou načatou větu pěkně po svém (často s naprosto odlišným sdělením než jsem měla v plánu já). To je někdy korunováno jejich ohromnou radostí z domění, jak jsou chytří a rozumí, co chci říct.
Další podobný rys se k tomuto úzce váže. To že Indonésan velice rád vyzvídá odkud jste, kam jdete, jak se jmenujete a tak pořád dokola, je stará známá věc. Někteří jedinci (a není jich bohužel málo) ale ovládají policejní taktiky, doslova svou oběť (mě!) vyslýchají. Chybí jen ta temná zatuchlá cela a ostré světlo, co se vám propichuje oči.
Je to jako hra na čas, na kolik otázek stihnu za co nejkratší dobu odpovědět. Kde bydlíš, jak dlouho tu jsi, jak se jmenuješ, odkud jsi, studuješ, kde studuješ, kolik je ti let, jsi vdaná,…? Bez nadsázky říkám, že se během tohoto výkonu kolikrát ani nestíhám nadechnout.
Před pár týdny jsem byla na jednom místním úřadě. Většina zaměstnanců oddělení, kam jsem měla namířeno , byli muži, konkrétně tak z poloviny mladí kluci, kteří se nad mojí přítomností náramně bavili. Po půl hodině vyslýchání a neustálého přerušování nastalo příjemné ticho. To ale narušil další klučina, který se mě hned po svém příchodu do místnosti začal vyptávat přesně na to samé, co jeho kolegové předtím. Ti z toho samozřejmě měli ohromnou srandu.
Hlídač parkoviště pošty jen hodinu poté zase přeskočil ty úvodní “nepodstatné” dotazy a rovnou ze mě tahal můj věk. Po mém dotazu, jestli hledá přítelkyni, se sice trochu zarazil, ale nenechal se odradit a začal mi skládat komplimenty týkající se mé údajné krásy. Už mě ale nebaví každýmu vysvětlovat, že kdyby přijel do Čech nebo kamkoliv jinam, kde žijou bule holky, hned bych byla za tu ošklivou. Na druhou stranu, kterou holku by taková lichotka nepotěšila. Jeden z mála komentářů, které mě ještě baví poslouchat.
A na závěr setkání s místním „gigolem“, hnusným vobšourníkem na motorce, který mě jednou večer pronásledoval na cestě do warungu mého kamaráda. Podobných typů, co se chtějí připojit a pokecat, když jedu někam na kole, je víc, ale většinou je s nima celkem rozumná domluva a někdy je to i fajn. Tohle byl ale hnusák od pohledu, a i když nejdřív začal neutrálním pozdravem, za pár vteřin na to už mi nabízel sex. To bylo zatím poprvé a naposledy, co jsem si s někým něco otevřeně pěkně od plic vyříkávala přímo na ulici.

Vízová turistika

2010-04-30T09:14:00.004+02:00

Protože už jsem dlouho nic nenapsala, možná jste usoudili, že už jsem se nejspíš vrátila do Čech. Pravda je někde jinde, v tom mým podkrovním kamrlíku už mohly vzniknout tři nové články, ale pokaždé jejich osud dopadl stejně – tlačítkem Delete chráním lesy.
Když mě tady prostě tak strašně chutná, tak proč se teď vracet. Až nebudu schopná pozřít ani zrnko rýže, třeba tuhle možnost konečně zvážím. Přesto jsem se ale asi před měsícem na pár dní vydala směr severovýchod, do Singapuru. Druhé kolo vízového kolotoče. Stejně jako v každé jiné zemi, ani v Indonésii to nemá imigrant jednoduché, protože si svůj pobyt musí neustále obhajovat. Po šesti měsících jsem tedy zase musela vyjet ze země, abych si pak přivezla novou vstupenku.
Někdo jezdí do Singapuru na dovolenou, pro někoho je jen přestupní stanicí na cestách po Jihovýchodní Asii. Pro mě je tenhle bohatý městský stát obklopený Malajsií destinací vízové turistiky. A nejsem sama. Na Indonéské ambasádě nebo třeba v místních velice oblíbených hostelech se tu a tam potkáte s lidmi, kteří mají stejný cíl. Stejně jako starší Japonec, který se mnou tentokrát sdílel dormitory v hostelu v Little India. Stejně jako ostatní nocležníky jsem ho brala jen jako nutnou součást klimatizovaného pokoje s palandami a až předposlední den mého pobytu, když jsem si šla na ambasádu pro pas s novými vízy, jsem zjistila, že máme něco společného. A tak jsme si nakonec i docela příjemně, i když kvůli jazykové bariéře krátce popovídali, a pak i před odjezdem na letiště s úsměvem rozloučili a popřáli si navzájem hodně úspěchů.
Jezdím do Singapuru nerada. Někdo asi nechápavě kroutí hlavou, ale je to tak. Singapur je opravdu pěkné, čisté a velice moderní město, kde se spolu mísí různé kultury. Potkáte tu Malajce, Indonésany, Čínany, Indy nebo přistěhovalce a turisty ze “západu”. Město nabízí od různých památek především z koloniální éry, muzeí, galerií, náboženských stánků, zábavních atrakcí, luxusních obchodních domů a pěkných pláží až po nepřehlédnutelnou směsici různých národních kuchyní, přičemž ta malajská, indonéská, čínská a indická dominuje.
Jenže pokud je váš rozpočet značně omezený a navíc trpíte cestovní horečkou nebo co to v mém případě bylo, moc si tohle město neužijete. Stejně jako poprvé, i tentokrát jsem se ulicemi a podzemím velkoměsta ploužila spíš jak svůj vlastní stín, slabá, bez energie.
Mám na to dvě teorie. Buď jde o kombinaci neustálého střídání teplot - klimatizace vs horko a vlhko, což zdravotní stav právě nezlepší, spíš naopak. A nebo za to může mnou samotnou dlouhodobě utvrzovaná nechuť odjet jen na pár dní ze své závislosti na Indonésii a za 5 dní utratit peníze, které většině Indonésanů vystačí na měsíc. A to se pak projevilo i na fyzickém stavu.
Ale přežila jsem a s velkou radostí se tak mohla vrátit, i když jsme si zpáteční let prodloužili o pět koleček nad příšerně nudnou krajinou několik desítek kilometrů západně od Yogyakarty.
I mentálně se na mě tento výlet nějak výrazně nepodepsal, nejspíš proto, že jsem se snažila vyhýbat zářivým výlohám v luxusních obchodních domech. I přesto jsem si nějaký ten módní výstřelek dovezla – troje kalhotky za 10 singapurských dolarů a k těm jsem pak musela v Marks&Spencer ještě přidat pár oblíbených čokoládových tyčinek.

Cesty do lvího města ale nakonec nelituju. Takových momentů, jako když se mi do rukou dostanou po nekonečném čekání doprovázeným nervovým tikem krásná nová voňavá víza a z mého debilního výrazu se dá ještě několik následujících minut vyčíst neskutečná radost, vážně není mnoho.

Nerudnej asociál

2010-02-24T09:21:00.001+01:00

Vyprala jsem černý trička, namočila zelený a šla posbírat suchý modrý prádlo. A po cestě do pokoje potkám ten poďobanej obličej. „Nááá, tak sis právě vyprala?“ Možná kdyby tam nebylo to „nááá“ nebo co to bylo za zvuk, tak i já něco zabručím jako oodpověď, ale při pohledu na její slepičí výraz jsem radši jen beze slova prošla.
Čím je víc lidí v tom našem „pavlačovým“ domku, tím jsem nerudnější. Nebo je to jen během posledních tří dnů, co se vedle v pokoji usadila ta můra? Ona třeba ani můra není, ale znáte to, první dojem dělá svoje. První den zabrousila do všech koutů, snad jen kromě zamknutých obývaných pokojů. Ještěže nemá instinkt počůrat si svoje teritorium. Nepochopila, že v koupelně se člověk myje a není nutno se tam půl hodiny vykecávat po telefonu.
V době, kdy jsem se sem přistěhovala, nás tu bylo dohromady s paní domácí a jejím manželem zhruba šest. Dnes je počet téměř trojnásobný. Taková šance ke konverzacím na různá témata (i když ze začátku bych byla hlavním tématem já)! Jenže mě to prostě nebere.
Že žiju rok a půl v Indonésii, ještě neznamená, že se ze mě stala Indonésanka. Stejně tak to neznamená, že jsem si úplně zvykla na ty nejběžnější konverzační otázky jako: Kam jdeš? Odkud jdeš? Ty ses právě myla? Jdeš do školy? atd.. Asi už jsem paranoidní, ale někdy mi tyhle dotazy vážně lezou na nervy. Zvlášť od některých pipinek z baráku. Pak se člověk nemůže divit, že ani nemám chuť navazovat s nima nějaký kontakty. Předpokládám, že už jsem ve škatulce „sombong“ (nafoukaná). No co, tam jsem možná občas patřila i doma.
Jak to tady ty lidi dělají, že se k sobě hned mají, a i když se vůbec neznají, proberou za deset minut kde co? Nedávno se mi povedlo seznámit svého přítele s kamarádem, který se nečekaně objevil ve městě. Po úvodním, trochu nesmělém představení, se ti dva hned začali bavit jak dva staří známí a pusy jim mlely a mlely a já tam byla jaksi navíc. Tak tohle se mě stává opravdu zřídka.
Teď si možná stěžuju, ale je mi jasný, že jakmile se dostanu do té naší české krajiny, bude mi tohle sakra chybět. Proč se se mnou v tramvaji nikdo nechce bavit, proč na mě děcka na ulici nevolají, proč se na mně lidi neusmívají? To mi připomíná strašně milou situaci z autobusu před pár dny. Po dlouhé době přišel opravdový tropický slejvák. Jenže v nevhodnou dobu-byla jsem zrovna ve městě a chtěla se vrátit domů. Bylo potřeba udělat asi 5 kroků z obchodu na ulici, kde bych hned naskočila do autobusu (ještěže se do nich naskakuje téměř za jízdy a dveře jsou pořád otevřené). Po delším váhání jsem se odhodlala k činu, a když se v zatáčce objevil autobus, rychle jsem vyrazila ven. Jenže na silnici tekla řeka dešťové vody (a bůhví čeho ještě) a vlna mi vzala sandál. Představa, že bych musela z autobusu zase ven, totálně promoknout a třeba sandál nakonec ani nechytnout, mě vyděsila. Třicet kaček za jednu plastovou žabku oželím. Chlapík, který v autobuse vybírá jízdné, se ale rozhodl pro záchranu boty jedné zmoklé slepice. Řidič se rozjel a po pár metrech zase zpomalil, aby chlapík mohl vyběhnout a zachránit žabku před další plavbou neznámo kam. Tomu se říká happy end! Jenže znáte takový nějaký z české MHD, kde se všichni včetně řidiče jenom kaboní, důchodci se rvou jako o život, aby jim někdo nezasedl volné místo, a řidič vás přicvakne ve dveřích nebo vám sprostě ujede?

Filmoví piráti a prznitelé

2010-01-22T11:28:00.003+01:00

Místní televizní stanice zřejmě šetří. Jak si jinak vysvětlit dva jevy týkající se vysílání filmů zahraniční (vesměs americké) produkce. Bez kabelové televize a satelitu je v základní nabídce počet televizních stanic kolem desítky. Z tohoto počtu vysílají pravidelně každý den večer zahraniční filmy asi dvě stanice. Zbytek se věnuje různým estrádám a telenovelám. Jenže ani koukat na ty zahraniční filmy není kolikrát výhra. Buď jde totiž o akční film nebo horor z 80. nebo 90. let (často béčkový), anebo už po několikáté shlédnete nějaký novější americký filmový trhák. Druhá varianta se jeví schůdnější, kdyby … Kdyby ten samý film nepouštěli během půl roku už potřetí.
Pokud vám tohle jako filmovému fanouškovi nestačí, nabízí se další varianta, která obnáší jen pár korun a počítač.
U nás nelegální výroba a šíření nejen filmových kopií je v Indonésii přípustná a naprosto běžná. Ironií je ovšem prohlášení předcházející téměř každému takto podvodně zkopírovaného filmu hlásající nelegálnost takovýchto aktivit a jejich následky, tedy že vás FBI nebo CIA pošle do chládku nebo zaplatíte pokutu.
Pouličních stánků a obchůdků s kopiemi filmových a hudebních nahrávek ve formátech CD, MP3, DVD, VCD, Blue Ray a bůhví jakých dalších najdete alespoň v každém velkém městě plno. A cena například jednoho kusu DVD s filmem? Ta se pohybuje kolem 8 000 Rp (směšných 16 Kč). Ale pozor, někdy taky za tuto částku dostanete „odpovídající“ kvalitu! Velká většina filmů nabízí běžné menu s výběrem scén, jazyka (přinejmenším angličtina) a titulků (angličtina, někdy indonéština, španělština atd.). Titulky jsou v různé kvalitě od velmi dobrých po téměř chybějící nebo špatně přeložené. Kvalita obrazu je většinou dobrá. Taky se vám ale může stát, že narazíte na příšerného zmetka. Obraz a zvuk je hrozný, někdy z důvodu natáčení kopie přímo v kině. Moje první taková chuťovka byl Avatar.
Bylo kolem vánoc a já jsem na IDNES četla recenzi od paní Spáčilové. Film šel teprve do kin. Na druhý den jsem vyrazila na drobný nákup filmů do zásoby. U regálu se na mě nalepil nějaký kluk a prý, jestli nechci třeba Avatar. Cože? Tak brzo? Ale jsme přece v Indonésii, ne?
I když jsem tušila zradu, stejně film skončil mezi nákupními položkami. Večer mě čekal zážitek! Tak opěvovaná digitální technologie mě samozřejmě naprosto nenadchla, i když jsem tenhle trhák měla hned z první ruky…šlo totiž o kopii z kina. Přes hrůzu a děs obrazu a zvuku (angličtina se prostřídala s ruštinou…chápete to?!) jsem pořád ještě zvědavá všechno protrpěla až do konce. Kdosi si dal i trochu práce a přidal titulky, které ovšem svůj původní význam naprosto postrádaly. Tuhle zhovadilost jsem přičítala faktu, že šlo o novinku, kterou zatím asi jinak než natáčením v kině získat nejde. Bohužel po Avataru následovaly podobné zkušenosti i s filmy trochu staršího data. No, přece jen jednou to byly taky novinky, takže dopadly stejně. Bohužel tenhle velký nedostatek máte možnost zjistit až doma. Přece jen ale asi začnu s kontrolou už v obchodě. Naposledy jsem si totiž koupila mimo jiné i úplně poškrábané DVD, které tedy přede mnou zřejmě vidělo už pár lidí.
Ale ještě k Avataru. Moje špatná zkušenost vedla k další špatné zkušenosti, tentokrát ne s kvalitou filmu ale kvalitou místních služeb. Podle skouknutého DVD jsem už tak nějak tušila příběh, ale chtěla jsem se konečně, stejně jako paní Spáčilová, přesvědčit o výtvarných kvalitách filmu. Takže hurá do kina. Uznávám, že nebyl nejlepší nápad vyrazit tam právě na Silvestra, ale co už, stalo se. V Jogje jsou dva multiplexy, které jsou kvalitou a vybavením srovnatelné s těmi našimi. Tedy bohužel až na kvalitu služeb pro zákazníky.
U pokladny v prvním kině jsem neuspěla, na pultu hlásila cedulka, že lístky na promítání Avataru jsou na tento den vyprodané. Zkouším druhé kino, situace se ovšem opakuje. Jak tedy získat lístky na jiný den? Pokud chcete vidět promítání odpoledne nebo večer, je jistější koupit lístek už ráno nebo dopoledne. Rezervace lístků předem není možná! Nikoho nezajímá, že bydlím na druhém konci města, a musela bych se tak dopravit na místo jednou dopoledne, abych koupila lístek, a podruhé večer na promítání filmu. Nemyslím, že velmi nízká cena lístku (15 000 Rp tedy asi 30 Kč ve všední den, 25 000 Rp tedy zhruba 50 Kč o víkendu a ve svátky) by mi zlepšila náladu.
Když jsem se pár dní po Novém roce do kina vydala podruhé, nebylo daleko k dalšímu zklamání. Ale nakonec jsem „uspěla“. Naivně jsem věřila, že hlavní nával už konečně opadl, přece jen se promítá už asi dva týdny několikrát denně ve třech sálech, které ony dva multiplexy dohromady vyhradily právě pro Avatar. Bilance: v prvním kině zbylo posledních pár volných míst v první řadě, v druhém měli navíc i nějaká v řadě druhé. Napotřetí už bych tenhle proces asi vzdala, tak jsem radši vzala za vděk druhou řadou, téměř ochrnutým krkem a namoženýma očima. Očekávání z filmu se ale splnila.
Naprosto opačná situace, která se teď po zkušenosti s indonéským kinem jeví jako legrační, se stala před pár lety v Brně. Sestřinu promoci jsme chtěli kromě výborné večeře v pizzerii oslavit i tehdy novou bondovkou Casino Royale. Sestra se jala zařizování, a protože měla být ten den údajně premiéra filmu v brněnském Špalíčku, radši předem telefonicky rezervovala lístky. Ty se musí na pokladně vyzvednout a zaplatit nejpozději půl hodiny před začátkem promítání. Spěchali jsme tedy s plnými břichy, abychom byli na místě včas. To se povedlo a lístky jsme koupili. Když jsme ale vešli do sálu, byl téměř prázdný. Nakonec se nás tam mohlo sejít dobrých třicet! Premiéra už totiž byla…předešlý den. Tak tohle by se v Indonésii asi opravdu nestalo, aby na očekávaný film už druhý den dorazila jen hrstka diváků. Přece jen, Indonésanů je víc jak dvacetkrát víc než Čechů a nízké vstupné těžko někoho odradí.

Nové odkazy

2010-01-18T10:56:00.001+01:00

Chci vás upozornit na nové odkazy v „Oblíbené“, které jsem přidala na pravou stranu pod fotogalerii. Kromě linků na blogy mých přátel, kteří píšou o Indonésii (nebo spíš psali, když tu ještě byli), indonéskou ambasádu v Praze a sdružení Tenggara, jsem nově umístila i další zajímavé, které mají souvislost s touto zemí.
Libor Novotný je nadšený cestovatel, který se svou rodinou navštívil spoustu míst světa, a na konci minulého roku přidal do svého seznamu i Indonésii. Na jeho stránkách najdete velmi čtivé cestopisy s fotografiemi a videi.
Harimaubatik je český e-shop s tradičními indonéskými výrobky z batiku od košil, sukní a šatů až po obrazy.
Manumade se zase soustředí na prodej indonéského nábytku a interiérových doplňků, které nesou punc osobitosti. Kromě toho si můžete v e-shopu koupit i výrobky nesoucí značku Fair Trade.
Sangahanem je zase skupina z Jogjakarty na Jávě, která hraje etnickou hudbu. Pokud si ale kluky chcete poslechnout, musíte přijet do Jogji.
Poslední, respektive nejnověji přidaný odkaz v sobě skrývá velmi zajímavé cestopisy především z Evropy. Takže pokud hledáte tip na dovolenou nebo výlet, mrkněte na www.cestopisy.net. Nějaký ten tip na cesty po Indonésii tam najdete taky, samozřejmě ode mě.

A pokud vám nestačí cestopisy, rádi byste se do této krásné země podívali a hledáte víc informací, stačí mně kontaktovat na mailu: kulhankova.k@centrum.cz. Těm, kteří jen hledají informace, ráda poradím. Kromě toho nabízím své průvodcovské služby na ostrovech Jáva, Bali a Sulawesi.

Zboží si vyzvedněte na nejjižnější pokladně

2010-01-03T12:09:00.004+01:00

Kdo má i ve svém dospělém věku někdy problém rozeznávat pravou a levou stranu (například já), může si od něj trochu ulevit v Indonésii. Indonésani sice nejsou takoví ignoranti, že by neznali pojem „levá“ a „pravá“ (např.: ukazatel na světelné křižovatce, který zjednodušeně říká, že v případě odbočení vlevo můžete jet i na červenou nebo vyslovení „vlevo“ když chcete, aby vám řidič angkotu zastavil, kde potřebujete), ale snad mnohem častěji pro orientaci v prostoru používají světových stran. Ovšem ne všude ve stejné míře, jak se mi aspoň jeví podle toho, co kolem sebe vidím a slyším. Například v Jogjakartě je ale určitě více než vhodné ovládat tyto zeměpisné znalosti. Když pomineme naprosto běžné používání světových stran pro zeměpisná označení správních celků jako „Západní Jáva“, „Jižní Sulawesi“ a podobně, zbývá ještě hodně, pro nás často nepochopitelných situací, kde tyto výrazy nacházejí své uplatnění. Předpokládám, že se tu ve školách nestává, aby dítě popisovalo body na mapě pomocí „nahoře“ a „dole“, tak jako to máme ve zvyku my (neměla bych generalizovat na základě vlastních zkušeností).
Můžeme začít například tím, že hledáte nějaký konkrétní bod nebo ulici. Kromě možného popisu cesty typu „první ulice vlevo, pak na křižovatce doprava“ si také vyslechnete třeba „od křižovatky na východ, obchod je pak na severní straně ulice“. Za vše mluví i názvy čtvrtí a dvou náměstí v okolí jogjakartského sultánova paláce, které se řídí podle světových stran.
Když ve městě pobýváte delší dobu, rychle však pochopíte, kde je sever a jih. Tedy aspoň na místech, která už jsou vám dobře známá.
Problém začíná při orientaci a popisu určitých míst v měřítku mnohem menším.
Vlaková zastávka u letiště Adi Sucipto v Jogjakartě. Cedule hlásá, že pokud chcete jet směrem na Surakartu, musíte čekat na jižním nástupišti.
Samoobsluha v centru města. Pracovnice obchodu mi oznamuje, že určité zboží musím platit u pokladny, která je nejvíc na jih (pokladen je několik v řadě vedle sebe).Viz. take fotografie.
Bankomat v samoobsluze a u něj cedulka nabádající, aby se čekající na výběr hotovosti řadili od severu.
Ve spoustě budovách narazíte na cedulky na dveřích, že pro vstup do určitého oddělení musíte využít severních, jižních, východních či západních dveří, neboť právě ty, u kterých stojíte, vás do oněch míst opravdu nedovedou nebo jsou zcela prostě jen dočasně nefunkční.
A tak bych mohla pokračovat do nekonečna, jen by se zmiňované situace nejspíš velmi podobaly.
Musím říct, že používání světových stran je velmi nakažlivé. Tedy co se mě týče, já už se tu „nakazila“ vším možným, jen ty místní nemoci se mi naštěstí zatím vyhýbají. Sama světové strany používám nejen pasivně, když mi třeba někdo vysvětluje cestu, ale i aktivně. Jen to někdy přináší drobné nepochopení například z řad nezasvěcených, kteří si přijeli užít Indonésie bez nutnosti těchto znalostí. Kupodivu nejvýraznější reakce jsem se ale dočkala od jednoho známého, který pochází ze Sumatry a už delší dobu žije v Bandungu na Západní Jávě. Ten mi napůl rozhořčeně, napůl pobaveně vysvětloval svoje nepochopení pro „nadměrné“ používání výrazů pro světové strany. A to jen proto, že jsem mu říkala, že bydlím na jihu Jogji.

Ne-vánoční atmosféra

2009-12-19T10:49:00.000+01:00

Ještě pár dní a máme tu Vánoce. Oprava: Ještě pár dní a máte tam (všude jinde, jen ne tady) Vánoce. Tady se samozřejmě pár příznivců vánočních svátků taky najde, ale já to nejsem. Stejně jako zapomínám na důležité narozeniny a svátky mých blízkých (odpusťte mi prosím, zřejmě tento jev nesouvisí jen s mužským pokolením), tak můj mozek zřejmě postupně vyřazuje i vzpomínky na veselé vánoční časy strávené v poklidu domova s kaprem, bramborovým salátem a dárky od Ježíška.
Zaprvé: vánoční atmosféra se tu projevuje asi jen v obchodních domech, ale tam já moc nechodím. Zadruhé: většina kamarádů a známých jsou muslimové, kteří na Ježíška nevěří. Zatřetí: Moje „pracovní doba“ se neodvíjí od běžných standardů, tedy ztrácím pojem o čase a o významu svátků.
Že budou vánoce, mi docvaklo, kromě občasných poznámek kamarádů a příbuzných z Čech, až když jsem přemýšlela nad důležitou návštěvou jedné univerzity a imigračního úřadu v Jogjakartě. Že převážná část obyvatelstva Indonésie jsou muslimové, totiž ještě neznamená, že stát neuznává 24. a 25. prosince jako důležité svátky. Podle toho se musí řídit i takový ignorant a sklerotik jako jsem já. Navíc pocházející ze země, kde jsou vánoce tradiční součástí kultury.
Napečeno nemám, dárky jsem nekoupila, stromeček zdobit nebudu a v televizi určitě nebudou dávat Mrazíka. Nebude nic. A já si říkám, že je to přece fuk. Jenže ve mně přece jen něco hlodá…(že by chuť na něco dobrého?)
Mohla bych jít třeba na půlnoční mši. To mi ale stejně nikdy nic moc neříkalo a nikdo mě k tomu nevedl. A důvod, že tady v kostele určitě nebudu mrznout (jednou jsem přece jen na půlnoční mši šla a byla mi hrozná zima), není dostatečně velký pro moji případnou návštěvu onoho místa.
Zbývá nějaká ryze světská záležitost, „oslavit“ vánoce nějakou dobrou štědrovečerní večeří. Takže už si nakonec lámu hlavu jen nad tím, do jakého podniku se půjdu s přítelem muslimem najíst. Napadla mě pizzerie (od kapra to má daleko, ale v Indonésii to určitě má punc nevšednosti a svátečnosti), jenže tam bude určitě plno a pro dva lidi stůl nerezervují. Takže zavrhnuto. Reálnější se mi zdá varianta rybích hodů v jednom z mnoha warungů na pláží Depok na jih do Jogji. Kapra mít sice nebudou, ale široký výběr čerstvých mořských ryb ho určitě předčí. No a na závěr třeba láhev Veltlínského zeleného, na kterou se mi už přes měsíc práší.
Jo, a ani sníh tu přes všechny ty prapodivné klimatické změny (i když právě včera jsem četla na blogu idnes článek vybavený zajímavými vědeckými údaji, který popíral nějaké změny k horšímu) nebude, takže ani žádné bobování nebo sněhuláci. Tyhle občas téměř čtyřicetistupňová vedra mi říkají, že k tak markantní změně ani do příštího týdne nedojde. Na druhou stranu se tu radši trochu zapotím, než mrznout při -20 stupních.
Jestli se někdo z vás chcete přidat k rybím hodům na pláži (alkohol a bramborový salát si musíte přinést), už je dávno na čase kupovat letenky. Vánoce jsou totiž za dveřmi.

Gili Meno, 18.-22.11.2009

2009-12-12T09:46:00.002+01:00

Čeká nás poslední část zájezdu, ostrůvek Gili Meno. Na Gili už nás jede včetně mně osm lidí, zbytek letí z Bali domů.
Gili Meno je jeden ze tří malých ostrůvků nacházejících se u severozápadního pobřeží ostrova Lombok. Nejblíž Lomboku, co by kamenem dohodil, je ostrůvek Gili Air. Za ním Gili Meno, a nejvzdálenější od Lomboku je Gili Trawangan. Všechny ostrůvky mají nádherné bílé písčité pláže s mírnými vlnami a okolo plno korálů. Prostě kýčovitá romantika a exotika, jak má být. Ale komu by se tam nelíbilo…
Ráno s mojí malou skupinkou vyjíždím z Ubudu k přístavu Padang Bai na jihovýchodním pobřeží Bali. Cesta trvá ani ne hodinu a do přístavu vjíždíme zrovna včas, za chvíli totiž bude odplouvat trajekt směr Lembar, přístav na jihozápadním pobřeží Lomboku. Pár kilometrů od pobřeží už jsou vlny docela velké a s trajektem to pěkně houpe. Začíná mi být nějak divně, tak s radostí přijímám nabízený kinedril. Do Lembaru připlouváme asi po čtyřech hodinách. Ve vnitrozemí je dost zamračeno, vypadá to na déšť. Ten nás taky chytne po cestě k přístavu Bangsal na severozápadě Lomboku. Déšť ale trvá jen chvilku a většinu téměř dvouhodinové cesty autem si vychutnáváme pohled na široké opuštěné pláže a palmové háje. V polovině cesty kolem pobřeží míjíme městečko Senggigi plné hotelových resortů a restaurací.
Do Bangsalu přijíždíme kolem čtvrté hodiny odpoledne. Přístaviště je malé, plné malých dřevěných loděk. V ošklivé prázdné zděné budově mi slečna za pultem vysvětluje, že veřejné loďky (ty nejlevnější), které by údajně měly jezdit k ostrůvkům několikrát denně zhruba do čtyř nebo pěti hodin odpoledne, jezdí jen do 10 hodin dopoledne. Zajímavá informace. Místo toho můžu počkat, až se naplní charterová loďka (už dražší) nebo si vzít za dost vysokou cenu shuttle loďku, která vypluje hned. Aby se v tom čert vyznal (a stejně jsem to možná popletla i teď). Legrační je, že všechny výše jmenované jsou v podstatě stejné dřevěné kocábky, rozdíl v nich žádný není. Pohledy mých dočasných svěřenců jsou ale jasné, všichni jsou už dost unavení na nějaké další čekání. V tom se vedle mě zjevuje chlap s přijatelnou nabídkou, pronajmout si pro naši skupinu loďku za cenu sice vyšší než by nás stála veřejná loď, ale pořád nižší než za jednu z těch lodí, co mi nabízela slečna v kanceláři. Navíc můžeme vyplout hned.
Ani ne za půl hodiny jsme na pláži na Gili Meno. Je teprv před pátou, ale je tu nějak mrtvo.
Od přístaviště to máme kousek k našim bungalovům Gazebo Meno. Několik bungalovů, recepce a restaurace jen pár metrů od pláže. Bungalovy jsou móc pěkné, velké, s krásnou jednoduchou koupelnou a dvěma terasami. Obávám se ale, že jestli sem zase někdy pojedu, tenhle luxus už si nedopřeju.
A co se dá na Gili Meno dělat? Plavat, opalovat se, šnorchlovat, spát, číst, procházet se kolem ostrova (asi dvě hodiny), konverzovat a opíjet se na baru s dalšími turisty (ne můj případ), vychutnávat si jídlo v několika místních restauracích (Minimálně v jedné z nich každý večer nabízeli čerstvě nalovené ryby a mořské plody. Stačilo jen ukázat a už byla dobrota na grilu. Cena samozřejmě vysoká, ale v ní už příprava a příloha. Ryby byly navíc velikostí spíš pro dva strávníky.), sledovat východ (za lombockými horami) západ (nad Gili Trawangan) slunce, udělat si zastávku u solného (a možná i sirného podle smradu) jezírka uprostřed ostrova, podívat se na papoušky v Bird Parku, sledovat nefalšovaný neinscenovaný zápas varana s hadem, dopřát si masáž od slepého staříka, a tak pořád dokola.
Ty necelé čtyři dny, co jsme tam strávili my, podle mě úplně stačí na to, aby si člověk odpočinul, aniž by se začal nějak výrazně nudit. Přece jenom, všeho moc škodí, a tady je to až moc v pohodě, pomalé a uloudané a internet je tu příšerně předražený (30 tisíc Rp/hod!!!) a pořád nefunguje (takže ty šílené peníze ani neutratíte, ale…kdo by tu chtěl chodit na internet).
Takže jsme se 22. listopadu brzo ráno sbalili a vydali se na cestu zpátky na Bali, na letiště. Zpáteční cestu, tedy její delší část jsme měli zajištěno přes společnost Perama, která má zřejmě patent na „proč něco dělat jednoduše, když to jde složitě“. Společnost Perama operuje především na Bali, můžete si u ní koupit poznávací balíčky na Bali, cesty za Komodskými draky, nebo jen cestu z jednoho ostrova na druhý. V cestovních balíčcích z ostrova na ostrov jsou kromě lodí i autobusy, ale záleží jen na vás, jak si cestu naplánujete a podle toho vyberete vhodný balíček. Nám měla Perama zařídit cestu z Gili Meno do přístavu Padang Bai, kde na nás čekalo pronajaté auto (od jiné společnosti).
Z Gili Meno do Bangsalu nás vezla dřevěná loďka, v Bangsalu jsme chvíli čekali na další turisty, kteří pak s námi jeli autobusem Perama do Senggigi. A tady legrace začala. S kufry a batohy jsme se přesunuli od kanceláře společnosti na pláž za jedním hotelem. Na holé pláži jen dvě dřevěné cedulky: „Na Gili“ a „Na Bali“. U cedulky ukazující směr Bali byla ukotvená další malá dřevěná loďka, do které jsme se všichni jakžtakž nasoukali. Loďka nás svezla necelý kilometr na moře, kde čekala větší dřevěná kocábka, která už leccos pamatuje. Hned po nástupu do lodi nás čekala nečekaná snídaně v podobě palačinek, ovoce a kávy a čaje. Pak jsme vyrazili na širé moře. Kdo nechce sedět v kajutě na přídi, může se uvelebit ve druhém patře. Před kapitánskou budkou se dá opalovat, na kryté zádi se dá zase odpočívat na písku s rohožemi. A nebo můžete posedávat na lavičkách lemující oba boky lodě. Samotnou mě překvapilo, že se dá při tom rachotu motoru a hrozném houpání ležet a dokonce snad i spát. Ke konci cesty nás čekala ještě dvě příjemná překvapení v podobě právě uvařeného oběda a hejna delfínů, kteří se na chvíli mihli kousek od lodě. A pak pro nás kluci od Peramy připravili další legrácku. V Padang Bai zakotvili zase několik set metrů od přístavu, aby nás k němu mohla dovézt malá otevřená motorová loď. Na ni jsme se ale zdaleka nevešli všichni a už vůbec ne naše zavazadla. Ten den byly obrovské vlny i na pobřeží, což jsme mohli pocítit u mola, kde loďka přistála. Schody na molo vysoko, do toho neustále se kymácející loď. Nakonec jsme ale na molo dosáhli všichni suchou nohou, stejně tak naše zavazadla.
Pak už jen bezproblémová cesta autem do Denpasaru na letiště, kde jsme se rozloučili. Většina lidí odletěla směr Česká republika, dva si pobyt ještě o čtyři dny prodloužili a já ten samý večer odletěla do Jogjakarty. Zvláštní ale příjemný pocit sedět po třech týdnech zase na motorce.

Třetí den na Bali, 17.11.2009

2009-12-10T12:15:00.001+01:00

Dopoledne je určené světským radovánkám – nákupům (v Ubudu je nakupování opravdu jedna radost) a odpočinku. Pěkně jsem si pospala a až kolem desáté vyrazila do města, respektive ke křižovatce, kde končí ulice s naším hotelem. Vyměním peníze a po cestě zpět se stavím v několika možná ze stovky obchůdků s oblečením a suvenýry. Ještě ke směnárně dorazím relativně suchá, ale zpáteční cesta je peklo. To už ze mě jen v jednom kuse lije. Je hrozné horko a vlhko. Obdivuju ty, co toho za to dopoledne prošli mnohem víc. Mně stačí pár obchodů a rychle se vracím do hotelu, podruhé se osprchovat.
Po poledni vyrážíme k chrámu s posvátnou vodou, Pura Tirta Empul. Mírně v kopcích mezi stromy je chrámový komplex s několika kamennými bazény s vodou, které hinduistům slouží pro rituální očistu, než jdou obětovat bohům. V kopci nad komplexem stojí moderní vila bývalého indonéského prezidenta Sukarna. V komplexu je i kromě turistů poměrně hodně lidí. Jsou to Balijci, kteří se přišli smočit a obětovat bohům. Při odchodu z chrámu je člověk, stejně jako na jiných významných turistických místech, nucen projít kroutícími se uličkami tržiště se suvenýry.
Další zastávkou je chrámový komplex Taman Ayun ve městečku Mengwi, východně od hlavního města Denpasaru. Původně stál na místě jen královský chrám, postupem času ale bylo kolem něj vystavěno několik menších veřejných chrámů. Před hlavním královským chrámem, do nějž není povolen vstup, jsou dvě velká nádvoří s posekaným trávníkem. Celé to působí velmi příjemně a klidně. Celý chrámový komplex je pak obehnán vodním příkopem.
V Taman Ayun se zdržíme jen chviličku, abychom včas stihli západ slunce nad jedním z nejpůsobivějších balijských chrámů, Tanah Lot.
Tanah lot se nachází na pobřeží, východně od Denpasaru. Opět jde o komplex několika chrámů, které jsou rozesety na větší ploše. Nejznámější z těchto chrámů stojí na skalnatém ostrůvku, který vybíhá do moře. Za odlivu je možné dostat se na tento ostrůvek. V
Tanah Lot jsou ale i další fotogenické chrámy, které stojí na skalnatém pobřeží. I když není turistická sezóna, je tu narváno. Všude se proplétají cizinci s foťáky. Nebaví mě být součástí tohohle mumraje, tak si rychle něco vyfotím a jdu si sednout do warungu na džus. Západ slunce nad Tanah Lot jsem sice ještě neviděla, ale už jsem tu předtím jednou byla a západy slunce jsem viděla i na jiných podobných místech, tak mi nic neuteče.

Druhý den na Bali, 16.11.2009

2009-12-10T12:03:00.001+01:00

Druhý den ráno jedeme nejprve do města Klungkung, východně od Ubudu. Městskou turistickou atrakcí číslo 1 je Kerta Gosa, bývalý soudní dvůr. Klungkung byl v dřívějších dobách centrem malého království a místní vladař na tomto místě posuzoval soudní případy. Při vstupu si musí návštěvník, stejně jako na spoustě jiných míst na Bali, obléct sarong. Vzhledem k tomu, že už má na sobě člověk jednu vrstvu oblečení, přidáním sarongu se už tak vysoká teplota vzduchu stává nesnesitelnou.
Kerta Gosa stojí uprostřed zeleného parčíku obklopená vodním příkopem. Uprostřed vodního příkopu je kamenná stavba o třech terasách. První terasu lemují sochy. Nejvyšší dvě terasy kryje střecha podepřená dřevěnými pilíři. Teprve pod střechou je vidět zdobení její vnitřní plochy. Jde o barevné výjevy ze soudních sporů a údajně i z hinduistického eposu Rámájana. Z parku je vstup do nádvoří, na jehož konci stojí museum věnující se místní historii.
Z Klungkungu jedeme na sever, k úpatí sopky Agung, která je ale neustále zahalená v mracích, navíc se na nás žene déšť. Právě na úpatí této nejvyšší sopky Bali (3 142m.n.m.) stojí ohromný chrámový komplex Pura Besakih. Je to největší hinduistický chrámový komplex na Bali tvořený několika nádvořími, rodinnými chrámy a největším, centrálním chrámem rozprostřeným na několika terasách, Pura Penataran Agung. Tento centrální chrám je zasvěcený třem hinduistickým božstvům – Šiva, Višnu a Brahma. Dovnitř samotného chrámu nemá běžný turista vstup povolen.
Najali jsme si místního průvodce, mladého kluka, který by nám toho o chrámu Besakih určitě řekl spoustu, jenže část naší skupiny už se rozutekla a začalo pršet, takže na výklad moc nálada není. Ale přece jen se něco dozvídáme, i když podle průvodce ne dostatečně, takže nechápavě odchází, když ho ani ne v půlce prohlídky propouštím. Leje jako z konve, moc fotek jsem neudělala. Komplex rychle procházíme a radši se zase vracíme k autobusu. Přestává pršet.
Pár kilometrů jižně od Besakih na chviličku stavíme v restauraci s krásnou vyhlídkou na rýžová pole, v pozadí s Agungem, který je ale pořád v mracích.
Pokračujeme na východ, k jezeru Batur, nad nímž se tyčí dva krátery Gunung Batur. Zastavujeme jen na chvilku na vyhlídce, ze které je vidět úžasná scenérie. Tady nám naštěstí počasí přeje, je jasno, slunečno.
Od jezera Batur se pomalu vracíme na jih, do Ubudu. Po cestě ale ještě děláme zastávku na malé farmě. Mají tu malou zahrádku s různými druhy koření, ukázku kávových bobů před pražením, a to dokonce i cibetovou kávu, ochutnávku bajiské kávy a čaje, ale hlavně obchod s přírodními výrobky – koření, káva, kakao, kosmetika a spousta dalšího. Obrovský výběr, ale ceny hodně nadsazené. Příklad za všechny: velká láhev místního rýžového vína Brem, která se dá v obchodě v Denpasaru sehnat za 30 000Rp (necelých 60 Kč), se tady prodává za nehorázných 180 000Rp (cca 340 Kč).
Ochutnávka výborných teplých nápojů je ale zdarma.
Večer jdu na taneční představení Kecak (čti kečak) do ubudského chrámu Pura Dalem. Samotné představení se vlastně nekoná přímo v chrámu, ale na nádvoří před ním. Tanec se zřejmě jmenuje podle výkřiků „čak čak čak“, které vydávají desítky mužských tanečníků. Oblečení jen do sarongů se během téměř hodinu a půl trvajícího představení pohybují v kruhu, v několika řadách za sebou. Většinou sedí v tureckém sedu a přitom pohybují rukama nebo trupem. Jsou skvěle sehraní, někdy všichni křičí „čak čak čak…“ nebo něco podobného, jindy je zase z davu slyšet jediný nakřápnutý hlas, který zpívá. Do toho všeho občas zpoza chrámových vrat vyjde několik dalších tanečníků či tanečnic, kteří nádherně nalíčení (někteří v maskách) a oblečení za tohoto mužského doprovodu odehrávají vybrané pasáže z eposu Rámájana. Poslední část představení, tanec Sang Hyang Djaran, má na starosti muž, který na už opuštěném nádvoří donekonečna tančí ve stejném rytmu s loutkou připomínající koníka. Uprostřed nádvoří jsou na hromádce hořící kokosové skořápky. Muž se stále se opakujícími pohyby uvede do transu a v něm tyto hořící skořápky rozkopává. Toto ohnivé představení trvá několik minut, na jejichž konci muž vyčerpaně usedá na zem. Takto sedí nejspíš i po odchodu všech diváků.

Hurá na Bali – ostrov bohů nebo turistů?

2009-12-05T10:09:00.002+01:00

Přes noc se vracíme do města Makassaru, odkud po deváté hodině ranní poletíme do Denpasaru, hlavního města ostrova Bali. Jízda autobusem celkem rychle utekla a kolem čtvrté hodiny ráno jsme na letišti. Plno restaurací a kaváren je ještě zavřených, dáváme si teda kafe v jediném otevřeném stánku. O pár hodin později na check-inu mají problémy s našimi letenkami. V systému nás sice mají, ale cesta k vytisknutí palubních lístků je dlouhá. Ještěže naše skupina může i bez nich projít do prostoru dál. Jen já trčím u přepážky a čekám na lístky. Ty nakonec dostávám, tak se i já můžu posunout o kus dál. Letadlo má trochu zpoždění. Nakonec ale přece jen úspěšně odlétáme.
Bali nás (tedy ty co sedíme po pravé straně) vítá nádherným pohledem do kráteru nejvyšší hory ostrova, Gunung Agung. O několik minut později přistáváme na letišti. Je krásné počasí, ale taky strašné horko. Pronajatý autobus už nás čeká, aby nás mohl zavést do Ubudu, městečka v srdci Bali.
Ubud mám moc ráda už od mé první návštěvy. Spousta museí, galerií, večerních tanečních představení, obchodů se suvenýry, oblečením a doplňky (jaké na Jávě neseženete). Ubud, stejně jako třeba Kuta na jižním pobřeží, má ale jednu chybu, je tu strašně moc turistů, a to i mimo sezónu. A s turisty souvisí i chování místních, kteří se vám na každém kroku snaží vnutit taxi, lístek na večerní představení nebo suvenýry.
Hotel máme moc pěkný, na konci ulice Hanuman, jen pár metrů od Monkey Forest, kde jsou tři hinduistické chrámy a jak název napovídá, taky plno opic. Hotel je v balijském stylu, vládne oranžová a šedá, krásná zahrada s bazénem, netradičně z šedého kamene. U bazénu taky dvě lehátka na masáž. Vedoucí recepce je trochu slizoun, což ještě zvýrazňuje pravá ruka, která se podivně klimbá pod tričkem. Pořád čekám, kdy na mě vyskočí jeho znetvořené dvojče, které mu roste z břicha. Nic takového se ale nekoná, asi má jen zlomenou ruku.
Ještě před západem slunce jdeme s několika lidmi z naší skupiny do centra města obhlédnout ubudský palác, městské chrámy, tržiště. Na zpáteční cestě do hotelu se zastavuju na jídlo ve warungu Masakan Padang (tohle jídlo je rozšířené snad po celé Indonésii, jde o tradiční jídla ze Sumatry). Můžu si vybrat z mnoha krásných, ale taky drahých restaurací ve městě, kde mi ale určitě nenabídnou opravdové indonéské jídlo, takže dávám přednost něčemu důvěryhodnějšímu. Mají obrovský výběr a jídlo je výborné! Samozřejmě oproti Jávě trochu dražší, ale stálo to za to.

Poslední nekroturistický den

2009-11-30T10:52:00.003+01:00

Ještě ráno trochu poprchává, ale během dne se pak mraky trhají a nakonec máme zase pěkné slunečné počasí.
Poslední den u Torajů vyplňujeme dopolední zastávkou jen pár kilometrů za Rantepaem, kde se koná sobotní trh. Slepice, kohouti, zelenina, ovoce, káva, koření, tabák, různé sladké i slané tradiční dobroty, ryby, oblečení, domácí potřeby a pár metrů od toho stovky buvolů a prasat. Podle Martinových pokynů si to šinu směrem k buvolímu trhu, kde na mě vybafne nějaký úředníček, prý mám zaplatit 10 000Rp. Bohužel nezakryju, že se svým zjevem od místních výrazně liším, takže jestli chci udělat nějaké fotky, musím zaplatit. Na tržišti je hlava na hlavě, moc se mi tam nechce zdržovat, tak ho jen celé rychle obejdu, vyfotím si pár buvolů a prasat, která mají své oddělení v zadní části trhu, a vracím se. Na zpáteční cestě ještě kupuju u jedné babičky hadí ovoce (ind. Salak), které mám hrozně ráda. Babča by mě mohla klidně natáhnout, jak se přece pro bule sluší a patří, ale za svoji indonéštinu dostávám „harga lokal“, tedy místní cenu.
Z trhu jedeme do jedné vzdálené vesnice, kde se tradičním způsobem tkají látky. Na vyvýšeném plácku stojí ve dvou řadách tongkonany a rýžové sýpky, některé už mají střechy porostlé mechem a kapradím. Ve vesnici se chystá pohřeb, takže místní se věnují jiným aktivitám než tkaní. Po našem příchodu se ale jedna babička chopí svého jednoduchého nářadí a před našima očima tká. To jí ale vydrží jen chvilku a pak se stejně jako pár dalších ženských snaží prodat svoje výtvory. Látky a vzory jsou opravdu pěkné, ale ceny taky dost nadsazené. Přiznávám ale, že kdybych ty peníze měla, hned si tam třeba nějaký potah na postel koupím. I tak jsem ale nakoupila, dva pěkné sarongy. Nosit je doma sice nebudu, na to jsou moc pěkné, ale jako suvenýr z Tana Toraja se určitě hodí.
Z vesnice jedeme do další s názvem Palawa. Jde o tradiční torajskou vesnici se starými tongkonany, takový skanzen. Ale to byla v podstatě i ta vesnice předtím. Moc velký rozdíl v tom nevidím. Můžeme se jít podívat do jednoho tradičního domu. Jen jak vstoupíme do malé místnosti, důvod je jasný, je to obchod se suvenýry. Ale i tak je zajímavé vidět, jak velký obytný prostor tongkonany nabízejí, a že ho tam moc není. Ale je tam příjemný chládek.
I venku je několik budek se suvenýry, k nimž se přibližují spíš další návštěvníci, studenti z Makassaru, kteří přijeli na exkurzi.
I tady v Palawě probíhají přípravy na pohřeb. Staví se bambusové konstrukce a před domem zesnulého visí hadrový panák. Ten slouží podobně jako soška Tau Tau, symbolizuje zemřelého. Několik smutečních hostů už je dokonce na místě a během několika chvil se na dvoře před hlavním domem scházejí muži s buvoly. Ti ale dnes obětováni nebudou. Po této prohlídce výstavních kousků jsou buvoli odvedeni o pár metrů dál na travnatý plácek u silnice, kde se během dalších pár chvil budou konat buvolí zápasy. Dav přihlížejících se tlačí na silnici. Nikde ale není žádné hrazení, takže kdykoliv může vyběhnout nějaký buvol mimo stanovené místo, což se taky děje. Místní z toho ale mají strašnou legraci a i náš řidič se ještě po odjezdu z vesnice dlouho směje.
Zase nás čeká dlouhá zastávka na oběd. To už je tradice, že v restauraci trávíme hodinu nebo i dvě. Právě na takových místech jako jsou restaurace roztroušené po kraji a hlavně zajímavá turistická místa se už pravidelně setkáváme s několika skupinami dalších cizinců. Už si nepamatuju, odkud všichni pocházeli, ale nemůžu zapomenout (a nebudu určitě sama) na skupinku Španělů vedenou hubeným dlouhovlasým průvodcem, který rozdával úsměvy na všechny strany a mučil nás svým pěveckým nadáním. Španělé se u toho vždycky neutrálně usmívali a občas se ke zpěvu i přidali, ale pravda bude spíš taková, že toho prcka jen zdvořile tolerovali.
Po obědě jedeme do vesnice Londa. Tam nás čeká, jak jinak, zase pohřebiště. V Londě ale nemají hrobky vytesané do skály. Skála tu je a uvnitř i jeskyně, ale rakve různého stáří jsou tu jen tak položené a ty opravdu staré jsou naskládané vedle sebe na bambusových konstrukcích zavěšených na skále několik metrů nad zemí. Dokonce tu je i „domeček“ se soškami Tau Tau. Tyhle sošky sedí pěkně v řadách za sebou ve slušivých oblečcích jako v divadle. Jde o relativně mladé sošky v realistickém provedení. Nejstarší rakve zavěšené na skále jsou z velmi kvalitního dřeva stromu Chlebovníku (Jackfruit). Přestože už tu visí stovky let, dodnes drží pohromadě. Zato novější rakve už tak kvalitní nejsou, a tak se celkem rychle rozpadají. Do jeskyně jdeme s několika místními průvodci s lampami. Uvnitř překonáváme překážky z kamene a plížíme se sice širokým ale velmi nízkým otvorem do tmavé místnosti, kde je uloženo několik rakví. Některé jsou ještě v relativně dobrém stavu, jiné se už nadobro rozpadly a nám se nabízí pohled na těžko rozlišitelné ostatky zemřelých. Co se ale identifikuje velice snadno, je halda oblečení, která byla spolu se zesnulým uložena do jedné z rakví. Tady v jeskyni jde opět o rodinné pohřebiště. V jednom koutě leží něco neidentifikovatelného přikryté průhledným igelitem. Pod ním údajně leží místní Romeo a Julie, jak nám průvodci s hrdostí sdělují. Oba milenci, kterým nebylo dopřáno sňatku, skončili svůj život sebevraždou a dnes spolu leží tady v jeskyni.
V jeskyni je ještě jedna místnost s vlastním vchodem, kde je několik rakví a ostatky zemřelých, které po rozpadu rakví nebylo kam uložit.
Poslední zastávkou dne je známá vesnička Kete Kesu. Skanzen, kde ale dodnes žijí lidé. Už z parkoviště vypadá tradiční vesnice určitě nejlíp ze všech předchozích navštívených. Přímo ve vesnici mají dva obchůdky s dřevěnými suvenýry, kde někteří kupují a jiní sledují odpolední siestu domorodců.
Kolem páté hodiny odpoledne se vracíme do hotelu, kde nám po povinném poledním check outu nechali dva pokoje pro naše zavazadla a provedení očisty předtím, než v devět večer vyrazíme nočním linkovým autobusem zpátky do Makassaru. Martin slibuje, že se s námi před odjezdem rozloučí. Když nás ale autobus vyzvedává přímo před hotelem, Martin nikde. Po nastoupení ale autobus ještě povinně staví u kanceláře dopravce, kde přistoupí ještě pár místních a taky Martin, který se s námi loučí.

Menhiry a vyhlídka Batutumonga

2009-11-30T10:50:00.001+01:00

Druhý den je zataženo, v noci trochu pršelo. Okolí Rantepaa je ale pěkně zelené a v kontrastu s červenými plechovými střechami tongkonanů a rýžových sýpek vypadá zajímavě. Přes cestu běhají slepice, kuřata a psi. Ranní zastávka je v nedaleké vesnici Bori, kde je jak jinak zase pohřebiště. Tentokrát jsou jeho dominantou kamenné menhiry. Pohřebiště patří jedné místní velmi dobře situované rodině. Ta tu už odedávna staví pro každého zesnulého vlastní menhir. Ten má symbolický význam. Čím vyšší menhir je, tím více buvolů bylo při pohřební slavnosti obětováno. Výška menhiru ale taky souvisí s věkem zesnulého. Například je tu k vidění jeden vysoký a vedle něj dva malé, symbolizující matku se dvěma dětmi. Mezi menhiry stojí dřevěné konstrukce, které mají stejnou funkci jako bambusové chýše, které se staví pro návštěvníky v blízkosti domu zesnulého. V kopci nad parkem s menhiry jsou skalní hroby se zbytky saringanů (máry připomínající tvarem tongkonany) a několik modernějších hrobek postavených nad zemí. U vchodů do hrobek jsou tu a tam k vidění položené cigarety nebo různé nápoje, které sem pozůstalí nosí pochovaným.
Pro zbytek dne máme naplánovaný pěší výlet na vyhlídku Batutumonga, odkud je krásný výhled na široké okolí, a sestup z ní krásnou torajskou přírodou.
Auta nás část cesty nahoru po silnici vyvezla, zbytek jdeme pěšky. Ivica, Ivana a Dáša ale pojedou i zbylou část cesty na Batutumongu autem. A Jindřiška to zase pro jistotu bere sama po silnici oproti většině, která se bude procházet mezi tongkonany, rýžovými políčky s obrovskými valouny a buvoli, kteří se rochní v bahně.
I když stoupáme, je to příjemná procházka se spoustou času na focení. Asi potom doma budeme všichni hodně fotek mazat, při každém kroku se totiž rozplýváme nad úžasnou krajinou a hned všechno dokumentujeme. Poslední krátkou část cesty k vyhlídce s restaurací jdeme po silnici. V restauraci už dávno sedí trojice z auta. Dáváme si oběd, což je jako vždycky dlouhodobá záležitost, protože personál nestíhá a je z nás zmatený. Jaroslav, který si objednal snad jako první, dostává jídlo jako poslední a ještě k tomu to vůbec není to, co si vlastně objednal, i když jsem servírce znovu tlumočila jeho objednávku. Jsme ale v Indonésii, tak proč se stresovat.
U restaurace si hraje několik místních dětí. Sice hned žadoní o bonbóny, což není zrovna nejzdvořilejší, ale udělala jsem s nimi hodně fotek, tak si ty bonbóny zaslouží. Navíc se snimi pěkně povídalo. Jen mám trochu špatný pocit, že jsem je naučila jedno slovo, které já slyším na Jávě dennodenně, ale ony ho zřejmě v dosavadním životě neslyšely – bule (cizinec, běloch). Původně jsem si myslela, že když to nebudu já, do několika let tohle pro nás cizince hanlivé slovo určitě uslyší odjinud. Průvodce Martin mi ale později řekl, že torajové odmítají používat slovo bule, protože je podle nich ne zrovna korektní, tak místo něho používají slovo turis (turista). Což tedy není právě synonymum pro cizince, ale budiž. Pořád přijatelnější než bule.
Slibuju dětem, že při mé další návštěvě jim přivezu jejich fotky, a loučíme se, protože se vracíme do Rantepaa. Ivica, Ivana a Dáša, které se už sem nahoru nechaly vyvézt, se nechají dopravit do Rantepaa auty a zbytek skupiny půjde kus pěšky. Cesta vede pěšinkami mezi rýžovými políčky s přivázanými buvoly, občas je to z kopce trochu o „pusu“. Svítí sluníčko, pálí se nám obličeje. Pak se ale zatahuje a vypadá to na déšť. To už jsme v druhé půlce cesty, kdy jdeme většinou po asfaltce. Vypadá to, že déšť se až k nám nedostane. Martin je ale nervózní, protože se za nás cítí být odpovědný. Nerad by, abychom mu zmokli. Auta čekají na domluveném místě. Jakmile usedneme, začne slejvák. Ten pak v Rantepau na chvíli opadá, večer se ale zase vrátí.

Pohřební slavnost a jiná nekroturistika

2009-11-30T10:48:00.002+01:00

Ještě první večer se v hotelu setkáváme s Martinem, místním průvodcem, bez něhož by se naše velká skupina po okolí nemohla jen tak pohybovat. Navíc on sám ví nejlíp, kam stojí za to se podívat tak, aby nám všechno časově vyšlo, kde se můžeme účastnit pohřební slavnosti, domluví dopravu a tak dále. Martin se na nás pečlivě připravil a donesl nám turistické mapky Tana Toraja, kde si kroužkujeme, kam se v příštích třech dnech podíváme.
Druhý den ráno už nás čekají tři auta s šikovnými a milými řidiči (ten můj mi říká boss :-). První zastávka je ve vesnici Lemo s několika obchůdky se suvenýry. My sem jedeme ale hlavně kvůli skalním hrobům se soškami Tau Tau, které jsou pěkně v řadách vedle sebe v několika patrech umístěné v balkónech vytesaných ve skále. Tady v Lemo jsou pohřbení členové velké rozvětvené rodiny (jinak tomu v Indonésii ani nemůže být).
Z Lemo jedeme do vesnice Bebo. Předtím ale stavíme v obchůdku koupit několik kartonů cigaret. Jedeme totiž na pohřební slavnost, kde je zvykem věnovat rodině zesnulého nějaký dar. Navíc jsme přece jen bílí vetřelci, tak se opravdu sluší něco za to očumování nabídnout. Je ale důležité dodat, že přestože my si na slavnosti připadáme divně, už jen proto, že nemáme s rodinou nic společného, Torajové už jsou na davy turistů zvyklé a jejich návštěva může být brána taky jako investice do celé oblasti. Přece jen jsou to turisti, kteří sem přinášejí nejvíc peněz.
Auta necháváme asi kilometr od samotného místa akce a cestou přes vyschlá rýžová pole jdeme pěšky. Mezi stromy je ukryto několik domů a bambusových konstrukcí postavených právě pro tuto příležitost. Na volném prostranství stojí nově postavená sýpka na rýži, pod níž sedí muži. Všude je plno lidí, většinou oblečení ve smuteční černé barvě. Na terase hlavního domu už je několik cizinců, které sem doprovodil jejich průvodce. Pár místních mě zve do prvního patra domu, kde je vystavená rakev se zesnulou. Uvnitř je přítmí, u rakve sedí několik babiček. Paní domu prý zemřela před šesti měsíci. Proti fotografování nic nenamítají. Před domem je provizorní stánek s technikou. Komentátor celé akce pomocí mikrofonu informuje o příchozích návštěvnících a jejich darech. Hned kousek od stánku se pod plachtou porcuje maso z buvolů. Možná jsme přišli pozdě, buvoli se už dneska obětovat nebudou. A možná je to dobře, kdo ví, jak bychom snesli tu krvavou podívanou.
Naše skupina si sedá do jednoho provizorního bambusového domku. Kromě nás je tam zase pár cizinců, ale většinu osazenstva tvoří místní, kteří nás podrobně sledují. Martin se chopí slova a vysvětluje průběh takové pohřební slavnosti. Na chvíli si k němu přisedává i sestra zesnulé, která ještě přidá pár informací. Přece jen jsme hosté, takže se nás hned ujímá někdo z rodiny a přináší kávu a čaj a taky místní sladké pečivo z rýžové mouky a hnědého cukru.
Dáváme si na chvíli rozchod a já se dávám do řeči s místními kluky. Sestra zesnulé chce zřejmě ocenit moje znalosti indonéštiny a nabízí mi cigaretu, kterou mi dokonce připaluje. Až je mi stydno, že mě ta stará paní, která vlastně až tak staře nevypadá, obsluhuje. Čas tlačí, takže se rozloučím, i když bych tam s nimi klidně seděla až do večera, a udělám si jedno kolečko kolem toho mumraje a fotím.
Vracíme se k autům a jedeme na oběd, do restaurace mezi rýžovými políčky. Po obědě nás čeká krátký výlet do vesnice Kembira. V Kembiře stojí starý, pěkně rostlý strom, který v dřívějších dobách sloužil jako hrob nemluvňat. Někomu se to může zdát odporné, ale podle mě je to krásné spojení s přírodou. Navíc tělíčka miminek byla do stromu ukládána v embryonální poloze jako v děloze matky. Návrat ke kořenům. Je pro nás nepředstavitelné, že bylo postupem času do kmenu uloženo skoro dvě stě tělíček, zvlášť když vidíme, jak velká jsou dvířka do každého hrobečku. Ale náš průvodce Martin ukazuje několik úzkých otvorů, které dřív taky sloužily jako hroby, jen časem zase zarostli. Takových tedy bylo zřejmě spousta, ale dnes už po nějakém zásahu zvenčí není ani památka.
Z Kembiry se vracíme do Rantepaa. Domluvili jsme se s Martinem, že nám na večeři v jedné místní restauraci objedná tradiční torajské jídlo, Pa’piong. Toto slovo samo o sobě pravděpodobně značí způsob přípravy pokrmu. Jde o tepelné zpracování tradiční torajské zeleniny spolu s masem v trubce z bambusu na otevřeném ohni. Je několik druhů Pa’piong, my si objednáváme dva - s vepřovým a kuřecím masem, přičemž s vepřovým se v bambusu tlačí nerozpoznatelná hnědá zelenina s příchutí bambusu, s kuřecím zase zelenina zelená s chilli papričkami, nejspíš strouhaným kokosem a oproti vepřové variantě navíc s kokosovým mlékem. K tomu si dáváme černou rýži, respektive rýži připravenou v „černém koření“. Pa’piong se musí objednat dvě až tři hodiny předem, protože jeho příprava trvá delší dobu.
Dobře jsem udělala, když jsem si objednala kuřecí, maso se zeleninovou směsí je vynikající. Jen ta porce je obrovská. Vepřová směs není k zahození, ale ta bambusová příchuť by mi dlouho nechutnala.

Torajové

2009-11-30T10:29:00.004+01:00

Torajové jsou etnikum žijící v oblasti zvané Tana Toraja (Zěmě Torajů). Jde o hornatou oblast zeměpisně ve středním Sulawesi (jak je to podle správního dělení zatím tápu:-). Samozřejmě někteří Torajové žijí mimo oblast, na jiných ostrovech, ve velkých městech, například v hlavním městě Indonésie, Jakartě. Torajové mají svoji výjimečnou bohatou kulturu projevující se v různých oblastech lidského konání. Většina Torajů jsou praktikující křesťané – protestanti, katolíci nebo třeba také adventisté sedmého dne. Křesťanská víra byla v oblasti ve velkém aplikována Nizozemci zhruba před 200 lety. Do té doby mělo etnikum svou animistickou víru, která ale dodnes, spíše v podobě tradice, ovlivňuje některé aktivity.

Tradiční obydlí

Tradiční torajský dům se jmenuje tongkonan. Jde o vysoké dřevěné obydlí postavené na kůlech. Oproti samotnému obytnému prostoru je střecha mohutná, na koncích zahnutá směrem nahoru. Tvar střechy tak připomíná buvolí rohy. Možná, že je tato asociace automatická vzhledem k tomu, že všude kolem sebe vidíte právě buvoly, kteří také hrají významnou roli při pohřbu. Údajně však má toto prohnutí připomínat tvar lodí, na kterých kdysi předci Torajů připluli z Číny. Okna i vstupní dveře tongkonanu jsou malá. Uvnitř domu je prostoru poskrovnu. Přízemí domu tvořené mnoha dřevěnými pilíři dříve sloužilo pro ustájení dobytka. Dnes už tak tomu ale v mnoha případech není, nebo se dokonce přízemí přizpůsobí pro obývání. Kromě tongkonanů mají velice podobný tvar i rýžové sýpky, kterých na hodně místech můžete vidět mnohem větší počet než samotných tongkonanů. Sýpky jsou menší a stojí na čtyřech válcovitých kůlech. Tongkonany připomínají i pohřební máry, které se používají pro přesun rakve zesnulého na pohřebiště. Všechny tyto konstrukce mají krásná zdobení nejčastěji v hnědé, černé, červené a bílé barvě.

Pohřeb

Zřejmě nejdůležitější rituál v životě Torajů souvisí se smrtí. Pohřební slavnost Torajů je na naše poměry pompézní záležitostí. Nejde však o to, že by se Torajové hlavně chtěli před svým okolím předvést v tom nejlepším světle, celá záležitost má svou důležitou duchovní stránku. Torajové věří, že duše zemřelého se dostane do nebe prostřednictvím vodních buvolů, kteří proto musejí být obětováni. Buvoli jsou ale velmi drazí a zdaleka ne každý si je může dovolit. Obecně se dá říct, že zesnulý se pohřbí teprve, jsou-li k dispozici dostatečné finance na řádnou oslavu a s ní spojený nákup buvolů. Čím více obětovaných buvolů, tím větší prestiž a také větší šance zesnulého dospět nebeského pokoje. Tradiční slavnost trvá obvykle čtyři dny, během nichž se schází celá široká rodina, známí, přátelé, sousedi. Kolem domu se staví bambusové konstrukce pro návštěvníky, kteří pak přinášejí dary. Obětují se buvoli, porážejí prasata, neustále se vaří. Než jsou buvoli obětováni, může být také organizován buvolí zápas. Během těchto několika dní je v domě rodiny zemřelého vystavena rakev s jeho ostatky. V době od úmrtí do pohřební slavnosti je zesnulý považován za nemocného, nikoliv mrtvého. Aby tělo mrtvého během této doby nevydávalo nepříjemný zápach, je napuštěno formalínem.
Poslední den slavnosti se rakev se zesnulým odnese k rodinné hrobce. Přestože pohřební rituály nesou výrazné prvky animismu, samotný akt pohřbívání se naopak řídí křesťanskou tradicí, takže pohřbu se například běžně účastní kněz.

Pohřebiště

Torajové obecně nepohřbívají své mrtvé do země. Důvod je jednoduchý. Do rakve s tělem se dávají předměty, které ho během života provázely. Může jít o oblečení, boty ale taky šperky. A právě kvůli cennostem bývaly v dřívějších dobách hrobky vykrádány. Torajové proto začali své mrtvé pohřbívat do hrobek vytesaných ve skalách. Možností k tomu opravdu hodně, protože oblast je přímo prošpikovaná skalami či obrovskými valouny. Ve skále se vytesá obrovský prostor, kde se údajně vejde i dvacet rakví. Otvor do hrobky je ovšem malý s dřevěnými dvířky. Do takového hrobky se ukládají rakve s těly příslušníků jedné rodiny. Ve skále ale většinou bývá hrobek víc. Jde tedy o rodinnou hrobku, kde se „sejde“ celá široká rodina s mnoha pokoleními. Součástí některých hrobek, jako je tomu např. ve vesnici Lemo a Londa jsou i dřevěné sošky Tau Tau, které znázorňují zemřelého. Tyto sošky jsou vystavené na „balkoncích“ v blízkosti vstupu do hrobky. Výroba sošky Tau Tau je nákladná záležitost, takže si ji mohou dovolit jen ti bohatší. Navíc nejlepší dřevo na výrobu těchto sošek je ze stromu Chlebovník (anglicky Jackfruit), které je taky velmi drahé, ale taky velmi kvalitní. S vývojem nástrojů na výrobu dřevěných sošek se vyvíjí i jejich výraz. Dnešní sošky už jsou velmi realistické a tvář zesnulého zachycují celkem věrohodně.
Ve vesnici Londa nejsou typické skalní hroby. Rakve se před stovkami let zavěšovali na skalní stěnu. Postupem času ale rakve jen tak leží na kamenech, ve skalních otvorech nebo uvnitř skály, v jeskyni.
Například ve vesnici Kembira je k vidění naprosto jiný způsob pohřbívání, do kmene stromu.
Strom dříve sloužil jako pohřebiště nemluvňat. Jejich tělíčka byla dostatečně malá, aby se vešla do kmene stromu. Vytesaný otvor se potom uzavřel „dvířky“. Strom v Kembiře už údajně pojmul 175 dětí. Dnes je k vidění už jen pár dvířek, nejstarší otvory se pomalu samy uzavřely.
Ve vesnici Bori jsou zase pohřební menhiry. Kromě nich je na místě i několik skalních hrobů. Bori je místo, kde se už po generace pohřbívají členové jedné rodiny z vyšší vrstvy. Každý menhir značí jednoho zesnulého. Výška menhiru je dána počtem obětovaných buvolů a věkem zesnulého.

Jiná Indonésie

2009-11-30T10:24:00.001+01:00

Pozdě večer jsme v Makassaru, městě na jižním pobřeží ostrova Sulawesi (Celebes). Hotelovými auty jedeme po téměř prázdné dálnici do centra města. Ještě není ani deset hodin večer, ale v ulicích je liduprázdno. A taky tma. Časté odstávky elektřiny jsou na Sulawesi zřejmě běžné, jak se později přesvědčujeme i v Rantepau. V našem, jednoznačně zatím nejlepším hotelu, ale všechno funguje jak má. Dokonce hotelová restaurace má otevřeno nonstop. Toho ale nikdo z nás nevyužívá, jsme z toho celodenního cestování utahaní jak psi.
Ráno nás čeká bohatá snídaně a po ní pro najatý autobus, který nás z přímořského Makassaru zaveze víc na sever, do horské oblasti, kde žije kmen Toraja.
Už za Makassarem zjišťuju, jak je tu všechno jiné. Úplně jiná Indonésie. Největší změnou jsou dřevěné domy na kůlech se zrezivělými plechovými střechami. Do prvního patra vedou velké dřevěné schody na přední nebo boční straně domu. Některé domy už prodělaly přestavbu a kůly v přízemí se schovaly za zdi. Naprostou většinu střech domů pak zdobí „růžky“ ve tvaru V.
Země je vyprahlá, šedivá. Spolu s plechovými střechami domů dělá dojem chudoby.
Hned za Makassarem se rovina na chvíli střídá s nízkým pohořím připomínajícím rozviklané zuby. Zbytek první poloviny naší cesty, která končí ve městě Pare Pare na západním pobřeží, pak vede přes nížinnou oblast, téměř neustále kolem moře. V Pare Pare obědváme v restauraci s vyhlídkou na město a záliv. Město z té výšky nevypadá o moc líp než vesnice, kterými jsme projížděli. Zrezivělé vlnité plechy nechybí ani tady.
Od Pare Pare už jen stoupáme. Pomalu se blížíme k horské oblasti, která je domovem Torajů. Přestože měla cesta trvat osm hodin, díky přes hodinu trvající zastávce na oběd, se nám protáhla. Ještě za světla přijíždíme ke vstupní bráně do Tana Toraja, okresu v severní části provincie Jižní Sulawesi. Už samotná brána je v torajském stylu. Na střeše moderní bíle zděné stavby se tyčí tradiční dřevěný torajský dům.
Už za tmy vjíždíme do městečka Rantepao, správního centra okresu Tana Toraja a výchozího bodu všech turistů dychtivých po poznání torajské kultury. Na tři noci se ubytováváme v příjemném hotýlku v torajském stylu v centru města, hned naproti kostelu. Hned první večer, stejně jako ty následující vypadává elektřina, ale náš hotel má naštěstí generátor, takže po tmě nezůstáváme.

Vyrážíme na východ – Bromo a Kawah Ijen

2009-11-27T11:50:00.006+01:00

Pátý den zájezdu definitivně měním pohodlí svého pronajatého podkrovního pelechu (jinak řečeno skladiště) a vyrážím s naší skupinou rozdělenou do dvou minibusů na cestu směrem na východ. Na Bromo jedeme celý den. Cesta z Probolingga do nejvýše položené vesnice Cemara Lawang je už za tmy. V Cemara Lawang to žije, slaví se velký hinduistický svátek. Vesnice je totiž v oblasti výjimkou, žije tu velká skupina hinduistů. V hotelu Cafe Lava, kde jsme ubytovaní, si dáváme společnou večeři a jdeme na kutě. Kolem čtvrté hodiny ranní na nás už čekají objednané tři džípy. Před vstupní branou do parku je drobná zácpa. Celkový obrázek o počtu turistů dychtivých vidět východ slunce, si ale uděláme až na vrcholu Gunung Pananjakan s vyhlídkou na písčité pole, zvrásněný kužel sopky Gunung Batok, kouřící Gunung Bromo a nejvyšší sopku Gunung Semeru v pozadí. Přijeli jsme sice jako jedni z posledních, ale každý má šanci procpat se davem tak, aby udělal pěknou fotku. Pro mě je focení taky povinné, poprvé na Gunung Pananjakan v lednu jsem viděla tak akorát mlhu.
Z vyhlídky jedeme stejnou rozbitou cestou zpátky do obrovského kráteru s písčitým dnem. My jedeme dolů, jiní se ještě pořád škrábou nahoru. Indonésan věří své motorce natolik, že ji nutí dělat úkony nadpozemské síly. Že se s motorkou neupravenou pro podobný terén boří v písčitých dunách nebo ne a ne vyjet stoupání, které je i pro silné auto výzvou, nevadí. Dá-li bůh, zvládneme to.
První kolo máme za sebou. Naše tři džípy zaparkovali, stejně jako všechny ostatní, v písku pod Gunung Batok. Čeká nás kolo druhé. Překonání překážky v podobě písku, do nějž se boříme a jež dýcháme z plna plic, protože jej víří všudypřítomní koníci a občas i nějaký blázen na motorce. Cílovou páskou je poslední schod vedoucí na okraj kráteru Broma. Dobrý, pár fotek, pár slov prohozených s několika studenty a jdu dolů. Zase něco málo toho písku mezi zuby a druhé kolo končí.
Co je lepší? Lednové Bromo s mlhou a bez turistů (celkový počet maximálně deset) nebo listopadová krásná vyhlídka, písek v puse a očích (tehdy v tom lednu i docela pršelo, tak nebylo tak sucho) a hlava na hlavě?
Třetí závěrečné kolo je nejpříjemnější - snídaně a káva v hotelové restauraci, odpočinek.
Dopoledne nasedáme do minibusů a frčíme dál na východ. Cíl dne – Arabica homestay na planině Ijen, Východní Jáva.
Oba naši řidiči mají ten den nějaké prapodivné vzdorovité chování, ani vyčůrat by nás nenechali. To nejpodstatnější jim jde ale dobře, což oceňuju v poslední části cesty od vesnice Sukosari do vesnice Sempol nedaleko samotného Kawah Ijen. Příšernou strmou cestu s minimem asfaltu a hromadou kamení řidiči zvládají bez problému.
Opět za tmy přijíždíme do vesničky Sempol, která je obklopena obrovskou kávovou plantáží.
Z plánovaných dvou nocí v Arabica Homestay je jen jedna. Psí oči domestikovaných švábů bohužel celkový dojem z ubytování nevylepšily.
Kolem půl deváté ráno už jsme na parkovišti pod Kawah Ijen (2386m.n.m). Ivica dnešní výstup vzdává. Nedivím se, včerejší Bromo na ni bylo moc. Zbytek skupiny se i s Ivanou, která si pomáhá dvěma trekovými holemi (osobně jsem si myslela, že to Ivana až nahoru nezvládne, ale byla skvělá) postupně šplhá do kopce. Už hodně dlouho nepršelo, cesta je prašná, hlavně na zpáteční cestě dolů to pěkně klouže. Každých pár metrů míjíme nosiče síry, jak se malými krůčky ale rychlým tempem šinou dolů nebo odpočívají podél cesty. Občas padne žádost o sušenky či cigarety. Těmhle chlapíkům bych klidně dala víc, kdyby bylo co. Oproti babkám z Diengu si to opravdu zaslouží.

V kráteru Kawah Ijen jsou velmi silné sirné výpary, které se kondenzují, a tak postupně dávají vzniknout neustále přibývající mase pevné síry. Tu v hrozných bezpečnostních podmínkách dělníci těží na dně kráteru, u tyrkysového jezera. Žádná mechanizace, žádná bezpečnostní opatření. Dělníci si proti sirným výparům pomáhají jen šátkem nebo tričkem přes obličej, případně ho mají navlhčený stisknutý mezi zuby. Na Kawah Ijen údajně (informace samotných dělníků) pracuje 300 – 400 mužů (a často i dost mladých kluků). V podstatě všichni dělníci pocházejí z města Banyuwangi několik desítek kilometrů od Kawah Ijen na východním pobřeží Jávy. V jednu hodinu ranní je sem navozí náklaďáky a jde se nahoru, práce začíná. Samotný proces těžby jsem neviděla, tak můžu popsat jen následné nošení nákladu dolů k parkovišti.
Většina dělníků za den (do brzkých odpoledních hodin) snese dva náklady, přičemž jeden má zhruba od 50 do 80, 90 kilogramů. Někde se dokonce píše i o 100 kilogramech. Sirný náklad nesou ve dvou koších spojených bambusovou tyčí opřenou o rameno. Aby za ten den nemuseli dvakrát celou štreku nahoru k okraji kráteru, sestoupit do něj a zase dvakrát dolů k náklaďákům, snášejí oba náklady postupně. Vždy jeden odnesou o nějakých pár set metrů dál, odloží jej podél cesty a jdou zpátky pro druhý. Takhle postupně poodnášejí oba náklady nejdřív ke stanici kousek pod vrcholem, kde se náklad předběžně zváží a dělníci dostanou doklad o váze. Pak je čeká horší, prudší a delší část cesty směrem dolů.
Výplata za náklad o váze 80 kg je zhruba 40 000Rp (necelých 80 Kč). Na naše poměry je to částka směšná, na indonéské poměry dobře placená práce…ale za jakou cenu. Starší dělníci, se kterými jsem mluvila, na Kawah Ijen pracují dvacet i víc let. Běžně tu nosí síru do věku kolem 50 let.
Mrzí mě, že jsem si nevyfotila mladého nosiče s výrazně žlutými řasami nebo potetovaného nosiče blázna, který chtěl odstranit jedno své nepovedené tetování na rameni rozžhavenou žehličkou.

Je znát, že v Jogje žádný větší pohyb nemám, takže se udýchaná a upocená došourám k vážicí stanici. Zbytek cesty k okraji kráteru je už v podstatě po rovině. Příroda okolo je nádherná, ale co teprve samotný kráter a jezero v něm! Nakonec zjišťuju, že to až taková oběť nebyla vyšplhat se tady k té kráse. Po cestě i tady nahoře potkáváme několik dalších turistů. Dvě holky a později i dva kluky vidíme, jak vystupují z kráteru. Chtěla bych se taky podívat tam dolů, jak se těží síra. Ale vzhledem k tomu, že už jen cesta tam a zpátky může trvat i dvě nebo víc hodin a dole bych nejspíš neměla co dýchat, z výletu sejde.
Sestup dolů k parkovišti je zapeklitý oříšek. Prašná cesta strašně klouže. Na zadku jsem ale neskončila.
Ještě chvíli posedět ve warungu na parkovišti, kde jednoznačně chuťově vede smažený banán a po čichu smradlavý durian, do kterého se pustil Libor. Jeho vlastní dojmy v clanku:
http://novotnyo.blog.idnes.cz/c/112180/Dobre-prase-vsechno-spase-aneb-co-se-vse-da-jist-III.html
Jedeme vyzvednout naše zavazadla do Arabicy, uděláme pár fotek na kávové plantáži a asi po dvou hodinách jízdy dorážíme do Bondowosa, města v nížině západně od Kawah Ijen.
Palm Hotel v Bondowosu je pěkný, s bazénem a strašně milým personálem, který mi dobíjí kredit přímo z vlastního mobilu.
Druhý den v osm ráno vyrážíme směr letiště v Surabaye. Na letišti máme spoustu času, protože se trochu změnil letový řád a navíc má naše letadlo asi hodinové zpoždění. Kolem půl osmé večer konečně odlétáme.

Tam, kde bydlí bohové, smrdí síra, lidé mají tváře ošlehané větrem a žádné vychování

2009-11-27T11:38:00.003+01:00

Na planinu Dieng nacházející se asi čtyři hodiny jízdy autem severozápadním směrem od Jogjakarty dorážíme kolem poledne. Ve dvou tisících metrech nad mořem je příjemná teplota a trochu fouká vítr. Planina Dieng nabízí několik hinduistických svatyň ze 7. a 8. století a velice zajímavou krajinu vulkanického původu. Turisticky zajímavá místa jsou od sebe vzdálena jen pár kilometrů. Něco se dá ujít pěšky, jinam se můžete pro nedostatek času nebo vlastních sil dopravit autem nebo motorkou.
My jsme od parkoviště vyrazili po svých k jen pár metrů vzdálenému komplexu menších svatyň Arjuna komplex. Odtud po chodníčku ke svatyni Candi Gatutkaca a muzeu, které bylo zavřené. Pak i přes varování našich řidičů, že je to strášně daleko, asi ke kilometr vzdálené svatyňce Candi Bima. Odtud jen pár kilometrů po silnici autem ke Kawah Sikidang, což by měl být, jak indonéský název napovídá, kráter, ale na místě se to tak jasně nejeví. Když tedy pomineme tu díru v zemi, kde to pěkně vře. Přesněji obrovská masa šedého bahna, která se v tom kotli neustále vaří a její silné výpary znemožňují udělat kvalitní fotku. K dotvoření atmosféry o pár metrů dál na svahu unikají už v malé míře ze skulinek další sirné výpary zanechávající na kamenech žlutý sírný povlak. No a poblíž parkoviště jsem ještě objevila vařící kaluž s odpadky. Těžko říct, jestli tam kaluž bude, až se tam stavíte vy:-)
Čas nás tlačí, takže zase popojedeme pár kilometrů auty k poslední zastávce, tyrkysovému jezeru Telaga Warna. Zatáhlo se a je trochu zima (jen mě), ale jdeme se projít kolem jezera. Tu samou cestu si razí i místní z jedné vesnice do druhé. Nejdřív potkáváme pár starších ženských. Stejně jako všichni ostatní z této oblasti mají pěkné červené tváře, snad bych si je i vyfotila, ale jsou drzé jak opice. Ani se nezastaví, ale indonésky vykřikují jen tak do větru, ať jim my, bílé tváře, dáme peníze. Pohoršuje to samozřejmě jen mě, když ostatní nerozumí.
Začíná mírně pršet, ale my už se pomalu vracíme zpátky do Jogji. Škoda, že jsme toho na Diengu nestihli víc.

Dvacetidenní lenochovy zájezdové aktivity

2009-11-27T10:18:00.001+01:00

Tuhle jeden můj bývalý spolužák z gymnázia, kterého jsem neviděla roky, zodpověděl na sociální síti Facebook otázku „Myslíš, že je Katka Kulhánková líná?“ Odpověď zněla „Ne“. To se světě podiv. A já (a určitě spousta jiných) vždycky myslela, že ano. Asi udělalo dobrý dojem to, že lenoším tak daleko od rodné vlasti, v Indonésii. Už to, zdá se, je heroický výkon. Ale dobře, děkuju ti Vašku za kompliment.
Tak tedy lenoch (nebo lenoška?) zase trochu ukrojila z toho, co ještě v Indonésii neviděla (a že toho ještě sakra hodně zbývá) a vydala se se skupinou 16 vesměs milých lidiček (to abych některým nekřivdila) na 20denní poznávací zájezd vytvořený mystifikátorem Honzou Pospíšilem z China Tours. Já, lenoch, jsem dělala křoví a občas ve stresu narychlo sjednávala nějaký ten autobus či odšvábený hotel, který ještě nestačil nadobro zplesnivět.
A kde jsme se to teda vyskytovali? Tak trochu na Jávě, tak trochu na Sulawesi, tak trochu na Bali, asi nejvíc na pidi ostrově Gili Meno a nejmíň na Lomboku (asi dvě hodiny). A kromě toho ještě kdesi v oblacích a houpavých mořských vlnách.
Pro přesun z místa na místo bylo občas použito vlastních sil, ale většinou jsme si hověli a masírovali své zadky v autobusech, minibusech, letadlech, dřevěných loďkách, trajektu a někdo využil i becak (indonéská rikša).
Lenoch se občas potil jako nikdy (ať už následkem vysokých teplot ovzduší či několika stresových situací, které si v podstatě přivodil sám), po dlouhé době mu ztmavla kůže a někde už i sloupla, viděl, slyšel a zažil to, co nikdy předtím a pěkně si to celé užil. Ale jak se říká, všude dobře doma nejlíp.
Něco málo z toho mála, co lenoch viděl, slyšel a zažil, se vám pokusím v několika dalších příspěvcích přiblížit.

Nová fotogalerie

2009-11-25T12:23:00.002+01:00

Nových fotek stále přibývá a tak bylo nutné zřídit nový účet pro novou fotogalerii. Odkaz na ni najdete po pravé straně spolu s tím původním. V původní a teď i nové fotogalerii najdete obrázky z cest po Jávě, Sulawesi, Bali a ostrůvku Gili Meno. Později přidám i články.

Znamení oběsit se

2009-10-26T11:33:00.001+01:00

Začalo to zcela nevinně. Na čtvrtek dopoledne jsem měla v kampusu university Gadjah Mada domluvenou schůzku s Kiki, zatím druhým zájemcem o soukromé hodiny holandštiny. Vyrazím z domu, je vedro k padnutí. Na ulici Parangtritis, kde se dá nastoupit na autobus, který jede přímo k UGM, se během posledních pár dní dělá nová silnice. A tohle ráno položili poslední pás asfaltu. Je jasné, že jsem se stala jeho obětí. V žabkách, které jsou po tomhle incidentu už opravdu na odpis, jsem byla kvůli kolu postavenému přes celou šířku chodníku donucena udělat pár kroků na tomhle lepidle. Žabky se skoro rozpadly, chodidla černá jak fix s přilepeným štěrkem. Provést základní opravy na sandálech a celá upocená běžet na autobus. Od této chvíle až do brzkého odpoledne jsou sandály díky tomuhle spojovacímu materiálu součástí mého těla. V kampusu dorazím na dohodnuté místo, a píšu Kiki, s níž si píšu už možná pár týdnů, že jsem na místě. Během psaní si nemůžu nevšimnout zdálky přicházejícího dlouhána s dlouhými vlasy, které vlají ve větru. Nestačím odeslat a dlouhán stojí u mě. Tak tohle je Kiki. Dlouhý vlasy jako většina místních holek má, jen zbytek podoby má mužské rysy. Zasměju se nad nedorozuměním, Kiki už tolik ne, a ještě než si sedneme, představuje mi Ayu, asi kamarádku z ročníku. Nenápadná malá oplácaná s brýlemi a rovnátky, řekla bych ošklivá. Během asi dvouhodinového rozhovoru na různá témata dochází řeč i na těhotenství Ayu. Aha, myslela jsem, že to břicho je normální stav. Po delší době se tohle téma zase stává aktuální, když se s Kikim bavím o jeho časových možnostech. Kiki se totiž musí o Ayu hlavně po porodu řádně postarat. Aha, Ayu zdaleka nebude jen kamarádka z ročníku, ale budoucí matka Kikiho potomka. Musím konečně zahodit ty povrchní předsudky, že k pěknému klukovi patří pěkná holka.
Ale k věci. Kiki právě vystudoval bakaláře na filosofii a teď začíná magisterské studium na antropologii (v Indonésii je tohle možný). Trochu se bavíme o jeho oboru a on mi začne vyprávět o tajemném jevu vyskytujícím se právě v yogyakartské provincii. Co se nedozvím od něj, si pak najdu na internetu.
Nejen podle Kikiho ale i podle statistik dochází na ostrově Jáva k nejvíce sebevraždám na počet obyvatel právě v téhle provincii a konkrétně v okresu Gunung Kidul, východně od Jogji. Za sebevraždami podle místních stojí ohnivá koule zhruba velikosti fotbalového míče s červeně zbarveným ocasem. Tomuhle jevu místní říkají „pulung gantung“. Slovo „pulung“ prý v javánštině znamená záblesk světla, které dotyčné osobě odnímá moc nad sebou samým. Slovo „gantung“ znamená viset, pověsit. Druhé slovo jasně vyjadřuje, co údajně ohnivá koule způsobuje. Koule je prý často k vidění v nočních hodinách, jak se pohybuje nad krajinou a občas spadne na střechu nějakého domu. Ten, kdo v tom domě bydlí, to má spočítané. Oběsí se. Ať už je to člověk mladý, starý nebo dítě školou povinné. Výrazný počet sebevražd v okresu je zaznamenáván už několik desetiletí a místní opravdu věří, že za nimi stojí pulung gantung.
Pro ilustraci jeden z příběhů:
Turikah, která byla delší dobu nemocná, požádala matku, aby jí koupila ovoce. Šedesátiletá vdova Mbok Tumikem šla tedy na trh. Když se vrátila, našla dceru oběšenou kusem látky u dřevěného stropu jedné z místností domu. Podle sousedů předtím do domu uhodila ohnivá koule s červenozeleným ocasem, která podnítila Turikah k tomuto činu. Toto se stalo 9. září 1989 ve městě Wonosari v okrese Gunung Kidul. O několik měsíců později se stal dům paní Tumikem dějištěm dalšího neštěstí. Pomocí pruhu látky se oběsila další dcera, Solinah. Paní Tumikem přemýšlela nad zbouráním domu, ale kde by potom s rodinou bydlela. Varianta prodeje domu taky nebyla reálná. Kdo by koupil dům, kde se staly dvě sebevraždy. A tak vdova, aby předešla dalšímu neštěstí, začala spávat před dveřmi do domu.
Dosud nikdo věrohodně nevysvětlil příčinu sebevražd v okrese, které se vyznačují stejným způsobem provedení. Psychiku lidí ale může ovlivnit například jejich ekonomická situace. Okres Gunung Kidul je známý jako velmi chudá oblast, kde je v období sucha nedostatek vody. V šedesátých letech minulého století oblast trpěla neúrodou a hladem.

Brainwashing po Indonésku

2009-10-17T11:57:00.002+02:00

Je hloupost myslet si, že pleťový krém určité značky vám zaručí šťastný vztah s vaším milým, který vyvrcholí svatbou jako z romantického filmu. Přesto přesně toto s mírnou nadsázkou vám naservíruje indonéská televizní reklama.
Co nabízí televizní reklamy v zemi České republice vzdálené nejen tisíci kilometry ale i kulturou?
Cigarety. V zemi, kde je kouření téměř národním sportem, nemůže chybět jeho popularizace. Nikdy jsem to nepočítala, ale tipla bych si, že reklamy na cigarety by klidně mohly tvořit polovinu všech vysílaných v televizi. Taková reklama vám toho kromě povinného závěrečného upozornění, že kouření způsobuje určitá zdravotní rizika, nic moc neřekne. Cigaretu samotnou natož vdechování nikotinu s patřičným blahým výrazem ve tváři ale v reklamě neuvidíte. Je to totiž zakázané. Tento druh reklam se omezuje pouze na indonéské značky hřebíčkových cigaret kretek a v menší míře běžných cigaret bez příchutě rokok putih. Být spojován s cigaretami tu zřejmě není žádná ostuda, což dosvědčuje i indonéská popová hvězda, zpěvák Nidji, který se stal tváří reklam největšího místního producenta tabákových výrobků, společnosti Djarum. A zřejmě není ani ostuda tahat do takového biznisu Pražskou filharmonii, jejíž produkce zaznívá v jedné z reklam pro Djarum právě ve spojení s písničkou od Nidjiho.
Jiný kraj, jiný mrav, a taky jiná politika....tady vedou cigarety. U nás je to zase pivo. Ale přece jen, pití piva v rozumné míře vám žádné zdravotní problémy nepřinese, spíš naopak.
Indonésie je muslimská země, takže alkohol do reklamy nepatří. A to ani nejrozšířenější místní značka piva Bintang.
Přemýšlím, jestli už jsem v Indonésii viděla reklamu na auto. Samozřejmě na komunikacích se auta vyskytují zcela běžně, ale přece jen jejich počet výrazně přesahují motorky. Ovšem i ty se v tom mumraji reklam ztrácejí.
Elektronika a domácí spotřebiče v reklamě taky nejsou téměř k vidění. Naopak mobilní operátoři jsou v televizi jako doma.
Prací prášky, prostředky na mytí nádobí a kosmetika. To je stálice asi všude. Praní prádla je doménou rozněžnělých maminek, které decentně kárají své potomky za špinavá trička, kosmetice zase vévodí holčičky s bělostnou pletí nebo jejich o trochu starší stejně vybělené kolegyně, které už se jistě proslavily v nějaké té indonéské telenovele. Bílá kůže vede. Takže pokud se reklamě na kosmetiku vyskytne nějaký jedinec s tmavším odstínem, je to právě ten, co potřebuje nápravu.
Krémy, sprchové gely, zvláčňující a bělící tělová mléka, šampóny, zubní pasty, občas nějaká ta menstruační vložka. Řasenky, rtěnky a tak podobně v reklamě nenajdete. Co možná zarazí, jsou stále populární tuhá glycerinová mýdla nebo tělová mléka místních značek, která by ve stejné podobě své místo v české reklamě nedostala. Ovšem tradice je tradice.
Jídlo a ingredience pro jeho přípravu jsou odrazem místních chutí. Sojové omáčky, ochucovadla typických indonéských jídel, olej na smažení. „Čínské“ nudlové polévky v pytlíku, které jsou u nás pořád něčím podřadným, jsou v Indonésii velmi populární.
Sladkosti jsou oblíbené mezi dětmi po celém světě, takže výjimkou není ani Indonésie. Pro nás asi nezvyklou kombinaci tvoří všelijaké sušenky se sýrovou náplní Proti gustu žádný dišputát, ale když v reklamě vidíte lesknoucí se oranžovou hmotu zahlcující město jako v béčkovém hororu, asi se vám oproti dětem v reklamě nebudou zrovna sbíhat sliny.
Indonésani milují kávu. Ale pozor, vůni čerstvě umleté černé kávy tu střídá vůně kopi susu. Jde o kombinaci kávy, mléka a cukru. A že cukrem se nešetří, je jisté. Kdo chce kávu bez mléka, prosím. Ale bez cukru se neobejdete. Indonéští výrobci nabízí nepřeberně možností, jak příjemně začít ráno nebo zvládnout pracovní poradu šálkem kávy z pytlíčku.
Další možností, jak si dodat energie, jsou energetické nápoje, které mají v reklamě taky své místo. Kromě nich pak i americká Coca Cola, Fanta a Sprite.
A samozřejmě i mezi Indonésany oblíbené americké fastfoody se nevyhýbají televizi. Mc Donald a KFC nabízí hovězí hamburgery a kuřecí křidýlka. Pizza Hut zase svoje přetučnělé slané buchty s nejnemožnějšími náplněmi, nejnověji s mangem.
Jestliže je český národ plný hypochondrů, co teprv Indonésani. Nepřehlédnutelnou část reklam představují ty na léky a potravinové doplňky. Kromě běžných léků na neduhy i Evropanům důvěrně známé se v reklamě velice často setkáte i s tradičním pomocníkem proti onemocnění lidově nazývaným masuk angin neboli chřipka či nachlazení. Sirup Antangin, jehož nezastupitelnou složkou je zázvor, seženete, stejně jako spoustu jiných běžných léků, i v tom nejmenším krámku na vesnici.
Určitě plus u mě získávají nekomerční reklamy za účelem prevence. Možná se nám zdá naprosto běžné mýt si ruce před jídlem, ale když vidíte, v jakých podmínkách žije většina populace Indonésie, dojde vám, že celonárodní osvěta je nutností.
Jiným nekomerčním sdělením si dělá reklamu stát, když s pomocí indonéské filmové herečky hlásí bezplatnost základního vzdělání.
V reklamách se objevují neznámé tváře, hvězdy showbiznisu či politici. Že ve dvou reklamách hraje dvojník Baracka Obamy asi pobuřuje jen mě.
I když reklamy obecně ráda nemám, už jen proto, že je jich až moc, přece jen jsem si v Čechách vždycky našla nějakou zajímavou, vtipnou, s dobrým nápadem. Tady mi to chybí. Indonéské reklamy jsou většinou nudné, připitoměle praštěné nebo nic neříkající. A televizní stanice jimi opravdu nešetří.

Vyřizování víz jako adrenalinový sport

2009-10-05T14:00:00.000+02:00

Nějakou tu historku z vízového oddělení ambasády cizího státu má dnes už téměř každý. Pokud je to zážitek negativní, většinou se týká zdlouhavého papírování, nekonečného čekání a třeba i zamítnutí.
Mě se nestalo ani jedno z výše jmenovaného. I přesto jsem si na Indonéské ambasádě v Singapuru vytrpěla svoje…
Upozornění: pokud jsem na vás až doposud dělala jen dobrý dojem, prosím nečtěte dál, mohl by se vám zkazit:-)

Proč jsem vlastně do Singapuru letěla? Roční studijní víza pro pobyt v Indonésii mi vypršela a já potřebovala získat nová. Protože už ale nejsem studentkou indonéské školy, potřebuju jiný druh dlouhodobějších víz. Ten nejpřijatelnější v mé situaci (chci být v Indonésii ještě rok) jsou víza Sosial Budaya, tedy sociálně kulturní víza. Ty vám na ambasádě vydají na 2 měsíce pobytu. Po těchto dvou měsících, pokud stále toužíte setrvat v Indonésii, jdete na imigrační oddělení (respektive několik dní před vypršením víz) a zažádáte si o měsíční prodloužení víz. Takto se dají víza Sosial Budaya prodloužit celkem čtyřikrát, tedy na maximální dobu 6 měsíců. Pokud si chcete po této době zažádat o nová víza Sosbud, celý proces se opakuje, tedy je zase potřeba vycestovat.
Poplatek za dvouměsíční víza, která vám vydají na ambasádě mimo Indonésii se zřejmě trochu liší. Co se týče KBRI (Kedutaan Besar Republik Indonesia – ambasáda indonéské republiky) v ČR, výši poplatku najdete na jejích webových stránkách. V Singapuru poplatek činí 65 SGD. Měsíční prodloužení víz na imigračním oddělení v Indonésii stojí asi 250 000 Rp (zdroje se trochu liší, sama jsem ještě o prodloužení nežádala).
Je možné, že i potřebné dokumenty pro získání víz Sosial Budaya se liší od ambasády. Tím nejdůležitějším, a pro všechny stejným je ale sponzorský dopis z Indonésie. Pozvat vás může vaše indonéská rodina, snoubenka, nějaká spřízněná organizace nebo i jen kamarád. V dopise se za vás zaručuje, a stvrzuje tím také, že se o vás během pobytu materiálně postará. Výpis z účtu nebo něco podobného, co by dokazovalo finanční způsobilost sponzora, se nevyžaduje.
Kromě zvacího dopisu KBRI v Singapuru požaduje originál vašeho pasu, kopii občanského průkazu (KTP) vašeho sponzora, jednu fotografii pasového formátu a vyplněný formulář. Aby se člověk jeho vyplňováním nezdržoval přímo na ambasádě, můžete si ho stáhnout na webových stránkách ambasády a doma vyplnit. Přestože informace na webu KBRI v Singapuru neříkají, že při žádání o víza Sosbud potřebujete zpáteční letenku nebo její rezervaci, pro jistotu jsem si rezervovala zpáteční let do ČR a údaje o letu vyplnila i ve formuláři.

KBRI v Singapuru přidělilo pasovému a vízovému oddělení celkem velký prostor v prvním patře rozlehlé budovy. Pro vyřizování víz jsou vyčleněny přepážky 3-6, i když stejně nejsou všechny využívány. Podle pokynů si po vyplnění formuláře (který už jsem naštěstí měla vyplněný z Indonésie) vezmete papírek s pořadovým číslem a čekáte. Uběhlo to celkem rychle. Připravila jsem si všechno potřebné a šla k přepážce. Tam se mi ovšem během několika vteřin na obličeji vytvořil zděšený výraz. Můj zvací dopis nesplňuje jednu pro ně velmi podstatnou náležitost. Moje a sponzorovy osobní údaje jsou vypsány ručně. A to se nesmí! Celý dopis (samozřejmě až na podpis sponzora) musí být tištěný. Sice neumírám, aby mi před očima proběhlo 26 let mého dosavadního života, ale jakési zmatené obrazy tam vidím. Jakýsi zkrat, totální zoufalost. Na návštěvu Singapuru jsem si vydělila nejkratší nutnou dobu. Pondělí – žádost o víza, středa – vyzvednutí víz, čtvrtek poledne – návrat do Indonésie. Žádosti o víza se podávají od 9 ti 12 hodin dopoledne. Vyzvednutí od 15 do 17 hodin odpoledne. Takže mám už dávno spočítané, že jestli přijde nějaký problém, nemám šanci změnit katastrofický scénář, prostě víza nedostanu a hotovo.
S paní u přepážky se hádám snad pět minut, prosím, vysvětluju. Nic nepomáhá. Ona je to v podstatě osoba nápomocná, jen ji zdržuju. Radí mi, ať bělobou přetřu ručně vypsané části a ty pak přetisknu. Ale jak sakra!!! A kde???
Nezbývá, než se sklíčeně odšourat od přepážky na nějaké klidnější místo.
A tam začíná plán na záchranu celé akce. Proč jsem s sebou tahala těžký laptop? A flashdisc? Potvrzuje se mi, že všechno má své důvody, které předem neznáme.
Na flešce mám vzor zvacího dopisu. Zaměstnankyně v jiném patře se s výrazem ubožáka ptám na možnost tisku. Bohužel to není možné. Jediné, co pro veřejnost ambasáda nabízí je xerox a udělání pasových fotek.
Už v Indonésii jsem si při hledání svého sponzora připadala jako ti chudáci z filmů, kteří žádají o zelenou kartu do USA a jsou pro to ochotni udělat cokoliv, ale teď se scénář podobá ještě víc.
Sedám si na lavičku před budovou, z krosny vytahuju laptop, zasouvám flešku a rychle přepisuju všechny osobní údaje. Na recepci se ptám na nejbližší tiskárnu, xerox. O ničem neví. Okolí ambasády je plné luxusních mnohapatrových hotelů, soukromých vil a bytových resortů. Běžné služby v nedohlednu. Před ambasádou beru taxíka a prosím řidiče, ať mě zaveze na nejbližší místo, kde bych mohla tisknout. Vysazuje mě o pár ulic dál u nějakého shopping mallu. Tiskárna ale nikde. Dvakrát procházím budovu, ptám se. Nic. Prý ale o blok dál, snad. Rychle, jak jen to s těžkou krosnou jde, procházím kolem přízemí bytového komplexu zjevně s většinou obyvatel čínské národnosti. Moc nechápou, kde jsem se tam vzala. Dlouhá řada s obchůdky, zubní klinikou, masáže…a printing! Je už skoro půl dvanácté, když se dostanu na řadu. Vytisknout dopis, dost nepovedeně zf…. sponzorův podpis, a pro jistotu okopírovat (asi si naivně myslím, že černý zf…… podpis bude míň nápadný). Platím pár drobáků a uháním hledat taxi. Naštěstí hned jedno zastaví, i když se mi zdá, že mimo vyznačená místa moc šancí na jejich odchycení není. Ani ne za pět minut jsem zpátky na ambasádě a jdu na řadu. Naštěstí k jiné přepážce. Slečna si vše potřebné beze slova bere, zastaví se jen u mého českého pasu, ale po krátké debatě s kolegyní, pokračuje v kontrole a tak po dvou minutách, co jsem u přepážky, všechno zakončí větou „ve středu si přijďte pro víza“ a dá mi nějaký doklad pro uhrazení poplatku za víza. Na kase platím 65 SGD a je hotovo.
Žádné dlouhé čekání, žádné zádrhely. Vyřízeno ani ne během pěti minut.
Nejdřív jsem si nadávala za lenost jet z letiště metrem a pak se nějak dopravit k ambasádě. Mohla jsem ušetřit 36 SGD! Ale to byla moje cena za víza. Než bych se pomocí metra se dvěma přestupy dostala na stanici nejbližší ambasádě, pak hledala taxi nebo šla nedej bůh pěšky, tak mi nikdy nezbude tolik času na všechno to vyřizování.
Mám všeho plný zuby, jsem utahaná, zpocená a teprve mě čeká cesta k hostelu. Taxíka už si samozřejmě neberu, a vydávám se pěšky hledat nejbližší stanici metra. To abych si to vychutnala až do dna. Je děsné vedro, oblečení a vlasy propocené. Mezi těmi mrakodrapy a naleštěnými auty se v téhle situaci opravdu necítím nejlíp. Na hlavní nákupní třídě, kde jsou všichni jak ze škatulky, je to ještě horší. Stanice metra je neznačená (což mě právě v Singapuru zaráží při všech těch upozornění a značení), takže ji míjím. Naštěstí se mě po mém už aspoň desátém dotazu na MRT ujme sympatický cizinec (nakonec z něj vypadne japonský-vůbec tak nevypadá-manažer sushi restaurace v Tokyu, který se přijel podívat na závody F1), který mě doprovodí ke stanici. Dostávám od něj vizitku, to asi kdyby se mi náhodou někdy zadařilo podívat se do Japonska :-), a loučíme se.

Ve středu kolem druhé odpolední už čekám na recepci ambasády. Mají tu opravdu pevná pravidla. Kdo si jde pro pas nebo víza, dovnitř ho pustí až o půl třetí. Pak si ale stejně počkáte ještě půl hodiny v čekárně, než se otevřou přepážky. Z automatu už žádné pořadové číslo nevydolujete, takže se čeká ve frontě tak, jak kdo přišel. Víza vydává paní, která mě v pondělí nemile překvapila. Obličej už si ale nejspíš nepamatuje a s úsměvem mi podává pas. A uvnitř moje nová blyštící se víza.

Doprava v Singapuru

2009-10-04T12:47:00.002+02:00

Systém městské dopravy má svůj řád, fungují tu autobusy, metro, hojně využívané taxíky a ferry, které vás dopraví třeba na blízký ostrov Sentosa. Autobusy, metro a dokonce i taxíky mají své zastávky. Na taxi ale samozřejmě můžete mávnout i mimo zastávku, a pokud máte štěstí, řidič vám dokonce zastaví. Já jsem bohužel kromě jedné výjimky neměla to štěstí, taxikáři mě drze ignorovali.
Že si taxikář přičte nějaký ten singapurský dolar za stání v areálu letiště, jsem čekala. Ale když mě vyplivl před Indonéskou ambasádou s taxametrem stagnujícím na čísle 20, a chtěl po mě 36 SGD, bylo přece jen nemilé překvapení. Číňan jen honem honem na vysvětlení dodal svojí legrační angličtinou „peek hours“ a radši rychle zmizel.
Autobusům jsem se radši vyhýbala a zaměřila se na metro. Ti, kdo už o Singapuru něco četli, určitě už znají pojem MRT nebo SMRT. MRT neboli Mass Rapid Transit je obecné označení Singapurského metra. SMRT, tedy Singapore Mass Rapid Transit značí městskou autobusovou dopravu. Já jsem se tedy radši SMRTi vyhýbala a jezdila výhradně MRTí.
V Bandungu mi sice český pár, který tam tento rok studuje na technické univerzitě ITB, jednoduše vysvětlil, jak si koupit lístek na MRT, ale přímo místě jsem přece jen trochu tápala.
Šikovný automat s dotykovou obrazovkou vám nabídne několik možností, jak jej využít. Tedy třeba koupit si obyčejný lístek na jednu cestu. Na obrazovce prstem ukážete na stanici, do které míříte, a automat vám spočítá částku, kterou za danou vzdálenost zaplatíte. Pak jen stačí vložit drobné a vypadne zelená čipová karta, kterou použijete při průchodu turnikety. V ceně jízdy je pokaždé 1 SGD jako záloha za čipovou kartu. Při výstupu v cílové stanici ji vrátíte zpátky. Na automatu vyberete, že chcete vrátit peníze, vložíte kartu, a vypadne mrňavý kovový singapurský dolar.
Všechno v Singapuru se řídí podle svých pravidel. Jak se zdá, na všechno jsou pravidla. Jak se chovat, jak se nechovat, co dělat pro vaše bezpečí a tak podobně. A tak je to i v metru. Na eskalátorech jsou nalepená varování, co nedělat při jejich využívání. Ve vlaku i ve stanicích si můžete přečíst, že přeprava smradlavého ovoce durian je zakázaná, kouření v prostorách MRT vás vyjde na pěkných 1000 SGD, a neujdou vám ani audio a video instrukce, co dělat, pokud uvidíte podezřelé zavazadlo. Různá upozornění a varování jsou velmi často uvedená v Singapuru nejpoužívanějších jazycích. Úředním jazykem je ale naštěstí angličtina. Opravdu kohokoliv jsem se během těch pár dní na něco zeptala, a že to bylo první den dost často, byl mi schopen odpovědět anglicky. Že mi třeba nebylo schopný neporadit nebo mu nebylo moc rozumět, už je věc jiná.

Singapur – multikulturní luxusní prádelna

2009-10-04T12:37:00.003+02:00

Čtyři dny, které jsem strávila v jihoasijském Singapuru, na poznání města určitě nestačí. A zvlášť pokud máte, nevím jak to nazvat, cestovní horečku či co, takže jste pořád unavení a všechno vás bolí, takže ta správná nálada na poznávání se nedostaví. Asi by bylo snadnější říct chřipka. Ale ne, nic takového si nemůžu připustit. Asi mi jen nedělá dobře časté střídání prostředí a teplot. Jogjakarta-Bandung-Singapur-Jogjakarta a to všechno během asi deseti dní. Autobus z Jogjakarty do Bandungu s teplotou uvnitř jako v mrazáku, venku samozřejmě vedro. V Bandungu pak zase spíš zima a jeden večer zmoknu…proč já ani po roce nevlastním deštník, který by se během několika dní nerozbil. Letadlo z Bandungu opět s teplotami blížícími se nule a v Singapuru zase přes 30. A v hostelu zase klimatizace řádně nadupaná. Vlastně můžu být ráda, že ještě žiju.

V Singapuru je opravdu horko. A vlhko. Někdo takový stav připodobňuje prádelně, nebo že prý celý den nosíte vlhké oblečení. To bych neřekla. Teda s výjimkou vlhkých míst, která na oblečení vzniknou působením potu. A že z vás leje!
Když si někdo rychle zvykne na levné poměry v Indonésii, Singapur mu udělá pořádnou čáru přes rozpočet. Ale není nutné žít právě v okolních, levnějších státech sousedících se Singapurem, abyste si všimli rozdílu v životní úrovni. Singapur je krásné moderní čisté město, kde je zřejmě ještě pořád nedostatek mrakodrapů a tak se staví další a další o sto šest. Ale nechybí ani zeleň, posekané trávníky, příjemné parky, palmy na terasách penthousů.
První dojem z multikulturního velkoměsta vyzní asi drobet politicky nekorektně. Řidič taxi, které mě veze z letiště na ambasádu je Číňan s legrační angličtinou, po cestě míjíme lesknoucí se bouráky s Číňany nebo bělochy (snad chápete, že všechny národnosti světa podle obličeje nepoznám). Na korbách náklaďáků sedí Indičtí dělníci. Ovšem druhý dojem už tak černobílý není. I mezi Indy vidíte boháče a mezi Číňany třeba kuchaře v jídelně. No a bílé, případně červeně spálené tváře patří do skupiny byznysmenů, managerů, jejich manželek, jejich dětí, bohatých turistů a baťůžkářů. A abych nezapomněla na Malajce, ty se tak nějak motají mezi tím vším.
Co by se dalo centru města vytknout? Až na to, že je to jedna velká snobárna, asi nic. Na pohled z vnějšku je to dokonalost sama. Nebo že bych tak tvrdě odsuzovala jen proto, že jsem si v Singapuru právem připadala jako sociální případ, zatímco v Indonésii už jen fakt, že máte bílou kůži, vám zaručuje zvýšenou pozornost místních a potýkání se s předsudky o bohatých zápaďácích? Ať už je to jakkoliv, se svými zelenými kapsáči jsem rozhodně „in“ nebyla. Asi bych si měla pro příští návštěvu pořídit džínovou minisukni a bílé tílko, tím aspoň nevybočím z řady…řady baťůžkářek.

Je to už rok

2009-09-11T06:42:00.000+02:00

Je to už rok a pár dní, co se v podstatě dovolenkuju v Indonésii. Posledních pár dní mě před spaním napadají myšlenky na vzdálený domov na druhé straně světa. Asi i kvůli tomu, že uběhla ta symbolická doba a člověk rekapituluje, co se během ní všechno stalo a přemýšlí nad tím, co se asi tak stane během toho roku následujícího, který bych tu ráda strávila, a jaké to bude, až se vrátím do Čech.
29. srpna mi uletělo (samozřejmě úmyslně) letadlo do Vídně a já od té doby čím dál tím víc řeším záležitosti spojené s prodlouženým pobytem. Koncem září odletět na pár dní do Singapuru, kde si vyřídím nová víza. Předtím ještě asi na týden do Bandungu, kde si musím na imigračním oddělení vyzvednout svůj pas s povolením bezplatně opustit zemi, otevřít si účet v jedné z indonéských bank (nemůžu provést v Jogje, protože můj průkaz o pobytu KITAS, který jakožto cizinka pro otevření účtu potřebuju, byl vydán právě v Bandungu), a dát si sraz s kamarády, které jsem víc jak měsíc neviděla. Mezitím vyřešit záležitost s bydlením, protože brzo skončí roční pronájem domu, kde právě bydlím. A vyřídit si nové zdravotní pojištění u indonéské Allianz. Do toho se možná konečně dostanu k soukromé výuce holandštiny. No a téměř každý den nějakým způsobem řeším přípravu zájezdu české cestovní kanceláře, který má proběhnout během listopadu. Na jednu stranu je to příjemný pocit, že se v indonéštině domluvím natolik, že ji použiju při rezervaci hotelu osobně, mailem i telefonicky. Na stranu druhou, ani jazyk někdy nepomůže v případě některých jednání, někdy prostě komunikace vázne z důvodů jiných. Že by za to mohla špatná technika?
Po třech měsících, co jsem v Jogjakartě a skoro z nebe nespadla kapka, nám posledních pár večerů začalo malinko krápat. To bohužel taky znamená větší vedro v noci a propocené prostěradlo. Večery, kdy jsem po dvou či třech hodinách klábosení v oblíbeném angkringanu téměř mrzla, jsou asi zase na dlouhou dobu pryč.
Jakoby symbolicky jsem svoje první dvě zemětřesení zažila právě po roce. No myslím, že dvakrát úplně stačilo. Ale to je bohužel jenom přání, s realitou nic nenadělám.
Na konci září letí domů Soňa, moje jediná česká spřízněná duše v Jogje, která bydlí jen pár metrů ode mě. Doposud pro mě byla součástí tohoto města, součástí skupiny společných kamarádů a známých. Budu si muset zvyknout. V srpnu do Jogji přijela díky programu Darmasiswa další Češka, ale do dnešního dne jsme se nepotkaly. Tak se to třeba změní, máme na to rok, co tu bude studovat.
Rýže jsem se ještě nepřejedla a dokonce mám dny, kdy si říkám, že bez rýže bych přece nemohla jít s klidným svědomím spát.
Turecký sed na podlaze už je pro mě tak běžná záležitost (i když ještě pořád po delší době ve stejné poloze nepříjemná), že nejspíš i po návratu do Čech budu mít nutkání sednout si na zem. Jenže tam nejspíš narazím na nedostatek místa, protože se obklopujeme zbytečně velkým množstvím nábytku.
Mluvit česky jsem nezapomněla, za což nejspíš vděčím nejen několika dalším Čechům studujících v Indonésii, které jsem tu často vídala, ale taky častým českým návštěvám posledních pár měsíců v Jogjakartě.
Pro místní jsem pořád cizinka, bule, londo. Pro někoho podivný cizák, exotické zpestření všedního dne, pro jiné kamarád.
A pro mě se Indonésie stala druhým domovem, místem, kde se cítím dobře, bezpečně, kde jsou fajn lidi a krásná příroda.
Jaké to bude, až se jednou vrátím do Čech? O čem si budu povídat s lidma? Budu vidět všechno kolem sebe jinýma očima? Co když nebude všechno tak samozřejmé jako dřív a já se budu muset přizpůsobit? A bude se mi vlastně chtít? Trochu se bojím kulturního šoku, který by mohl přijít, jak dosedne letadlo na evropskou půdu. Asi budu pro spoustu lidí exot, ale oni pro mě možná taky.
Tohle plánovat nejde, to se prostě stane. Ale než to přijde, chci ještě nějakou dobu kořenit tady.

Zeměhoupání

2009-09-03T10:13:00.002+02:00

V deset hodin dopoledne středoevropského času, v době, kdy ucucáváte svoje dopolední kafe, jste ještě plní pracovního elánu a děti si lámou hlavu nad školními úkoly, se na druhé straně světa pohnula země, řekla bych, že houpala. Ve tři hodiny odpoledne WIB (Waktu Indonesia Barat-Západoindonéský čas), jen pár minut předtím, než začal muezín opěvovat Alláha, v denní době trochu líné (od 22. srpna indonéští muslimové slaví postní měsíc Ramadán, a kdo může, radši odpočívá) přišlo zemětřesení.
Indonésie ročně zažije hodně zemětřesení, mnohokrát lidským vnímáním nezaznamenatelných, tak proč se o jednom z nich zmiňovat? Už jen proto, že to bylo “moje” první, ne právě zanedbatelné a nebylo lokální.
Před dvěma či třemi týdny Jogja zažila jiné, mnohem menší zemětřesení, asi tak malé, že jsem si vůbec ničeho nevšimla. Snad nějaká moje porucha vnímání? Nejspíš ne, nebo ji má taky polovina lidí, se kterými jsem se o tom bavila. Taky si ničeho nevšimli.
Kdyby tehdy nebylo Emprita, který v polospánku klidně oddychoval a během vteřiny stačil otevřít oči, vstát a jako v amoku vyběhnout před dům, o ničem nevím. Takhle působí zemětřesení na lidi, kteří už zažili horší, třeba to zničující před několika lety v Jogjakartě. Mrazí vás v zádech, když slyšíte ty historky!
Včera, tři hodiny odpoledne. Sedím doma na zemi (kromě malého dřevěného stolku nábytek není), piju kafe a čtu si. Točí se mi hlava? A tak moc?! Všechno se houpe. Netřese ale houpe. Až když se podívám na oblečení, co visí v řadě na tyči na chodbě, mi dochází, že to nebude jen tak. Konsternovaně hledím kolem sebe a houpu se. Trvá to třicet vteřit, možná dýl.
Tak tohle je zemětřesení? A odkud přišlo? Že by od sopky Merapi, která je vzdálená jen několik kilometrů? Nemám televizi ani rádio, ale první zpráva přichází za okamžik pomocí sms. Ve městě Tasikmalaya v provincii Západní Jáva naměřili 7,3 stupně Richterovy škály. Na západě Jávy bylo zemětřesení silnější. Tasikmalaya leží asi 100 km jihovýchodně od Bandungu, prochází jí železniční trať Bandung-Jogjakarta-Surakarta(Solo). Na místím vlakovém nádraží jsem se v třídě ekonomi potila už nejmíň desetkrát. Tasik (jak Tasikmalaye říkají místní) je pro mě bodem, kde hory přechází v nížinu. Vím, že za Tasikem na západ do Bandungu už mi bude propocený tričko jenom schnout a budeme se těch údajných 100 kilometrů courat asi tri hodiny úžasnou kopcovitou krajinou s hlubokými srázy, řekami a rýžovými políčky na svazích, a naopak na východ do Jogji už budu jen utírat čelo a krk a pet hodin hledat ve vlaku místo, kde trochu fouká.
Píšu smsku kamarádovi do Bandungu. Jsi v pořádku? Taky jste tam měli zemětřesení? Odpověď mi toho o stavu ve městě nic neřekne. Kamarád sedí ve vlaku z Jakarty do Bandungu. Nic necítil. Představuju si trať v těch místech. Nad hlubokými údolími železniční mosty bez zábran. Normální v těchto končinách.
Než se dostanu k televizi, jdu na internet. IDNES.CZ už vydalo zprávu. Největší indonéské noviny Kompas už jich mají hned několik. Zěmětřesení se nevyhlo ani Facebooku. Kamarádka z Bandungu píše, že byla právě v obchodním centru, panika, lidi vybíhají ven, na ulicích zácpy (těžko říct, jak moc se liší od těch běžných, co město každý den zažívá). Píšu domů, že jsem v pořádku.
Je po páté odpoledne. V televizi jedna krátká reportáž střídá další.
Epicentrum zemětřesení v moři skoro 142 kilometrů od Tasikmalaye, v hloubce 32 kilometrů. Cítili ho dokonce až na Bali. Možnost tsunami. No páni! Epicentrum tak daleko, a ještě v Jogje jsme se houpali jak na lodi! Nedokážu si vůbec představit, jak může mít něco tak ohromnou sílu. Je mi z toho všeho nějak divně.
Nejvíc postižené okresy: Tasikmalaya, Cianjur, Garut, Bandung, DKI Jakarta, Cilacap.
Oběti: 33 mrtvých, 305 zraněných, 40 nezvěstných
Škoda: poničené a zřícené budovy, výpadky elektřiny, sesuvy půdy.
Tsunami naštěstí nepřišlo.

Kdo je větší chudák

2009-08-17T12:29:00.002+02:00

Tuhle jsem na jedné indonéské televizní stanici viděla úryvek reportáže natáčené skrytou kamerou.
Asi dvanáctiletá dívka se potuluje po ulicích jednoho javánského města a v ruce nese černý igelitový pytlík, jakých se tu válejí milióny, možná miliardy. Celou dobu ji natáčí skrytá kamera. Jestli o tom ale sama dívka ví nebo se dokonce natáčení dobrovolně účastní, nevím. Po chvilce mám možnost zjistit, co vy pytlíku nosí. Několik porcí ve voskovém papíře zabalené vařené rýže a igelitový sáček s uvařeným čajem. Nenese to ale domů k obědu, snaží se to všechno prodat. Několik hodin chodí po městě a snaží se umluvit převážně řidiče becaků, ať si celý obsah pytlíku koupí za cenu 20 000 Rp (necelých 40 Kč, vysoká cena za vařenou rýži a čaj). Prý to všechno koupila ve warungu a snaží se dál prodat, aby měla peníze na učebnice. Dívka se nestydí a snaží se lidem vnutit důvody výhodné koupě. Přestože se najdou tací, kteří by dívce rádi pomohli, cena jim přijde příliš vysoká, takže dívka odchází s nepořízenou. Po sedmi hodinách dívka naráží na starší ženu, která se svými dětmi a manželem posedává ve stínu na chodníku. Dívka se s ženou dává do řeči. Ta pochází z jiného města, ale tady žije s rodinou v naprosté chudobě na ulici. Údajně se živí praním prádla. Žena má vadu řeči způsobenou nepovedenou operací krčních mandlí. Přestože její rodina žije v naprosté chudobě na chodníku u frekventované silnice, chce dívce pomoct. Sama oněch dvacet tisíc nemá, ale během několika minut si je někde vypůjčí. Sama dívka se začíná cítit trapně peníze přijmout, ale nakonec s nimi odchází. Po chvilce k ženě přichází „náhodně kolemjdoucí“ mladík, ptá se na cestu a jen tak mezi řečí se ptá i na onu dívku. Paní mu celou situaci upřímně vylíčí. Mladík se chystá k odchodu, ale ještě předtím ženě vtlačí do dlaně několik set tisíc rupií. Ta se za ním ještě dlouho nevěřícně dívá a propadá v pláč.
Já se slzám ubránila, přesto mě dojala situace bezdomovce, který ač sám nemá, pomůže jinému.
Ten samý den večer jsem jela s přítelem na večeři do jedné vzdálenější čtvrti. Po cestě jsme minuli onu ženu s rodinou, jak sedí na svém místě na chodníku. Příběh se odehrál v Jogjakartě.
Přestože už je to pár týdnů, co byla v televizi reportáž odvysílána, píšu o ní až dnes, 17. srpna. Je státní svátek. Polední televizní zprávy byly v duchu velkolepých oslav v hlavním městě Jakartě. Přesto se jedna reportáž věnovala vzdálenějšímu tématu. Dětem, které jsou různými okolnostmi donuceny pracovat. V Indonésii jsou údajně miliony pracujících dětí (včetně těch žebrajících) a ty opravdu nemají důvod oslavovat indonéský den nezávislosti.

Peněženka plná bonbónů

2009-08-16T09:57:00.003+02:00

Dřív by si u mě kapsář možná přišel na pěkné peníze. Ale dneska si tak akorát zkazí zuby.
Indonésie je moderní stát, zaplatit tu můžete cash v rupiích či dolarech, kreditní kartou nebo přes internet elektronickou platební kartou. Drobné nazpátek ale dostanete v naturáliích. Aspoň to tak dělají v mnoha obchodech. Nemají nazpátek drobné? Dostanete bonbón. Mentos, Alpenliebe, prostě co je zrovna v kase. A tak se moje peněžka postupně mění na pytlík bonbónů. Směnný kurz: 1 bonbón/100 Rp.
Nejen na tomto příkladu můžete vidět, jak si Indonésan cení peněz. Není neobvyklé stát se držitelem jednotisícové bankovky počmárané vzkazem nebo telefonním číslem.
Pokud ale jdete směnit cizí valuty, situace je o poznání jiná. Bohužel ještě pořád se stává, dokonce i v bankách, že vám nechtějí vyměnit zbrusu nové dolary či eura, které jste jednou přehli! A pokud už se sníží přijmout je, tak za horší kurz. Přesto, že to není běžná praxe, setkat se s tím můžete.

Blíží se 17. srpen

2009-08-16T09:47:00.003+02:00

Blíží se 17. srpen, v Indonésii jediný ne-náboženský svátek, Den nezávislosti (17. srpen 1945). V kampunzích se ale slaví už několik dní předem, v duchu her a soutěží pro děti i dospělé. Volejbal, fotbal, šachy, karaoke a spousta jiného. V základní škole čtvrti, kde bydlím, se včera konaly soutěže pro děti. Kdo sní nejrychleji bez pomocí rukou na šňůrce uvázaný kerupuk (velká kulatá “křupka” z rýžové mouky) a kdo nejrychleji vytáhne jen pomocí zubů všechny mince zapíchnuté v baklažánu potřeném černým uhlím a pověšeném na šnůrce. Na pár fotek ze soutěže se podívejte na picase.

Pasar Ngasem

2009-08-13T09:58:00.001+02:00

Po cestě od Yogyakartského vodního paláce Taman Sari k sultánskému paláci Kraton narazíte na ptačí trh Pasar Ngasem. Trh ale kromě ptáků nabízí i jiné druhy živých zvířat. Hadi, ještěři, štíři, hlodavci, kočky, psi, opice,… Ptáků a ptáčků tu mají nepřeberně druhů od exoticky vyhlížejících zářivě barevných až po domácí kur (ovšem i ten někdy překvapí zajímavými barvami). A aby „zboží“ nebylo o hladu, v nabídce jsou i cvrčci, housenky nebo mravenčí vajíčka.
Bohužel jen na malou část nabídky trhu se můžete podívat ve fotoalbu.

Aku tinggal di kampung

2009-08-11T10:19:00.001+02:00

Přestože žiju ve městě, nedaleko centra, užívám si klidu vesnice. Žiju totiž v kampungu. Podle indonésko-anglického slovníku, který vlastním, znamená slovo „kampung“ vesnice, čtvrť nebo přesněji obytná čtvrť pro obyvatelstvo z nižších vrstev. Oproti jiným, zesvěcenějším, vím o kampunzích jenom málo, prostě to, co vidím a slyším okolo.
Kampungy ve městě většinou tvoří na sebe nalepené domky různých tvarů, barev, stáří s různorodým a často velmi početným osazenstvem. Vedle sebe můžete najít pěkný nový domek postavený podle místních architektonických trendů a starou chatrč ze dřeva třeba s jednou či dvěma obytnými místnostmi. Uličky v kampungu jsou úzké, říká se jim „gang“. Gang může být někdy tak úzký, že se jím sotva protáhne Indonésan, natož objemnější cizinec. Jsou kampungy klidné, život v nich je pomalý a ospalý. A jsou kampungy, kde to žije, kde lidé spíš než v domě, žijí před ním. Lidé v kampungu se navzájem znají. Když je svatba či pohřeb, sejde se snad celá čtvrť. Každý kampung má svého předsedu, který s pomocí rady dohlíží na pořádek, organizování veřejných akcí apod.
Nakolik se sousedé navzájem znají, se může lišit kampung od kampungu, ale i ulice od ulice (nebo spíš gang od gangu).
S Češkou Soňou bydlím ve stejném kampungu, jen asi 50 metrů od sebe, a přesto se naše zkušenosti trochu liší. Vzhledem k tomu, že má Soňa domek s „předzahrádkou“ s plotem a vrátky na zámek, nezvaný host se objeví málokdy (když nebudeme počítat kočky a krysy). Dům, ve kterém bydlím já, má taky předzahrádku. Tu má ale společnou se sousedním domkem. Zahrádka je sice oplocená, ale nemá vrátka. A právě toto spojení se sousedy a absence vrátek na zámek způsobuje situace typu děti hrající si před mými okny, sousedka uklidňující svou několikaměsíční ratolest procházením se před mými dveřmi a nakukováním do oken. Když byl asi před měsícem sousedův pohřeb, sešly se u jeho domu desítky lidí, kteří posedávali podél zdí sousedních domů, ale taky v „mé“ předzahrádce a mě přímo pod okny.
V ulici, kde bydlí Soňa, tráví lidé dny povětšinou za zdmi svých obydlí. V mé ulici je taky celkem klid a kolem desáté hodiny večer všechno utichne. Hodně sousedů ale během dne posedává před svými domky, povídají si a sledují, co se děje v okolí. Děti nemají hřiště na trávení volného času, takže si hrají venku před domy. Když pak tedy někam vyrážím nebo se naopak vracím domů, pozdravím se minimálně s pěti lidmi, kteří vysedávají venku. Kdybych se ale se sousedy blíž seznámila, určitě by kromě pozdravu padlo i spousta otázek na to, kam jdu, co nesu a tak podobně. A zřejmě by při delším pobytu na stejném místě nezůstávalo jen u běžných (v Indonésii) konverzačních otázek.
Dost často jezdím do jednoho kampungu na jihu za městem. Je to vlastně vesnice. Domy v té oblasti už nejsou tak blízko sebe, často jsou obklopené zahrádkou nebo prašným dvorkem. Sousedi se sice znají, ale už si tolik nevidí do soukromí, nebo spíš do domu.
I přesto se i tam sousedi dost druží, navštěvují, vědí o sobě hodně. Tento způsob života v Indonésii je naprosto běžný, pokud tedy mluvíme o takovýchto čtvrtích. V centrech velkých měst nebo vilových čtvrtích je situace spíš podobná „západnímu způsobu života“.
Blízké sousedské vztahy v životě v Indonésii přináší různé výhody. Sousedé si v různých situacích navzájem pomáhají. Když se chystá svatba, pohřeb či jiná významná událost, sousedi vypomůžou se zařizováním, přípravou hostiny, donesou nějaký peněžitý dar. Pak se ovšem očekává, že to samé pro ně uděláte vy. Když se v kampungu pořádá nějaká veřejná událost, všichni se nějak zapojí. Ženské se sejdou a společně připravují občerstvení, pánové zase zajišťují technické zázemí. A každý se podle svých možností snaží finančně přispět.
Žiju v kampungu, ale po svém. Nedělám na dvorku bujaré oslavy, snažím se chovat nenápadně a sousedy s úsměvem zdravím. Co je ale za zdmi domu, je jen moje věc a nemám potřebu se o to s lidmi z ulice dělit, těm jsem zatím sdělila snad jen moje jméno. Ale až si jednou konečně sednu do warungu za rohem, kde dělají smaženou rýži, stejně mě odhalování mého soukromí nemine. Zkuste si představit, jak by vám bylo v pořadu Uvolněte se prosím, jen by vás zpovídali v indonéštině.
Fotky z kampungu najdete na http://picasaweb.google.com/kkulhankova3/1182009Danunegaran#

Putu

2009-06-26T10:12:00.006+02:00

Rýžová mouka, hnědý javánský cukr a strouhaný kokos, to se skrývá pod dvouslabičným názvem putu. Tento sladký zákusek vám na počkání připraví pán, který v odpoledních hodinách křižuje na svém kole s přibudovaným náčiním ulice v okolí mého nového bydliště v Jogje. Putu pro mě ale není novinka z toho města. K dostání bylo i téměř každý večer na trhu v blízkosti mého kostu v Bandungu. Ovšem tam se, vzhledem k větší koncentraci mlsných jazyků, příprava konala ve větším, dopředu a ve stejném stánku bylo kromě putu možné koupit i jiné dobroty z rýžové mouky.
Sladké putu se připravuje velice jednoduše. Dutý váleček z bambusu se vyplní rýžovou moukou s javánským cukrem a postaví se na malý otvor v nádobě s vařící vodou. Pára unikající z otvoru během krátké chvíle způsobí spojení mouky a cukru ve válečku a ten už se jen vyklopí na list z banánové palmy, posype strouhaným cukrem a je hotovo. Nejlíp putu chutná samozřejmě ještě teplé.

Festival Kesenian Yogyakarta

2009-06-13T10:10:00.002+02:00

Že je město Yogyakarta (Jogjakarta nebo taky jen Yogya či Jogja) kulturním centrem Jávy, potvrzuje i festival zaměřený na místní tradice. Během několika červnových dní (6.-11.6.) bylo možné v yogyakartském kulturním centru (Taman Budaya Yogyakarta) od deseti hodin dopoledne do deseti večer ochutnat tradiční pokrmy, koupit si něco na sebe či do bytu v jednom z mnoha stánků a večer shlédnout tradiční i moderní taneční, divadelní či hudební performance souborů z Yogyi a okolí. Já jsem FKY kromě prvního dne, kdy jsem do Jogji přijela, navštívila každý večer. Rozhodně to stálo za to. A to i přesto, že se mi právě tam, poprvé za celou dobu v Indonésii, podařilo spadnout do kanálu. Naštěstí ne hlubokého a bez vody. Obrázek na noze mě ale bude ještě nějaký pátek zdobit.

Zelený chrám

2009-06-13T10:06:00.001+02:00

Candi Ijo (Zelený chrám) se nachází jen pár kilometrů východně od města Jogjakarta v kopcích nedaleko mnohem známějších chrámů Prambanan a Candi Ratu Boko. Stejně jako Prambanan a Ratu Boko, je i Candi Ijo zasvěcený hinduistickým bohům. Oproti dvěma zmíněným, mnohem známějším a rozlohou větším chrámovým komplexům, je Candi Ijo se svými čtyřmi malými chrámy čtvercového půdorysu na návštěvy chudší, o to je ale jeho atmosféra příjemnější a klidnější. Navíc vás tu nečekají zástupy někdy až vlezlých prodavačů suvenýrů. Když jsem toto místo se svým doprovodem navštívila ve všední den někdy po poledni, byli jsme tu jen my dva a pán z ostrahy. Stejně jako na jiných turistických místech v Indonésii, jsem se i zde podepsala do návštěvní knihy. Čekalo mě ale překvapení v podobě vstupného, jehož výše je dle vašeho uvážení. Žádné dvojí ceny jako v případě jiných turistických míst. Zelený chrám sice není takový skvost jako Prambanan, ale pokud člověk tráví v blízké Jogje delší dobu, je jeho návštěva příjemným zpestřením dne.

Došla chuť a slina

2009-06-05T10:40:00.000+02:00

Už několik minut potím těchto pár vět. Vůbec se mi nechce psát, ale asi bych měla. Tak jen velice stručně. Od soboty 6. června na dobu zatím neurčitou se stanu přechodným obyvatelem Jogjakarty. Ubytování, strava, doprava a příjemná společnost zajištěna.
Příště snad toho vyplodím víc. Do té doby ale budu přemýšlet jak a o čem psát dál (jestli vůbec). Asi pro příště vynechám témata, jako je jídlo, svatby (ať už kohokoliv, proběhnuvší, plánované či smyšlené, uvedené v plné vážnosti či ze jen ze srandy), bližší popis mých aktivit, a tak dále až se nám to scvrkne na podobné sdělení jako je v úvodu.

Konec semestru a co dál.

2009-05-22T11:42:00.000+02:00

Tak už je to skoro devět měsíců, co provádím tuhle duševní a finanční očistu. Ne tělesnou. I když skoro nejím maso, zanáším si tělo zase jinejma moc dobrýma nesmyslama, a to se pak projevuje novým špekem tuhle a támhle. Ale zpět k tématu. Nenapadá mě nic lepšího než známé přirovnání: uteklo to jako voda (asi jako ta v místních vodopádech po dešti, ne jako ta stojatá v kanálech, co se jim tu říká řeky, voda nebo co to v nich je, má šedou či jinou barvu a plavou v ní odpadky). Uteklo to strašně rychle. A tak to zřejmě pociťuje víc studentů programu Darmasiswa, kteří by tu stejně jako já ještě zase aspoň další školní rok mohli zůstat. Bohužel oproti tomuto školnímu roku, kdy bylo přijato 500 studentů, pro rok 2009/2010 se místní Ministerstvo školství rozhodlo vzít jen 200 lidí, a to jen nových uchazečů, tzn. my, co už jsme v Indonésii a žádáme o prodloužení, máme smůlu. Ale není všem dnům konec a já jsem do poslední chvíle optimista a možná i naivní blázen. A když to i přes optimistické smýšlení (k modlitbám k Alláhovi mám ještě daleko, i když, třeba by pomohl) nedopadne nejlíp? Tak je tu přece ještě plán A, B, C, D, E (někde na tomto místě je svatba s domorodcem) a tak dále :)
Nene, nezanevřela jsem na tu naši malou zemičku s voňavým chlebem, vínečkem, chlapama jako hora, apod. Ani nemám vztahy s rodinou na ostří nože (i když teď už tomu tak možná bude :), takže je lepší se jí několik tisíc kilometrů vyhnout. Lhala bych, kdybych řekla, že se mi po rodné hroudě, rodině a přátelích aspoň někdy a aspoň malinko nezasteskne. Nadšení (taky už si začínám říkat, jestli nemám na nose permanentně růžové brýle) z poznávání ale pořád ještě o mnoho převyšuje. Takže kromě drahé letenky přebukované na konec srpna, která případně propadne, zatím důvod k návratu nevidím.
Pořád ale ještě zbývá něco přes dva týdny školy. Takže co mě ještě čeká, než se z Bandungu přesunu do horké a snad míň deštivé Jogji? Pět stran A4 zprávy o konci světa …ehm, o školním výletě do Cirebonu, výsledek ale možná bude stejný.
Příští pátek je nějaká akce pro všechny zahraniční studenty našeho jazykové centra. Předpokládám účast maximálně poloviční vzhledem k tomu, že by na ní zúčastnění měli projevit své nabyté znalosti indonéštiny. Výběr je ze tří úkolů. Napsat článek o třech stranách A4, připravit si řeč, kterou pak musí přednést či napsat báseň. Témata prvních dvou úkolů jsou taky tři: politika, systém vzdělání či doprava v mé zemi. Nejdřív jsem vyděšená zvažovala cestu nejlehčí (tedy po naprostém bojkotu celé akce nejlehčí, tedy článek), pak mě ale dostihla troufalá myšlenka na vlastní vystoupení, po kterém mi vedení, když ne rovnou celé university tak aspoň fakulty, tleská :)) Jo, půjdu do toho a nezapomenu ani na učitele národů Jana Ámose Komenského. To aby věděli, že se dá chlubit i něčím jiným než Nedvědem nebo Barošem :)
No a poslední povinnost (i když to už si tu taky každý přebral po svém) jsou zkoušky v prvním týdnu měsíce června. A jak vlastně dopadly zkoušky poslední před několika týdny? Mamka vždycky říkala, že samochvála smrdí…ale…no byla jsem ve všech předmětech nejlepší! :)) Samozřejmě ale nemůžeme srovnávat zkoušky například v Brně na MUNI a tady, zvlášť když je to mimo fakultu. Ale koho by nějaká ta pochvala nepotěšila, že!

Co nového pod mrakem…

2009-05-20T12:12:00.000+02:00

Dny v Bandungu ubíhají víceméně monotónně. Ráno kráčíte do školy pod průzračně modrou oblohou za zpěvu ptáků, mňoukání koček a řevu motorek. Kolem poledne se vracíte domů za zpěvu ptáků, mňoukání koček a řevu motorek, jen obloha už se zatáhla, pokud už rovnou neprší. To může být jen lehký deštík na půl hodiny ale taky slejvák téměř až do druhého dne ráno. A tak je to tu v Bandungu skoro každý den. Období sucha k nám pořád ještě nezavítalo a opravdu netuším, kdy to má v plánu. Možná, až k tomu konečně dojde, já už budu zase jinde.
Minulý čtvrtek jsem si s několika spolužáky a profesory vyrazila na dvoudenní výlet na severní pobřeží do města Cirebon, které je známé hlavně tradiční výrobou batiku. Samozřejmě stejně jako minulý semestr nešlo o výlet jen tak. Ti, kteří se ho zúčastnili, totiž musí o navštívených místech napsat zprávu. Aby toho nebylo málo, stejně jako při podobné akci minulý semestr nám vedení nechalo udělat trička v duchu výletu. To pak vypadáte skoro jako zástup dětí ve školních uniformách na školním výletě. Ještě, že se během prvního dne dostatečně zpotíte, abyste ho druhý den mohli vyměnit za civil.
Ale zpátky k výletu. Ráno si pro nás přijel pronajatý čistý autobus s klimatizací a mohlo se vyrazit. Po cestě do Cirebonu jsme se stavili ve městě Jatiwangi, které je významné pro výrobu pálených tašek. Nepředstavujte si ale jednu velkou továrnu. Stejně jak už jsem to viděla jinde na Střední Jávě, ve městě je plno malých fabrik, ve kterých se tašky vyrábí ručně jen s pomocí primitivní techniky. V jedné takové na okraji města nás už čekal houf přihlížejících sousedů s dětmi. Vedení fabriky přizpůsobilo svoji činnost zájmu turistů a škol, které sem zřejmě dost často vozí děti na exkurze. Součástí exkurze totiž kromě podrobného výkladu a občerstvení byla i drobná hudební show v přilehlé galerii, kde nám místní kluci předvedli, že se dá hrát na všechno, třeba i na tašky. A znělo to celkem dobře!
Z Jatiwangi už jsme se přesunuli rovnou do Cirebonu, do komplexu malých výroben batiku. V jedné takové jsme si sami vyzkoušeli, jak je těžké naučit se ručně malovanému batiku. Moje nadšení vzalo po pár minutách za své, protože se mi na připraveném kusu látky vytvořilo větší než malé množství neplánovaných voskových kaněk. A přece nejde donekonečna zakrývat kaňky kytičkama, zvlášť když nechtěné fleky nabývají obřích rozměrů a nejrůznějších tvarů. Ostatní se s tím ale poprali celkem slušně, někteří udělali z obrovských kaněk přednost celého výtvoru.
Od batiku jsme se přesunuli ke Kratonu Kasepuhan, paláci Cirebonského sultána. Byl jiný než ten v Jogje nebo v Solu (tam jsou dva), ani lepší ani horší. Museum uvnitř mělo podobnou kvalitu jako muzea na jiných místech na Jávě, kde jsem zatím byla. Špína, prach, popisky exponátů minimální, vše vypadá jaksi neuspořádaně. Na kratonu mě zaujalo několik záležitostí, které skvěle doplnily „kouzlo“ onoho místa. Hned při vstupu na půdu paláce se nás kromě průvodce ujali ještě další dva pánové s turistickými brožurkami. Ti nás následně doprovázeli na každém kroku až do nástupu do autobusu. Na podobné nabídky pro turisty už jsem si zvyklá, ale tihle pánové byli opravdu vytrvalí. I když jim snad každý ze členů naší skupiny oznámil (někteří i víckrát), že brožuru na nic nepotřebuje, a já na ně byla i mírně hrubá, vesele nás nadháněli dál a nedali pokoj. Po návštěvě několika místností uvnitř paláce jsme se chtěli odebrat zase ven. Na zemi přede dveřmi už na nás ale čekal mladý mentálně postižený (možná) žebrák. Takových se najde i jinde dost, ale tenhle si nás evidentně vyčíhl, aby nás tak pěkně překvapil. Hezké gesto návštěvníkům. Další z milých gest se odehrávalo na více místech palácového komplexu, třeba v muzeu. Na konci prohlídky jediné místnosti stáli dva místní pánové a opravdu velice nenápadně, až směšně vybízeli k darování drobné částky na úklid palácových prostor. To třeba bylo na jedné skleněné vitríně s exponáty rozeseto několik okvětních lístků, už suchých a mírně zaprášených, uprostřed ležela tisícová bankovka (hned po hliníkových drobácích nejmenší částka). Když si tohoto znamení nikdo nevšímal, pánové rukama naznačovali, co se po návštěvnících vyžaduje. No a poslední věc je hora odpadků hned za zdmi paláce…to už je ovšem detail.
A protože pevný program na čtvrtek už byl vyčerpán, poslední zastávkou byl luxusní hotel v centru města s bazénem, s krásnými dvoulůžkovými pokoji a restaurací se skvělou obsluhou a vynikajícím jídlem.
Druhý den ráno jsme zase vyjeli zpátky směr Bandung, tentokrát jinou cestou, abychom se zase zastavili na několika místech. Ty už ale ani tak moc nestojí za zmínku, snad kromě vesnice Cigugur, kde mají moc pěkné zrekonstruované kulturní centrum. Tam nás uvítal a pohostil pravděpodobně přímo představitel vesnice a místní holky nám předvedly zajímavý tanec. Ten je součástí místních oslav, které se každoročně pořádají po žních. Holky byly nejenom pěkné, ale taky moc šikovné, protože během několikaminutového tance měly na hlavách téměř neustále usazené velké prázdné nádoby a zase jiné hliněné na vodu nejdřív držely v rukou a poté co je postavily na zem, na nich i chvilku balancovaly. Škoda, že jsem neudělala fotky.
Pak už jen do města Sumedang na místní speciálně připravované tahu (mňam mňam…ještě, že ho prodávají i v Bandungu) a zpátky domů.

Setkání v Jakartě

2009-05-10T10:45:00.001+02:00

Na závěr ročního studia v Indonésii bylo na 6.-8. května uspořádáno v Jakartě setkání studentů programu Darmasiswa. Tentokrát jsme ale nespali jako sardinky v chatách s palandami v zábavním centru na okraji města. Tentokrát jsme se stali hosty luxusního hotelu Sahid Jaya v centru města, které je plné mrakodrapů. Ve srovnání s dřevěnými chatkami, kde jsme se tísnili na začátku minulého září, opravdu o luxus šlo, ale jen zdánlivý. Zřejmě se ani takovým zařízením v centru města nevyhýbají takové nepříjemné skutečnosti, jako jsou švábi a mravenci či nevyužívaná patra bez hostů, která působí téměř hororově. Na druhou stranu, za sebe musím vyjádřit velkou spokojenost, která pramení především z toho, že jsem se nakonec ocitla v pokoji určeném pro tři darmasiswáky úplně sama. To totiž v důsledku znamenalo žádné čekání před krásnou čistou evropskou koupelnou s vanou a horkou vodou (nejdřív jsem se horké lázni z přesvědčení bránila, ale po první noci, kdy se mi nedařilo ztlumit klimatizaci a ráno jsem se probudila téměř podchlazená, byla jsem donucena těchto služeb využít), žádné hádky kvůli televizi, která nabízela 15 programů včetně CNN a HBO, kafe a čaj v jakoukoliv denní či noční dobu díky každodennímu doplňování zásob a rychlovazné konvici na pokoji a další výhody, které je ale lepší neuvádět.
Vzhledem k tomu, že připravený program na ony tři dny byl většinou mírně řečeno nepříliš zajímavý, zmíním jen pár postřehů.
V Jakartě je vedro, dusno, vlhko, smog, prach! Pro člověka, kterému je často horko i v Bandungu (podle Indonésanů je tam zima) a na aklimatizaci v Jogje potřebuje minimálně jeden den, je Jakarta místo naprosto nevhodné k životu.
Přesto, že jsme hosty hotelu a snídáme jako rádžové co hrdlo ráčí v místním konferenčním sále, oběd a večeře se většinou podává ve vystydlé podobě v krabicích s plastovou lžící v odlehlejší budově hotelu, v místnosti podobné třídě, s židlemi nápadně připomínajícími ty školní.
I přesto, že zdaleka nepřijeli všichni studenti, pro přepravu z hotelu na jiná místa využíváme osmi autobusů, které jsou tedy poloprázdné.
Při cestě z odlehlé části Jakarty zpět do hotelu náš autobus prudce brzdí a slečna průvodkyně, která právě stojí v přední části, padá zřejmě hlavou kamsi dopředu do míst vedle řidiče, možná přímo na obrovské přední sklo a ještě dlouho se z toho nemůže vzpamatovat. Snad neskončila v nemocnici.
Slavnostní večeře u guvernéra Jakarty se obešla i bez jeho přítomnosti.
Závěrečného posledního programu setkání se účastní i ministr školství, který nezapomene zmínit nade vše jasnou souvislost mezi ročním studiem v Jakartě a prezidentským postem jistého Baracka Obamy.

Tetování za kačku

2009-05-03T10:07:00.004+02:00

Kdo si chce z Indonésie odvézt suvenýr, na který jen tak nezapomene, může zkusit třeba tetování. Asi nejznámější destinací, kde jsou na tetováníchtivé turisty dobře připraveni, je Bali. A to ať už jde o tetování permanentní nebo krátkodobé na pár týdnů. Tetovacích salónů a „domácích“ tatérů je ale dost i jinde. Připravte se ale, že v salónu pro vás bude cena výtvoru pravděpodobně vyšší než pro místní. Přesto ale předpokládám, že pořád nižší než v ČR.
Já jsem si své nové tetování nechala udělat od známého u něj doma v Jogje. A tetování je to s nadsázkou opravdu „za kačku“. Vždyť jeho cena 100 tisíc Rp. (necelých 200 Kč!!!) je v porovnání s 1000 Kč za třetinové tetování z ČR stejné barvy, které mám na krku, směšná! Ze zdravotního hlediska Codet, který je především malířem, až potom tatérem, nic nezanedbal. Když opomineme domácí prostředí, občas proběhnuvšího pejska a že si během tvoření společně dáte kafe nebo zapálíte cigaretu, vše je sterilní. Rukavice a potřebné přípravky jsou samozřejmostí. Cena tetování taky zahrnuje záruku, že pokud poprvé není tetování jak má být, můžete přijít na opravu zdarma.
Na „fotoreportáž“ s tetováním, které možná bude chtít ještě poopravit (na to už se ale musím psychicky připravit :-)), se můžete podívat ve fotogalerii.

Záplava odpadků

2009-05-01T10:40:00.002+02:00

Indonésie netrpí každoročně jen záplavami způsobenými silnými monzumy v období dešťů ale taky záplavou odpadu.
Indonésan je zvyklý vyhazovat zbytky jídel, obaly a jiné už nepotřebné věci kam jej jen napadne a nijak se za to nestydí. Odpadky na veřejných komunikacích, v parcích, v řekách, kanálech, na plážích, v moři, ve veřejných dopravních prostředcích. Místa jako obchodní domy, banky a podobné prostory jsou většinou vybaveny odpadkovými košy a popelníky. Všude jinde ale chybí. Veřejné odpadkové koše jsou něčím výjimečným. A když už někde jsou, třeba na pláži viz. fotografie, každých pět metrů v řadě za sebou, evidentně neplní svůj účel.

Just relax!

2009-03-24T10:28:00.000+01:00

Nečekejte točenou desítku ani utopence. Pohoda je tu ale stejná ne-li větší než v české hospodě. Tedy pro ty, kdo k příjemnému posezení s přáteli nepotřebují alkohol.
Podle indonéské Wikipedie pochází slovo angkringan z javánštiny, kde angkring dle mého smělého volného překladu znamená „posedět a uvolnit se/odpočinout si“. Ze stejného zdroje se dovídám, že toto místo je specialitou Střední Jávy a města Jogjakarta. V Bandungu na Západní Jávě jsem už sice něco podobného viděla, ale k popisu z Wikipedie (a podle toho, co jsem viděla a zažila na Střední Jávě) to má ještě daleko.
Angkringan vypadá podobně jako obyčejný warung. Najdete ho podél silnice, na chodníku, v uličce. Je to takový stánek postavený na způsob „co dům dal“. Nesmí chybět plachta a pod ní malá lehce přemístitelná „kuchyňka“ nebo jen pár potřebných věcí pro přípravu horkých nápojů. Pak už jen stůl, židličky, lavice a v případě většího množství návštěvníků i rohože, které se roztáhnou na zemi v blízkosti stánku.
Co dobrého k pití a jídlu? Nesmí chybět čaj. Další nápoje se už odvíjí od nabídky konkrétního angkringanu. Káva, horký sladký nápoj z citrusů, zázvoru a jiné. K čaji si můžete dát například různé druhy gorenganů, nasi kucing, špízy z křepelčích vajíček a kuřecích vnitřností, kripik (lupínky a křupky různých chutí) a spoustu jiného.
Angkringan se otvírá odpoledne či navečer, zavírá se různě. Když se návštěvníci a majitel dobře baví, může se končit i pozdě v noci. Atmosféra v angkringanu je pohodová, složení návštěvníků různé. Lidé se baví nad šálkem čaje, pokuřují, klábosí s majitelem. Klidnou atmosféru navíc podtrhuje posezení na rohoži pod širým nebem.

Teh poci

2009-03-24T10:23:00.000+01:00

Zajímalo by mě, na kolikátém místě v žebříčku nejčastějších civilizačních onemocnění v Indonésii je cukrovka. Kdo přijede do Indonésie a pozná místní stravu, dojde mu, že tu na jedné straně sice existuje mnoho možností, jak jíst zdravě (a levně!), ale taky dost nezdravě. Kromě velmi oblíbeného smažení je tu taky neustálé slazení čehokoliv. Sladký chleba, sladké zákusky, sice čerstvě připravené ale doslazené džusy a jiné studené nápoje, sladký čaj, sladká káva (jednorázové pytlíčky kávy typu Nescafe se tu snad neprodávají jinak než 3 v 1), apod. A pak tu ještě máme kombinaci „sladké a tučné“. Takovým zástupcem by mohlo být například místní susu (v překladu mléko, ale v praxi nejčastěji chápáno jako kondenzované mléko), které se lije do různých studených nápojů a stává se součástí různých sladkých moučníků třeba ještě spolu se sýrem (který je tu taky nasládlý).
Cukr tu má různé podoby, tvary a barvy. Třeba taková bezbarvá či nahnědlá krystalická hrudka nebo spíš hrouda, v indonéštině gula batu. Tahle hrudka, jedna či dvě, je součástí teh poci. Oproti běžnému černému sáčkovému čaji, který se používá ve většině warungů pro výrobu teplého i ledového čaje, se pro teh poci používá čaj sypaný. Ten se může louhovat v konvici či přímo v šálku. V druhém šálku či skleničce už čeká ona hrudka gula batu, která se přelije hotovým horkým čajem. S takovým množstvím cukru tedy vznikne velmi sladký čaj. Když šálek dopijete, můžete dolít další várkou čaje. S dalším dolíváním sladkost čaje slábne, protože hrudka cukru se i sama bez míchání rozpouští celkem rychle. Pro někoho by mohl být první šálek nepřekonatelně sladký, já si ho ovšem vychutnávám. Navíc gula batu má specifickou chuť.

Jídlo pro kočku

2009-03-24T10:07:00.000+01:00

Nejde ani tak o druh pokrmu jako spíš o způsob jeho podávání. Nasi kucing čili kočičí rýže nebo rýže pro kočku. Název je legrační, ale asociace se soustem tak akorát pro kočku se opravdu nabízí. Jde o malou porci vařené rýže zabalenou do banánového listu a případně ještě novin spolu s nějakou přílohou. Tou jsou například malé smažené rybičky teri goreng (a jsme zase u té kočky), tempe nakrájené na malé proužky a pražené na sladko-pálivo, někdy s oříšky tempe kering, dušené houby, můžou být i smažené nudle či tahu (tofu) a jiné. K nasi kucing si taky můžete dát křepelčí vajíčka či kuřecí vnitřnosti na špízu. Podle internetového zdroje Wikipedia je nasi kucing známé hlavně na Střední Jávě a v Jogjakartě. Protože jde o malé porce a tedy i nízkou cenu, je prý kočičí rýže oblíbená hlavně mezi studenty, kteří nemají peněz nikdy nazbyt. Jojo, pravda odvěká…
Já jsem se k nasi kucing dostala spíš oklikou. Na internetu jsem si vyhlídla nasi langgi, specialitku z Jogjakarty. Podle internetových stránek mělo jít jak jinak o rýži, tentokrát s hovězím, perkedelem (šiška či placka z bramborového těsta), vaječnou omeletou a pálivým sambalem. Jsem v Jogje a jedeme se podívat na místo, kde prý stával (no bůhví jak už je to dlouho) warung s nasi langgi. Jak už jsem psala, spousta warungů má typickou otvírací dobu. Tento prý otvírá až tak kolem deváté večer. Přijedeme na místo, majitel už se ale balí, všechno už se snědlo. Tak zas jindy… Mezitím se na dva dny ocitám ve městě Magelang, stavíme na večeři u stánku, kde mají spoustu gorenganů, zase ty pidivajíčka a jiné podivnosti na špejli a jakési úhledné pytlíčky z novin a na nich nápis mie (nudle) nebo tahu (tofu). Nechává mě to chladnou a cpu se gorenganama. Můj společník si ale bere pytlík s mie a hele, ona je to trocha rýže a k tomu smažené nudle. To ale ještě nevím, že jde o to kočičí jídlo. Něco jsem o něm slyšela v Bandungu, ale jak to má vlastně vypadat, mi ještě nikdo neozřejmil.
Druhý pokus dát si nasi langgi. Je asi šest hodin večer a vypadá to, že jsme první zákazníci. Paní sedí u stolečku s gorenganama, rýžovýma krupukama a věcma na špejli, co já nikdy nejím. Manžel vedle ní skládá na druhý stoleček úhledné balíčky z novin a banánového listu – nasi kucing. Pěkně je rovná do řad za cedulky, na kterých stojí, co je uvnitř balíčku dobrého. Beru si pytlíčky za cedulkami langgi a jamur (houby). Z informací z webové stránky už si pamatuju maximálně omeletu, takže obsah pytlíčku mě nějak nezklamal, spíš potěšil, protože kromě proužků oné omelety jsem si smlsla taky na svém oblíbeném tempe kering, navíc s oříškama. A houbičky z druhého pytlíčku taky nebyli k zahození.

Chléb náš vezdejší

2009-03-24T09:57:00.001+01:00

Jak už jste z mých vyprávění jistě pochopili, chlebem indonéským je rýže. V různých podobách. Rýže vařená či smažená, rýžová kaše, rýže v polévce, rýžové nudle, lupínky a křupky z rýžového těsta. Rýže bílá a červená, běžná sypká či lepkavá (ketan) používaná hlavně pro přípravu tradičním zákusků.
Chléb je tu taky a seženete jej snad opravdu všude. Od toho našeho tradičního českého je ale vzdálený na hony. V podstatě jde o hutnější nasládlý toustový chléb a jeho různé modifikace – hranatý, kulatý, bílý, celozrnný (to asi jen podle názvu), hnědý (čokoládový), zelený!, s rozinkami, s kůrkou, bez kůrky. Za chlebem následuje mnoho druhů pečiva ze sladkého těsta, různých velikostí, tvarů, s náplní či bez.
Přestože jsou v obchodech obrovské objemy pečiva, tedy je musí někdo jíst, osobně například neznám nikoho, kdo by začínal den pečivem (a to přesto, že v regálech nechybí ani marmelády, čokoládové a arašídové pomazánky, apod.). Tuhle mi paní ve vlaku povídá, že stejně tak její děti nesnídá chleba, protože má za chvíli opět hlad. Zato rýže ji nasytí na delší dobu.
Zřejmě tu taky platí, že pokud se váš pokrm neskládá z rýže, jako byste ani nejedli. Naposledy v Jogje jsem měla skoro permanentní zácpu. Poradili mi papáju. Tak si jí dávám na snídani, a aby byl úspěch zaručen, nacpu si břicho rovnou skoro půlkou obrovského plodu. Nějakou dobu po tomto výkonu se mě zeptají náhodně dva různí lidé, jestli už jsem snídala. Říkám, že ano, papáju. Aha, tak to jsi ještě nejedla, musíš se najíst, zní jejich odpověď. Myslí se samozřejmě nějaké pořádné jídlo s rýží.
Nebo jindy. V šest hodin ráno jedeme na krátký výlet na kolech. Doma nesnídáme, jen si dáváme kafe. Na cestě nám vyhládne, takže se zastavujeme ve warungu na snídani. Na stole jsou tácy s gorengany (od slova goreng –smažený; různé suroviny smažené v těstíčku, např. tenký plátek tempe, sojové klíčky a drobné kousky bylinek a zeleniny, tahu, malý banán a jiné). Stejně jako ostatní si jich i já pár dám a celkem mi to stačí. Tak a najíme se, slyším od vedoucího výletu. Pěkně mastný gorengan zřejmě není považovaný za něco, čím by si člověk naplnil žaludek, takže si ještě všichni naložíme rýži s různými přílohami.

Jsou warungy, ve kterých je k rýži velký výběr příloh a vy si tedy můžete vybrat, na co máte právě chuť. A pak jsou warungy, které se specializují na určitý pokrm. Ty warungy s větším výběrem (často jsou to „kamenné“ warungy) bývají většinou otevřené po celý den. Ty co se specializují, zase často jen v určitou denní dobu. To zřejmě závisí na majiteli, jak se mu hodí „otvírací doba“ či na povaze pokrmu, podle toho jestli se považuje za vhodný spíš na snídani nebo na večeři. Takový „specializovaný“ warung je taky často otevřený do „vyprodání“. Navaří se totiž doma, vše potřebné se přiveze na místo a pak se jen ohřívá. Až nic nezbude, krám se zavře a jde se domů. Jsou ale taky warungy, kde jsou suroviny čerstvé a připravují se na místě.

Co nového pod indonéským sluncem?

2009-03-20T10:11:00.001+01:00

Někoho možná překvapí, že i v tropech se dá trpět na rýmu a kašel. Tak se to stalo právě mě. Naštěstí nejen lékárny ale i kdejaký obchod je vybavený základními léky, takže se tu člověk může kurýrovat i sám. Kvalita léčby je ale samozřejmě individuální.
Už víc jak měsíc, přesněji od 16. února máme nový (v Čechách by se řeklo jarní) semestr. Vyučující se prostřídali, dostali jsme učebnice, a já jsem se stala studentkou „třetí“ třídy. Výuka je stejně jako předchozí semestr od pondělí do pátku. Lekce samotné těžké nejsou, přesto jsou hodiny náročné…na soustředění. Naši učitelé jsou totiž víc než v předávání informací dobří v uspávání svých oveček.
Minulý týden jsem si odjela provětrat hlavu do Jogjakarty.
Indonéské dráhy podražily a lístek na bisnis třídu do Jogji už stojí o deset tisíc rupií víc. Odpadkové koše ale ve vlaku stále chybí, vlezlým prodavačům všeho možného nikdo vstup do vlaku ještě nezakázal, spolucestující jsou pořád stejně družní a za jízdy se pořád ještě „smí“ prohlížet si krajinu z otevřených dveří. To je ale kouzlo místní vlakové dopravy, které mám tak ráda. Co ale ráda nemám, je příšerné vedro, které se stává pravidelnou součástí jízdy zhruba od poloviny cesty až do Jogji. Ani otevřená okýnka (otvírací je asi jen třetina okna) a několik větráků na plný plyn situaci výrazně nezlepšuje.
Týden v Jogje se pro mě nesl v duchu téměř permanentní zácpy (ne té dopravní, i když i ty byly). Chce to papáju, říkali mi. Dvakrát jsem se na snídani nacpala tímto obrovským ovocem s oranžovou dužinou a výsledek téměř žádný. Že by to mělo vliv jen na místní?
Trochu jsem si zajezdila na kole mezi rýžovými políčky u města Magelang od něhož je to jen kousek k buddhistickému chrámu Borobuduru, viděla absolventské divadelní představení v Solu, které ovšem bylo v javánštině, ochutnala zase spoustu pro mě nových dobrot, pila přeslazený čaj na rohoži pod širým nebem a hlavně se nachladila.
Teď už jsem zase poslušně v Bandungu, snažím se na hodinách neusínat, smrkám a kašlu.
Přejte mi brzké uzdravení a zase někdy!

Konzum vládne Indonésii – Móda

2009-02-13T10:16:00.002+01:00

Indonésani milují konzum! Indonésani milují trendy!
Tímto začínám další jistě pro všechny (najde se snad někdo, koho se to netýká?) zajímavé téma, tedy téma konzumní.

Ten, kdo dal kdysi v koloniálních dobách Bandungu název Parijs van Java (nizozemsky Paříž Jávy) ještě určitě netušil, jak se význam tohoto přirovnání časem posune…
Parijs van Java proto, že město bylo budováno ve stylu evropských měst a má tedy spíše západní charakter. Parijs van Java pro jeho krásu, která už podle mě ovšem dávno zešedivěla pod nánosem špíny, rozbitými chodníky a polorozpadlými budovami (to je ovšem charakteristika většiny indonéských měst).
Objevil se ovšem nový význam tohoto pojmu. Stejně jako v Evropě je to Paříž, co udává trendy v oblékání, v Indonésii je to Bandung.
Možná ne zcela náhodně se některé „módní domy“ a jiné stánky konzumu honosí právě tímto názvem (ať už v původní nizozemské podobě Parijs van Java nebo mírně poangličtěné Paris van Java).
Město Bandung je jednou velkou továrnou na módu. Množství různých butiků s oblečením, botami či taškami je neskutečné. Kromě mezinárodně známých značek si zde můžete vybrat i oblečení z místní produkce. Ať už pod vlastní značkou nebo jak jinak než kopie těch mezinárodních.
Když pomineme to, že velké množství mládeže potkáte na ulici ve školní uniformě, starší lidi zase v podobně zanedbané podobě jako u nás (ne-li v mnohem horší) a že mnoho dívek a dam nosí téměř na chlup stejný jilbab (muslimská pokrývka hlavy), je možné právě v Bandungu pozorovat to, co jinde na Jávě a pravděpodobně i jiných ostrovech není běžné. Lidé se oblékají podle módních trendů. V žádném jiném městě v Indonésii, kde jsem se zatím měla možnost pohybovat, jsem nenarazila na tolik lidí s podobným vkusem.
No přiznejme si to, ta bandungská lačnost po nových svršcích se navenek projevuje jako uniformita. Zdá se, že místní vše hltají, tak jak je jim to nabídnuto až pod nos, ale sami už větší kreativitu nevyvíjejí. Trička s Mickey Mousem a Kačerem Donaldem (opravdu netuším, koho právě toto napadlo!), elastické džíny tvaru pencil, plastové, koženkové a možná i kožené baleríny, sandály všeho druhu, mikiny s kapucí, haleny balónového střihu, minišortky, legíny, stejné střihy vlasů, černé oční linky, bílý make-up. Je to všude! K tomu se občas přidají tradiční vzory a střihy batikovaného oblečení či svetry, bundy, čepice a šály (nezapomeňte, že jsme v horách!) Nemůžu zapomenout taky na různé pláštěnky, pršipláště a pršikalhoty. S tím se ale asi moc neudělá, pláštěnka totiž nikdy nebyla středem zájmu módních návrhářů.
Uniformita je i záměrná. Máme tu už zmiňované školní uniformy, pracovní uniformy (v tom si Indonésani opravdu libují) a šedé, černé či hnědé kostýmky a obleky kancelářských krys.
Občas ale přece jen někdo vykročí z řady a překvapí. Ať už to jsou slečny a dámy s větším estetickým cítěním a dokáží tedy vykouzlit i něco zajímavějšího (v dobrém i v tom horším), pankáči, kterých je tu ale poskrovnu, nebo cestující na motorkách, kteří si zapomněli pršiplášť a tak na sebe hodí pytel na odpadky s dírou na hlavu a v tom lepším případě i na ruce. No a pak je tu i hodně takových, kteří na nějaký diktát módy kašlou a oblečou se tak, jak je jim to pohodlné…že by ta nejlepší varianta? Pro mě určitě.

Zpátky ale k trendům. Tato nemoc se projevuje téměř u všech nehledě na pohlaví, věk, tloušťku, výšku, vzdělání či majetnost hostitele.
To, že existuje moře střihů džín a že pencilky sluší nejvíc vyhublým 185 cm dlouhým modelkám, si zřejmě ještě nevšimla většina připrclých (někdy i obtloustlých) zástupců mladé indonéské generace. Pencilky má totiž kde kdo, holky, kluci, malí, velcí, hubeňouři a tlouštíci. A to vlastně platí i o těch Mickey Mousech a teniskách (ty ale naopak vůbec nezatracuju…s podivem jsem si ještě žádné nekoupila!!!)
Co se péče o tělo týče, snaží se průměrný (říkám průměrný, ne nějaký ušmudlaný ubožák, co sedí celé dny na okraji silnice zabalen do svých jediných svršků, i takové tu najdete) obyvatel Bandungu seč může. Leč, ať se snaží, jak chce, pro moje oči je to kolikrát utrpení.
Tak zaprvé mě děsí dívky s mrtvolným výrazem, za který může bílý make-up. Fuj, kdo to vymyslel?! Co se ale nelíbí mě, může se líbit jiným. V celé Indonésii je známo, že v Bandungu jsou pěkné holky. Že by za to mohl právě ten drákulovský make-up?
No a není to jen make-up, co holky může trochu přiblížit západním kráskám. I v tom nejmenším kiosku si můžete koupit whitening (bělící) mýdlo, sprchový gel, tělové či pleťové mléko. Vlastně je obtížné najít něco bez tohoto označení. A kosmetický průmysl zašel ještě dál. Prý existují i všelijaké injekce, které způsobí vyblednutí pokožky.
Zadruhé se stejně jako holky snaží i kluci. Jó, to je fajn, když je kluk čistej a upravenej a ještě k tomu voní. Ale co je moc, to je moc. Nevím, který z oblíbených fotbalistů nosí právě ten účes, který tu má každý druhý na hlavě, nepochybně ale může za to, že je to in! A in je asi i to, si ten svůj účes pěkně každý den nejmíň padesátkrát zkontrolovat, ulíznout, přičísnout, nagelovat a já nevím co ještě před zraky ostatních, a to kdekoliv se k tomu najde příležitost.
Zatřetí (ale to už mě tak neděsí) tu máme parfémy. Na každém rohu stojí malý krámek, kde si můžete koupit nejrůznější kopie slavných značek parfémů. A za pár kaček. Toho zase využívá kde kdo a není výjimkou zahlédnout v obchůdku mladého kluka, co si zrovna vybírá tu pravou vůni, která jistě oslní.
Začtvrté tu máme spíše pánskou záležitost, tedy dlouhé až dlouhatánské nehty na rukou. To ale není výsada pánů z Bandungu, majitele takové ozdoby najdete kdekoliv. Někdo se chlubí jen dlouhým nehtem na palci, jiný si zase zapomněl ostříhat nehty na obou rukách.
A jako poslední přichází na řadu úprava ochlupení. Místní metrosexuální hoši to mají oproti těm našim trochu jednodušší, protože jim ve většině případů tělesné ochlupení (možná úplně) chybí nebo ho mají jen v malé míře. Za to holky jsou někdy chlupaté až moc. Nějaký ten kníreček se dá ještě skousnout (pokud ale není „zamaskován“ drákulovským make-upem), že ale některé jinak velmi upravené slečny zdobí hustý porost na nohou, mě mírně šokuje. Ať si „nosí“ kdo chce, co chce. Mě spíš překvapuje, že se to stává právě tady v tomto kosmopolitním městě. Většina bandungských žen se ale buď holí, žádné chlupy jim nerostou nebo zase mají ty svoje džíny, takže se nemáte nad čím pohoršovat.

A na závěr jen letem světem po zbytku Indonésie, respektive z toho co jsem sama viděla nebo zaslechla.
Ve zbývajících oblastech Jávy a na Bali se situace zdá být mírnější, tričko a džíny vedou všude.
Na Bali je situace trochu výjimečná kvůli častému oslavování čehokoliv. To totiž znamená nošení tradičního oděvu. Ale i když se zrovna nic neslaví, potkáváte neustále plno lidí omotaných v saronzích. Chlapům to navíc náramně sluší!
No a zase v Jogje na střední Jávě (přestože je tu víc bule-větší vliv západu?) lidi vypadají víc nezkaženě, i když jak se to vezme…V Jogje totiž zase potkáte na každém kroku rastamana či podobného, jak by babičky řekly, hašišáka….ale to zase mě vůbec nevadí.
No a co jsem zaslechla o Sumatře, tam jsou asi ještě pořád číslem jedna všelijaké jilbababy a jiné zahalovací prostředky.